i. quest: "vstup na cudzie územie "

katherine už necítila to, čo pociťovala pred niekoľkými rokmi. nebol to žiaden strach zo smrti, ktorý by jej bránil v tom, aby sa nejako zastavila v plánovaní. bola jedným z tých ľudí, kto mal plán a a ak nevyjde ten má plán b a ak nevyjde ten tak má niekoľko desiatok ďalších, pričom jeden z nich už musí napokon predsa len vyjsť. ona bola tým človekom, tvorom ktorý sa niekoľko krát vrátil zo záhrobia a vyhrážka smrti bola len letmým pošteklením na jej pokožke, čo jej takmer okamžite vyčarilo úsmev na tvári.
,, myslím si, že sme si prešli tým obdobím, kedy sme sa rozprávali o takýchto veciach nemyslíš? kedy sme boli ako mačka a myš a ja som pred tebou utekala celé stáročia len z toho dôvodu, že som sa bála smrti. no hádaj čo Klaus, mohol by si si zvyknúť na to, že stále nájdem spôsob ako sa sem vrátiť.." ten úsmev na tvári, ktorý vedel vyprovokovať mnoho ľudí. ten úsmev, ktorý sa nachádzal na jej perách v mnohých situáciách kedy sa na problémy pozerala z diaľky, pretože to bola ona, kto si vedel ľudí obmotať okolo prsta niekoľkokrát po sebe.

prišlo to rýchlo, nestihla si to ani len uvedomiť. nestihla si uvedomiť ten fakt, že okolie bolo tmavšie aj pre niekoho, kto mal svoj zrak o čosi viac vyvinutejší ako obyčajný človek. nevidela ani len na pár krokov pred seba no osobu, ktorú cítila vedľa seba stále spoznávala. katherine cítila tlak na svojich pľúcach, bolo to ako keby vo vzduchu sa nachádzalo niečo, čo sa na jej hrudi usadzovalo. ako keby sa niekto rozhodol venovať jej niekoľko kopancov práve do hrude.
" vždy sa bude na teba pozerať ako len na trofej. nikdy ťa nebude brať vážne. chcel ťa len využiť a rovnako to bude aj v tejto chvíli, nemala by si mu veriť.."
hlas, ktorý sa nachádzal v jej hlase k nej prihováral. bol to zvláštny pocit, bolo to niečo pre ňu nové a nepoznané. jej myšlienky v tomto okamihu boli myšlienkami niekoho iného. vedela, sama vedela, že s minulosťou je už vyrovnaná. dokonca aj smrť svojej rodiny, ktorá ju mnoho rokov tiažila na srdci pomaly opadávala no v tejto chvíli mala pocit ako keby sa to všetko vracalo. ako keby jeho pohľad, ktorým sa na ňu pozrel všetko v jednom okamihu opäť odštartovalo.

Po několika letech se jejich postoje k mnoha věcem změnili. On jí třeba už nemá tu potřebu nahánět, už před lety usoudil, že Katherine ztrestal dost. V tuhle chvíli se nemá už kvůli čemu jí mstít. Získal to, co chtěl a je jen na ní, jestli jednoho dne po ní zase půjde a nebo si každý půjde po svým. Co se ovšem muselo nechat bylo to, že byl vždycky o krok napřed, ale u Katherine tomu bylo často naopak. Není konec konců tak úplně náhoda, že se jí dařilo utíkat několik století. I když to ovšem ví on i ona, nebylo by to něco, co by hodlal někdy nahlas přiznat.
Vyslechne si její další slova. Jistě, už se ho nebojí, nebojí se smrti, nebo si najde způsob, jak se vrátí. To už slyšel tolikrát, až to není hezké. "Prošli a je jen na tobě, jestli se tohle období bude opakovat." Následně se ironicky zasměje. "Možná, nebo možná tě naopak jednou to tvé štěstí opustí a ty zůstaneš navždy hnít v pekle." Dodá ke svým slovům. Jistě, je to Katherine, ale nemůže mít přeci takové štěstí pořád. Jednou jí opustí, i když to pochopitelně může nějakou dobu trvat.
Následně i on pocítí zvláštní pocit. Nepříjemný tlak v plicích, kterému ovšem nedával příliš velkou váhu. I když to bylo zvláštní ani ve snu ho nenapadlo, že by zatím mohlo stát něco mnohem většího v podobě samotné bytosti pekel. Myšlenky, které se mu začali odehrávat v hlavě mu připadali, jakoby přišli sami od sebe a rozhodně nijak násilně. To poslední, co by si myslel, že se děje je to, že mu někdo, s kým se za celých tisíc let doposud nesetkal, že se mu hrabe v hrabě, kde mu mimo to dělá i nepořádek. Neměl v tuhle chvíli ještě před chvílí Katherine nějak ubližovat. Neměl k tomu důvod, ale najednou jí viděl jako toho největšího nepřítele a osobu, která ho zradila. Jako někoho, kdo mu odepřel jeho vlkodlačí část na dalších pět set let. "Zajímalo by mě.." Pomalu jí začne obcházet. "Když jsi byla v pekle, potkala si svou drahou rodinu?" Na tváři se mu objeví úšklebek, jakoby mu tohle dělalo potěšení. Jakoby mu dělalo potěšení vzpomínka na to, jak je chladnokrevně zavraždil. "A nebo už za křiku plné bolesti shořeli v pekle?" Obejde jí úplně tak, že se zase zastaví před ní. Natáhne ruku k jjejí bradě, za kterou jí chytí a podívá se jí do očí. "Jak si myslíš, že by se tvá rodina tvářila, když by tě viděla. Vsadil bych se, že by v očích měli výčitky, nenávist.. protože ty jsi ta, kdo zavinil jejich předčasnou smrt." Věděl, že tohle je pro ní nepříjemné téma a nebylo v tuhle chvíli snad nic lepšího, o čem by se mohli bavit. Alespoň pro něj. Jeho společnice to bude zajisté vidět naprosto jinak.

" zvláštne, že to hovorí niekto ako ty.." katherine cítila pokoj pretože mala pocit, že sú to jediné slová, ktoré vie proti nemu vôbec použiť. rodina, ktorá jej zomrela pred stovkami rokov? veľmi krásna téma no nebolo to nič, čo by s ňou pohlo. prečo aj? bol to práve on, kto mal v tejto chvíli nejaké slabiny a ona mala potrebu mu ich ukázať.
,, v tomto je rozdiel klaus. moji rodičia nikdy nevkročili do pekla. vieš prečo? pretože ked zomreli našli vo svojej duši pokoj. na rozdiel od tvojej matky a tvojho milovaného otca, ktorý by ťa najradšej videl ako tak rozpáraného do najmenších kúsočiek. mala som možnosť s ním hovoriť klaus, prišla som na spôsob ako sa dostane von, ako sa postará o to aby si trpel.." nebola to vec, ktorá by katherine trápila. kvôli tomu túto konverzáciu ukončila. aspoň túto tému.
,, predstavuješ si ma ako horím v pekle? aké patetické nemyslíš? možno som upírom, ktorý celé storočia sa nachádzal na zemi. no nikdy nebudem divným stvorením ako niekto, koho si mal možnosť stvoriť. v momente, kedy tvoja dcéra zomrie, uvidíme či sa neobrátiť na jediného človeka, ktorý vždy prišiel na spôsob ako sa dostať späť.." bolo to zvláštne no slová, ktoré jej vychádzali z pier neboli jej slovami. prečo by jej niekedy vôbec malo záležať na niekom ako bola práve jeho dcéra?

,, dobre podme sa porozprávať o tejto téme. ja ti poviem aké je to keď mi zomrela moja jediná rodina a ty mi povedz ako sa budeš cítiť, ked ti niekto vezme hope, elijaha, rebekah, hayley, freyu, kola, finna? jedného po druhom pričom teba nechá len tápať sa v beznádeji? potom si spomenieš na moje slová, že ani smrť ťa nedokáže vykúpiť.."
katherine sa v jednom momente zasmiala, smiech sa niesol celým priestorom pričom ona urobila niekoľko krokov a zmizla niekde v temnote. nevidela ho, nemohla ho vidieť aj keby stál hned pri nej. nemohla vidieť nič, čo sa okolo nej dialo. bolo to ako keby jej niekto zobral zrak a ona sa nachádzala na zvláštnom mieste. katherine stála na mieste, nepociťovala žiaden strach, nič čo by ju mohlo vykoľajiť. alebo áno? v jednom momente si prešla končekmi prstov po hrudi a pozrela sa na zem. nevidela ani len na svoje topánky.
,, klaus?! toto je jedna z tvojich hier nemám pravdu? v momente, kedy trafím tvoje slabé miesto aj napriek tomu, že ty si to robil celé stáročia sa postaráš o to aby som sa nachádzala takto? vážne si myslíš, že by ma mohlo toto nejako zastaviť?! " klaus musel pochopiť, že nemá v pláne sa čo i len dotknúť jeho rodiny. pretože on sám by mal vedieť, že ak by to chcela už dávno by to urobila.

Rodina. Téma, které když je dobře podáno, tak patří i mezi jeho citlivá téma. Nebylo chytré s tímhle začít, ale přesto jakoby ho snad něco přimělo si myslet, že je to dobrý nápad. Na téhle situaci je nejhorší to, že si stále není schopen uvědomit, že to co říká není tak úplně z jeho vlastní vůle a není to schopen nijak ovlivnit.
Poslouchal její slova. Tak lehké bylo někoho jako je on rozčílit, přesto se Katherine příliš nebála toho přilévat olej do ohně. Nutno ovšem podotknout, že její úplně první slova ho stále nechávala chladným, po těch dalších to ovšem v něm začínalo nebezpečně vřít. "Poté co zemřeš, máš šanci najít pokoj. Skoro bych až řekl, že jsou to jen bláhové výmysly umírajících lidí, kteří se tím snaží uklidnit." Nevěděl moc, co si má o smrti vůbec myslet. No, věděl že by on nejspíše pokoje jen tak nedosáhl, pokud něco takového je, proto se ani neobtěžoval s tím, aby v něco takového vůbec věřil. "No, Esther a Mikael pokoje možná nedosáhli, ale není to něco, co by mě nějak mrzelo." Je to věc, která těm dvou patří. Vůči nim nemá žádné sympatie. Jen dokonalou čistou nenávist. Po jejích dalších slovech přeci jen v jeho očích byli možná náznaky obav nebo strachu. Přesto se to nijak jinak nechtěl dávat najevo. "Blafuješ." Blafuje doopravdy? Tím si nemohl být ani zdaleka jistý. Pro jeho vlastní dobro a klid by v to měl ovšem doufat. No, zdá se že téma týkající se Mikael byl stále jen vrcholem ledovce. Po jejích dalších slovech ho už dokonce přešel jeho úsměv, plný arogance a v očích se mu až nebezpečně zableskly jiskřičky hněvu. "To, že je první svého druhu jí nedělá divnou." Přiblíží se k ní a probodává jí pohledem. "A jestli se jí jenom dotkneš, připravím si pro tebe něco mnohem horšího než je smrt sama." Umí být vynalézavý a možná má Katherine pravdu v tom, že smrt jí neudrží. Tak proč si nenajít něco jiného?
"O něco takového se pokusili lidi tolikrát, ale nikomu se to nepodařilo. Ne na trvalo. Nejsi jediná, kdo se vracel z mrtvých." Kol i Finn se z mrtvých vrátili. Freya s Hope jsou jedny z nejsilnějších čarodějek na světě, ne-li úplně nejsilnější. Jeho rodina je spolu prakticky neporazitelná. Jedno je ovšem jisté. Jakmile by byl bez rodiny, byl by opravdu jako tělo bez duše a nejspíše by se vrátil ke svým vražedným a krvavým orgiím. A kdo ví, možná by jednoho dne dokonce i sáhl po posledním bílém kůlu z bílého dubu, který si pečlivě uchovává, i přestože by ho mohl zničit. "Možná, ale stále jsem na tom lépe jak ty." Opět se mu objeví na tváři hořký úsměv. "Jsi ztracená, sama a nemáš jedinou osobu, které by na tobě záleželo. Dokonce už ani Elijaha ne. Možná unikáš samotné smrti dokola a dokola a hraješ si na vyrovnanou, ale ve skutečnosti? Ve skutečnosti nejsi se svým životem spokojená a uvnitř už jsi dávno mrtvá."
Kdo ví, možná když by tahle konverzace ještě chvíli pokračovala, i by po ní třeba z naštvání vystartoval, jenže ve chvíli kdy se od něj Katherine vzdálila. Zjistil že nevidí najednou vůbec nic. Ani sám sebe. Jen temnotu a tmu. Rozhlédl se kolem sebe, ale bez úspěchu. Jakoby najednou byl na úplně jiném místě, na místě, kde ho právě pohlcuje jen ona temnota. V tom zaslechl hlas Katherine. Nevěřil jí, ona ho sem dostala a teď na něj musí hrát nějakou zvrácenou hru. "Z mých her?! Co to tady zkoušíš Katherine?!" Zakřičí. "Měl jsem vědět, že tohle je jen další tvoje hra. Že tohle byla past." Zavrčí a vystartuje po ní směrem, odkud slyšel její hlas. Ale bylo to bez úspěchu. Nenarazil na ní.

Rozhlédl se po bytě. Osobně mu to nepřišlo jako nějak příjemně vyhlížející obydlí. Spíše to působilo nezabydleně jakoby měl teprve všechny své věci přivést či dokoupit. Člověk by ani neřekl, že tady někdo bydlí ale spíše, že tu jen občas někdo přespává. Kromě postele a pár skříní a stolu tady totiž nebyl pořádně žádný jiný nábytek. Nenacházela se tam ani žádná zajímavá věc, která by na první pohled přitáhla pozornost návštěvníka. Jediná věc jenž byla neobvyklá byla tabule. V zadní části místnosti stála velká tabule pokryta různými fotkami a články, které spolu byly všelijak spojené různobarevnými vlákny. Člověk nemusel být genius na to aby mu došlo, že tyto tabule se používají při vyšetřování, i v Institutu takové měli.
Sám přešel k tabuli a Stilese nechal za sebou. Začal si prohlížet jak fotky tak i články. Občas se skrčil aby viděl i na spodní písmo, občas se zase narovnal či zamračil jak si to všechno spojoval dohromady. V skutku komický pohled na Aleca prohlížejícího tabuli. Jakmile se ale Stiles objevil vedle něho na okamžik přestal zkoumat tabuli a dokonce poslouchal co mu říká. Podíval se na obrázek ženy jenž mu ukazoval. Na první pohled žena vypadala jako čarodějnice avšak těžko říci jestli jí skutečně byla a nebo se za ní jen vydávala jak to mají civilové v oblibě, to se totiž z fotky poznat nedalo. „Nerad bych zpochybňoval jakýkoliv váš důkaz ale věřit vědmě se kterou jste ani sám nemluvil? Není to zrovna přesvědčivý důkaz.“ Zatím Aleca nepřesvědčil vůbec o ničem a naopak si začal říkat zda není podvodník i Stiles. Přesto ho to ale zmátlo. V tuhle chvíli už ani nevěděl zda je blázen Stiles když věří v něco co tam není a nebo on sám, že onu pravdu nevidí. Mohlo to být tím, že ji nechtěl viděl? Že nechtěl věřit, že by někdo mohl být tak bláhový a vyvolat vyššího démona. Možná ano.
Když Stiles opět promluvil Alec věnoval celou svou pozornost jenom jemu. Chtěl nebo se spíše snažil vidět to z jeho prespektivy, vidět mezi vším tím onu spojitost.
Přestože Stiles mluvil dlouze a přesvědčivě Alec na to neřekl jediné slovo. Nepromluvil a necuknul ani jedním svalem v těle dokonce i jeho oči se sotva pohybovali. Musel si totiž urovnat vlastní myšlenky. Zpracovat to co tady slyšel a viděl s tím co už věděl, všechno to spojit. Až při poslední větě chtěl odpovědět jenže už se k tomu nedostal jelikož mu v kapse zabzučel mobil.
Alec by normálně nepřerušil hovor kvůli zprávě jenže v této době kdy se po městech potuluje tak silný démon nemohl riskovat, že by mu něco uniklo. Vytáhl tedy mobil za kapsy a přečetl si zprávu, která skutečně pocházela z Institutu. „Zasíláme ti polohu místa, kam by jsi měl okamžitě přijet. Jde o Abbadona, konečně jsme našli to správné místo! Spěchej, nikdo neví jak dlouho zůstane na jednom místě.“ Jakoby do něj najednou střelil blesk. Pokud měli lokaci Abbadona Alec tam musel být už jen z toho důvodu, že je hlavou Institutu i když tohle by si nenechal ujít ani kdyby nebyl. Musel jednat rychle jelikož si nemohl dovolit ho ztratit, taková příležitost se už nemusí naskytnout. Najednou vyběhl ke dveřím, u kterých se ale nakonec zastavil jelikož mu došlo, že jsou od onoho místa daleko a on neřídí a čaroděje, který by ho tam poslal taky nemá.
„Můžete mě svést?“ Obrátil se s otázkou na Stilese. Za jiných okolností by nikdy takovou otázku nepoložil ale tohle byl stav nouze a při takovém se kompromisy dělat musí. „Lovci našli Abbadona a potřebuji se tam co nejrychleji dostat.“ Třebaže sebou nevinného civila brát nechtěl v tuto chvíli neměl příliš na vybranou. Avšak Stiles s tím vypadal celkem v pořádku dokonce to vypadalo jakoby i měl radost, že s ním může jít. Souhlasil tedy se svezením.

Cesta pěšky by byla dlouhá ale cesta autem utíkala rychle a to i přestože celou cestu v autě vládlo mrtvolné ticho. Alec byl cestou jako na trní protože nevěděl jestli se na místo dostane včas. Proto když auto zastavilo v minutě z něj vyskočil. „Zůstaň tu." Poručil mu, nevěděl však, že ho určitě neposlechne. Sám se poté rozběhl na určené místo. Jakmile doběhl do místa poslaných souřadnic, chytil do levé ruky luk a do pravé šíp, který zasadil do tětivy. Přestože měl luk zatím skloněný byl připraven ho kdykoliv použít. Připraven na vše se rozhlížel po okolí snažíc se najít démona nebo cokoliv podezřelého. Když za sebou uslyší kroky v mžiku se otočí a vystřelí připravený šíp. Šíp vypustí a letí vzduchem. Nakonec se zabodne do stromu těsně vedle hlavy člověka. Alec přihmouří oči aby na tu dálku rozpoznal postavu. Hned po tom co se obraz člověka ustálil poznal kdo tam je.„Řekl jsem ať zůstaneš v autě." Zamračil se a naštvaně složil luk. Už tak měl dost starostí s hledáním démona, neměl čas dělat ještě chůvu nějakému civilovi.

Stiles hovoril náruživo, jedno slovo za druhým mu vychádzalo z pier pričom sa pozeral zo strany na stranu. Vedel, že je len malá šanca na to, aby to videl rovnako no aj tak sa tej myšlienky nechcel vzdať. Stiles vedel, že ak by sa o tom poradil so Scottom, ktorého nemal možnosť vidieť už veľmi dlho určite by mu neveril. Bol jeho najlepším priateľom, ba dokonca bratom no aj tak mal pocit, že by mu neuveril ani len jedno jediné slovo. A v tejto chvíli to cítil aj pri Alecovi. V momente, kedy sa pozrel na mobil, vedel že to je jeden z tých starých trikov, kedy mu niekto akože píše a on odíde bez toho aby niečo vysvetlil.
,, samozrejme. Počkajte, nechajte ma hádať, teraz odídete..“ povedal Stiles ešte predtým ako si mohol vypočuť jeho slová. Dokonca sa mu v očiach objavili malé hviezdičky po tom, ako povedal, že to je správa o výskytu Abbadona. Takže predsa len to bola pravda a on nebol žiadnym bláznom! Bola to pravda a on sa nemusel báť, hoci práve naopak. O to išlo! Práve strach bol teraz na mieste. No ešte pred tým ako sa mohol vôbec spamätať takmer okamžite si zobral kľúče od svojho auta, ktoré si zobral ako inak so sebou, ktoré bolo tak mnohokrát už opravované, že išlo len na pohon milých slov smerujúcim k nemu z úst Stilesa, že to bolo už ako keby súčasť nadprirodzena ju vôbec naštartovať. No aj napriek tomu sa posadil do auta, prešiel končekmi prstov po kapote ako keby chcel svoje auto v ten daný moment poláskať a následne sa nechal viesť na to správne miesto.
Po celý ten čas nepovedal ani len jedno jediné slovo, ako by aj mohol. Nechával tú správu spravovať pričom premýšľal nad tým, čo bude v skutočnosti robiť. Bolo to pochabé myslieť si, že mu dá Alec nejakú zbraň no on bol na to predsa len pripravený. Jeho pálka sa nachádzala vzadu o tom nebolo vôbec pochýb.

V momente, kedy Stiles zaparkoval auto na tom správnom mieste, bolo to ako keby v ten daný moment prepočul tie slová, ktoré povedal. počkal na to, kedy vyjde a on sám si zobral svoju pálku k tomu aby sa vedel ubrániť. Zatvoril za sebou dvere a pozeral sa okolo seba pričom sa držal stále pri Alecovi, bolo to takmer inštinktívne.
,, mnoho ľudí sa pokúšalo o to vysvetliť mi, čo to znamená. No aj tak to vždy urobím, ospravedlňujem sa.." povedal pričom sa pozrel pred seba. Prešiel niekoľko krokov, temnota sa nachádzala všade okolo no on tomu nedával takmer nič. Predsa len bolo to tmavé miesto a bolo pochopiteľné, že sa pred ním neobjaví žiadne svetlo ako keby na konci tunela.
,, Alec? myslím si, že na toto by si sa mal pozrieť.." Stiles ukázal pred seba na dvoch ľudí, ktorí stáli od seba na niekoľko metrov. Tak ako prvý aj ten druhý sa obháňal slovami a dokonca aj rukami pred sebou. Bolo to zvláštne vidieť ako sa dvaja nadprirodzení správajú v jednom okamihu zvláštne.

na tvári sa jej pohrával úsmev aj napriek tomu, že v žilách jej kolovala horká krv. ,, nezmôžeš sa na nič klaus a sám to vieš! tak ako si ma naháňal celé stáročia by si ma naháňal aj teraz. možno by som sa bála ale čoho vy si sa mohol báť práve ty?! mohol by si sa báť o svoju rodinu cez ktorú by sa ti každý jeden človek mohol pomstiť.." povedala katherine pričom sa na jej tvári stále nachádzal ten úsmev. nemohla sa ho báť rovnako ako predtým, prečo? pretože mal možno pravdu nemala čo stratiť. smrť? s tým sa už vysporiadala mnohokrát, dokonca to bolo pre ňu viac ako len vykúpenie z tohto života. a niečo horšie? nič nemôže byť horšie ako už prežila. bolo by to len pohladenie na jej duši z toho dôvodu, že by to bola práve ona, kto by dostal jeho pozornosť.
*dokážeš viac ako on, vždy si to dokázala! možno je prvým hybridom no nie je posledným. nikdy sa nevzdáš a vždy budeš tou pravou katherine pierce. nikdy sa nevzdáš a prežiješ ďalší deň!*
hlas v jej hlase jej nahováral aby sa nevzávala. jeho slová pre ňu v skutočnosti nič neznamenali.
,, budem sa pozerať na to ako niekto iný ničí tvoju rodinu. bude také ľahké niekomu vnuknúť nápad, niekomu dať najavo, že to je tvoja slabina a potom? nedokážeš zabiť každé jedno nadprirodzenum v tvojom živote.." zasmiala sa katherine a urobila jeden krok vpred. no jeden krok neznamenal nič pretože sa k nemu nedokázala priblížiť, nedokázala ho ani len vidieť len ho počula. tie slová, ktoré sa jej vnárali do pokožky.

*udri na to správne miesto, udri na slabiny. vieš akým človekom je, on sám sa dokáže zničiť! klaus mikaelson je tá slabina, ktorú hľadáš. jeho paranioa, ktorú treba len spustiť.* bol to vnútorný hlas, ktorý jej nahováral, čo má robiť. ten hlas, ktorý sa podobal práve jej. vnútorný hlas, ktorý sa stále nachádzal v jej okolí o tom nebolo pochýb.
,, je to len hra, ktorú sa ti nepodarí vyhrať! pretože ak padnem, vezmem ťa so sebou. videla som tak mnoho vecí v pekle, že niekto ako ty už nemôže nikoho ohroziť.." katherine sa snažila pozrieť na svoje ruky, ktoré natiahla vpred pričom si uvedomila, že sa nachádza ešte niekto. nemohla ich vidieť no bol to práve hlas, ktorý počula. hlas, ktorý nepoznala.
,, doviedol si si niekoho na pomoc, pretože si sa bál, že sa ťa pokúsim zabiť?! aké typické..." povedala pričom týmto pádom sa snažila prísť na to, koľko osôb sa tu nachádza. na malý, veľmi malý okamih sa zastavila. nadýchla sa a nechala do nosa vniesť všetky vône okolo seba. boli to dve osoby a hniloba, ktorá sa nachádzala okolo nich. zvláštny zápach, ktorý si doposiaľ nemohla všimnúť.

Ten důvod, proč sem šli nebyl proto, aby se tu slovně napadali, přesto k tomu došlo a jemu to připadá, jakoby k tomu došlo nenuceně. A z toho, co se děje kolem nich, jistěže z toho obviňuje Katherine, která si rozhodla hrát zase s ohněm. Zastaví se v té tmě a dívá se směrem, odkud slyší právě Katherine, i když jí nevidí. "Pokud to bude nutné, budu tě klidně nahánět další staletí. Nebudeš se moci přede mnou ale schovávat věčně. Pomstít se mi pokusilo už tolik lidí a přesto se jim to nepodařilo." Alespoň ne nijak závratně. Jeho rodina je stále naživu. Měla by se smířit s tím, že tyhle její výhružky nezmění fakt, že jsou stále prakticky neporazitelní. To, že právě rodina je jeho slabost, už je takové veřejné tajemství. Přesto se ale nikdo nezvládl dostat k nim natolik blízko, aby způsobil něco, co by nešlo nakonec nějakým způsobem zvrátit. O svou rodinu se bude obávat vždy, ale zároveň bude mít i jistotu, že jsou původní, nikdo nemá kůl z bílého dubu a tím pádem nemohou být zabiti. A co se jeho dcery, Hayley nebo Freyi týče. Jednak i ony jsou dostatečně silné a druhak jsou pod plnou ochranou jeho rodiny.
Vyslechne si její další slova. Slova, která ho jen víc a víc štvala. O něco takového se pokusí a ani utíkání před ním jí nepomůže. To je něco co by jí mohl zaručeně slíbit. "Jsi na omylu. Zabiju každou nadpřirozenou bytost, která se k mé rodině jen přiblíží a pokusí se jim ublížit. Možná bych měl začít tebou." Podotkne.
Smrt by byla pro ní vysvobození z jejího mizerného života. Máš v rukávu něco lepšího. Něco co se jí bude příčit mnohem víc. Něco, díky čemu jí budeš mít pod kontrolou. Ozve se najednou ten hlas v jeho hlavě, který ovšem stále není schopen přisoudit ničemu jinému, než tomu že jsou to zkrátka jeho myšlenky. "Nebo ne. Možná se nebojíš smrti, ale smrt není to nejhorší, co by tě mohlo potkat. Možná bych si s tebe jen mohl udělat zase svou děvku, která mě bude poslouchat na slovo. Bez ohledu na to, jak se ti bude líbit to, co bych po tobě požadoval. Jistě, máš v sobě sporýš, ale dostat ho z tebe? To je to nejmenší, co mohu udělat. A tentokrát by ti nepomohli Salvatorovi nebo dokonce můj bratr." Přesně tohle vůbec nezněl jako špatný nápad. Měl by jí pod kontrolou, na nic by se nemohla zmoci a zároven by za něj sem tam udělala nějakou špinavou práci.
Poslouchal její slova. Nemohl si být jistý tím, zda-li neviděla něco v pekle, ale nesmí se nechat jejími slovy zastrašit. Nejistota tam nějaká zajisté je, ale stále je to málo, aby vyplula úplně na povrch. "Na něco zapomínáš, lásko. Vždycky vyhraju!" Může prohrát bitvu nebo dvě, ale konečnou válku vždy vyhraje on. "Možná jsi viděla spoustu, ale zapomínáš na jednu věc. Jsem původní hybrid. Nemůžů být zabit! A ty? Ty jsi ta poslední, které bych se bál. Naopak ty by ses měla bát mě!" Najednou uslyšel dva hlasy. Rozhlédl se, ale v té Temnotě stále nic neviděl. "Nebuď směšná. Na to, abych tě sejmul nepotřebuju něčí pomoc. Vsadil bych se, že tohle je další tvoje hra." Zasměje se. "Přivedla jsi nějaké chudáky na jistou porážku?" Zeptá se jí.
Určitě tu na tebe něco chystá. Nesmíš se nechat zastrašit. Donutíš jí za tohle zaplatit a to mnohem lepším způsobem, než je smrt. Ozve se opět v jeho hlavě. "Notak Katherine, co kdyby ses zbaběle přestala sebe a své přátelé schovávat za touhle tmou!" Zakřičí. Ať si přivedla kohokoliv, je si jistý, že zbavit se jich bude to poslední, co by mu dělalo problém.

Alec nikdy nesympatizoval s civli. Naopak je vždycky viděl jako otravné lidi, které si nerad držel blízko těla. Bylo jeho prací ochraňovat je avšak to neznamenalo, že je nutně musí mít v oblibě. Zvláště pak tohoto muže jménem Stiles. Třebaže mu svým způsobem pomohl a podal mu důležité informace tak byl jedním z těch civilů co mu svou všetečností lezli na nervy. Také věděl, že většině civilům chybí půd sebezáchovy avšak tomuhle chybí určitě. Nacházeli se na území, o kterém ani jeden nic nevěděl, navíc se honili za jedním z nejnebezpečnějších démonů a Alec chtěl jediné aby zůstal v autě. To ale jak naschvál neudělal. Celou cestu pronásledoval Aleca aby co? Aby mohl mít zážitek z pohledu na démona nebo aby si na rejstřík napsal přežití další nadpřirozené bytosti? Ať byl jeho důvod jakýkoliv Alec viděl jen sobecké důvody jelikož tím ohrozil oba životy. Svůj tím, že ho mohl dostat démon a nebo dokonce i Alec svým šípem a život Alecův tím, že se teď bude muset starat nejen o sebe ale i o Stilese. Bylo už tak dost těžké hlídat všechny čtyry strany aby ho démon nemohl překvapit jenže teď bude muset hlídat osm stran. Nemůže ho tu totiž nechat pobíhat samotného jen s basebalovou pálkou. I když nerad tak ho musí chránit.
Došel ke stromu, ve kterém byl zabodnut šíp a vedle kterého stál stále Stiles. „Příště až ti řeknu, že bys měl zůstat v autě, měl bys poslechnout. Nestává se často, že bych minul.“ Řekl s tónem i hlasem jenž dávaly jasně najevo zlost. Třebaže do teď se choval a mluvil vcelku zdvořile toto bylo určitě velké otočení karty. Náhle jeho hlas nezněl tak diplomaticky či slušně. Nemohl to ale ovládat jelikož stejnou zlost co dal do hlasu a výrazu i cítil.
Dal už tolik času i úsilí do chycení Abbadona a Stiles to teď ačkoliv nechtěně ohrozil. Alecovi se při pomyšlení na ztracení jediné stopy doslova svíral hrudník a nedostávalo se mu tak kyslíku což byl další důvod jeho vzteku. Mohl se ale naštvat jen kvůli tomu, ovlivňoval svůj vztek sám nebo za tím bylo ještě něco? Všude kolem byla jakási mlha, která zatemňoval nejen pohled ale také úsudek. Člověk měl pocit jakoby ho opouštěl zdravý rozum a nahrazoval ho jenom vztek a zlost.
Alec ve snaze zahnat myšlenky zatřepal hlavou. No, nepomohlo to přestože už jednou Stilesovi vyčetl jeho bezohledné chování, chtěl to udělat znovu a kdyby ho jako obvykle nepředběhl, udělal by to. V tu chvíli byl tedy rád za Stilesovo věčné žvanění.
Podíval se směrem, kterým ukazoval. Opravdu tam stály dvě další postavy a vypadaly jakoby se o něčem dohadovaly. Na tu dálku se dalo poznat jen, že je to muž se ženou. Musel se tedy dostat blíže.
„Drž se alespoň za mnou." Tentokrát věděl, že věta zůstaň tu fungovat nebude a tak alespoň zkusil kompromis. Opět si zasekl šíp do tětivy a luk zvedl k obličeji, zaujal tedy obranou pozici. Dále pokračoval malými kroky směrem k postavám, s tím že tentokrát hlídal aby Stiles zůstával za ním.
Opatrně došel nejméně na metr od obou tak aby viděl on je i oni jeho. „Kdo jste?" Sám tu byl jako hlava spolku což by mu teoreticky mělo poskytnout jakousi ochranu ale s tím moc nepočítal a také proto se o spolku ani zatím nezmínil.

boli rovnakými, o tom určite nebolo pochýb. jeden povedal jedno a ten druhý si aj tak pomyslel niečo iné. možno ak by sa na mieste nenachádzal abbadon aj tak by si obaja išli po krku rovnako ako to bolo doteraz. až na ten moment, že katherine už nepociťovala žiaden strach z niekoho ako bol práve on. stretla sa už s horšími prípadmi o tom nebolo pochýb.
,, môžeš sa pokúsiť o čo len chceš, nik! ale ver mi alebo nie príde moment kedy sa ti to vráti. možno si hybrid ale nezabudni na to, že môžeš byť zničený rovnako, ako si bol stvorený! " na jej tvári sa objavil úsmev možno to bolo z toho dôvodu, že v hlave si predstavila klausa na miestach, kde sa nachádzala ona sama. on by to nezvládol o tom nebolo pochýb. možno bol silnou osobnosťou no po psychickej stránke? bol ako domček z kariet, ktorý sa vedel zrútiť behom hodiny niekoľkonásobne.

udri na to správne miesto, udri tak silno aby si to zapamätal. nie je ničím.! hlas, ktorý sa nachádzal v jej hlave hovoril jasne a zreteľne a ona mala pocit, že ho musí za každú cenu predsa len počúvať. ,, prajem ti aby si žil večne a videl ako sa tvoja celá rodina spoločne s tvojou dcérou pražia v pekle v náručí tvojho stvoriteľa.." povedala tie slová s hrdosťou možno ak by ju videl v jednom momente by sa na neho pozerala s rovnakým pohľadom ako sa na neho pozeral práve jeho otec., nevlastný otec. no v okamihu, kedy si to predstavovala bol to ako dar, kedy sa pred ňou všetko opäť objavilo. ona si mohla všimnúť klausa no nebola to rovnaká nenávisť, ktorá sa nachádzala v temnote. necítila k nemu nič dokonca aj tie slová, ktoré pred malou chvíľkou povedala, snažila sa prísť na dôvod prečo by to vôbec hovorila. ved jej vonkoncom nezáležalo na tom či on alebo jeho rodina prežila a už vonkoncom nebola človekom, ktorý by sa mu chcel po toľkých rokoch pomstiť. ak by to chcela urobiť, urobila by to už predsa len dávno.

ked si uvedomila prítomnosť dvoch mužov, ktorý boli pre ňu neznámimi a dokonca nemala možnosť nikdy ich vo svojom živote vidieť nemohla si nevšimnúť zbraň, ktorú držal mladík v ruke. ,, možno ak by si použil inú zbraň a iný prístup tak by som sa aj bála no s týmto? " venovala pohľad tomu, čo držal v ruke. určite sa to nepodobalo na drevo o tom nebolo pochýb možno to fungovalo na nejakého vlkodlaka no na ňu alebo dokonca na klausa rozhodne nie. ,, čo to je za hru?.." nestihla ani len nič k tomu dodať, pretože v okamihu kedy to povedala pocítila ako jej niekto zvieral srdce. otvorila oči, pozrela sa na dve osoby, ktoré mala pred sebou a neverila vlastným očiam.

,, otec.. ja.. nechcela som. chcela som vás ochrániť pred všetkým no nedokázala som to.." hovorila katherine pričom v jednom okamihu padla na kolená od bolesti. cítila ako jej otec zvieral spoločne s matkou srdce v rukách a pozeral sa jej neľútostne do očí. bolo to ako keby v jednom okamihu sa nenachádzala na rovnakom mieste alebo dokonca ľudia, ktorí boli doposiaľ v jej spoločnosti strácali zmysel a ona pred sebou videla len svojich rodičov. bol to na jednej strane krásny pohľad vidieť ich po toľkých rokoch no na druhej strane cítiť ako jej drtia srdce a vyčítajú to, že nemôžu byť nažive ju bolelo oveľa viac ako si precházanie peklom.

stiles behom niekoľkých krátkych chvíľ v jeho spoločnosti si mohol všimnúť, že je pomerne ochranárskym typom. napokon nepovedal nič, len kráčal za ním doslova ako poslušný psík za majiteľom a pohľad venoval práve dvom osobám o ktorých si myslel, že prišli doslova o rozum.
,, čo sa to tu deje? " chcel pristúpiť o čosi bližšie no mohol si všimnúť ako dve sochy, ktoré sa hýbali dokonca kričali na seba a nevideli sa v jednom momente ako keby ožili a venovali im svoje pohľady. bolo to zvláštne no napokon venoval pohľad mužovi. držal si od neho odstup, sledoval jeho tvár jeho rozhorčenie a počúval dokonca aj slová, ktoré hovoril. hybrid? a nesmrteľný? znelo to pomerne zaujímavo.
no stiles sa nemohol ani len nič opýtať dalšie pretože si všimol ako každý jeden z nich dokonca aj alec sa začali správať pomerne čudne. sledoval ich, sledoval ako žena niečo povedala. postavil sa k nej o čosi bližšie dokonca mal chuť položiť jej ruku na rameno no na miesto toho to aj tak neurobil. cítil sa zvláštne, bol to vari on kto toto spôsobil? to rozhodne nie, to čo on v sebe skrýval dokázal pekne držať na zámku a toho by aj tak nemohol byť schopný. toto bolo niečo iné, niečo zvláštne. toto musel byť práve on!

,, abbadon!" vykríkol stiles pričom sa pozrel na aleca. chytil ho za pažu a chcel ho odtiahnuť preč pretože to bolo viac ako len jasné, že sa ocitli na mieste, kde by sa ocitnúť nemali. nevedel presne povedať aké sú jeho schopnosti no články, ktoré čítal hovorili viac ako len jasne. ,,potrebujeme sa odtiaľto dostať a to okamžite, dokáže sa nám dostať do hlavy!" povedal stiles v tejto chvíli o niečo viac naliehavejšie pričom venoval pohľad alecovi a následne mužovi pred sebou. pristúpil k nemu, nemal v pláne sa ho dotknúť len sa na neho pozeral.
,, počujete?! musíme sa z tohto miesta dostať čo najrýchlejšie!" snažil sa dokonca zakričať do okolitého miesta len aby si bol istý, že ho týto ľudia počúvli. no v okamihu, ked mal možnosť vidieť to na vlastné oči pochopil, že je neskoro.

Nikdo neví, jak by to dopadlo, když by se na místě nenacházel Abaddon. Kdo ví, možná že by proběhla mezi nima normální konverzace bez hádek a nebo by se tu navzájem pozabíjeli. Nakonec ani jeden nemá důvod k tomu, aby se měli nějak v lásce. Katherine mu vzala něco stejně, jako on vzal jí. Jen si navzájem škodili, než si pomáhali a musel by se stát zázrak, aby se na tom něco změnilo. Museli by pravděpodobně mít společného nepřítele, aby utvořili něco jako spojenectví, k čemuž se ovšem vlastně možná schyluje.
"Samozřejmě, každý může být zničený, jsou dostupné pro ostatní zbraně, které dotyčného dokáží zničit. Bohužel pro tebe k tomu mému zničení nestačí jen obyčejné dřevo, který najdeš všude." O tomhle je přesvědčen. Se svou rodinou už kompletně zajistili to, že je nic nemůže ohrozit. Zranit možná, zabít ovšem ne.
Další její slova byla mířená víc než dobře. Cokoliv co se týká nějakým způsobem jeho dcery dokáže splnit svůj účel velmi dobře. A vlastně už je to takové veřejné tajemství. Kdokoliv mu vyhrožoval právě přes Hope, nedožil se několika následujících sekund a když by Katherine viděl, nebylo by tomu jinak ani teď. "Moji sourozenci možná.." Odpoví jí. Udělali toho už tolik, že nejspíše nebude moc nadějí na jejich vykoupení. "Ale má dcera?" Zavrtí hlavou. To nepřichází ani v úvahu. "Ne každý by nutně musel skončit v pekle a pokud k něčemu někdy dojde, jí se peklo týkat nebude." Zavrčí. Tím si je jistý. Nedovolí, aby Hope páchala stejné věci jako on s jeho rodinou. Na špinavé věci jsou tu oni, pro svou dceru chce ovšem jen to nejlepší a bude jí před tím vším chránit, co mu budou síly jen stačit.
Následně ta tma, temnota, která byla kolem nich ustoupila a on už svůj pohled mohl směřovat na Katherine. Probodával jí pohledem, ale zatím se k ničemu jinému neměl. Nezaútočil.
Už ve chvíli, kdy nic neviděl vnímal tak zběžně nějaké další dva hlasy, ale teprve nyní si měl tu možnost všimnout dvou mužů, kteří zde už nějakou dobu byli. Že by z nich měl strach, nebo tak něco? Ne, to rozhodně ne. Přesto ho ale jeho paranoia nedonutila si myslet nic jiného, než že oni dva jsou za to právě zodpovědní. Nikdo jiný tu přece není, ne? Možná bude alespoň jeden z nich čaroděj. Jeho naštvaný pohled už nesměřoval ke Katherine, ale k těm dvěma. "Co jste udělali?!" Zavrčí a už se rozchází směrem k nim, když v tom ucítí jak se mu zády směrem k srdci prodírá neznámý předmět, který je v něm následně zlomen, aby si ho snad nemohl vytáhnout. S výkřikem padne na kolena a pootočí se směrem, odkud byl probodnutý, ale vůbec nikdo tam nebyl. Jediné co viděl na zemi byla právě druhá část kůlu z bílého dubu, který v něm někdo zlomil.
Pokusil se nějak dostat k místu, kde byl probodnutý, ale jednak tam nedosáhl a druhak každý pohyb znamenal to, že se bílý dub blíží jen blíž a blíž k jeho srdci a jakmile jej probodne, znamená to nevyhnutelné - smrt. "To není možné.." Zamumlá si spíše pro sebe, ale stále si naivně snaží vyndat předmět přibližující se k jeho smrti. V tom mu to začne docházet. To přeci opravdu není možné! Nikdo se nemohl dostat ke kůlu z bílého dubu. Tohle nemůže být pravda. Musí to být stejné, jako bylo před lety se Silasem, někdo se mu dostal do hlavy! V tom najednou kůl z bílého dubu, který byl na zemi, se proměnil jen v obyčejný malý klacek, který by mu jen sotva ublížil a bolest, která tam nikdy nebyla, povolila. Rozhlédne se kolem, při čemž vidí, že Katherine a jeden z mužů mají stejné problémy, což se ovšem nedá říct o tom druhém. Slova, která říkal byla naprosto k ničemu. Nevěřil mu a ted je vše naprosto zřejmé. Proč by se jen jednomu jedinému člověku nic nestalo, když by tu byl někdo jiný? To nedává smysl. Díky své upíří rychlosti se ho tedy pokusí přirazit ke stěně. "O co ti jde?! Muselo být zábavné se dostat do hlavy ostatním, že?" Zavrčí. Mohl by ho na místě zabít, ale ještě to neplánuje. Vždy se hodí zjistit víc.

Pomalým krokem pokračuje blíže k postavám jenž byli muž a žena. Na první pohled bylo očividné, že se znají. Tím způsobem jakým spolu mluvili i jak se k sobě chovali se dalo poznat, že se už nějaký pátek znají. Fakt, že se navzájem znají však nebyl vůbec podstatný jelikož to na situaci nic neměnilo. Alec tu představoval, dalo by se říci, že jakousi vyšší autoritu a tak musel zařídit aby se nikomu nic nestalo. Být to jenom na něm nepletl by se do toho a klidně by je nechal se třeba navzájem pozabíjet. Vždyť mu jejich osobní spory byly lhostejné, nebýt tu na misi nestaral by se avšak on tu měl důležitý úkol a dvě hašteřící se postavy ho rušili. Už takhle nevěděl zda ho tím dohadováním nevyplašili. Tak jako tak je musel zastavit dříve než se stane něco horšího. To bylo důvodem jeho otázky, kterou položil.
Po pravdě sám nečekal, že by jeho otázka na ty dva nějakým způsobem účinkovala avšak zkusit to musel. No, jak se dalo čekat věci tím jen zhoršil a mělo to naprosto opačný účinek. Do teď ale stál před Stilesem, za kterého byl v nejhorším případě připraven schytat ránu.
První se na něj obrátila tmavovlasá dívka. Mluvila velice ostře bez náznaku strachu. Alec se tomu však ani nedivil- při pohledu na ně dva by si nikdo neřekl slovo nebezpečný. Stiles se svou pálkou a Alec s lukem jenž také nevypadal na velice smrtící zbraň. To ale nebyla tak úplně pravda. Jeho luk nebyl jako jakýkoliv jiný jelikož hroty šípů byly vytvořené ze stejné látky jako andělské ostří takže dokázaly vcelku účinně zranit i zabít upíra. „Vlastně ani zbraň nepotřebuji na to abych ti vyrval srdce.“ Stačilo nakreslit si na volné místo na kůži jedinou runu a získal by sílu k vytrhnutí srdce z hrudi avšak proč by to dělal. Nehodlal to udělat jen jí chtěl oplatit stejnou vstřícnost. Dále už se ale jejich „konverzace“ nerozvíjela jelikož najednou jakoby Aleca vůbec neviděla, jakoby místo něj viděla úplně jiné osoby.
Chování Katherine bylo podivné avšak nebyla to jediná podivná věc co se tu právě udála jelikož stejné příznaky měl i druhý upír. Dokonce i Alec cítil, že se něco změnilo. Do teď bylo okolí jaksi temné a studené až to lezlo do morku kostí. Navíc měl najednou pocit jakoby se mělo stát něco někomu blízkému. Začalo ho cosi tížit na srdci a cítil jakoby snad měl kámen položený na hrudi, který mu bránil se nadechnout. Motala se mu hlava při čemž měl pocit jakoby se odlepoval od země a naprosto opouštěl pevnou plochu. Neslyšel ani Stilese jak něco křičí, v hlavě se mu ozýval jen šum a Stilesova slova zněla jako pouhý nerozpoznatelný zvuk.
Tak rychle jako to začalo tak rychle vše i skončilo. Alec stál opět nohama pěvně na zemi, nebo si to alespoň myslel. I když všechny postavy zmizel Alec slyšel někoho jak volá jeho jméno. Onen hlas by poznal kdekoliv a kdykoliv, byla to Isabelle a její hlas zněl jakoby volal o pomoc. Ačkoliv to slyšel jakoby to přicházelo z dálky když se otočil stála přímo za ním.
Jakmile se otočil stál tváří tvář své sestře. „Isabe-„ Nestihl doříct ani její jméno. Isabelle totiž vytáhla meč a zarazila mu ho přímo do břicha. Okamžitě se chytl za ránu v břiše s úmyslem aspoň trochu zastavit krvácení. Avšak nebylo to moc účinné, krev z rány se stále valila proudem. Podíval se své sestře do očí a najednou v těch jeho se objevily náznaky slz. Izzy, ta která mu vždy stála po boku, ta na kterou se obracel když nevěděl jak dál, mu právě vrazila meč do břicha a svým způsobem i do srdce. „Proč?“ Jediné slovo, na které se zmohl než padl na kolena k jejím nohám při čemž se mu krev začala řinout i z úst. Nechápal to. Ano, občas se hádali a poslední dobou často ale nikdy si nemyslel, že by ho nenáviděla natolik aby ho zabila.
Alec vyplivl krev z úst. Nikdy by nebojoval se svou sestrou a ani teď se nestane vyjímka. Neublíží ji, prostě ne. Ať zemře, byl s tím smířený ale Izzy prostě neublíží. Proto bez většího hnutí klečel na kolenou držící se za břicho, ve kterém měl stále zabodnutý meč.

stiles si v jednom momente uvedomil, že sa nachádza v poriadnej kaši. predsa len v momente, kedy sa na neho ten muž pozrel a dokonca mohol cítiť aj jeho prudkú rýchlosť si uvedomil, že nie je pri zmysloch.
,, ako by som to urobil? neviem ani to, čo sa to stalo.." povedal pričom sa snažil z hlboka nadýchnuť. stiles nemal rád ak sa v jeho blízkosti, tak blízko nachádzal niekto, komu nedôveroval a koho nepoznal. stiles dokonca ani nevedel či to je upír alebo iná bytosť pretože to, čo hovoril sa na to vôbec nepodobalo. vo svojom živote videl už mnoho vecí, mnoho úkazov no určite nemal možnosť vidieť všetko. to rozhodne nie, možno príde ten moment kedy sa dozvie o každej jednej nadprirodzenej bytosti no možno to teraz ešte nemalo byť.
,, chceš ma zabiť? tak to urob, urob to na tomto mieste práve v tento čas. no nič to nevyrieši, pretože tie otázky potrebujú odpovede.. a ver mi, mám ich mnoho.." v tejto chvíli nebol čas na to aby sa rozhodoval nad tým, či mu bude tykať alebo naopak, vykať. v tejto chvíli hovoril a sústreďoval sa na to, čo by sa mohlo stať ak by sa vážne pokúsil o to, ho zabiť. možno by v tom momente zasiahol. stiles cítil, že sa void stále nachádza v jeho hlave no doposiaľ to nikto nevedel. nechcel to nikomu povedať, pretože to zvládal, no aspoň si to myslel.

stiles sa musel pozrieť na aleca a na ženu, ktorá bola v rovnakých rozpakoch ako pred malou chvíľkou on sám. ,, všimol si si, že by som sa pokúšal v tejto chvíli dostať sa aj do ich hláv? pusti ma... na miesto toho aby si sa pokúšal dokazovať si svoju moc, mali by sme sa im pokúsiť pomôcť.." povedal stiles pričom sa pevne chytil ruky, ktorá ho zadržiavala a pohľadom stále sledoval to dianie okolo nich.
,, je to len v ich hlavách, nie som to ja. je to niečo oveľa horšie no na to bude čas. pusť ma, nech prídem na to, ako im pomôcť.."
dokonca v tejto chvíli jeho hlas bol o čosi naliehavejší ako pred malým okamihom.

Poté co se dostal z toho vlivu, který byť nevěděl stoprocentně kdo ho způsobil, začal ovlivňovat Stilese, protože jako jedinému se vůbec nic nedělo a nedávalo by mu tak smysl, proč by měl být vynechán i on. Zdál se mu jako člověk, i když zdání může klamat, ale nemění to nic na tom, že on je tu původní hybrid a Katherine je něco kolem půl tisíciletí stará upírka a s nějvětší pravděpodobností jsou oba silnější než oba dva, přesto to Stilese nezasáhlo. A už jenom proto jednal natolik impulsivně a místo pomoci tomu druhému a Katherine, kterou v tom bez sebemenších výčitek nechá ještě nějakou dobu vymáchat, se rozhodl jít po mužovi, který byl není před ním.
Poslouchá jeho další slova, která mu jasně naznačovala, že Stiles nepobírá nejspíše ani špetku respektu z něj, což ho jen přesvědčovalo o tom, že za to bude zodpovědný obzvláště on. Chce to mít odvahu a kuráž, aby si dovolil někdo mu takovýmhle způsobem vlézt do hlavy. Každý totiž ví, že se to neobejde bez následků. "Nevíš?" Zasměje se, ačkoliv jeho smích byl víc než ironický a vůbec nešlo o pobavený. "Jak mi chceš vysvětlit, že zrovna tobě se vůbec nic nestalo?" No bylo očividné, že jeho slova ho nepřesvědčili o tom, že za to nemůže.
No fakt, že má odpovědi ho zaujal. Potřeboval by odpovědi. Potřebuje zjistit víc a ačkoliv je opravdu může vědět, jakmile ho pustí, nemusí mu je nakonec vůbec říct. Možná by ale měl zkusit mu dát šanci a dostat od něj odpovědi a pokud to nebude probíhat tak, jak si on představuje, jednoduše ho zabije potom. Tu moc vzít někomu život totiž on má a zvládne to dost snadno. "Možná máš odpovědi a možná je tohle všechno jen tvá ubohá hra, při které ty jako její strůjce, nedopadneš dobře." No, ještě se rozhodl si zanechat nedůvěřivý postoj. To jeho přesvědčování jsou pořád jen slova, která mohou být bez špetky pravdy.
Alec s Katherine ho stále příliš nezajímají. Proč by měli? On se z toho dostal a není jeho problém, že oni dva jsou natolik slabí a nedokážou si poradit sami. Je to od něj možná pokrytecké, protože důvod, proč si on s tím poradil sám je ten, že se mu to už jednou stalo a též potřeboval pomoc někoho dalšího, ale kdo z nich to ví? "Nevím jak moc by ses musel soustředit a vzhledem k tomu, že jsou stále v dost žalostném stavu možná v jejich hlavě právě stále jsi." Krátce se podívá přes rameno na ně a pak zpátky na Stilese. "Budu chtít odpovědi. Nedáš mi co budu chtít, zjistím, že jsi mi lhal a postarám se o to, aby tvoje srdce leželo vedle tvého bezvládného těla." Upozorní ho a nakonec ho konečně už pustí. Poté se otočí k těm dvoum. Možná, když by se jim dostal do hlavy on, pokusil se vytlačit toho, kdo tohle způsobil, šlo by to. Proto přešel ke Katherine. "Ačkoliv bych si rád užíval stále to jak trpíš, není to taková zábava, když to utrpení nezpůsobuju já." Promluví k ní a nakonec jí obě ruce položí na její spánky a pokusí se jí dostat do hlavy. No, něco ho tam nechtělo opravdu pustit, ještě to ale nevzdával a pokusil se o to znovu a mnohem naléhavěji, ať to bylo cokoliv, bylo to silné a vzdorovalo to a to dokonce natolik, až se mu spustila krev z nosu.

Bez většího hnutí klečel u nohou Isabelle. Neměl sílu na sebemenší pohyb jelikož i cuknutím prstem vyvolalo vlnu bolesti. Po čele mu stékal pot a po tváři pár nezastavitelných slz. Vypadal bledě a zničeně jenže kdo by v téhle situaci vypadal lépe.
Jen tam klečel s hlavou sklopenou a s rukama pokrytýma krví smířen s tím, že je tohle jeho konec. Ačkoliv si již vícekrát představoval vlastní smrt ani v jedné možnosti nefigurovala jeho sestra. Vždycky si myslel, že zemře při boji s démonem při plnění mise ale ani v nejhorší noční můře jeho smrt nezavinila vlastní sestra. Pravdou bylo, že ani tak nevadila vlastní smrt, jako spíše, že je její strůjce Izzy. Vždycky miloval svou sestru a snažil se ji chránit o tom více nechápal proč zrovna ona. Ze všech lidí na světe by pochopil kohokoliv jiného avšak jí nikoliv. Ať v paměti pátral sebevíc hluboko nikde nenašel žádnou skutečnost, která by ji vedla k tomuto kroku. Skutečně tu něco nehrálo nebo to byl jen jeho pocit.
Klečel by tam a čekal na svůj konec avšak Izzy udělal krok k němu což ho, sice s námahou, ale donutilo zvednout hlavu a podívat se na ní. Jeho oči si našly ty její. Opět tu něco nesedělo. Tohle nebyl pohled jenž by u své sestry znal, tenhle byl prázdný jakoby ani neměla vlastní myšlenky. Dlouho nad tím ale přemýšlet nemohl jelikož mu myšlenky přetrhla bolest- Isabelle se k němu naklonila a prudkým pohybem mu vytáhla meč s břicha. Samozřejmě to způsobilo větší vlnu krvácení protože předmět, který trochu působil jako zátka byl pryč. Alec nemohl ani dýchat přes vnitřní krvácení a krev jenž se mu valila nejen z rány ale i z úst. Sice nic říct nemohl ale mohl poslouchat co mu Isabelle říká.: „Vždycky ten oblíbený bratr, hmm? Měl bys být nejlepší bojovník a přesto jsem to já kdo tě dostal na kolena. Co na to asi řeknou ostatní?“ Její hlas i pronikavý smích, kterým svůj monolog zakončila, jakoby ani nebyl její. Alecovi všechna ta slova znělo v uších ještě po tom co je dořekla. Tohle přeci nemohla myslet vážně, vždyť ho milovala stejně jako on ji anebo ne? Všechno bylo zmatené, Alec nevěřil vlastním uším ani očím. Vyrůstal s ní a věděl, že to není ona, něco bylo prostě špatně.
Ačkoliv si nebyl jist čím to bylo věděl, že tohle není jeho sestra a nebo je a je posedlá démonem. Věřil Isabelle celým svým já a proto věděl, že tyhle slova nebyli její. Došel tedy k závěru, že se v ní skrývá démon. „Izzy to nejsi ty.“ Věděl, že jeho zranění se již ošetřil nedá, věděl že nejspíše zemře ale než se tak stane pomůže své sestře. Proto když se napřahovala ostřím s tím, že mu zasadí poslední smrtelnou ránu, se Alec převalil čímž ji podrazil nohy. Seběhlo se to rychle a nakonec se to stalo spíše nedopatřením ale Izzy sama spadla na meč jenž předtím svírala v ruce. To by samo o sobě bylo pro Aleca příšerná avšak jakmile Isabelle dopadla na andělské ostří nezemřela jak by se to u lovů předpokládalo ale rozplynula se stejně tak jak tomu bylo u démonů. Tak tedy zjistil, že to nebyla Izzy a ulevilo se mu.
Jakmile zmizel poslední kousek z démona zmizelo i Alecovo zranění. Rána mečem jakoby tam nikdy ani nebyla. Navíc i začínal vidět ostře. Viděl, že kolem něj jsou opět ty tři postavy jenž tam byli i předtím. Ještě zkontroloval, že jeho rána je opravdu pryč a pak se pomalu zvedl ze země. Stále dýchal trochu ztěžka ale to jen proto, že se ještě nevzpamatoval z toho co se právě stalo.

Katherine cítila ako sa jej podlamujú kolená. Cítila dokonca aj to ako postupne zabárala ruky do tvrdej hliny takým spôsobom, že jej to až spôsobovalo bolesť. Chcela sa toho zbaviť, chcela aby to skončilo aj napriek tomu, že doposiaľ to nebol ten istý človek ako v tejto chvíli.
Bolo len málo okamihov, kedy by sa katherine sama od seba vzdala no tento moment bol jedným z nich. Nikdy by sa nevzdala svojho života, nikdy by nečakala na ten okamih, kedy ju niekto zabije. Postavila by sa zo zeme a bojovala no v tejto chvíli to bolo úplne iné. Katherine mala možnosť cítiť na svojom tele ich pohľad, to ako sa na ňu pozerajú, to ako ju nenávidia a ona s tým nemôže nič urobiť. Pretože ona im zobrala život aj napriek tomu, že to nebolo jej rukami. Ona mohla za to, že zomreli a nikto iný. A v tejto chvíli robili to isté. Vlastnými rukami sa zabárali do jej tela a hľadali srdce v hrudníku. Katherine chcela aby niečo povedali no nepovedali ani len jedno jediné slovo. Na miesto toho jej venovali nenávistný pohľad, ktorým sa jej zabárali priamo do pokožky. katherine po dlhej dobe cítila ako sa jej po tvári kotúľala jedna slza za druhou, ktorú nemala v pláne nejakým spôsobom zotrieť. Chcela v tejto chvíli plakať.

Určite to bol v tejto chvíli pre Klausa určite krásny pohľad, pretože v tejto chvíli vyzerala ako troska, ktorá sa už nikdy nepostaví. no v momente, kedy na svojej tvári presnejšie na svojich spankach, ucítila dotyk a taktiež aj tlak spojenú s bolesťou otvorila oči. nepozerala sa na neho, stále to bol mierne neprítomný pohľad, pričom aj napriek tomu, že bol namierený jeho smerom, tak to tak vonkoncom nebolo. pozerala sa na matku, ktorá to srdce našla. zvierala ho pevne v rukách.
no v jednom momente mala pocit, že sa tam niekto nachádza. bola to bolesť, ktorá sa nachádzala v jej tele. kedy videla pred sebou aj tretiu osobu a to bol ten moment, kedy sa katherine prebudila.

v momente, kedy si katherine uvedomila, že sa nachádza pred klausom v spoločnosti dvoch dalších ľudí, sledujúc jeho ruky ako sa jej dotýkajú, takmer okamžite sa stočila a utiekla na niekoľko desiatok metrov. potrebovala si od neho držať odstup, nerada sa nachádzala v jeho taej blízkosti.
,, myslím si, že pre dnešný deň som na tomto mieste skončila.." bez toho, aby vôbec podakovala za záchranu alebo sa dožadovala odpovede, katherine využila ten moment a utiekla.

stiles sa nebál aj napriek tomu, že pred ním stál človek, ktorý zjavne si uvedomoval, že má trocha na viac. možno nemá silu, kedy by dokázal hádzať autami alebo rýchlosť, kedy by sa premiestnil na dané miesto behom niekoľkých sekúnd. no stále mal niečo, čo nemalo mnoho ľudí.
" ver si čomu chceš, len ma pusť." možno to bolo to, čo ho vyprovokovalo. možno to, že sa na neho nepozeral ako na niekoho, koho by sa mal báť. naopak. držal svoje telo v tejto chvíli vzpriamene a následne čakal na ten moment, čo sa bude diať.
v momente, kedy si uvedomil, že napokon sa rozhodol protirečiť si vlastným slovám a pomôcť tej žene, ktorú nepoznal na jeho tvári sa objavil malý úsmev. možno nebude takým ako si on sám myslí a bude na to prichádzať časom. predsa len mohol utiecť, odísť a nepomôcť. no zjavne to tak nebolo. on sám sa priblížil k alecovi a sledoval ho. nesnažil sa o to, aby ho prebudil stiles vedel, že na to budemusieť prísť rovnako ako na to prišiel samotný klaus.
bude na to musieť prísť sám.

v momente, kedy sa prebral pozeral sa neustále na neho. " dostal si sa z toho.." povedal po malej chvíľke a stiles sám si uvedomil, že rovnako to bolo aj v prípade mladej ženy, ktorá možno už taká mladá nebola, možno mala za sebou už niekoľko storočí ako upír. určite stiles vedel, že bude musieť stretnúť týchto ľudí zasa a prísť na všetko, čo sa stalo. ako jediný ostal pri zmysloch, ako jediný nepodľahol tomu, čo robil abbadon. a to bolo zvláštne.
stiles si po tom ako sa žena dostala z miesta von a odišla, uvedomil si, že miesto sa pomaly menilo. na zemi sa objavovali prvé, ranné lúče.