Daria Nikolova

Nebylo snad dne, kdy by zdi hradu nepoznaly její smích. Ten zvyk stále přetrvával, i kdyby situace nepovídala o ničem příjemném. Snažila se také častokrát služebnictvu pomáhat, přeci jen měla toho času až až a nijak jí to nevadilo; jinak by se jim snad ani tolikrát nenabízela. Tak jednou k hrudníku tiskla několik poskládaných bílých košil, které patřily jemu a k večeru mu je nesla do jeho komnat. Na dveře ani nezaťukala, jelikož bylo pootevřeno a nahlédla dovnitř. Tehdy její uši zpoza dveří zaznamenaly hned několik třesoucích se povzdechů, které v ní vzbudily zvědavost.
Ohlédla se za sebou a poté tiše vkročila dovnitř, ty košile stále držíc u sebe. Šla za tím zvukem, kterého si povšimla a poté nahlédla do ložnice dál, když se prvně přitiskla tělem k jedné zdi a teprve poté zpoza tam vykoukla. Viděla, že tam není sám a jak mohla, tak si prohlédla tu ženu, která mu stála naproti. Zahleděla se jí do tváře a všimla si, že to byla ona, kdo ze sebe vydával těch několik nešťastných povzdechů. Ba dokonce se jí zdálo, že ta neznámá chtěla křičet, ale z hrdla jí nevyšla ani hláska, jako by byla němá.
Odstoupila o krok vzad od stěny a vykročila kupředu, tak aby byla v místnosti společně s nimi, stále se ale držela u toho rohu. Slyšela jeho hlas, jak jí tam něco povídal, ale tomu ona nerozuměla ani slovo. Mluvil tiše, ale dost možná i cizím jazykem, kterému nebyla naučena jako spoustě jiných. V jednu chvíli se na ni ta dáma zoufale podívala, jako by ji žádala o pomoc, načež se po jejích šatech rozlila spousta krve, která zasáhla i pár věcí z okolí. Zejména podlahu a jistě také jeho.
Nad tím pohledem se jí rozšířily zorničky a mlčky je tak sledovala dál, kdy neznámá začala upadat do mdlob, jak z ní postupně vyprchával život. Stisk na těch pár kousků oblečení trochu polevil, ale nepustila je a hlavu dokonce naklonila ke straně, aby měla lepší výhled. Sama pootevřela rty nad tím, když se jí začal krmit a z nich jí unikl tichý povzdech. Vcelku neřešila, že tak mohla prozradit svou přítomnost tam, jen jej tak dál beze slova fascinovaně pozorovala.

temnota sa nachádzala vôkol neho. nie len v jeho vlastnom vnútri ale aj obydlí, ktoré mu prirástlo za tie roky k srdcu. na oblohe sa nachádzalo len niekoľko hviezd, ktoré žiarili. killian cítil ako sa mu srdce rozbúchalo a okolie krku rozbolelo. potreboval to, ah ako veľmi to potreboval. a v momente, kedy on po niečom túži tak si to aj sám splní. zavolal ju do svojej izby. mladá žena v nádeji, že bude tou vyvolenou, kto bude stáť po boku okúzľujúceho muža s rozžiarenými očami a bez jediného slova vstúpila dnu.
Killian jej nevenoval pohľad na miesto toho sa pozrel na dokonalo upravenú posteľ po svojej pravici. Prešiel po nej končekmi prstov a následne sa presunul k nočnému stolíku na opačnej strane, kde sa nachádzalo niečo, čo jej malo pomôcť.
srdce jej bilo ako o závod. keby len vedela, že ten moment, nie je vôbec taký akým si ho ona sama predstavovala. v momente, kedy sa posadila na posteľ ako keby jej táto miestnosť patrila, ako keby ona už dávno bola tou ženou, ktorá to môže urobiť tak jej venoval jeden pohľad.

killian mal rád svoje súkromie aj to, kedy vedeli ľudia, kde je ich miestno. no v tomto okamihu mal pocit, že niekde sa naskytla chyba. prešiel s nožom, k žene a podal jej ruku. ľadovým dotykom ju donútil elegantne sa postaviť na nohy. dokonca si ani len neuvedomil, že niekto vošiel do miestnosti. no možno si to uvedomil, predsa len jeho sluch bol dokonalým.
prešiel pohľadom po pokožke ženy, vybral si miesto po ktorom prešiel končekmi prstov. oh aké naivné, žena dokonalo nahla svoj krk a očakávala na pokožke jeho pery. no na miesto toho prešiel dokonalo uhladenou čepeľou noža a sledoval ako sa žena snažila niečo povedať. pozeral sa jej do očí, chcel aby to robila to isté aj napriek tomu, že vedel, že jej nohy sa postupne podlamovali. prihováral sa k nej, dokonca v jeho očiach sa na malý okamih objavil cit, ktorý nahováral to, že cíti rovnakú bolesť.
ked pocítil ako sa krv valila, svojimi perami sa dravo prisal na miesto. cítil ako sa krv vpíjala do oblečenia, ako stekala po jeho tvári a nachádzala sa na každom jednom možnom miestečku. no ten pocit, ktorý miloval, kedy krv stekala po stenách jeho hrdla ten pocit bol na nezaplatenie..

Sledovala z těch pár metrů, jak se rudě zbarvená lidská tekutina postupně začala vpíjet do šatů dámy, které jí tu barvou, kterou nosily, prvně záviděla, dokud nebyly naprosto zničeny právě tou krví, která nepatřila k nejlépe vypratelným. Sama se pak stejně tichým, pro mnohé nepatrným krokem, když přišlo na zvuk, vydala jejich směrem, až ji od nich dělil pouhý metr. Málem se tetelila štěstím, když konečně získala dostatečně dobrou pozici; místo k pozorování jeho konání a poté si těsně za ním klekla na zem. Košile nechala popadat na její stehna, a když viděla, že se od ženy tak mírně odtáhl, natáhla k němu svou ruku. Hned nato si uvědomila, že svou tvář měl nejspíše zašpiněnou krví, vzhledem k tomu, jak moc se k ní nakláněl a ruku zase na moment stáhla dolů, aby mezi prsty vzala jednu z  čerstvě vypraných, osušených a poskládaných košil.
S tím čistě bílým kusem jeho oděvu poté navrátila svou dlaň nazpět jeho směrem, nabízejíc mu to tak k případnému utření se. Naklonila se ještě k němu a pak přisunula blíže, aby viděla, jak na tom skutečně byl. Očima se ale nejdříve zaměřila na neznámé osobě. Dle oblečení musela být vcelku dobře zaopatřená a kvalitu vlasů by jí mohla spousta závidět. Zahleděla se do její tváře, která pomalu upadala vzad, jak se její duše odebírala pryč ze světa. Jak si to uvědomovala, věnovala také dlouhý pohled jejím očím, ze kterých se vytrácela jiskra a zanedlouho naposled vydechla, bránit se mu jakkoliv nesnažila už delší dobu. Měla to za sebou.
Z jejích rtů unikl další výdech, když přeci jen se jí naskytl pohled na už téměř mrtvou osobu a poté stočila svou pozornost zase na jeho tvář. Naklonila svou hlavu ke straně, aby byla schopna zahledět se do jeho očí, když v jednu chvíli ta ruka s jednou z jeho košil ho chytila jemně za bradu a natočila jeho obličej jejím směrem. Prozkoumávala jeho obličej tak, jako by ho viděla úplně poprvé v životě a snažila se přijít na to, zda mu mohla věřit nebo ne, přestože už dávno věděla, že kladná odpověď byla tou správnou. Nyní viděla, co provedl té jiné, ale za ty dlouhé roky se jí samotné ani jednou zle nedotkl. Snad proto se jej ani trochu nebála.
Tou látkou mu lehce otřela stranu tváře, která jí byla bližší včetně brady a poté pohlédla do očí jemu, otázky mu prozatím nepokládala. Zatímco s ním udržovala oční kontakt, natáhla k němu i druhou ruku, načež palcem setřela trochu krve z jeho rtů. Ten poté přiložila ke rtům svým, lehce jimi palec obemkla, a tak tmavě červená tekutina z její kůže zmizela, kovová pachuť pak tedy putovala dál jejím hrdlem dolů. Ruku s látkou poté stáhla od jeho tváře pryč dolů, ale svým obličejem, očima od něj ani jednou neuhnula. I přes to, čeho byla svědkem, se jej nehodlala vyptávat, dokud jí k tomu nedal aspoň svolení. Tak byla vychovaná, přestože její myslí přes sebe křičela spousta otázek stále sem a tam. Uměla to v sobě udržet.

krv tak blažená sa nachádzala v jeho ústach a následne stekala po stenách hrdla. bol to dokonalý okamih, ktorý si užíval plnými dúžkami svojej existencie. zakaždým to bolo iné. jedinečné, ohromujúce a svojim spôsobom stále brutálne. no nikdy sa na seba nepozeral ako na monštrum, bol to jediný spôsob ako prežiť a on to vedel veľmi dobre. samozrejme, mohol by hľadať iné spôsoby no tento mu vyhovoval zo všetkých najviac.
bol to okamih života, kedy jeden človek prežíval a ten druhý mu zomieral priamo v náručí. ten okamih, kedy sa daný človek poslednýkrát nadýchne a zároveň aj vydýchne. killian mohol sledovať ako žena padala k zemi a na miesto toho, aby ju chytil do náručia v ktorom mladé telo zvieral doteraz, sledoval pád k zemi.

no jeho pohľad sa takmer okamžite upriamil na niekoho iného. na niekoho, kto mal byť v jeho živote len zámienkou na niekoľko rokov, že je obyčajným človekom. nikdy nechcel aby to dopadlo podobne, aby sa na neho pozerala pri tom ako niekomu bral život no aj tak ten okamih nadišiel. čakal na ten výkrik, bolestivý výkrik zdesenia a strachu no na miesto toho videl len pohľad, ktorý mala stále upriamený na jeho tvár. nepovedal nič, na miesto toho aby sa snažil jej to vysvetliť z jeho pier mu nevyšiel ani len jeden krátky ton. ticho sa nieslo miestnosťou, dokonca aj žena nachádzajúca sa na zemi poslednýkrát vydýchla. v tejto chvíli tam bol ia on a ona. nikto iný. ten okamih a miesto, ktoré malo zmeniť všetko.
nechcel aby odišla. aj napriek tomu, že spoločne netrávili mnoho času aj tak to bola osoba, na ktorú dával po celý ten čas pozor. za tie roky, kedy ona dospievala on sa nemenil. stále bol rovnakým človekom, stále mal rovnaký výraz v tvári a dokonca ani len jedna jediná vráska mu na tvári nepribudla.
nechcel aby sa na neho pozerala ako na človeka, ktorý si nezaslúži žiť. bol upírom, nieslo to svoje následky no v okamihu, kedy mu utrela tvár a dokonca krv ktorú stále mal na svojej tvári ochutnala, pochopil, že to tak byť nemôže. nebol to vari strach, ktorý pociťovala? možno celé tie roky sa obával niečoho, čo sa nikdy stať nemôže. ,, krása života so sebou berie svoju daň." jeho slová vychádzali z pier s určitou ľahkosťou ako keby tie slová mal pripravené už nejaký ten čas.

Svou tvář, vlastně celá se tak napřímila, když jí konečně pohled oplatil a ona se snažila být mu v tu chvíli rovna. Očividně měl nad ní dost navrch už jen svými činy, jichž byl schopen, nicméně to jí nestačilo ke strachu. Tak se nad tím pokusila takto povznést. Nad tou větou, kterou poté prohodil jejím směrem, se jen lehce pousmála a zase k němu vztáhla svou ruku i s tím kusem látky, aby očistila jeho tvář důkladněji a také z druhé strany. Během těch pár vteřin nestačila na všechno a za přirozeného světla, když se už dávno začalo stmívat, toho také nebylo vidět co nejvíce. I tak se mu ale snažila pomoci alespoň tak. „Doufám, že to nevadí.“ Prstem ještě poukázala k jeho tváři, na vteřinu vzhlédla k jeho očím a dál se zase věnovala tomu obličeji, kde později přešla na bradu a u té se upřímně zdržela asi na nejdelší dobu. Snažila se v tom být velice pečlivá, přestože jí dával pocit, že by za to trest nedostala. No a taky si byla vcelku jistá tím, že se stejně hodlal později očistit ještě sám.
„A vskutku. To ví po té spoustě dějin snad všichni…“ S výdechem a tichým, velice krátkým a zvonivým smíchem odložila znovu nyní tak zašpiněnou, zarudlou košili vedle sebe na zem, vedle té málem hory čistých a své ruce spustila podél těla. Její dlaně nakonec ujaly místo v jejím klíně, když u něj tak klečela a naklonila hlavu ke straně. „Jen je mi jí líto.“ Pověděla a na moment stočila pohled zase na tu ženu, která se už vydala na Onen svět. Už ji neviděla lapat po dechu, její hrudník se po jejím dlouhém, zaměřeném pohledu právě na tu oblast, nezvedl ani jednou. Byla tatam. „Zemřít není zlé…“ Pohlédla k jejím očím, ve kterých byla již jen čirá prázdnota. „Ne, když jsou dva i v tomhle spolu.“ Dokončila svou myšlenku.
Pomalu naklonila hlavu ke straně a pak vzhlédla zase ke Killianovi, na kterého se letmo pousmála a poté zase o dost vážněji pokrčila rameny. „Ale ona na to sama byla, přestože s Vámi. Se mnou.“ Opět pozvedla ruku, aby se svými prsty dotkla jeho tváře za účelem tím, jako by ho měla konejšit, ale během chvíle paži rychle stáhla zpět k sobě, dlaň si přitiskla ke svému hrudníku a postavila se na nohy. „Nebudu Vás dále rušit. Omlouvám se.“ Zašeptala směrem k němu a prsty si pak ještě instinktivně přejela po rtech, když na nich ještě stále cítila tu kovovou příchuť. Zřejmě na nich trochu zanechala.

Nikdy nemal rád, ak človek porušoval tú čiaru medzi ním a okolím. Nemal rád ak sa niekto snažil dotýkať sa jeho pokožky, pozerať sa na neho dlhšie ako niekoľko sekúnd a nevidieť v jeho pohľade to, že mu to je vyslovene nepríjemné. Stránil sa takmer každého jedného človeka, ktorého mal pri sebe. Dokonca aj jej sa celé tie roky stránil. Aj napriek tomu, že jej dal všetko, čo potrebovala. Všetok čas učiteľov alebo komorných nedal jej spoločnosť. Pretože si myslel, že byť v jej spoločnosti by znamenalo pocítiť nejakú slabinu. A on sa nechcel cítiť rovnako, ako sa cítil pred mnohými rokmi. Ako nejaký človek.
No v tejto chvíli stál pred ňou a držal sa. Ruky mal spojené za chrbtom, hruď vypnutú a na tvári žiadnu emóciu. Dokonca aj tie slová, ktoré hovoril prichádzali s vážnosťou. Mnoho ľudí sa ho pri pohľade bojí, pretože ten jeden jediný pohľad dokáže povedať viac ako milión slov.
,,žiaden človek nezomrie s nikým.“ Povedal Killian. Mal na to patrične iný pohľad no aj napriek tomu, že možno na obidvoch stranách bola určitá pravda. Život a smrť, nebol si stále istý, či medzi tým niečo existuje. Či sa nachádza nejaké miesto zvané peklom alebo nebom. Neveril na to, pretože to by znamenalo veriť v to, že on bude celý svoj posmrtný život hniť v pekle.

,, zomrieť v niekoho prítomnosti, cítiť jeho dotyk na pokožke možno dotyk na tvári alebo na ruke. Znamená to, že s niekým zomiera? myslím si, že po tom ako duša opustí ľudskú schránku nie je nik a nikto, kto by jej robil spoločnosť. No nie je niekedy samota doslova potešením?.." killan hovoril priamo, pozeral sa jej priamo do očí. v tejto chvíli ju nepovažoval za niečo menej. ža nejakú služobnicu, ktorá by sa na neho nemala ani len pozrieť pretože sa to nepatrí. to rozhodne nie. pozeral sa jej do očí a snažil sa v nich nájsť mnoho odpovedí na tie otázky, ktoré sa mu objavili v hlave.
bolo to zvláštne. ako rozdielne sa killian správal v momente, kedy pociťoval krv tečúcu mu do hrdla. už nebol tým rozvážnym človekom, ktorý sa nerozpráva s mnohými ľudmi. nebol to ten človek, ktorý by si premyslel každý jeden krok. v tom ohľade sa podobal na svojho stvoriteľa. kedy ani po tých rokoch nedokázal v sebe skrotiť to, čím sa stal.

,, počkaj.." povedal pričom on sám nemal v tejto chvíli potrebu očistiť si svoju tvár. bola to len krv. bola to len stopa po tom, čo sa v tejto chvíli udialo. možno v okamihu ak by prešiel k vode a umyl si tvár, pozeral by sa na túto situáciu úplne inak. v tejto chvíli to možno potreboval, chcel to.
,, chcem aby si tu ostala. ešte niekoľko minút. nebudem hovoriť o tom, že mi je tejto ženy ľúto, to nemám v pláne.." pozrel sa na telo ženy, ktorá u neho možno ani len nemala úctu. predsa len pred niekoľkými minútami mu chcela ponúknuť svoje telo ako keby to bolo jediné, čo v skutočnosti mala. killian mal určité spôsoby a toto mu prišlo viac ako len povrchným gestom. ,, chcel by som vedieť tvoj názor na pár vecí.." povedal killian pričom prešiel jeden krok k nej. no v momente, kedy si uvedomil, že tá vzdialenosť medzi nimi je opäť menšia, mierne sa vzdialil.

Být v jeho blízkosti pro ni vždy znamenalo cosi zvláštního. Ať už spolu hovořili nebo ne, po většinu času na sobě cítila jen jeho pohled, který byl tak snadno rozeznatelný od těch okolních, když si na to za ty všechny roky zvykla a naučila se je rozeznávat. Vždy se jí zdálo, jako by okolní svět na moment utichl a ona v sobě cítila takové, častokrát jen sotva příjemné šimrání, za co se obávala. Někdy jí to ale zase přivádělo málem do rauše. O takových pocitech také hodně krát čítávala v knihách, když jí byly poskytnuty, ty ale zmiňovaly pouhé dva důvody. Lásku a strach. Ona k němu ovšem nepociťovala ani jedno. Tak si to vždycky spojovala k pocitu bezpečí, jako by tam pro ní měl vždy být, až do úplného konce, ačkoliv věřila, že nikdo takového „svého“ člověka nemá. Vždy měl na ni takový vliv, ať už se sám snažil o jakýkoliv. Nikdy s ním nepromluvila tak, aby z něj vytáhla odpovědi, na co že si to tam na hradě společně hrají. Proč se jí vždycky zdá být tak smutný, když má všeho dost a ještě více, stejně jako ona. Proč byl tolikrát titulován jejím otcem, ale nikdy z něj neměla pocit zrovna takový. Nikdy na něj nehleděla jako na otce, kterého mívali a mají jiní. Takový vztah k němu neměla, jestli by vůbec bylo co prozatím popisovat. To ne. Jen to zdání podobné bezpečnosti.
„Můj názor?“ Zeptala se ho dost překvapeně, zaskočeně. Jako by se s ní snad skutečně chtěl po tak dlouhé době zdržovat a najednou stál o rozhovor. „Jste si jist?“ Vytasila na něho další otázku, jen aby ujistila sebe samou, že jej slyšela dobře, a když od ní odstoupil zase o krok vzad, sama k němu udělala krok vpřed a tu vzdálenost k ní, co přidal, ona zase ubrala. Necítila se jim být ohrožena, aby se jej stranila. Hodlala se ale držet dále, zda-li to nebylo dvakrát příjemným právě jeho osobě. Krátce pohlédla na ženu, její tělo, jako by tam jen zbytečně zavázelo, načež se pohledem přesunula k jeho posteli a poté zase zpátky k jeho obličeji. Pousmála se. „Jen, abyste toho nakonec nelitoval. Mám jich plnou hlavu!“ Ty věty doprovodila tichým, laskavým smíchem a ruce spojila na rozdíl od něj vepředu, jen lehce je natiskla ke svému bříšku a udělala k němu další dva kroky vpřed.
Poté otočila hlavu ke straně a zadívala se na podlahu, která se téměř leskla. Jako by toho namluvila už dost a ona jen čekala na další svolení. Ostatně by to nebylo prvně, co by byla potrestána za případné vyrušování, jako to tolikrát dělala se svými učiteli, ale prostě si nemohla pomoct. Sice nebyla trestána jím, ale i přesto si užila až až, přestože to nebyly tresty bůhvíjaké. Také už třeba dávno mohla být bez jazyka. „Sama bych přesto chtěla znát hned několik názorů vašich.“ Namítla docela drze o chvíli později, kdy mezi nimi vládlo ticho a její tmavě hnědé oči vyhledaly opět ty jeho, které vládly barvám o mnoho světlejším. „Udělejme spolu jakousi dohodu. Vy se mě zeptáte, ale já na tu samou věc budu chtít znát názor zase váš. Je to fér.“ Poslední větu dodala s jakýmsi pozvednutím pouze levého obočí, jak tomu dávala na důraz a poté jen čekala, jak se k oné situaci vůbec hodlal vyjádřit, nemluvě k jeho činům. Na odpovědi na právě ty otázky ale měla ještě čas počkat. Přeci nikam nespěchala.

Mal na hrade niekoľko ľudí, ktorým mohol veriť. Veď to nebolo po prvýkrát, kedy sa v jeho miestnosti objavilo mŕtve telo, ktoré samozrejme zabil vlastnými rukami. Killian vedel, že o niekoľko minút sa do miestnosti dovalí mohutný muž, ktorý si ženu zoberie o svojho náručia a urobí s ňou presne to, čo urobil s každým jedným telom. Killian by nezniesol ak by niekto telo zakopal na jeho pozemku pretože sa mu to zdalo pomerne hanebné. Zvláštne si to myslieť, nemyslíš? Upír, ktorý žije stovky rokov sa bojí toho aby ho jeho osud niekedy nedolapil práve týmto spôsobom. Zvláštne myslieť si, že by mohol niekedy prísť ten okamih, kdy by sa všetci tí ľudia mohli vracať no určite to nemohlo byť vylúčené a to vedel aj on sám.
Killian ju v tejto chvíli potreboval. Bolo to zvláštne no vedel, že určite bude chcieť byť v tejto chvíli na malý moment hoci len v podobe niekoľkých minút v jej prítomnosti. V momente, kedy sa dvere objavili a do vnútra vošiel muž, ktorý bez jediného slova dokonca ani len bez náznaku očného kontaktu sa pozrel na ženu pod nohami, nepýtal sa na žiadne otázky. Dokonca to bol človek, ktorého killian nemusel nijakým spôsobom ovplyvňovať aby pre neho pracoval. Robil to z vlastnej iniciatívy, čo ho pomerne prekvapovalo.
Killian ukázal jedným pohľadom k dverám pričom to bol práve on, kto vykročil vpred. Možno to bolo z toho dôvodu, že chcel na malý okamih prerušiť ten očný kontakt alebo dokonca aj tú blízku prítomnosť, kto to mohol v ten daný moment vedieť. A záležalo vôbec na tom?
,, myslím si, že je ten správny čas k tomu, aby sme zasadli k večeri.“ Povedal Killian pričom presne tak ako vyzeral, presne od krvi a s pohľadom samotného vraha prešiel pomalým krokom práve do miestnosti, kde sa už postupne servírovalo jedlo.
,, nemusíme sa báť, že by nás niekto alebo niečo rušilo. Aj napriek tomu, že fyzicky sú tu no psychicky nie. Môžeš to vidieť v okamihu, kedy sa pozrieť do ich očí..“ povedal Killian pričom si ako obvykle zasadol za stred stola a následne sa pozrel na jedlo, ktoré sa nachádzalo na podnosoch, ktoré boli z číreho zlata. Aj napriek tomu, že toto jedlo pre neho neznamenalo nič, dokonca ani len tá chuť nebola taká ako pred rokmi aj tak sa stále aj po tých rokoch snažil dodržiavať svoje tradície. Takže aj napriek tomu, že bol upírom, ktorý sa živil prevažne ľudskou krvou aj napriek tomu mnohokrát siahol práve po ľudskej strave. ,, myslím si, že to je pomerne spravodlivé riešenie. Takže mohli by sme začať. Aký je tvoj názor na smrť..“ povedal pričom si zobral do ruky pohár s červeným vínom a následne jej venoval jeden pohľad. Nebol to človek, ktorý by sa obháňal s množstvom slov o tom nebolo pochýb, no niekoľko vecí ho vskutku zaujímalo.

Večeří samozřejmě neopovrhla, přece jen také byla člověkem. Proto k tomu návrhu se přemístit nic neříkala, jen souhlasně pokývla hlavou a vydala se za ním v jeho stínu. Jakmile dorazili ke stolu, posadila se hned po jeho pravici a mimoděk se po té jeho poznámce upřela pohledem na hned několik osob, co se ocitly být v jejích blízkosti. Postupně si je prohlédla od hlavy až k patám, zaměřila se na jejich tváře a pak už jen sledovala jejich nijak zaujatý výraz společně s jejich očima, ve kterých bylo téměř to stejné prázdno, které jen o pár chvil dříve spatřila při pohledu na tu ženu, ze které vyprchal všechen život. Jeho rukou. O jeho „teorii“ si tak poté byla docela jistá, že je skutečná a pravdivá, ale přesto se na ně tentokrát dívala dost možná až nezdvořile dlouho. Také jí to chvíli trvalo, než si ten menší zásek uvědomila a pak stočila pohled k jídlu před sebou, jako by se za ten čin styděla. Vzala do rukou proto raději příbor a cosi si na talíř nabrala, načež přitakal k jejímu návrhu a lehce se nad tím pro sebe pousmála. Jako by cosi vyhrála.
„Smrt.“ Zopakovala po něm a příbor zase odložila, své oči upoutala k jeho obličeji. „Hladký rozjezd…“ Společně se smíchem jí zacukaly koutky do úsměvu a pak od něj jen na moment pohled zase odtrhla, tehdy, kdy ruce položila dolů na nohy a prsty si jemně promnula obě kolena. Než se ale rozpovídala, tak zase docela zvážnila, přeci jen na tom tématu zrovna nebylo něco velice zábavného. Alespoň to si prozatím myslela a držela se toho. „Přichází a odchází stejně jako život. Je potřeba obou, aby byl svět v rovnováze.“ Mlaskla jazykem o patro, trošku pozvedla pouze levé obočí, jak se znovu nadechla, na moment nechala pootevřené rty, když se tak zapřemýšlela a podívala se na něho zas. „Ironií je, že bez ní nelze žít.“ Uchechtla se tiše a konečky prstů si pak překryla ústa, načež jimi zamířila zase k příboru. Hlad měla, ne že ne.
„Pochybuji ale o tom, že jste se chtěl zeptat právě na smrt samotnou.“ Troufla si na něho a setkala se pohledem s tím jeho. „Nemám pravdu?“ Zeptala se, zatímco si ukrojila kousek masa, který potom nabodla na vidličku a vložila do úst. Stále s ním mezitím udržovala oční kontakt a sáhla potom sama po poháru vína, který krátce jen přitiskla ke rtům, než se nakonec i stačila napít. Jako by nad něčím ještě přemýšlela. „Takhle jste se mnou ještě nemluvil. To jste celé ty roky za mými zády čekal, až si konečně něčeho všimnu? Chvíli mi to trvalo, pravda…“ Pokývla hlavou a lehce opřela vidličku o talíř. „Tak mi o tom povězte více vy. Snad nestojíte o mé řeči, hm?“ Zadívala se na něho docela tázavě, načež se zase tak usmála, jako by sama skrývala nějaká tajemství.

" niekto by si mohol pomyslieť, že smrť pre mňa nič neznamená. beriem životy pravidelne. dokážem sa im pozrieť do očí a nevidieť v nich nič. žiaden život, ktorý by ma donútil k tomu, aby som to prehodnotil. vidím ich iba ako chodiace schránky v ktorých sa nachádzajú zvláštne emócie, ktoré nikdy nebudem chápať." killian na sebe nedal ani len poznať, ani len jednu emóciu. nemal k tomu potrebu.
" ľudia si myslia, že u mňa smrť nič neznamená, ale ako sa môžu tak priveľmi mýliť?" pousmial sa po prvýkrát killian pričom si zobral do jednej ruky pohár s krásne voňajúcim aj vyzerajúcim vínom a priložil si ho k perám. červené víno bolo u neho na dennom poriadku. každý vedel, že v momente, kedy killian zasadá k stolu pohár s vínom už musí na neho čakať. aj napriek tomu, že to s ním nič nerobí len si vychutnáva jeho chuť aj tak to je niečo, čo sa stalo jeho zvykom.

" je to úplne inak. smrť ma mnohokrát fascinuje. to ako sa spočiatku človek snaží, ako sa bráni no postupne to slabne a dokáže sa tomu dokonca podvoliť. nie je to tak, že by každý jeden človek zomieral v bolestiach. pretože mnoho z nich na konci necítia nič. " zobral si do rukyvydličku. počas toho ako rozprával sa na ňu ani len nepozrel. až v tento moment. jeho pohľad bol prenikavý, niekto by si mohol pomyslieť, že vidí človeku priamo do duše. dokázalo to zneistiť danú osobu.
" no ak by sme sa mali zhovárať o živote, tak ten pre mňa nič neznamená. ich životy. to ako žili pred tým ako ma stretli, to koľko majú detí a či majú niekoho, kto ich miluje. tie pochabé veci ako je láska alebo šťastie.." bolo to niečo, čo on sám nechcel zažiť a dokonca to ani len nepotreboval.
" a čo sa týka tejto veci. mal som k tomu dôvody. nechcel som si s tebou vytvoriť žiaden vzťah. chcel som len aby si bola moja zámienka, nič iné. no mám pocit, že tie rozhovory nie sú na škodu.." na jeho tvári sa po dlhej dobe objavil úprimný úsmev.

Dosti zaujatě jej poslouchala, když se rozpovídal o tom, jak to se smrtí a životem vidí on. Jak to vnímá, když jich sám vzal lidem už tolik, až jako by mu to bylo zábavou. Ale tak to bylo potřeba k jeho přežití. Svým způsobem to chápala i přes veškerou tu smrt, kterou se musel celé ty roky otřásat ten hrad, na kterém společně žili. Snažila se. „Mluvíte, jako byste smrt okusil i vy sám.“ Vyklouzla jí najednou ze rtů nahlas jedna z myšlenek, co se jí motaly hlavou a ostře se na něho tehdy podívala. Snad to nepovažoval za drzost. Krátce nato pohled sklopila nazpět k jídlu, kterého si zase nabrala pár kousků, aby se nešidila hladem, když měla celá léta tu možnost, aby se jí dařilo dobře. Nač se o to obírat? Při zmínce o lásce a štěstí, ve které nevěřil, se ale její oči setkaly opět s těmi jeho a zůstala na něm pohledem viset. Nesouhlasila. Dost možná by mu k tomu i sama něco pověděla, ale raději mlčela jako hrob. Vrátit se k tomu hodlala snad až někdy později, zda vůbec.
Pozastavila se i nad tím jeho úsměvem, který ani nepamatovala, ale byla ráda, že ho vidí. Tak mu jej s lehkostí oplatila a sáhla poté opět po svém poháru vína. „To zjišťujete dost pozdě...“ Troufla si tak zas a pohlédla mu s tou větou do očí. „Lepší však pozdě než nikdy.“ Doplnila a upila svého vína. „Tudíž chápu správně, že s mou rodinou nemáte co dočinění?“ Zeptala se jej a položila téměř prázdnou sklenici po pravé straně svého talíře, ze kterého si nabrala jen trochu. Namísto jezení ji zaměstnával on. Aby ale nelhala, bylo jí to vcelku příjemné. Zejména z toho hlediska, že se po dlouhé době bavila s někým, jehož povahu ani tak neznala. Přestože spolu strávili tolik let, sám se on držel v ústraní a ona neměla, jak do toho mluvit a tudíž jí byl v podstatě neznámou osobou, ačkoliv byla tolikrát korunována titulem jeho potomka při zahájení každého z jeho bálů.
„Teď to snad hodláte změnit?“ Otázku nechala viset ve vzduchu stejně, jako na něm nechala své oči, jak se snažila pochytit okamžitou reakci z jeho strany. Povšimla si ale za tu chvíli strávenou v jeho blízkosti, že odhadnout jeho pocity a nač myslí rozhodně nemělo být tak jednoduché. Snad by ji někdy mohl té neutrálnosti v obličeji naučit, když by mělo přijít do úzkých a ona se snažila nevypadat jako poražená, ba dokonce možná ani ne jako vítěz, ale někdo mezi tím. Přeci jen tak přežívali po celá staletí. „Nebudu vám lhát, bylo by příjemné si povídat s někým, s kým bych si mohla vyměnit hromadu názorů, za které, zdá se, že bych nebyla souzena.“ Přeložila příbor přes talíř tím způsobem, že dojedla, přestože měla opravdu jen trochu a dlaně spojila pod stolem na klíně. „Nemluvě o tom, že je to takhle skutečně asi prvně, co se mnou nějak mluvíte. Vy jste dost možná měl tu šanci slyšet můj hlas tak častokrát, ale já ten váš? Natož aby promlouval mým směrem? Ne… Tak to začněte napravovat.“ Poradila mu a po narůžovělých rtech jí přeběhl úsměv. „A já vám potom dost možná neuteču.“

Killian sedel pohodlné na stoličke. Na jeho tvári sa dokonca neskôr objavil malý úsmev, kedy si uvedomil, že je tak blízko a zároveň tak ďaleko od toho, čo v skutku rozpráva.
„ Byť tým, kým som berie aj svoje následky. Možno by bolo správne ak by si sa spýtala na to, koľko mám rokov alebo na to, čím sa živím. No to si videla na vlastné oči.“ Smrteľnosť si brala aj svoju daň o tom vôbec nebolo pochýb. On sám si to uvedomoval, že už nikdy nebude človekom, nikdy nebude mať možnosť mať nejaké vlastné dieťa, potomka ktorý by mal rovnakú krv akú má on sám no napokon mu to možno ani len neprekážalo. Nebolo by dobré ak by niekto mal podobne vlastnosti ako mal on sám.
„ veľmi dobre si uvedomujem čo to znamená smrť. Pretože nie som prakticky živím človekom.“ Nabral so ďalšie sústo, ktoré si jemne vložil do úst a následne si ho vychutnával tak ako keby to bolo pre neho obyčajne jedlo. Ako keby to bolo nie od, čo by mohol konzumovať na miesto krvi, ktorá koluje v žilách obyčajných ľudí. Nechutilo to nijak, nemalo to žiadnu špecifickú chuť. On sám so dokonca nespomínal na to, ako v skutočnosti chutí mäso alebo chlieb. Len to, čo si myslel, kedy si tú chuť predstavoval v okamihoch, kedy sa o jedlo mal v ústach.
„ myslím si, že viem čo sa ti v tejto chvíli nachádza v hlave.“ On sám by možno premýšľal smerom o ktorom by si myslel, že je tým správnym. Možno premýšľa nad tým, že to bol práve on sám, kto sa postaral o jeho rodinu aby bola mŕtvu. Nechcel jej to hovoriť dokonca ani nie to, že v skutočnosti to bolo prvé dieťa na ktoré natrafil.
„ žena, ktorá počne dieťa ešte pred sobášom by nemala svoje dieťa vychovávať. Týmto smerom premýšľali tvoji starí rodičia. Možno ak by som im neponúkol penoaze, tak by s tvojim životom skoncovali. V dome ako nemanželské dieťa ťa vychovávať nemohli. Nechceli si pokaziť meno v spoločnosti.“ To bolo to jediné, čo mal v pláne Killian jej povedať. Nič viac k tomu nepovedal, nemal k tomu dôvod a určite nechcel aby sa na to čo i len opýtala. Bola to minulosť, jej minulosť a na Tom nezáležalo. Vyrastala v podmienkach kde mala všetko čo potrebovala, neskôr všetko čo chcela určite jej mal toho viac čo ponúknuť ako niekto, kto odmietol dieťa.
„ Myslel som si, že to tak aj ostane. Tváril by som sa ako tvoja rodina, možno časom by som našiel aj vhodného manžela a nechal by som ťa s ním ísť a následne by som odišiel aj ja sám. Toto miesto by som možno opäť osídlil tak za pár desaťročí. Kedy by všetci vo veku kedy ma poznali zomreli. A následne by prišla nová generácia.“ Povedal Killian. No v tejto chvíli to bolo všetko úplne inak. Nebolo to tak, že by potreboval niekoho a kým by sa musel za každú jednu cenu rozprávať no určite ho zaujímalo to, čo sa jej v skutočnosti honi hlavou.
„ myslíš si, že by si mi dokázala utiecť?“ Povedal vážnym hlasom, kedy dopocuval jej poslednú vetu a následne upírskou rýchlosťou, ktorú doposiaľ nemala možnosť vidieť sa k nej cez celý stôl presunul a zobral so do ruky krčah s vínom z ktorého jej nalial ďalší pohár. Bol pri nej tak blízko, že dokonca by stačilo pár centimetrov a mohol by sa jej dotknúť.

Nebylo slova vycházejícího z jeho úst, kterému by nevěnovala pozornost. Obzvláště, když jí trochu poodhalil ono tajemství jejího původu, které bylo dávnou minulostí. Ostatně se u své vlastní rodiny vlastně ani nemohla nijak zdržet – po pár vteřinách byla už spolu s ním na cestě ku hradu, který se měl stát tím pravým domovem jejím, ale také jeho. Byli tam představováni jako lidé se společnou krví, ačkoliv se jí už odmalička na tom něco nezdálo. Cítila se mu být mnohem blíže než ke komukoliv jinému a přesto s ním za celé roky kolikrát nepromluvila ani slovo, nejednalo-li se o pozdrav po dlouhé cestě nebo na půlnočním bále. Jen ten jeho pohled setrvával, kterým byla ostatně doprovázena už skutečně od začátku její existence. A cítila se jím být pronásledována i o spoustu let dál, kdy jí to kolikrát až působilo husí kůži po celém jejím těle a to ani nemuselo být roční období zimy.
Sama stále pořádně netušila, čím že to vlastně byl. Co bylo to stvoření v něm, které ho tak záhadně po svém způsobu kazilo. Vinila to stvoření za to, že s ním nemohla trávit času více a z toho důvodu vyrůstala vlastně sama, přestože byla obklopena spoustou lidí. Někdy se tak člověk cítí, i když je uzavřený v místnosti naplněné lidmi, vysoce postavenými i pár těmi menšími. Svým způsobem doufala, že jí to brzy také nějakým způsobem vysvětlí a svěří se. Nechtěla tam zůstat naprosto sama nadosmrti, jakožto ona smrtelnou byla. V tu chvíli ještě ano.
Tiše zalapala po dechu údivem, jakmile zmizel ze svého místa a během vteřiny se objevil hned za ní. Necítila sice žádný jeho dotek, ale tu přítomnost ano. Znala ji už od svého dětství. O tom, že se nacházel blízko ní se poté ujistila tím, jakmile pozvedl nádobu s vínem a doplnil její kalich. Nebyl to však strach, který ji donutil taj vydechnout, ale moment překvapení. Jeho slova nechala ještě chvíli spolčené s tichem, načež sevřela rty k sobě a otočila hlavu jeho směrem. Následoval dlouhý pohled z očí do očí, jež mu věnovala a snažila se do těch jeho vpít natolik, jak jen dokázala. Probodávat ho tím pohledem jako ostří nožů, za jeho druhu případně špičatostí kůlů vytesaných ze dřeva. „Nemyslím.“ Zakroutila jemně hlavou a poté v mžiku sáhla po jeho ruce, jež byla volná a byla jí blíž. „Já to vím.“ Pronesla tu větu s pyšností v hlase a jen natáhla krk se snahou pouhého napřímené se, čímž hodlala těm slovům dodat na důrazu. Dovolovala si až moc? Dost možná. Ale co by lidé povídali na její náhlé utonutí či zmizení do neznámých končin, o kterých by nevěděl vlastně nikdo, a už by po ní nebylo sebemenší zmínky?
Vydržela s ním sdílet ten dlouhý pohled opravdu nějakou tu chvíli, až nakonec v krku polevila a odvrátila od něj svou tvář na opačnou stranu, jako by snad jím byla uražena nebo zklamána, ačkoliv to tak nebylo. Do té doby zbývalo času ještě mnoho, byl-li tam za jejich společné existence někdy vůbec. „Po tom vínu budu mít snad špičku.“ Dodala poté tiše s nepatrným poukázáním prstem k jejímu poháru plnému narudlé tekutiny až po okraj bez toho, aby na něm znovu spočinula pohledem. To by si snad s ní musel domluvit sám.

Killiana v jej očiach nevidel to, čo by možno mal vidieť. Nebol tam strach z toho, pred čím stojí. Len nevedomosť z toho, kým v skutočnosti je. Ale čím v skutočnosti niekto ako Killian bol? Nikdy sám seba nebral ako človeka. Dokonca ani ni počas toho života, kedy v skutočnosti tým človekom bol. Bolo to niečo, čo on sám nevnímal ako skutočnosť. Killian ako keby od počiatku svojho života vedel, že je predurčený k iným veciam. Oveľa závažnejším, oveľa väčším. Nemienil o premrhať to, čo mu bolo vložené do rúk. To rozhodne nie.
Killian sa pozeral na dievča, ktoré čoskoro bude ženou. Na tú osobu, ktorú mal mať pri sebe ako zámienku toho, že je človekom. Zvláštne pomenovanie. Sám seba vnímal ako monštrum, ktoré musí zabíjať k tomu aby prežil. A tak mu to dokonca aj vyhovovalo. Nikdy sa netváril ako niekto, kto by sa za to mal hanbiť. Pretože on nebral život, on nechával len dušu vrátiť sa na to miesto, na ktoré bola určená. Killian sa v jednom momente dokonca pristihol pri tom ako premýšľa o jej smrti. Ako by mohla žiť svoj vlastný život, možno už o pár mesiacov alebo dokonca skôr bude môcť odísť, pripravená na život. Možno on sám sa rozhodne krajinu opustiť a jej nedovolí ani len pomyslieť na neho. Bolo predsa len tak ľahké niekomu do hlavy vniknúť myšlienku zatratenia.
,, Nedokázala by si to..“ Killian sa rozhodol jej povedať o tom, čoho je schopný. Pre neho to nebolo žiadnou novinkou. To rozhodne nie. On sám so spomína na tie časy, kedy sa to učil. Kol nebol príliš ten typ , ktorý by ho na to pripravil alebo len on bol tým typom, kedy na to chcel prísť sám. No aj napriek tomu to bolo obdobie, ktoré mu vedelo aj po tých rokoch privodiť na tvári pomerne široký úsmev. Oh a aký! Možno ak sa na neho v tejto chvíli pozerala, tak si to všimla. To ako zablúdil vo svojich myšlienkach na tie okamihy, kedy prichádzal chuti na jeho schopnosti.
,, Niekedy je pomerne ľahké prinútiť niekoho niečo si myslieť. Stačí sa mu pozrieť do očí, nájsť záchytný bod a následne len očakávať ten okamih, ktorého sa takmer každý obával. Hovorí sa, že oči sú bránou do duše. No nikto nevie, že práve ocitli sú aj cestou do zvráteného svrta myšlienok a túžob.“ Ten úsmev, opäť sa pohrával na jeho perách. Dokonca si to áno len neuvedomoval. Usmieval sa, bolo to niečo zvláštne. Dalo by sa to pripísať aj samotnému zázraku. Niekto považuje za zázrak uzdravenie, iný zasa blahobyt a dokonalý život. No v jeho prípade to bol práve ten úsmev, ktorý sa na jeho tvári neobjavoval veľmi často. Tak desivý, dal by sa prirovnať k pohľadu samotného vraha, ktorý si vyhliadol tú správnu obeť. Ten úsmev, ktorý niekoho nepoteší ale na naopak, spôsobí mu nočné mory. A to sa mu náramne páčilo. Oh ako to Killian miloval, keď videl ako sa niekto v jeho spoločnosti prebúdza s tými myšlienkami, že ho niekto zviera vo svojich rukách. Že svojimi prstami sa zabára do jemnej pokožky na krku. Keby len vedeli tie ženy prebúdzajuce sa v jeho posteli, že to bola skutočnosť ešte pred tým ako vôbec otvorili oči.
Hovoril v hádankach, nemal v pláne jej hovoriť priamo to, čo sa v ňom skrýva. Dokonca už aj tento okamih bol zvláštny, že viedli nejaký rozhovor. Aspoň v jeho prípade. Mal rád ak sa rozhovor viedol v slovách, ktoré nepochopí obyčajný človek. V jeho prípade záležalo aj na indelektuale toho daného spoločníka. ,, Niekedy ti o Tom môžem pozhovárať..“ ten úsmev opustil jeho tvár tak rýchlo ako služobníctvo priestor. Nachádzali sa v miestnosti osamote a takto mu to v podstate vyhovovalo. Samota pre neho neznamenala to, čo znamenala takmer pre každého jedného človeka. ,, Víno niekedy vie pomotať hlavu, na to by si si mala dávať pozor. Nie je veľmi rozumné v spoločnosti staršieho muža zabudnúť na čistú myseľ.“ Bol ako učiteľom, ktorý má v tejto chvíli úlohu jej povedať všetky nástrahy. Aspoň to tak vyzeralo.

Zapochyboval o ní. Neměl ani ponětí o tom, čeho všeho byla schopná, ale o tom za té doby nevěděla vlastně ani ona sama. To všechno, neukojitelná krvelačnost a hrůzy, jichž byla schopná, měly vyjít na povrch až o několik let později, kdy se s tím musela vypořádat sama a dát se stejně tak do pořádku. Kdoví, zda by se jí s něčí pomocí vedlo lépe. Dalo by se ale říct, že se s tím poprala vcelku dobře a za poměrně krátkou dobu, když vezmeme v potaz to, že byla bez průvodce jakéhokoliv druhu, od kterého by se jí naskytlo nejen útěchy, ale zejména rad a tipů, jak se vypořádat s hladem, jenž byl každou chvílí silnější. Proto nějakou chvíli strávila jen ve stínech, ač se mohla pohybovat za bílého dne. Akorát za tmy však nemusela být spatřena tak jako za jejího opaku.
Přišlo jí, že se za tím jeho úsměvem skrývalo mnohem více. Nevědomky se jej dokonce snažila napodobit, jak byl nakažlivým. V onu chvíli se jí naprosto vytratilo z hlavy to, jak ji zpochybnil. Svým způsobem si to přebrala tak, že ji to nepotěšilo ani trochu, ale k tomu, říct jí to tak rovnou, snad musel mít nějaký ten důvod. Proto na to raději nic nenamítala. Nebo prostě jen zapomněla. Nemohla ani tušit, o čem konkrétně hovořil. Mnohem lepší představu by si jistě udělala tehdy, zažít to nebo spatřit na vlastní oči. Opět jej nachytat. Vzala do dlaní opět svůj pohár s vínem a pouze jej tak držela v dlaních, jako by se prostě něčeho potřebovala chytit, zabavit se. „Nijak vám v tom nebráním a ani nechci. Ráda tomu budu naslouchat, znát více. Navíc když se vás tak hezky poslouchá…“ Vzhlédla zase k jeho očím, na kterých chvíli zůstala pohledem viset, než přišla řeč právě na onu červenou tekutina, která byla oblíbená především mezi smrtelníky – o světě nadpřirozena toho ale nevěděla nic. Jeho hlas nepatřil k těm, které slýchala dennodenně, právě naopak. Mohla jej slyšet jen párkrát do roka, a to především při slavnostních příležitostech. Nebýt jich, snad by si o něm i myslela, že je němý. Naštěstí tomu tak ale nebylo.
Věta to byla sice naučná, sama tolik už ale stačila pochopit dávno. Chytla se jí však. „O jak moc staršího?“ Položila mu otázku, která směřovala právě k jeho věku a se kterou se mu opět zadívala do očí. Vpila se do nich a zůstala poklidně držet, dokud neucítila tu potřebu zamrkat. I přesto s tím ale ještě nějakou dobu neustávala, až to mohlo začít být pro druhého nepříjemným. „Povězte mi ještě něco o tom, co se za dveřmi té vaší mysli skrývá. Povězte mi o touhách…“ Narůžovělé rty zůstaly pootevřenými a poslední slovíčko doplnila teprve tehdy, kdy na něm viděla, že hodlá zareagovat. „Zvrácenosti.“ Stačila dopovědět jen těsně před jeho odpovědí a krátce nato přitiskla pohár zase k ústům, načež se konečně napila. Koutek rtů jí samotné na vteřinu pozvedla do úsměvu, nevytrval však dlouho. Kalich poté poputoval zpátky na stůl a spolu s ním tam nechala ležet i svou ruku. Ačkoliv ta byla natáhnutá jeho směrem, nemělo to žádný skrytý význam. Nic tím nemyslela. Ona ne.

Už iba pri tej myšlienke, ako sa zatvári v momente ak sa na neho pozrie a on jej povie svoje meno sa mu jemne na tvári objavil malý úsmev. ,,Vek už je doslova len číslo, ktoré takmer nič neznamená.." bolo mnoho ľudí ktorý sa báli toho okamihu, kedy na ich zoznam rokov pribudne ďalšia čiarka no on ak by sa mal tým zapodievať určite by nemal dostatok materiálu na to, aby tie čiarky vôbec mohol vykonávať.
,, Dalo by sa povedať, že mám niečo po dvadsiatke.." no možno človek ak by sa na neho pozrel o niečo pozornejšie, tento vek by mu typovala správne. No vystupovanie, znalosť jazykov a iných odvetví ako bola história alebo dokonca hudba, určite sa to nepodobalp na mladého človeka. Možno by to bolo možné ak by od rána do večera trávil vo svojej izbe zatvorený ponorený priamo do kníh a nerobil nič iné ako sa len vzdelával a vzdelával. A on mal mnoho, mnoho odlišných vecit na práci. ,, Niečo po tridsiatke od roku 999." Bolo to zvláštne číslo no možno mu to bolo priam osudným. Predsa len číslo 999 boli opačne 666 ktoré znamenali číslo samotného diabla. On sám vedel že ak by existoval nejaký Boh alebo niečo podobné, čo by sa mu mohlo čo i len na malý okamih vyrovnať, tak by bol práve Killian tým človekom, ktorý by sa musel zmieriť s okamihom vykázania do pekiel alebo dokonca so spálením vlastnej duše.
„ Myslíš si, že za dverami mojej mysle sa nachádza niečo zvráteného?..“ Killian sa na ňu pozrel pričom jej ponúkol svoju ruku k tomu aby sa postavila a následne ho nasledovala. Prišlo mu to pomerne zvláštne, že za celú tú dobu nepoložila tú najzákladnejšiu vec, ktorú by sa spýtal možno každý jeden človek, ktorý by videl rovnaké veci ako videla práve ona sama.
„ mám pocit, že je čas na to aby som zodpovedal to najdôležitejšie. Kým v skutočnosti som.“ Dúfal, že neodmietne jej ruku. To by bolo pre neho znak toho, že všetko čo sa tu vlastne udialo bola jedna veľká chyba. No a on sám nevedel v tejto chvíli čo to vlastne bolo. No vždy tu bola možnosť názorne vymazať tieto spomienky, ktoré by sa nachádzali len v jeho hlave. V jej už určite nie. „ spomen si na tie staré príbehy pred spaním ktoré ti čítala tvoja komorná pred dvoma rokmi. Určite si na to spomínaš. Bolo to o príšera ho, ktoré sa nachádzali v podobe ľudí v mestách a v dedinách. Kedy ich pokožka bola hebká, jemná a bledá. No to nemusí byť samozrejme vždy pravda. Spomen si na to ako to ďalej pokračovalo. Ako sa nazývali stvorenia, ktoré nemali žiadne zľutovanie..“ on sám spočiatku nemal ani len to najmenšie tušenie, že v skutočnosti sa jedná o ženu, ktorá v sebe niesla gén vlkodlakov. Pozerala sa na neho inak, ako keby mu videla priamo do žalúdka. Až v okamihu kedy sa do jeho uši dostal ten fakt, že staré príbehy ktoré pochádzali z jej smecky prehovára mladému dievčaťu pred spaním ako druh rozprávky, kvôli jej bezpečiu sa postaral o to aby ona zabudla na všetky tie okamihy v jeho rodine. Rodina, skutočne ju vnímal ako rodinu aj napriek tomu, že si to možno neuvedomoval.

Po dočkání se informace ohledně jeho věku, jež si přála znát, se na chvíli zamlčela. Zarazila se. Od toho roku, který zmínil, totiž uběhlo už pár stovek let. Zůstala na něm za trvalého mlčení viset pohledem. Mohlo být zvláštním to, že z něj ani tehdy stále necítila strach. Akorát za opravdu krátkou chvíli stačila nabrat tolik faktů a podrobností o něm, na které nebyla zvyklá, že by vůbec mohly být skutečnými. Nebyla učena k tomu, že by takové vlastnosti byly něčím normálním, zdravým projevem člověka. Zároveň ale to byl nejspíše důvod k tomu, proč jí to přišlo; a on sám vlastně tak zajímavým. Namísto toho, aby jím okamžitě začala opovrhovat, dále mu pokládala otázky, ačkoliv vůbec sama nepřišla s řečí o tom hlavním. Čím, že to vlastně byl. Obyčejným člověkem totiž rozhodně ne – to jí došlo dávno z toho, co spatřila už pomalu hodinu nebo více nazpět. Nehodlala však ustoupit pohledem jeho tváře, strachujíc se, že by mu mohla přijít zbabělá. Zkrátka v tu chvíli akorát nevěděla, co k tomu jeho věku ještě dodat více, jak se zachovat. Strach ji míjel a namísto něj u ní převládal šok.
Sklopila pohled k jeho ruce, kterou jí zčistajasna nabídl a ona ji vzápětí přijala, nijak moc ani neotálela. Chtěla to vědět, ačkoliv se na to nezeptala sama. Nečekala totiž, že by skutečně vydržel s ní ještě nějakou tu chvíli a zejména hodlal dál odpovídat na to, co jí přišlo na jazyk s otazníkem na konci.  Nakonec se vrátila ale k té otázce ohledně zvrácenosti, kterou jí položil ještě před tím oznámením, že se jí tedy svěří s tím, co v něm dřímá. „Nenachází se snad v mysli kohokoliv?“ Pozvedla s tím levé obočí a vstala ze židle, načež se spolu s ním vydala pryč z jídelny. Nešlo ani o otázku jako takovou, spíše jen řečnickou, na kterou nebylo třeba nijak zvlášť reagovat. Prvně se zadívala do místa před sebou, než začal opět vyprávět a tehdy k němu otočila zpátky svou tvář, jaký dávala pozor. Zamyslela se nad těmi slovy a následně se zahleděla zase do neurčita kdesi před sebou.
„Jedním slovem, větou si dokázali kohokoliv podmanit. Od svého znovuzrození ani o jeden den navíc nezestárli. Namísto vína nasávali krev, nehledíc na to, zda šlo o kořist živou nebo mrtvou. Bez milosti by tím způsobem kvůli svého vlastního přežití pozabíjeli muže, ženy, ba i děti. Bez jakéhokoliv ohlédnutí se nazpět.“ Doplnila pár drobností, co jí ještě samotné utkvěly v paměti a při jejich pronesení se tvářila vážně, jako by ji to ani trochu netížilo. Brala to totiž po celou dobu jako pouhou povídačku – a kdo by vlastně ne? Postupně se však dopracovala k tomu, oč mu vlastně šlo a vteřinově pevně zaťala o sebe zuby, čímž o cosi zviditelnila její lícní kosti. „Upír.“ Odpověděla nakonec a pak se na něho zas podívala. Stejným způsobem začala přicházet na to, že to mělo být tím, co chtěl říct. Začala si okamžitě spojovat dvě a dvě dohromady, zatímco mu dále neustále hleděla do očí, až ani nemrkla. „Patříte mezi ně…“ Po svém tak hlesla. Nebyla to otázka, a přesto byla. Zatvářila se tak, jako by od něj očekávala ještě nějakou odpověď. Oznámení, že došla k pravému výsledku.
Její stisk na jeho ruce ani jednou nepovolil. Nepovolil, když na to pomalu začala přicházet a ani tehdy, kdy pochopila. Snad v ten moment stiskla jeho ruku ještě pevněji, zrovna když se její oči potkaly zase s těmi jeho. „Vy jste někdy zabil dítě?“ Nakonec se rozhodla mu položit ještě několik otázek, kolik jí jen přišlo na jazyk, dokud ho to nemělo přestat bavit. I tak měli na to ale přece jen dny další a další. „Přemýšlel jste někdy o tom, že to samé uděláte se mnou?“ Přimhouřila s tou otázkou oči a ustala v krocích. Zůstala stát na místě, i kdyby se poté měl oprostit od její ruky a nechat ji tam samotnou. Dalo by se říct, že by si s tím ale pak hlavu neděla. Jen zřídkakdy s ním strávila tolik času, kolik teď – a zrovna v tu chvíli se snad konal jejich osobní rekord včetně délky trvání jejich rozhovoru. „Že mě stejným způsobem zabijete?“

Nikdy nepomyslel na to, čo práve povedala. Aj napriek tomu, že mal už za sebou mnoho, mnoho napadnutí nikdy nepremýšľal nad tým, že by mohol prísť niekedy ten deň, kedy by ublížil nejakému dieťaťu. Nemalo by to žiaden zmysel, ich myseľ dokonca aj duša nie je ešte svojim spôsobom poškvrnená a on práve že chce v ich očiach vidieť odraz celého ich života.
,, nemyslím si, že by som toho bol v tejto chvíli schopný.“ Povedal pomerne spokojne, bez jediného jedného emočného prejavu.  On sám si vyberal svoje obete a doposiaľ nikdy nesiahol po niekom, kto by bol takto spätý s tým vekom. Pozrel sa na ňu pričom na malý, veľmi malý okamih, ktorý by sa mohol presnejšie pohybovať len medzi niekoľkými stotinami.
,, nemyslím si, že by to urobil nejaký upír. Predsa len..“ bolo to po prvýkrát, kedy sa nazval tým správnym menom pred ňou. Aj napriek tomu, že to mohlo byť spočiatku neobvyklé, bolo to viac ako len prirodzené. Predsa len on tým upírom v skutočnosti bol a nemal žiadnu potrebu sa nejako skrývať pred niekým, pred kým to chcel objasniť.
,, dieťa ti nevie ponúknuť to, čo v skutočnosti ako upír potrebuješ. Jeho krv, ktorá sa nachádza v tele. Nie je jej až tak dostatok ako si možno ľudia myslia. Z toho dôvodu mnoho upírov skôr siaha po tých dospelých jedincov, ktorí sú už svojim spôsobom vyzrelejšími. A taktiež.. s deťmi sa nedá psychologicky zahrávať. Je to až príliš jednoduché.“ On sám to mal rád o tom nebolo pochýb. No v tejto chvíli sa pozeral na mladé dievča, ktoré pomaly ale s istotou dostávalo nové a nové informácie o ktoré sa určite nebude môcť pozhovárať s nikým iným len s ním, pričom si uvedomoval, že aj v jeho prípade to je niečo nové.
,, ak by som mal v pláne zabiť ťa, urobil by som to už dávno. Alebo aspoň by som nad tým premýšľal.“ Povedal pričom urobil jeden možno dva alebo viac krokov k portrétu na ktorej bola vyobrazená okolitá krajina a jeho panstvo. Aké egoistické, mať svoj majetok namaľovaný na svojom majetku.

,, nikdy som ťa nebral ako svoju obeť. Ale len niekoho, komu môžem zachrániť život a on tým pádom zachráni život aj mne. Ľudia si myslia, že si mojim potomkom.. uvedomuješ si to?“ ruky si spojil za chrbtom a následne sa pousmial nad obrazom. Mohol svojim zrakom sledovať každý jeden ťah štetcom, každú jednu myšlieniu, ktorú sa snažil autor zachytiť a taktiež si mohol uvedomiť, že každý jeden autor mal mnoho mnoho znakov, ktoré neboli normálnemu zraku veľmi zreteľné.
,, nemal som v pláne s tebou ani len hovoriť. Nebral som ťa ako niekoho s kým by som potreboval niečo hovoriť. Mala si len vyrásť, ja by som ti našiel nejakého správneho ženícha a následne by som odišiel. Tak ako to boli roky pred týmto okamihom a ako to bude aj dalšie roky, ktoré budú nasledovať.“ Otočil sa k nej a následne sa pozrel na stôl z ktorého samozrejme mnoho jedla neubudlo. Bolo to ako keby pre každé jedno možné jedlo ako boli raňajky, obed alebo večera, mal pripravenú hostinu pre dvadsiatich ľudí. No on sa vždy sa dotkol jedla len minimálne.
,, no vieš čo to znamená. Nikomu nikdy nebudeš môcť povedať to, čo sa tu dialo. Nikdy.“

S jeho řečí o tom, co dítě může a nemůže jim nabídnout, opustila od jeho ruky a spletla prsty za zády. Nemohla se s ním tehdy o těch odpovědích přít, přece jen to z jeho hlediska nezažila a měla k tomu docela daleko, ale přesto tak blízko. „To bych musela být hloupá, neuvědomovat si to.“ Věnovala mu jeden z dlouhých pohledů, při kterých se do jeho očí vpíjela tak, jako by ji skutečně až urazil, dokonce ten tón jejího hlasu tak zněl, i když to tak nebylo. „To by ovšem mohlo jít stranou. Stejně jsme se nikde už delší dobu neukázali a tady nikdo taky tak. Kdo by cokoliv mohl zjistit, pokud by si někdo ze služebných neotevřel tam venku ústa? Pochybuji ale o tom, že by to riziko podstoupili…“ Ta věta na jejích rtech vyčarovala zas úsměv, leč krátký a odbočila od jeho očí. Jak se zastavili, podívala se stejným směrem, kam se zahleděl on a stejně upřela zrak na obraz jeho; jejich obydlí. Nijak více si to ale neprohlížela, zas tak uchvácená zrovna tím portrétem nebyla.
„Jak hrdinské.“ Okomentovala v rychlosti jeho projev, když přešel slovy k tomu, jak s ní tedy původně plánoval zejména skoncovat a povzdechla si. Jen namátkově se na něho podívala ve chvíli, co provedl to samé on a hned nato se věnovala pohledem dál ke dveřím. Přece jen s ní chtěl už odejít, ne? „Nikdy.“ Zopakovala po něm to slůvko a vydala se tedy k východu sama, načež se už v určité vzdálenosti jak od Killiana, tak dveří zastavila a otočila se zase zpátky čelem k němu. „Tohle nikdy nebudeš moct říct nebo udělat, tohle se tobě prostě nesluší… Těchto všech povídaček mám už po krk. Nemůžu se ani sama ukázat ve městě, jako by tam snad na mě měl někdo čekat.“ Uchechtla se nad tím a ještě zakroutila hlavou nad celým tím nesmyslem. „Smím vůbec alespoň nosit svou hlavu? Protože to tak přestává vypadat.“ Podotkla tiše, jako by se stahovala a rozešla se z jídelny pryč. Plánovala zmizet v zahradách, kde ji šlo také jinak po většinu času nalézt.
Tam v zahradách sedávala u fontánky, co byla usazena ve středu labyrintu z vysokých keřů, který už znala za ty roky nazpaměť. Přece jen tam nežila chvíli, nýbrž mnohem déle. Rozhodla se jej v tu chvíli stranit, aby na něho nepůsobila ještě více drze a nevděčně. Uraženě. Na chodbě zachytila pohledem jednu komornou, která už v rukou držela připravenou knihu, jež měla Daria rozečtenou, ale více se na ni nepodívala a prudce se rozeběhla po schodech dolů. Venku už byla tma, čtení by jí tam bylo k ničemu a ona tam chtěla ještě nějakou dobu pobýt, nadýchat se čerstvého vzduchu. Všechno, na co přišla, si nechat pořádně rozležet v hlavě a nijak se neukvapovat. Přestože to nebyl strach, co cítila, i tak nebylo nejsnazším se s tím smířit, že to všechno bylo reálné a nešlo o pouhé pohádky. Příběhy, co jistou chvíli poslouchala před spaním a měly být fikcí – a ono ne.
Cestou překřížila ruce na hrudníku a jednou rukou pak přešla výš, až se dotkla nejprve klíčních kostí, krku samého a nakonec jí zamotala do svých vlasů. Ty potom na několikrát pročesala a ještě si pár pramenů omotala kolem prstu, načež je střídala s dalšími. Nakonec se usadila automaticky na kraji fontány. Zatímco jednu nohu svěsila dovnitř do vody a sem tam s ní máchla, druhou pokrčila v koleni a z části na ní seděla. Dávala si však pozor na to, aby se nijak více, snad kromě té nohy, nenamočila. „Nemyslela jsem to zle.“ Řekla nakonec, jako by tušila, že tam bude. Ono nebylo vlastně dne nebo chvíle, kdy by necítila jeho přítomnost, pokud se nevydal na nějakou cestu. Dávalo jí to takový zvláštní, nepopsatelný pocit bezpečí. „Skutečně.“ S povzdechem vyhrnula rukáv a sáhla do té vody i rukou. Na chvíli ji tam nechala, než jí ladnými pohyby pomalu přešla po jedné straně svého krku a s tím na moment přivřela oči. Bylo horko.
„Chtěla bych se projít po městě. Poznat, jak žijí jiní. Třeba nakoupit, co já vím…“ Zasmála se nad tím a otočila se potom do tmy za sebou, jako by ho tam očekávala. Sklopila poté pohled k zemi a mokrou rukou se utřela do sukně od fialových šatů, které patřily mezi její oblíbené. Barva jí ale musela slušet snad každá. „Stejně tak chci ale znát více o vás. O té druhé části, kterou zná jen pár.“

Brať niekoho ako majetok. Ako niekoho, kto sa nevie o svoje rozhodnutia podeliť, kto nemá ani len to najmenšie právo na vlastný názor. Nešlo mu o to, aby sa nachádzala na miestach ako väzeň. V skutočnosti on sám vedela že v ich meste alebo priamo v krajine vedeli o koho sa jedná. Nikto nemal ani len to najmenšie nutkanie sa postaviť človeku, ktorý má v rukách obrovskú moc. A to dokonca ľudia ani len nevedeli o tom, kým v skutočnosti je. Sledoval ju, neodpovedal jej na jej otázky alebo dokonca celé úvahy, ktoré sa rozhodla mu venovať. Nemal k tomu v tejto chvíli ani len pomyslenie. Na miesto toho chcel aby sa to nachádzalo v jej hlave. On bol taktiež ten, kto opustil miestnosť. Možno sa mal vydať vlastným smerom, nemal ísť v jej šľapajach tak potichu, kedy ho nemohla vidieť ani počuť no mohla ho cítiť. Vedel presne, kam sa jej kroky rozhodnú kráčať. Nachádzal sa v tieni, neurobil ani len jeden jediný krok vpred. Nebolo to z toho dôvodu, že by nechcel aby vedela, že sa nachádza v jej prítomnosti priam naopak, nechcel aby si myslela, že má potrebu kontrolovať každý jeden jej krok.
,, chceš mať slobodu? Chceš len tak ísť do mesta? Nech sa páči, nevidím v tom ani len ten najmenší problém. myslím si, že si dospela do určitého veku, kedy by si sa mohla vedieť postarať sama o seba.“ Ruky ako pred malou chvíľkou mal spojené za chrbtom pričom vykročil jeden krok vpred. Pozeral sa na ňu, sledoval každý jeden pohyb jej mimiky aj napriek tomu, že normálny pohľad smrteľníka by to možno nezahliadol. on sám vedel, že musí prísť niekedy ten moment, kedy bude odchádzať z jeho panstva a možno v tejto chvíli tento moment nastal. sám seba sa pýtal ako by reagoval na to, ak by sa dozvedel, že mladé dievča, ktoré podľa slov ľudí okolo neho pretože on sám chcel aby to tak skutočnosti bolo aspoň si to mysleli, niekde zomrela. možno by si zobral len pár vecí a odišiel a nevracal sa k tejto myšlienke. predsa len, doposiaľ s nou hovoril len v tejto jediný deň.
,, môžme urobiť menšiu dohodu. čo bude pomerne zvláštne, pretože by to bola prvá dohoda s človekom." na poslednom slove si dal pomerne dosť záležať. predsa len bola človekom. tou rasou, ktorú on veľmi nerešpektoval no ona to možno ešte ani len nevedela. o tom sa bude môcť presvedčiť neskôr.
,, je to pomerne pravda, že za posledné roky sa u nás nikto neobjavil a rovnako ani my u niekoho. no to by sa mohlo taktiež zmeniť." killian dokázal byť veľkým gentlemanom o tom nebolo pochýb nehovoriac o tom, že v momente, kedy to bolo potreba dokázal viesť dievča v tanci. on sám by si neodpustil, ak by to bolo v ten daný okamih naopak a on by bol niekým vedený, to rozhodne nie.
,, môžeš odísť kedykoľvek pod podmienkou, že svoju komornú vždy zoberieš so sebou." povedal mierne vážne pričom prešiel okolo nej a následne sa jej pozrel priamo do očí. pohľad,to bolo to jediné, čo ju mohlo takmer okamžite ubezpečiť, že to nie je žiaden z tých okamihov, kedy by to nemyslel vážne. hoci, kedy on niečo povedal vo forme žartu?

S klidem ještě párkrát v ledové vodě fontány zamáchala nožkou sem a tam, dokud se jí konečně neozval. Tehdy se špičkou palce zapřela o jedno místo tam vně a znehybněla. Ještě se tedy stačila trochu napřímit a pootočit hlavu tou stranou, odkud slyšela přicházet jeho hlas. Ta první slova ji jen jemně pohladila po srdíčku, stačila se však i trošku usmát – dle toho znění totiž její rádoby žádost vypadala, jako by se pomalu blížilo k jejímu odsouhlasení. „Ano?“ Pověděla jen tak do vzduchu, který byl docela těžký na to, že byla noc. I přesto se ale nacházeli v období léta a tím se to vysvětlovalo. Nejspíše. Opět pohlédla k zemi a na tu se zahleděla snad i na pár minut. Dokonce se jí to podařilo bez sebemenšího náznaku mrknutí. Tak moc doufala v to, že nakonec její vycházky mimo všechen jeho pozemek povolí, až se málem ani nesnažila znovu nadechnout, jen aby jej náhodou nepřeslechla. Nedělala si ani nic z toho, když ji nazval pouhým člověkem a dále zároveň trpělivě i netrpělivě vyčkávala. „Ano…“ Přitakala na ta slova, že se oni jinde a ani nikdo významný u nich právě už dlouho neukázal.
Spojila obě své dlaně v blízkosti bříška téměř jako při modlení, které jí samotné ovšem nedávalo žádný smysl a na pár vteřin i stačila zavřít své oči. Jako by jí právě to mělo přinést potěchu pro její uši. Ať už to bylo nebo nebylo tím, že se na moment stala slepou, skutečně jí to povolil. Párkrát zamrkala, po čemž se narychlo setkala s jeho pohledem a usmála se. „Žádný další háček v tom není?“ Zeptala se jej vcelku nadšeně a prudce z vody vytáhla nohu, až právě kvůli toho rychlého tempa stačila i trochu zmokřit okolí. Botku, která patřila na nožku, kterou zrovna osvobodila z ledových spárů, však stále držela v ruce a nenazouvala si ji. „Opravdu?“ Položila mu další otázku, aby ji o tom ujistil, přestože ten vážný pohled v jeho tváří měl být odpovědí a postavila se na obě nohy. Jen ne na zem, ale právě ten kraj fontány, na kterém už nějakou tu dobu posedávala a rozhodně to nebylo poprvé ani naposledy. I ten kámen sám by mohl vyprávět, ne-li vlastně celý rostlinný labyrint a zbytek zahrad.
Jak stála, na okamžik přerušila jejich oční kontakt jen o to, aby si stačila ještě rukama upravit sukni od šatů a on tak nemusel koukat na její nohy, i když pohled by to zlý určitě nebyl. Pozvedla potom střevíc, jehož špička mapovala cestičku jeho směrem a právě jím na něho lehce poukázala. „Tak si ale říkám, zda byste třeba nevyrazil se mnou právě vy. Alespoň jednou. Věřte mi, že sluníčko vám neuškodí…“ Popíchla ho trochu a hned nato se usmála mile, aby věděl, že v těch slovech nebyla žádná zášť, ale právě naopak. Dokázala se chovat jako zlatá, když k tomu měla přímý důvod nebo si to vzhledem k okolnostem tak přeuspořádala v hlavě. „Navíc si s ní už ani pomalu nemám, co říct a vy toho ještě máte tolik…“ Olízla si rty a vzápětí zas zamrkala. „Tak co říkáte?“ Pozdvihla vteřinově levé obočí a zas smočila rty v úsměvu, zatímco máchla rukou se střevíčkem do strany, načež si trochu zabalancovala, jak tím pohybem rozhodila svou rovnováhu.

Nemal žiadne obavy. Killian vedel, že v okamihu ak by sa jej niečo stalo on by si vedel určite poradiť. Bolo by to pre neho možno aj jednoduchšie. Ľudia by si mysleli, že vo svojom sídle sa schováva pred smútkom, ktorý by pociťoval. No nikdy nad tým v tomto ohľade takýmto spôsobom nepremýšľal. Pozrel sa na ňu, sledoval každý jeden detail jej tváre. Každý jeden milimeter pokožky na tvári pričom sa mu pery stočili do malého náznaku úsmevu.
,, možno ma poznáš roky. No skutočne ma nepoznáš ani desať minút. Veci hovorím na rovinu nech sa to človeku alebo inej bytosti páči alebo nie. Ak by bol v tom nejaký háčik, určite by som o tom povedal.“ Povedal Killian pričom sám seba ubezpečoval o tejto teórií, nevedel či to nechápe ona alebo to v tejto chvíli nechápe práve on. Nemal ani len ten najmenší dôvod ju držať v zajatí zlatej klietky ako nejaký vzácny exzemplár. ,, nemyslím si, že by to bola pravda." stál pevne na jednom mieste. nenapadlo ho ani len na malý okamih cúvnuť svojim krokom vzad alebo naopak, urobiť jeden krok vpred. on sám pred rokmi, kedy do jeho sídla prišla ako malé, nevinné bábätko ktoré držal v ruke len raz vyberal tých správnych ľudí. ,, nie je to niekedy lepšie? nepýtajú sa na to, ako sa cítiš. zaujímajú sa len o veci ako je vzdelanie, etiketa ktorú budeš potrebovať v živote." on sám si to inak nevedel predstaviť, možno to bolo z toho dôvodu, že medzi nimi bol patričný vekový rozdiel, ktorý by sa mohol pohybovať, nie že mohol ale určite sa pohybuje už v celých storočiach. no nikdy to nebolo tak, že by bol killian uväznený v jednej dobe a nevedel sa pohnúť ďalej, to rozhodne nie.

,, ale chápem to. možno to pre teba v tejto chvíli je zaujímavé. pozerať sa a počúvať niečo, čo by malo byť pred zrakom človeka schované a pretvárané do starých príbehov. no keď príde ten moment, kedy budeš toho doslova nasýtená alebo dokonca v tvojich očiach uvidím strach, dám ti priestor viesť toto sídlo." ukázal pohľadom, dokonca aj jemným mávnutím ruky okolo seba pričom jej dal jasne najavo, že ako človeku by toto sídlo možno na tých pár rokov mohlo patriť. on sám by si po neho prišiel po tom, ako jej telo zostarne, ako si prežije svoj ľudský život, ktorý sa často krát kráti tak rýchlo, že si to človek ani len nestihne uvedomovať. ,, dobre. nemám ani len ten najmenší problém niekde v tejto chvíli ísť." týmto jej chcel dať najavo, že záleží len na nej, kde to v skutočnosti bude.

Stačila si nazout střevíc, jakmile srovnala svou rovnováhu a pak úspěšně seskočila na zem bez toho, aby si za dopadu zvrtla kotník. „Někdy. Rozhodně ale ne vždy. Nic se neděje, všechno vím, všechno znám. Právě tím směrem mířím.“ Ujasnila mu nakonec, jak že to vlastně i myslela a udělala k němu krok vpřed. V tu chvíli byla seznámená s tím, že by se dost možná stala paní toho celého pozemku a zastavila se. Semkla při tom rty pevně k sobě a cuklo jí v levém obočí. „O to já nestojím.“ Řekla, zdát se být o tom tématu naprosto rozhodnuta. Krátkými, nikam nespěchajícími kroky se pak prošla kolem oné fontány, které znala asi každičký detail. „Vaše… Maličkost ale rozhodně není jen zajímavou.“ S těmi slovy přimhouřila oči, jak se zadívala do jedné z prázdných uliček labyrintu a otočila hlavu jeho směrem. „Je v tom něco více.“ Pověděla již s menším úsměvem a spojujíc ruce za zády, vydala se zase nazpět k němu. „Dává mi to takový zvláštní, nepopsatelný pocit. Jako by to bylo něco, co potřebuji.“ Jak kráčela zase k němu a povídala, ani jednou od jeho očí neucouvla pohledem, dokud mluvit nepřestala a zastavila se od něj ve vzdálenosti necelé dva metry, jistě to bylo blíž.
I ten úsměv z jejích rtů pomalu vymizel, načež se naskytl další důvod k jeho znovuobjevení. „Nyní?“ Položila otázku, zatímco jí zacukalo v koutku a namátkově vzhlédla k nebi. „Vždyť už měsíc do noci září…“ Zahleděla se na tu oblohu, kterou prozařoval pouze ten hlavní bílý aktér, jež byl zrovna v ten večer plným. Byl také obklopen hvězdami, kterých bylo za té doby tam v nekonečnu mnoho. Zaměřila se původně právě na lesknoucího se krále noční oblohy, načež pohledem obdařila ještě těch několik málo hvězd a poté se jím teprve vrátila zpět ke Killianovi. „Ne nadarmo jsem mluvila o vás a slunci.“ Dodala ještě s ne dlouho trvajícím úšklebkem a pak kolem něj prostě prošla. Zastavila se u jedné ze živých zelených zdí, o kterou se nejprve opřela zády a podívala se za ním. Pootevřela ústa, aby ze sebe nechala vylézt ještě nějakou větu, ale to si nakonec rozmyslela nebo ji během pár vteřin, co ji napadla, zapomněla, a tak rty zase sevřela.
Mlčky se tak lehce opírala ještě chvíli, hlava otočená zase tím směrem, kam měla původně namířeno – tedy z labyrintu pryč. Odtáhla se pak od toho vysokého keře a postavila se vprostřed uličky, do které se uchýlila. „Jdete?“ Zeptala se, aniž by se na něho podívala a sama se klidně rozešla odtamtud ven. Rozhodně to ale nebylo na pár vteřin, bylo to tam velké. Ona si však nad tím nijak nestěžovala. „Už jste mi někoho začal hledat?“ I když to neplánovala, další otázka opustila její hlavu. Jak si to uvědomila, kousla se zevnitř do tváří a na vteřinu zavřela oči. Při tom ještě vydechla nosem a zahnula kroky doleva. Setkala se pohledem opět s měsícem a dál potom hleděla do protější rostlinné zdi před sebou, dokud nebylo na čase zase zabočit. I přesto se nikam nehnala a dokonce se potom zase zastavila, aby se na něho i podívala.

„ myslím si, že určité veci nie sú také, ako v starých príbehoch.“ Povedal Killian pričom si uvedomoval, že on sám sa objavoval na slnku len málokedy. Nebolo to z toho dôvodu, že by pod žiarivým slnkom bol ako trblietajúca sa guľa nešťastia túžiaca po láske na ktorú čakal niekoľko storočí. To rozhodne nie. Veď človek ako on mal všetko, po čom by niekto mohol niekedy túžiť, bolo by nepochopiteľné ak by túžil po niekom, kto by sa snažil mu kontrolovať život. ,, myslím si, že máš pocit, že v momente ak by som sa prechádzal po slnku určite by mi to nesmierne ublížilo, nemám pravdu?“ na jeho tvári sa objavil malý náznak úsmevu. Zvláštne, bolo to po prvýkrát počas toho, ako je upírom, že by bol schopný sa usmievať častejšie ako len raz za určité obdobie. On sám videl na vlastné oči niekoľko upírov, ktorí urobili rovnakú chybu. Mysleli si, že mať v rukách moc znamená byť neporaziteľným.
,, no nemyslím si, že by to v mojom prípade bola pravda. Alebo áno?“ nadvihol sám pre seba jemne obočie pričom ju nenasledoval. Stál ešte hodnú chvíľu na jednom mieste a až v okamihu, kedy sa opäť ozvala, tak sa k nej premiestnil. Tak rýchlo, že pohľad človeka ho počas toho určite zastihnúť nedokázal. ,, možno máš pravdu. V tvojom prípade by bolo asi najlepšie ak by si chodila von počas dňa, pretože okolie môže byť pre teba pomerne nebezpečné.“ On sám seba nevidel ako nejakého hrdinu, ktorý by sa náhlil pre život človeka, ktorého by musel zachrániť. To rozhodne nie.
,, zabudol som dodať niekoľko vecí. sídlo by samozrejme v tvojej obsluhe bolo len niekoľko rokov. do toho momentu, kedy poslednýkrát nevydýchneš. v ten moment by som sa vrátil. mnoho ľudí by si moju tvár už nevedelo priradiť k tomu, kým som teraz. pretože tí ľudia, ktorí žijú teraz pomaly budú zomierať." povedal ako keby smrť bola tá najjednoduchšia téma o ktorej je možné s niekým hovoriť. a možno to tak aj bolo. pre neho to tak rozhodne bolo. nebol problém hovoriť o smrti o tom, že život človeka je mnohokrát len pretvárkou.
,, bude to jednoduché. možno jednoduchšie ako si vôbec predstavujem. stačí nájsť jedného, ktorý by ťa urobil šťastnou. a myslím si, že to vonkoncom nebude problém. mnoho bohatých, vplyvných ľudí sa vypytuje na to, kedy ťa bude mať možnosť opäť stretnúť. a ak sa nemýlim, ten vek na vydaj sa pomaly ale s istotou blíži." prinútiť niekoho, aby ju miloval. uistiť sa, že jeho sídlo bude v poriadku. nemal to byť žiaden problém, rozhodne nie.