Daria Nikolova

„To zřejmě nejsou. Přesto jsou ale z určité části založeny na pravdě. Není to tak snad?“ Prohlédla si ho od hlavy až k patám. „Sám jste to tak řekl. A všechny příběhy přece z něčeho vycházet musí, obzvlášť… Tyto.“ Chvíli se zdržela, jak hledala v hlavě to správné pojmenování povídek, které se týkaly i jeho skryté části, ale nakonec je pouze shrnula. Jako by si ty všechny povídky byly rovnocenné a každá byla nejen dobře sepsaná, ale také stejně zajímavá. „Nemáte. To mě vlastně ani nenapadlo. Jen si všímám, jak jste bledý.“ Vyvrátila mu jeho teorii o tom, jak tu narážku o něm a slunci vlastně myslela a následně pokrčila rameny. Na to, že by mu mělo nějakým způsobem ubližovat slunce, skutečně nepomyslela. Dost možná jí ta myšlenka prostě po letech prchla z hlavy. I přesto ale měla slušnou výbavu vědomostí, co se onoho nadpřirozena týkalo.
Jakmile se zničehonic objevil v její blízkosti, mírně sebou trhla, jak se docela i lekla, ale ve tváři nic nedávala znát. Zřejmě by si na to měla zvykat, pokud s ním hodlala trávit více času a on zase s ní. Po zmínění její smrti se ale pouze uchechtla a zakroutila nad tím hlavou. Neměla k tomu komentáře, kterým by ho neposlala někam do pryč. Jistě, její svíce měla zhasnout rozhodně dříve než ta jeho, ale poslouchat to nepotřebovala. To snad věděla už dávno, že ji jako každého obyčejného člověka nakonec čeká smrt, po které nebude už nic. Jen nevyvratitelné prázdno. „Ačkoliv mě nesmírně baví, jakým způsobem o smrti dokážete mluvit, ale pozor. Mohla bych si to začít brát osobně.“ Krátce se na něho podívala tak, jako by se jí opravdu nějakým způsobem dotkl a opět za dále trvající chůze zabočila.
Do strany natáhla ruku, kterou pak v podstatě hladila keř po té straně, dokud nedošla k jeho konci a byla nucena si opět vybrat, jakou stranou půjde dál. „V tom případě to ale zase tak jednoduché nebude…“ Zasmála se po zmínce, že stačí jen najít někoho, kdo by ji učinil šťastnou a vydala se zase doleva. Ten labyrint znala zpaměti a věděla přesně, kam jít. Stejně jako tedy uměla i zdržovat, když by to případně někdy bylo třeba. Při jeho pokračování se sama od sebe začala usmívat. Zamlouvalo se jí to, že měl někdo tu odvahu se na ni ptát. Nemluvě o tom, že šlo o vysoce postavené lidi. „Skutečně?“ Úsměv se přeměnil v povýšený úšklebek, který od jejích rtů ale zanedlouho opustil a opět se na něho podívala. Oči jí však jiskřily spíše zábavou než samou radostí. „A přesto všichni trčí tam a my tady.“ Podotkla pobaveně a zahleděla se před sebe, při čemž přešla na pravou stranu. „Měli bychom sem někoho pozvat nebo se sami ukázat jinde…“ Navrhla a opět přejela dlaní po stěně, ke které se nakonec i přiblížila a lehce se o ni opřela. „Na škodu by to určitě nebylo.“ Zadívala se do tmy před sebou a pak otočila hlavu k němu.

Mal niekoľko desiatok ba dokonca aj stoviek kníh, ktoré boli venované príbehom práve o ich rode. Nehovoriac o tom, že bolo aj mnoho iných príbehov ktorým ani on sám spočiatku nedokázal porozumieť. No tak ako každý jeden príbeh tak aj kniha v jeho knižnici skrývali mnoho vecí, ktoré vedel len on sám. Mnoho vecí, ktoré sa nachádzali len v jeho hlave. No nebol ešte ten správny čas na to, aby to vôbec mohol povedať. O tých veciach, ktoré niekedy robil on sám počas toho, ako niekomu ubližoval. Ako dokázal človeka zabiť počas toho, ako sa mu pozeral do očí. Už len to znamenalo, že Killian rozhodne nie je žiadnym dobrým človekom, ktorý by mohol byť niekedy hrdinom. To rozhodne nie. Killian dokonca v jednom momente pocítil ako sa jeden kútik jeho pier stočil do malého úsmevu. Tak malého, že stačilo len pár sekúnd a jeho tvár sa v tom okamihu vrátila do pôvodného stavu.
„ V tomto to možno vôbec nie je. Môj vzhľad sa nezmenil. Od roku oholiť posledného okamihu, kedy som sa premenil na upíra. Takže bledost v mojej tvári vôbec nič neznamená.“ On sám si nevedel ani len predstaviť, že by to mohol byť základný znak toho, byť upírom. Predsa len počas toho, ako dlho bol v skutočnosti ž upírom, mal možnosť vidieť nových a nových. Ktorí boli rôznej národnosti či už sa jednalo o belocha alebo naopak černocha.

Jeho myšlienky sa takmer okamžite vrátili opäť na to miesto, ktoré by malo niečo znamenať. Killian bol presvedčený, že skôr alebo neskôr príde ten moment z kedy opäť bude čeliť pohľadu niektorým ľuďom. Obyčajným ľuďom, ktorí si zjavne o ňom v mestečku suskali rôzne povesti.
„ myslím si, že to bude ten správny čas opäť otvoriť brány sídla k tomu, aby sem prišli mešťania. Možno by sme mohli zorganizovať spoločne.“ Bolo to slovo, ktoré u neho doposiaľ takmer nič neznamenalo. Predsa len, vždy bol sám a v tejto chvíli to malo byť zrazu iné. On sám nevedel ako to bude pokračovať, či mu to bude vyhovovať alebo naopak, nie. No aj napriek tomu človek by možno mal skúšať nové, nepoznané veci.
„ bolo to vskutku proste. Nemal som potrebu nejakým spôsobom sem niekoho pozývať alebo dokonca s tebou niekam ísť. Pretože tvoj vek to doposiaľ nevyžadoval. Viem, že možno som to mal praktizovať no držal som sa od teba tak ďaleko ako sa to len dalo.“ Samota v jeho prípade mala úplne iný význam ako v prípade iných ľudí. Obyčajných ľudí. Aj napriek tomu, že mal možnosť vidieť rodinné spolunažívanie ako je to napríklad v rodine Mikaelsonovych, doposiaľ nemal takú potrebu niekomu dôverovať ako si dôverovali oni navzájom.
„ nechám dokonca tému na teba. Môžme ísť na to pomaly. Najprv si to všetko navrhnúť a porozmýšľať. Nech je to samozrejme usporiadané pod určitým štýlom.“ Bol človekom z ktorý si na také veci potrpel. Predsa len aj on sám so na seba neobliekol hocičo. Nehovoriac o jeho výbere čo sa týkalo žien alebo dokonca obetí.