Hope Mikaelson

Skrze okno pronikaly do pokoje první sluneční paprsky, které lehce osvětlovaly pokoj a vytáhly ho z naprosté temnoty. Hope, díky slunečním paprskům mířících ji přímo do obličeje skrz okno naproti její posteli, otevřela po chvilce oči a přetočila své tělo na druhý bok. Chtěla ještě jen na malý moment zavřít svá očka, zůstat ve své vyhřáté posteli a vrátit se zpátky do říše snů. Jenomže o dalších pár vteřin později k ní začaly doléhat zvuky, které vycházely z ulic pod jejími okny. Očka se jí rozšířila očekáváním, a proto neváhala ani malou chvilku a už už stála na nohou a běžela k oknu, aby zjistila, co se venku děje, že je tam tak velký rozruch. Byla zvědavá, protože ona sama od té doby, co se v tomto městečku objevila Hollow, cítila, jakoby vysála všechnu tu radost a živost, která tu dříve byla. Ale v tuhle chvíli se to v ulicích hemžilo spoustu lidmi, tolika, že byla skoro až hlava na hlavě, všichni vypadali, že se dobře baví a Hope to celé s nadšením sledovala. Potřebovala vědět a zjistit víc o tom, co se tam děje a co je dnes za významný den, proto svůj zrak konečně odtrhla od té scenérie, která se odehrávala venku a vydala se ke své skříni, aby se převlékla ze své noční košilky. Když už byla převlečená, vylítla ze svého pokoje takovou rychlostí, že by si snad ani nevšimla, kdyby kolem ní někdo zrovna procházel. Její cíl byl jasný, chtěla se dostat k balkonu, aby měla lepší výhled na francouzskou čtvrť a mohla tak zjistit, co se tam odehrává. Dostala se do svého cíle během chvilky, aniž by jí kdokoliv zastavil v její cestě a už zpovzdálí zpozorovala, že tam venku se odehrává opravdu něco velkého. Na balkoně se chytla oběma ručkami zábradlí a stoupla si na špičky, aby se mohla víc vyklonit a tím pádem i víc vidět. S úžasem v očích hleděla na to, jaký pohled se jí naskytl. Bylo to pro ní, jakoby se najednou ocitla v úplně jiném světě. Všude to hrálo různými bláznivými barvami, lidé na sobě měli ještě bláznivější kostýmy. Hlasitá hudba, které se snad rozléhala po celém New Orleans a pouliční tanečníci, kteří svým kouzelným úsměvem přímo vybízeli lidi k tomu, aby se přidali k nim. Hope vydechla úžasem. Přála si, aby mohla být součástí toho, co je tam venku, aby se mohla náramně bavit společně s ostatními, ale moc dobře si uvědomovala, že tenhle 'dům' nemůže opustit a už vůbec ne sama, proto se rozhodla zůstat alespoň ještě na malou chvilku na balkoně. Na obličeji se jí objevil spokojený úsměv, Hope opravdu stačilo málo k tomu, aby byla šťastná a právě teď při pohledu na tu krásu, šťastná byla.

Dnes byl vzhůru již poměrně brzo. Ostatně i přes problémy, které zde panují, tak se lidé nebáli dát dost hlasitě najevo, co se tu teď pořádá. Mardi Gras vždy byla úžasná podívaná a i když se to koná každý rok, neomrzí snad nikdy. Odjakživa se za tímhle účelem sem sjíždí turisté a i přestože to od objevení Hollow tady vypadalo poměrně mrtvě, dneska by nikdo nepoznal, že je ve městě něco natolik zlého, co vysává život z naprosto všeho. Skoro by i věřil tomu, že dnešek bude konečně bez problémů, ale nehodlá být naivní. Tohle všechno je možná jen klid před bouří a ta bouře, která přijde v podobě dalších pokusů Hollow pořádná. Možná by bylo lepší, odsud daleko odjet, jenže jak to dopadlo naposledy? I přestože tu nebyli, Hollow dokázala jeho dcerku ohrozit i na velkou vzdálenost a potřebovali Vincenta, aby jim pomohl. Navíc není ani jeho styl dávat ruce pryč a utíkat od problémů. Je odhodlaný tuhle celou nepříjemnou záležitost vyřešit a to bez toho, aniž by jeho rodina přišla k úhoně. Možná i proto v tuhle chvíli stál u plátna a ladnými pohyby štětcem vytvářel jednotlivé tahy, ze kterých vznikne brzy zajisté něco nádherného. Malování pro něj byla nejen věc, u které se dokázal uklidnit, když se něco dělo, nebo se uvolnit a zapomenout na problémy, ale i se mu u toho případně i dobře přemýšlelo. Z jeho malování ho až vytrhl zvuk rychlých krůčků a následně otvírání dveří od balkonu. Odložil štětec do kelímku z vody, aby se odmočil a nezaschla na něm především barva a vyrazil za těmi kroky, které skončili právě jen moment poté, co se ozvalo otírání balkonu. Brzy již se sám ocitl ve dveřích odkud měl výhled na francouzskou čtvrť a Hope, která to pravděpodobně všechno s úžasem opřená o zábradlí sledovala. Na tváři se mu objeví úsměv a pár kroky překoná vzdálenost mezi ním a Hope, při čemž se postaví vedle ní k zábradlí. "Líbí se ti to?" Odtrhne pohled od té scény venku a přesune svůj pohled nakonec na svou dcerku. Nediví se, že jí to tak moc zaujalo. Barvy, hudba, kostýmy, tanec, spousta stánků a vše dalšího, co odsud může vidět a je s tímhle karnevalem spojené, musí být pro dítě něco úžasného. Však nakonec tohle zaujme i zcela dospělé jedince. Každý rok se sem sjíždí v tuhle dobu nespočet turistů, aby tohle zažili na vlastní oči a spoustu z nich se sem vrací i příští roky. Tohle je rozhodně něco, co zaujme až na pár zvláštních výjimek naprosto každého.

Mardi Gras. Něco takového vidí snad poprvé ve svém životě a bylo to něco naprosto jiného,než doposud znávala a na tváři jí díky tomu hrál jakýsi bláznivý úsměv. Totiž předtím než se přemístili s její rodinou do New Orleans, bydlela v domě, který se nacházel prakticky uprostřed ničeho, na samotě. Všude kolem byla obklopena lesy a přírodou a Hope to vyhovovalo. Líbilo se jí prozkoumávat okolí, kdy se jí  zachtělo a líbilo se jí, že kdykoliv mohla vyjít na zahradu a jít si jednoduše malovat a být na čerstvém vzduchu. Tohle jí chybělo, protože v téhle rezidence neměla tolik prostoru a jediné, co jí zbývalo tu dělat, bylo, prozkoumávat tenhle dům skrz na skrz. Což nebylo tak špatné, protože pokaždé našla spoustu zajímavých věcí, ať už to byly knihy, které si mohla přečíst, i když často jejím textům neporozumněla nebo různé staré věcičky, se kterými si mohla hrát. Hope byla zvědavé dítě a dostala se i na místa, na kterých možná ani neměla, co dělat. Ale kdo by se jí divil? Neměla tu ani žádné přátele, se kterými by mohla hrát hry, jediné koho měla tu šanci poznat během té doby, co tu jsou, byl Marcel, kterého s nadšením prohlásila svým přítelem. Což bylo docela úsměvné, ale přeci jen Marcela mohla prakticky považovat za svého staršího bratra. Po chvilce dívání se, uslyšela za jejími zády kroky, které směřovaly k ní a proto se podívala tím směrem, kde se jí naskytl pohled na přicházejícího Klause. Svůj pohled ale hned přemístila opět na dění, které se odehrávalo venku. Nemohla se odtrhnout, protože takhle měla alespoň pocit, že všechnu tu zábavu prožívá spolu s nimi, i přesto že stála jen na balkoně. Když se jí Klaus zeptá na otázku, zda-li se jí to líbí, hned hlavičkou kývne nadšeně na souhlas. "Líbí.." vydechne nakonec, přičemž svůj pohled konečně přemístí na něj. "Co se to venku děje?" zeptá se se zvědavým hlasem na otázku, na kterou chtěla znát odpověď a pozorně nastražila uši, aby jí neutekla ani jediná informace. Její nadšení z toho celého bylo dost znatelné, už teď věděla, že snad celý dnešek stráví zde na balkoně, aby to celé mohla sledovat. A odtud opravdu měla výhled na celou ulici, takže viděla snad úplně všechno. Nakonec se opět podívala směrem k francouzské čtvrti, aby mohla dál pozorovat dění. "Podívej!" vypískla radostně a svou ručkou ukázala k místu, když viděla, jak někdo po ulici vede koně havraní barvy. Hope milovala zvířátka, obzvlášť koně, které už jednou měla šanci vidět, i když ne úplně zblízka a i teď byla snad štěstím bez sebe, že ho mohla spatřit.

Bylo mu jasné, že něco takového Hope nemá šanci znát, vzhledem k tomu, že se sem dostala po pěti letech žití někde jinde a i když v tomhle městě už minimálně jednou byla, když se tyhle oslavy konaly, tak ona byla příliš malá na to, aby si to v tuhle chvíli pamatovala. No v tuhle chvíli je rozhodně rád, že má i jeho dcera něco takového možnost vidět, protože poté, co ho jeho sourozenci dostali po pěti letech trýznění ze spáru Marcela, tak to vypadalo, že se do tohohle města již nevrátí. Kam by se nakonec vydali si najít nový domov nešlo říct, ale v tuhle chvíli je to již jedno, protože svůj domov si opět udělají v New Orleans, alespoň v to doufá. Jediné, co je třeba je zbavit se jejich současného nepřítele v podobě Hollow. Netušil, že by něco takového mohlo žít, ale očividně tomu tak je a doufá, že se jim podaří jí zničit dřív, než způsobí něco, co nepůjde zvrátit. Jejich rodina ovšem už přežila opravdu hodně, proto by neviděl problém v tom, aby přežili i tohle. Nic snad nemůže být horší, jak takový Mikael, nebo je snad na omylu? Rozhodně bude doufat, že na omylu je, jelikož než se mu podařilo zabít Mikaela, uběhlo tisíc let a to poslední, po čem touží, je to, aby se dalších tisíc let zbavoval jiného nepřítele. Bohatě by mu totiž stačili všichni ti upíři, čarodějky nebo vlkodlaci, kteří k němu nemají zrovna dvakrát kladný vztah a z ne úplně nesmyslných důvodů. Holt před lety, před tím, než se mu narodila Hope, tak na tomhle světě řádil o hodně víc a napáchal víc zla, než by jeden dokázal spočítat. Když přišel za Hope na balkon, ihned z jejího výrazu, ještě předtím, než jí vůbec položil svou otázku, tak poznal jak moc jí tohle zaujalo, jak jí to možná až fascinuje. A jen během chvíle se mu to potvrdilo nejen díky její odpovědi, ale i díky tomu, že se o to začala zajímat víc. "Nazývá se to Mardi Gras. Jsou to masopustní oslavy, kdy se lidé převlékají do kostýmů a po New Orleans chodí průvody s barevnými vozy a po ulicích jsou různé stánky se suvenýry a jídlem. Je to asi nejoblíbenější období v tomhle městě, téměř všech." I on měl tohle období rád, jen v tuhle chvíli měl mnohem větší starosti. Podívá se směrem, kterým Hope ukazuje, při čemž mu na tváři stále hraje úsměv. Chvíli ještě jeho pohled zůstává na koni, než přesune svůj pohled k Hope, při čemž se nakonec sníží do podřepu, aby byl zhruba v její výškové úrovni. "Mám nápad." Pronese směrem k ní a už teď ani na moment nepochybuje, že by s tím nesouhlasila. "Co se jít obléct a půjdeme se na ty slavnosti na chvíli podívat?" Navrhne jí. Možná by bylo lepší zůstat tady, ale když si na chvíli vyjdou ven a ještě k tomu jí bude hlídat, nic špatného se stát nemůže. Nedovolil by, aby se jí něco špatného stalo a jen sebevrah by se jí pokusil ublížit.

Pozorně poslouchala s nastraženými uši, co jí Klaus vyprávěl o Mardi Gras. Byla tím teď unesená snad ještě více než předtím, tedy pokud to vůbec šlo. Ta představa toho všeho dohromady byla naprosto kouzelná a fascinující, a i když to měla možnost vidět z balkonu, nebylo to takové, jako kdyby byla v centru dění. Bylo jí maličko smutno z toho, že se toho celého nemůže zúčastnit, ale na tváři jí i tak hrál veselý úsměv od ucha k uchu. Během chviličky si ale opět rozpomněla na Hollow a na její tváři se objevila mírně zamračená grimasa a ona se podívala opět do davu, kde každému na tváři hrál šťastný úsměv. "Když jsme sem dorazili pořád hrála hudba, lidé tancovali, smáli se. Ale co se vrátila ona, bylo tu najednou takové ticho." začala s povzdychnutím. Klaus musel moc dobře vědět, o kom právě teď mluví. "Jako kdyby z města všechno vysála. Bojím se, že i teď to udělá znovu" svraštila své obočí a semkla své rty do úzké linky. Bála se, že se stane něco zlého, díky čemuž se z ulic opět vytratí to kouzlo, které teď při těchto slavnostech má. Hope jí cítila, cítila, že je Prázdnota stále silnější a bála se i toho, že si pro ní a pro její rodinu brzy přijde. I když pravdou bylo, že dnes jí necítila tolik jako obvykle, možná to bylo tím, jaká venku vládla atmosféra. Když se Klaus snížil do podřepu, tak se otočila čelem k němu. Hope nadzvedla tázavě obočí a čekala, jaký nápad tedy dostal. Čekala, že jí nabídne, aby si spolu zahráli nějakou hru, šli společně malovat nebo cokoliv jiného, ale rozhodně nečekala, že by jí nabídl, aby se šli na ty slavnosti podívat. V tu chvíli Hope zajiskřily očka očekáváním a s troškou víc překvapeným pohledem se po něm koukala. "A to bychom mohli?" zeptala lehce nevěřícně, ale už teď jí na tváři hrál široký úsměv, který říkal, že by šla moc ráda. "A nebude se maminka zlobit?" zeptala se ještě nakonec a pozvedla tázavě obočí. Chtěla se ven alespoň na chvíli podívat hrozně moc, přeci jen od té doby, co jsou v New Orleans, neměla ani Hope moc šancí tohle městečko poznat více, znala jenom tuhle rezidenci, kterou měla prozkoumanou už téměř skrz na skrz a teď se jí naskytla příležitost a rozhodně ji nechtěla promarnit. Nakonec mu s nadšením 'vběhla' přímo do náruče, aby ho dlouze objala a na chvilku si i položila hlavu na jeho rameno a zavřela spokojeně očka. Chtěla mu tím poděkovat, že ji vezme tam ven a ona bude mít možnost vidět všechno zblízka na vlastní oči.

Vyprávění o Mardi Gras nejspíše muselo znít trochu jako pohádka. Konec konců se to opravdu může vidět jen jednou za rok a pro Hope je to úplně poprvé a je si jistý, že nebude jediným dítětem v New Orleans, které tohle tak moc zaujalo. Ostatně i pro děti tam je své, ať už jsou to různé suvenýry, sladké dobroty nebo třeba možnost si nechat něco namalovat na obličej. Znamená to pro ně spoustu zábavy. K večeru už to pro děti sice přestává být vhodné, jelikož se po ulicích toulá více opilců, než střízlivých jedinců, ale tak proto, pokud tam chce Hope jít, měl by jí vzít už teď, ať vidí jen to hezké a nedostane se do kontaktu s nikým, s kým by neměla. Ono ostatně by se už ani jemu samotnému nelíbilo jí tam brát večer, i když by všechny ty světla a barvy ještě více vynikli a taková Hayley by to nepodporovala nejspíše už vůbec. Bůh ví, jestli by se jí líbilo, že jí tam chce vzít i teď, ale tak Hayley se vůbec nemusí dozvědět, že někam teď jdou a pokud si všimne, že tu nejsou a nebo se s ní potkají po návratu z venku, tak to nějak vyřeší. Když Hope zmíní Hollow s povzdechnutím se na ní podívá. "Zlatíčko, nezáleží na tom, co udělá nebo co je dokonce zač nebo jak je silná. Nic to nemění na tom, že si s ní poradíme a já a ani nikdo další nedovolí, aby ti ublížila nebo vyhrála." O tom je přesvědčen. Poradili si doposud se vším a poradí si i s tímhle problémem a v žádném případě se nedotkne jeho dcery. Leda přes jeho mrtvolu a vzhledem k tomu, že je nesmrtelný, popřál by jí hodně štěstí. Poté jí již navrhne to, že by se mohli jít oni sami vydat do středu toho dění a taky se stát alespoň na chvíli součástí Mardi Gras. "Samozřejmě že ano, jinak bych ti to nenabízel." Ujistí jí a na tváři mu zase hraje úsměv. Je neuvěřitelné, jak ho dokáže dohnat k úsměvu už jenom to, že je jeho dcera spokojená. Nic jiného snad ani už nepotřebuje. Nejde mu ani tak tolik už o jeho štěstí, ale o to Hopino. A i kdyby měl život sebelepší, pravděpodobně by nebyl spokojený, kdyby nebyla i Hope. "Nebude, toho se nemusíš bát." Pokud jo, tatínek přeci vše zařídí a Hope se ani nedozví, že se Hayley nějakým způsobem zlobila. Byl by se už zvedal a vybídl jí, ať si dojde vzít alespoň bundu a obout se, ale dřív než něco z toho stihl udělat, Hope mu vběhla do náruče. Položil jí tedy ruce na její záda a na chvíli si dovolil i spokojeně zavřít oči, když mu hlavu položila na rameno. "Dobře princezno, připravená se jít podívat ven?" Pronese po chvilce s povytaženým obočím, když se od ní poodtáhne, aby jí viděl do tváře a ruce jí položí na její ramena.

Hope věděla, že máma s tátou se jí snaží chránit před tím vším zlem, které v New Orleans číhalo snad na každém rohu, i když se jim to bohužel nejspíše moc nevedlo podle jejich představ a nakonec v tom byla zapletená víc, než jak by si přáli. A i přesto, že věděla, že její rodina je opravdu silná, nebyla si sama jistá, jestli si s Hollow poradí stejně jako s ostatními jejich nepřáteli, které doposud porazili mrknutím oka. Kdo by řekl, že takové myšlenky se honí osmileté dívence hlavou, ale možná to bylo dáno trošku i tím, že opravdu měla tu možnost cítit, jak moc Hollow neustále roste a jen čeká na příležitost, kdy bude moc zaútočit se vší parádou a toho se Hope obávala nejvíce. A ani když jí odpověděl, že si s ní jistě poradí a že nedovolí, aby vyhrála, ani to ji 'neuklidnilo'. "Bojím se, že si pro nás brzy přijde, je stále silnější" řekla znovu o trošku naléhavěji a starostlivě. Na svůj věk možná byla víc vyspělejší, než jakýkoliv jiný dospělý člověk, ale bylo přirozené, že měla strach z toho, co by mělo přijít. Nechtěla opět ztratit svou rodinu, bez které byla celých pět let a žila jen se svou mámou a Mary. Byla šťastná nejvíce teď, když byli všichni pohromadě a pod jednou střechou. Když ji ujistí, že jeho nabídka vážně platí, tak se jí rty zvlní do ještě snad širšího a šťastnějšího úsměvu, než který měla do teď. A když ji ujistí i po druhé, že se nebude Hayley zlobit, tak jen spokojeně kývne hlavičkou, protože by přeci jenom byla nerada, aby se zlobila, že jí o něčem takovém neřekli. "Možná bychom mamince mohli koupit něco na památku, aby jí nebylo líto, že nešla s námi" navrhla svůj geniální nápad ještě nakonec. Myslela to dobře, nemohla tušit, že Klaus má v plánu, o tomhle Hayley vůbec neříct, pokud to nebude ovšem nutné. Pak už si jen užívala chvilkové objetí, při kterém zavře i svá očka a nechá hlavu položenou na rameni Klause. Pak svá očka vzápětí opět otevře a mírně se od něho poodtáhne a podívá se na něj, načež hned nadšeně kývne na souhlas. "Připravena!" prohlásí s jiskřičkami v očích. Pořád nemůže uvěřit tomu, že se opravdu jdou podívat do centra toho celého dění tam venku. Byl to pro ní jako sen, který se stává najednou skutečností. Pak už se jen opravdu velmi rychlou chůzi přemístila do svého pokoje, kde se oblékla do vhodnějšího oblečení a natáhla na své nožky botky. Hořela nedočkavostí a proto také během chvilku už scházela schody na nádvoří, aby mohli vyrazit ven. "Myslíš, že tam budou ještě ti koníci?” zeptá se zvědavě ještě předtím než vyjdou ven do ulic.

Pro jejich rodinu a tím není myšlena pouze Hayley a on, se Hope stala bezpodmíněčně nejdůležitějším členem jejich rodiny a všichni jí budou chránit a to za každou cenu, protože její život je právě to, co má přednost přede vším. Je to jejich naděje, osoba, která jejich rodinu dokázala zase stmelit dohromady, i když byli už dost jejich vztahy rozbité a Elijah se dočkal konečně té jeho spásy, alespoň částečné. Kdyby se Hope něco stalo, mělo by to nejspíše katastrofální následky, nedej bože, když by zemřela. Možná by se spoustu věcí pokazilo. Taková Hayley by nejspíše s jejich rodinou nechtěla mít už nic společného a on? On by se pravděpodobně vrátil ke své temné stránce plnou krveprolití, potěšení ze strachu a bolesti jiných a nezájmu o vše a všechny, krom sebe samého. A návrat téhle jeho stránky, kterou pohřbil uvnitř sebe s narozením Hope, nejspíše znovu nikdo poznat nechce. Proto nesmí dovolit Hollow vyhrát. "Zlatíčko.," Povzdechne si při jejích dalších slovech o Hollow a když se k ní skloní, chytne jí za její drobnou ručičku. "Možná je silnější, ale i kdyby přišla, my jsme stále silnější a ona je ta poslední, která by ti jakkoliv ublížila." Pokusil se jí nějak ujistit a povzbudit. Žádný rodič nechce přeci své dítě vidět, jak se něčeho bojí. Hope by si měla prožívat hezké dětství a ne se bát toho, co přijde pro ní a její rodinu. Bohužel jí od toho všeho není schopen ochránit natolik, aby si ty starosti nedělala. Nejspíše bylo i naivní si myslet, že by jí od něčeho takového byl schopen udržet naprosto stranou. To, že je Mikaelsonová má svou cenu a tím, že je ještě zrovna dcerou obávaného Klause Mikaelsona, tak se ta cena nejspíše ještě navyšuje. Když se zeptá na maminku, s úsměvem jí přikývne. "Uvidíme, co tam bude." Ujistí jí. Nemůže jí úplně říct, že to chce udělat za maminčiny zády, takže ve finále bude muset doufat, že bude dostatečně zaměstnaná a nebude nic pro Hayley chtít a když ano, holt bude muset s pravdou ven a ono se taky zas tak moc nestane. Stejně jí pravděpodobně Hope dnešek nakonec bude vyprávět a nemá tím pádem ani cenu jí cokoliv zapírat. Jen jí to neřekne sám od sebe, toť vše. Když řekne, že je připravena a rozeběhne se pryč, sám si dojde pro svou koženou bundu, nezapomene si vzít i důležité věci jako je telefon a samozřejmě peníze, kterých nejspíše dnes neutratí úplně nejméně, ale co by pro svou dcerku neudělal. Navíc pár desítek dolarů pro něj opravdu není nějaká velká částka a spíše než by peněženka zaplakala, tak si oddechne, že je o nějaký ten dolar lehčí. Na Hope čeká dole na nádvoří a netrvalo dlouho, než se tam přiřítila. "Je to možné." Přikývne na její otázku o konících. "Navíc, i kdyby tam nebyli už ty, co jsme viděli, tak rozhodně narazíme někde na nějaké další." Konec konců po New Orleans se normálně projíždějí turisté v kočárech, taženými koňmi, jen teď na Mardi Gras je to ještě častější k vidění. Poté již vyrazí směrem z rezidence. "Bude tam hodně lidí, drž se mě, dobře? Nerad bych tě někde ztratil v davu." Pronese směrem k ní a následně jí tedy nabídne i ruku, aby se jej chytla. Přeci jen to bude jistější, že jí neztratí.

Hope slova Klause na nějakou dobu uklidnila, když jí ujistil, že oni jsou stále silnější než samotná Hollow a že jí nenechají, aby jí ublížila. Věděla, že její rodina je dost silná na to, aby se tomuhle nepříteli postavila, ale už si nebyla tak jistá tím, že by jí opravdu porazili. Cítila, že Prázdnota je opravdu silná, na druhou stranu věděla, že její táta je také jeden z nejsilnějších tvorů na světě. A navíc Hayley jí přeci jen vždycky říkala a s hrdostí připomínala, stejně jako ostatní členové, že tahle rodina se navzájem bude chránit, ať se děje cokoliv a že pokaždé budou držet pohromadě vždy a navždy. Přesně tímhle se řídila i samotná Hope, která svou rodinu milovala nade vše a teď když konečně po těch několika letech byli opět všichni pohromadě, užívala si každou chvilku. Bylo přirozené, že za ta léta, kdy se svou rodinou nebyla, si to teď chtěla všechno vynahradit. A nikdo přeci jen neví, jestli se už třeba zítra nemůže něco stát a jejich rodina může být opět rozdělena klidně na několik let, proto si museli vážit každé chvilky, které mohli strávit spolu. Kolem téhle rodiny se vždycky dělo spoustu věcí, spíše těch zlých, než dobrých a proto čas bylo něco vzácného. Když se přiřítila na nádvoří, tak už tady se jí na tváři objevil hravý úsměv, který značil, jak je z toho celého nadšená a že je štěstím bez sebe, že po dlouhé době konečně může opustit tuhle rezidence, ve které byla jako ve vězení. Bylo jí smutno, že si nemohla jít hrát s ostatními jako každé normální dítě, neměla nikoho, kdo by držel druhý konec švihadla, ale na druhou stranu to bylo chápavé dítě, takže jí bylo jasné, že tohle celé dělají jen proto, aby jí chránili. Na jeho odpověď s koňmi zareagovala jen dalším z jejích úsměvů, už se těšila na to, co všechno venku uvidí. Z balkonu to všechno přeci jen vypadalo tak kouzelně a teď se toho bude moct opravdu zúčastnit.. Po jeho boku se rozejde směrem ven z rezidence. Když jí nabídne ruku a řekne, že by jí nerad ztratil někde v davu, tak se té jeho ruky hned s přikývnutím chytne. Jakmile vyjdou ven před rezidence, už v té chvíli se stanou součástí obrovského davu. Na Hope těch lidí bylo možná až přes příliš a proto její maličká ručka sevřela tu Klausovu o to pevněji a natiskla se blíž k němu, aby ho náhodou ona neztratila z dohledu. Myslela si, že tohle celé bude pro ní velká zábava, ale zatím jediné, co viděla, byla ta masa lidí, která je obklopovala. Chvilku ještě s mírně vystrašeným pohledem těkala po lidech, ale po chvilce zahlédla toho koníka, kterého měla možnost vidět i z balkonu a hned se jí na tváři opět rýsoval nefalšovaný široký úsměv. "Podívej!" vypískla stejně jako předtím nadšeně a tentokrát už ona "táhla" jeho přímo tím směrem, kde se ten kůň nacházel. Když přišli blíž, natáhla svou drobounkou ručku směrem k němu s téměř nábožnou úctou ho pohladila. Celé jí to fascinovalo, hlavně jak oproti ní byl opravdu obrovský. "Je nádherný.." vydechla s jiskřičkami v očích a otočila se směrem ke Klausovi. "Nemohli bychom si ho vzít domů?" pozvedla zvědavě obočí a zazubila se. Byla si téměř jistá, co jí odpoví, no i přesto se musela zeptat. Mohla i periferně zahlédnout, jak muž, který koně vlastnil, se nad tím musel sám usmát. Pak už věnovala i pozornost jiným věcem, než jen jejímu oblíbenému koníkovi. Tentokrát už se nebála tolik jako na začátku, tentokrát už jí ta atmosféra, která tam vládla, naprosto pohltila a Hope nevěděla, kam se dřív podívat. Všechny ty kostýmy, ta hudba, ty barvy.. A ona tím teď byla obklopena. I ty sladkosti, které jí neustále vábily, chtěla je ochutnat úplně všechny! Proto lehce 'zatáhla' za Klasovu ruku a svou vlastní ručkou mu pak naznačila jedním pohybem, aby se k ní sehnul a ona mu mohla něco pošeptat. Stoupla si na špičky a jakmile měla možnost, tak se natáhla k jeho uchu. "Myslíš, že bychom si mohli dát něco dobrého?" pošeptala, jako kdyby to bylo naprosto něco nepřístupného, co nikdo jiný nemůže slyšet. Hope to udělala hlavně proto, protože kdyby tu byla Hayley, tak by jistě nebyla nadšená z toho, že Hope chce ochutnat snad všechny dobroty, které se tu nachází. Vždycky jí varuje, že jí bude bolet bříško, i tak si Hope nikdy nedá říct. A ani dnešek nejspíše nebude vyjímka a přeci jen taková akce se nekoná každý den a ona si jí chtěla užít.

I přestože si v samém finále není svými slovy až tak moc jistý, tak nesmí přeci dát Hope jedinou šanci na to, aby nabrala pochybnosti a začala se bát toho, co přijde. Jakékoliv negativní emoce nesmí před Hope dávat najevo. Přeci jen se emoce rodičů právě často přenáší na dítě a to nikdy nedělá dobrotu. Pokud by poznala, že je něco špatně, že si něčím není ohledně Hollow jistý, jen by začala mít ještě větší strach, než ho má teď a jeho snaha uklidnit jí, by šla naprosto vniveč. Proto byl opravdu rád a bral jako dobrou zprávu to, že Hope už nadále na něj nechodila s nějakými dalšími jejími obavami a tím pádem to považoval za úspěch s tím, že se mu nejspíše podařilo jí dostatečně uklidnit a může jen doufat, že se na tom nic nepokazí. Jsou oslavy Mardi Gras. Co by se asi mohl jen pokazit v davu plném lidí, že? Ne! Měl by tyhle myšlenky zahnat a pro dnešek si je zakázat. Je přirozené sice že má o své dítě strach, ale nebude se něčím takovým v tuhle chvíli stresovat a přivolávat to. Určitě dneska vše proběhne hladce a neudělal chybu tím, že se rozhodl Hope vzít ven, kde by to pro ní nemuselo být úplně nejbezpečnější. Jenže na druhou stranu i přestože by je mohla ohrozit sama Hollow, je dostatečně silný a schopný, aby Hope ochránil před vším zlým a rozhodně by udělal cokoliv pro to, aby jí co nejrychleji dostal do bezpečí. Rozhodně by jí nenechal v žádném případě jakýmkoliv způsobem ublížit. Kdyby se jí něco stalo, kdyby jí někdo zkřivil byť jen jeden vláseček, ten dotyčný by měl problém a zároveň on sám sobě by si možná vyčítal to, že jí nedokázal dostatečně ochránit, už jen protože je ten malý zázrak pro něj vším a nenechal se probodnout dýkou proto, aby když se vrátil zpět k ní, když tu konečně pro ní je, tak aby jí nebyl schopen udržet v bezpečí od všech a všeho zlého. Nechal se probodnou dýkou aby ochránil svou rodinu, včetně Hope a bylo by-li to opravdu nutné, byl by ochotný něco takového podstoupit znovu, protože konečně si po těch tisíci letech začal vážit své rodiny o něco víc. A za tím vším stojí prakticky jen narození Hope.
Ve chvíli, kdy se Hope přiřítila dolů, už s ní tedy poté, co se jej chytila za ruku a on jí též její drobnou ručičku lehce stiskl, vydal ven do ulic New Orleans, kde to opravdu byla v tuhle chvíli hlava na hlavě. Podívá se na Hope, když ucítí o něco silnější stisk a to, že se k němu natiskla. "Nemáš se čeho bát Hope, je to jen spousta lidí a já tu jsem s tebou." Pronese směrem k ní. No, rozhodně se otrkala rychleji, než by čekal. Stačilo jen, aby zahlédla tak majestátní zvíře, jako je kůň a dřív, než by se jí zeptal, jestli se tam za ním chce jít podívat, už ho tam táhla i ona sama a v mžiku již stáli u koně. Na tváři se mu objevil úsměv, který ne a ne zmizet, když viděl, jak je Hope v tuhle chvíli spokojená a nadšená a zatím rozhodně nelituje toho, že jí sem vzal. "Ano, to je." Potvrdí jí to, při čemž dokonce i on natáhne svou ruku k jeho čumáku, po kterém ho pohladí. Jeden by to do něj možná neřekl, ale koně pro něj byla opravdu krásná a věrná zvířata, které měl rád dokonce i někdo jako on. Svou ruku stáhne zpět k tělu a podívá se pobaveně na Hope, když se zeptá, jestli by si ho nemohli vzít domů. "Ne, zlatíčko, nemohli. Jednak má kde bydlet a druhak bychom ho asi jen těžko ustájili na nádvoří v rezidenci." Opravdu ho její otázka pobavila a i přestože odmítl, věří, že Hope nebude jako spousta dětí a neurazí se a nebude dělat scény, ale naopak to pochopí. Když ho zatahala za ruku, snížil se tedy k ní a vyslechl si, co mu povídá. Poodtáhne se od ní, aby jí viděl do tváře. "Samozřejmě, že mohli. Řekni si o cokoliv jen chceš. Jen neříkej mamince potom, kolik jsi toho měla." Usměje se na ní a nakonec se zase narovná a zamíří s Hope tentokrát mezi všechny ty stánky, kde prodávají různé jídlo.

Hope vždycky všichni dávali dost jasně najevo, že je to jejich malý zázrak, ale ona si to pořádně ještě ani nemohla uvědomovat, že po jejím příchodu se vztahy v téhle rodině dost značným způsobem změnili a to k lepšímu. Navíc nikdy nikdo si netroufl jí vyprávět historky, ve kterých byl Klaus ten záporák, takže ho pořád viděla jako toho prince z pohádek, který jí vždycky bude chránit před tím vším zlem, které na ní číhá, ať se děje cokoliv. Pravděpodobně i kdyby Klause viděla jako to obávané monstrum, pořád by to byl její táta, kterého miluje a který se jen akorát snaží chránit rodinu, tak jak to maminka vždycky říkala.
Nu, z počátku se jí Mardi Gras opravdu vůbec nelíbil, i přesto, že to z balkonu vypadalo všechno tak úchvatně, protože jakmile se ocitli na té ulici plné lidí, Hope z toho celého byla roztěkaná. Nejspíš za to mohl i ten hluk, který všichni vydávali, už teď bylo na všech vidět, že bez alkoholu se tahle akce neobejde a to pro Hope nebylo moc lákavé, vidět všechny ty opilé lidi. Možná proto se z počátku držela blízko Klause. Strach jí přešel ve chvíli, kdy zahlédla opravdu toho koníka, ke kterému se hned rozešla rychlou chůzí, aby jí přeci náhodou neutekl. Chtěla si ho pohladit a to se jí i nakonec podařilo. Vážně by si ho sebou vzala nejradši domů, rezidence přeci byla veliká a Hope by se společnosti, i když jen zvířete, hodila. Ale věděla, že tohle jí nejspíše jen tak neprojde a měla naprostou pravdu, kterou jí Klaus svou odpovědí, potvrdil. "Vždyť doma máme místa dost a já bych se o něj starala!" oponovala mu, ale s úsměvem ve tváři. Samozřejmě, že se nebude vztekat, jakmile jí tohle neprojde, taková ona opravdu nebyla, i přesto že by pro ní rodiče udělali první poslední, rozhodně nebyla rozmazlené dítě. Když mu do ucha pošeptá svou prosbu a on jí odpoví souhlasem, hned se jí na tváři objeví široký úsměv. "Bude to naše tajemství!" uchechtla se nad tím, když on sám jí vybídl, aby to neříkala mamince. Nejspíš by Hayley opravdu neměla radost, pokud by viděla, že jí v tomhle celém podporuje, ale Hope měla jednoduše sladké nejradši. Když se znovu rozešli, Hope se opět chytila Klause za ruku, aby se mezi těmi lidmi opravdu nakonec neztratila a kráčeli vstříc mezi stánky s různými sladkostmi. "Ty jsi měl někdy vlastního koně, tati?" povytáhla zvědavě obočí a periferně se na moment na Klause podívala. Tohle jí opravdu zajímalo, ale hned potom se zase začala věnovat stánkům s jídlem, kde si nemohla vůbec vybrat, co dobrého by si dala. Bylo toho tu spoustu a nejraději by ochutnala od každého něco, ale věděla, že by jí potom nejspíše bolelo bříško, tak jak jí pokaždé Hayley varovala. Ale po chvilce jí nakonec přeci do oka padl dort, který byl barevně zdobený a vypadal snad nejlákavěji ze všech těch, kteří se tu nacházeli. "Tenhle se mi líbí!" zastavila se proto hned na místě a vesele se zazubila. S jiskřičkami v očích ukázala ke stánku, kde se ta dobrota nacházela.

Je pravdou, že svou dceru miluje jak nejvíce je to jen možné. Nedá na ní dopustit a postará se o utrpení každého, kdo by se jí pokusil jen zkřivit vlásek na hlavě. Jeho dcera je pro něj až příliš cenná. Sám si pamatuje, když jej Hayley s jeho sourozenci osvobodila ze zajetí Marcela a Hope se s ním poprvé setkala. Když utekla pryč, měl strach z toho, že se ho jeho vlastní dcera bojí. Dokonce i Hayley obvinil, že jí řekla něco, co neměla a poté obviňoval Marry - babičku Jacksona. Vůči Hayley to obvinění nakonec nebylo v žádném případě fér, ale co se týče Marry, to ho ani zdaleka nezamrzelo. Nikdy tu ženskou neměl rád a možná to bylo zapříčeněno už jenom tím, že byla příbuzná s Jacksonem. S osobou, která se ho snažila nahradit v roli otce a která proti němu na chvíli obrátila Hayley. I přestože zemřel a Hayley tak ztratila milovanou osobu a on dokonce vyjádřil nějaký soucit, pravdou bylo, že jeho smrti mu ovšem nikdy líto nebylo a ani nebude. Tristan za něj vyřešil jen nepříjemný problém, o který se on sám nemohl postarat bez toho, aniž by ho Hayley začala nenávidět. To je ale v tuhle chvíli už opravdu jedno, protože jeho dcerka se ho nebojí a plně mu důvěřuje a doufá, že se na tom nikdy nic nezmění.
Když vešli do ulic New Orleans, chvíli se bál, že byl přeci jen špatný nápad jí sem brát. Nemohl si nevšimnout, jak v tomhle ohromném davu byla nesvá. Jeho obavy ovšem opadly během chvíle, jelikož se Hope poměrně rychle otrkala a už stáli u krasného majestátního koně. Musel se pobaveně zasmát nad její námitkou. "Nepochybuji o tom, že by ses o něj starala, ale kůň potřebuje víc, než je spoustu místa u nás doma. Navíc jsem si jistý, že už má domov, kde je spokojený a mohlo by se mu po jeho domově stýskat." Holt přes tohle nepojede vlak. Žádného koně si do rezidence brát nebudou. Měla by se s tím jeho holčička holt smířit. "Spoléhám na to." Odvětí s úsměvem a poté už tedy s ní zamíří směrem k nějakým sladkostem. Po cestě mu ovšem Hope položí ještě nějakou otázku. "Ano, měl." Přikývne na její dotaz. "A byl mi velmi dobrým kamarádem." Dodá. Kdo by byl řekl, že Klause Mikaelsona někdy někdo uslyší vyslovit něco takového, ale i přes jeho pověst, povahu, ví jak očividně mluvit s dětmi. Brzy ho již Hope zastaví u jednoho stánku, kde jí zaujal dort. "Máš ho mít." Odpoví a zařadí se do menší fronty s Hope stále po boku. Když na ně přijde řada, poručí si tedy kousek dortu, který jim je podán na papírovém tácku s plastovou lžičkou. Zaplatí tedy a pak se podívá na Hope. "Půjdeme si sednou, ať si to můžeš v klidu sníst." Oznámí jí a zamíří s ní na prázdnou lavičku, kterou kupodivu našli. Když se posadí, podá jí konečně tu dobrotu a nechá jí v klidu najíst se.
Jakmile dojedla, prošli ještě spousty stánků s dobrotami a i jinými suvenýry a Hope se samozřejmě spoustu věcí líbilo a on jí ve spoustu věcech vyhověl. Dokonce se stavili ještě chvíli za koněm, při čemž, když ten pán viděl, jakou má z toho koně radost, nechal jí se na něj i posadit a kousek se svést. No nakonec ovšem zase skončili u dalšího stánku se sladkým, kde jí kupoval zrovna nějaké sladkosti i domu, aby měla. Jenže v tom najednou všude začínala postupně panika a chaos. Popadl tedy tašku se spousty druhů různých sladkostí rychle a sehl se k Hope. "Je čas jít domů." Bylo mu jasné, co se tu děje. Projevují se zase stoupenci Hollow a o to více bylo teď důležité odsud Hope dostat. Proto jí nakonec zvedne ze země do své náruče a přesune se s ní upíří rychlostí do rezidence a rovnou do jejího pokoje, kde jí poté posadí na její postel. Tašku plnou sladkostí položil vedle ní a sám se snížil před ní do podřepu. "Teď mě poslouchej, zlatíčko. Chci, abys zůstala tady v bezpečí svého pokoje, nechodila ani na balkon nebo do jiné místnosti, dokud se sem nevrátím. Slibuji, že to nebude trvat dlouho." Pohladí jí po její tvářičce, počká na její odpověď a teprve až potom zase upíří rychlostí zmizí ven, kde stále převládal chaos. Teď bylo na něm, najít všechny stoupence, což se mu během několika minut podařilo. Aby na jeho rukou nebyla žádná krev, zlomil jednomu po druhém vaz a když to už opravdu vypadalo, že už tu nikdo nikoho neohrožuje,opět se upíří rychlostí vrátil zpět, mířící k Hope do pokojíku. "Princezno?" Osloví jí ve chvíli, kdy vchází dovnitř.

Hope si opravdu přála mít svého vlastního koně nebo alespoň zvířátko, o které by se mohla starat a také aby se necítila tak sama, ale na druhou stranu bylo jasné, že by to nebohé zvíře nejspíše moc dlouho v jejich rodině nepřežilo a kdyby se schylovalo k něčemu velkému, nejspíš by zvíře bylo to poslední, o co by se Klaus, Hayley nebo kdokoliv z rodiny chtěl starat. "To bych nechtěla, aby byl u nás nešťastný" odvětila jen pak na jeho větu, že by se mu mohlo stýskat po jeho domově a zakroutila nad tím záporně hlavičkou. Dál už to nechala být. Ještě než se od něho rozhodli odejít, ho Hope pohladila po jeho čumáku a koník na to zareagoval zařechtáním, nad čímž se Hope vesele zasmála a ještě mu zamávala na pozdrav. Když čekala na Klausovu odpověď, zda-li měl koně, pozorně ho poslouchala a usmála se spokojeně nad jeho odpovědí. "Jaké jsi mu dal jméno? Měl i strejda Elijah svého koně?" zahrnula ho dalšími otázkami, což bylo na jednu stranu dost úsměvné, že tak malé dítě se tak moc zajímá, ale Hope už taková byla. Když se procházeli okolo těch stánků, opět se ho chytila za ruku, přeci jen jí možná pořád trošku ta masa lidí kolem ní děsila, ale se svým tátou se přeci jen cítila bezpečněji. Když už si po celkem dlouhém vybírání z těch všech sladkostí konečně vybrala, jaký dortík je ten pravý, museli čekat ještě nějakou dobu ve frontě lidí, což jí nevadilo.. Přeci jen si ráda počká na takovou dobrotu! Když už konečně viděla na tom papírovém tácku ten dort, očička jí zajiskřila, načež pak už jen spěšně zakývala hlavou na souhlas, že si půjdou sednout. Pohodlně se tedy usadila na lavičce a už už si dávala první soustu do pusy, druhé, třetí.. "Mhmm, je to moc dobré, chceš taky ochutnat?" řekla s plnou pusinkou a na lžičku nabrala kousek toho dortu, aby mu mohla dát ochutnat, ani nečekala na jeho odpověď. Se svým výběrem byla nad míru spokojená a bylo vidět, že jí opravdu chutná.
Dnešek byl pro Hope úžasným dnem. Možná jeden z nejlepších, který kdy zatím ve svém životě zažila. Mardi Gras byl pro ní něco jiného, něco nepoznaného, proto tím byla opravdu až okouzlena, o to víc byla šťastnější, že tuhle událost mohla zažít se svým tátou, kterého ještě do nedávna sice postrádala, ale dnešek byl dnem, který jí ty všechny roky vynahrazoval. Těch sladkostí, které dnes ochutnala bylo mraky a bylo pravdou, že to možná neměla tolik přehánět, ale naštěstí jí nebylo špatně ani jí nebolelo bříško, jen byla lehce přeplněná, což bylo dost možná štěstí i pro Klause. Těžko by se to pak Hayley vysvětlovalo a jejich malé tajemství by bylo tímto prozrazeno. Dalším zážitkem, kterým byla okouzlena, byla jízda na koníkovi. To bylo to bez pochyby nejlepší na tom celém dni a Hope v tuhle chvíli byla opravdu ta nejšťastnější malá holčička na světě. Nic nemohlo tenhle den přeci pokazit, alespoň takhle se to zdálo do doby, než se na ulicích začala šířit panika a chaos. Hope se zmateně a zároveň vyděšeně začala porozhlížet kolem sebe, cítila tu negativní atmosféru, které se šířila ulicemi a sama najednou byla v takovém zvláštním rozpoložení. To už se k ní ale Klaus sehnul a oznámil jí, že je na čase jít domů, s čímž Hope rozhodně souhlasila. Když jí vyzdvihl ze země do své náruče, chytila se opravdu pevně ručkami okolo jeho krku, jakoby se u něho chtěla schovat právě před celým světem. Je ale 'donucena' se ho pustit, jakmile jí posadí na postel a ona začne pozorně poslouchat jeho slova, která se jí vůbec nelíbí a nad kterýma se zamračí. Nechtěla, aby jí opouštěl, chtěla, aby zůstal s ní, protože měla strach. "Nikam nepůjdu, slibuji, budu čekat v pokoji, dokud se za mnou nevrátíš" odpověděla tedy nakonec se svraštěným obočím a s povzdychnutím ho nechala, aby se upíří rychlostí vytratil pryč od ní. Hope seskočila ze své postele a přesunula se ke stolku, kde měla věci na malování, protože v téhle chvíli jí kreslení přišlo jako dobrý nápad. Ale ve chvíli kdy chtěla začít přejíždět tužkou po papíře, jakoby najednou projela jejím těle energie, která jí naprosto ale docela ovládla a nad jejím tělem převzal kontrolu někdo jiný. V té chvíli se v ní na malý moment probudila Hollow, která zvítězila nad Hope, ale neměla tolik síly, aby se v ní udržela dlouho. Nakonec se zvedla z té židle a kráčela si to přímo za nosem, rovnou na balkon, odkud by měla výhled na ulici, kde právě vládla panika a chaos, kterou způsobila právě ona a nad čímž se musela samolibě pousmát. Cestou si ještě z ruky sundala náramek, který utlumoval veškeré magické schopnosti Hope a pohodila jej ledabyle na zem. Na balkoně se opřela ručkami o zábradlí a pozorovala tu spoušť tam dole, kde dokonce Klaus pár nadpřirozeným bytostem zlomil vaz a ona je teď viděla ležet bezvládně na zemi. V té chvíli ale už slyšela známý hlas, svůj pohled však neodvrátila, stále koukala na to samé místo. "Tady jsem"odpověděla nakonec, aby ho nasměrovala jejím směrem. Možná si na chvilku mohl myslet, že je to jeho dcera, no rozhodně ho nenechala dlouho na omylu a jakmile byl v její blízkosti, otočila se směrem na něho a v té chvíli jí očka zazářila modrou a na její tváři byl malý vítězný úsměv, který naznačoval, že má právě velké eso v rukávu. Byla si jistá, že Klausovi hned dojde, o co tu právě jde.

Užili si opravdu pěkný den ve Francouzské čtvrti tohoto malebného městečka, které si on s celou svou rodinou tak moc oblíbil, ale nebylo by to nejspíše už ani New Orleans, kdyby se poklidný den proměnil v chaos, kdy mají lidi strach a utíkají po ulicích v nekončící panice. V tuhle chvíli už neváhal a nešlo mu opravdu o nic jiného, než jeho sladkou malou holčičku dostat do bezpečí a kde bude větší bezpečí, než v rezidenci, ve které sídlí celá původní rodina, proti které by neměla šanci ani ta největší armáda nadpřirozených bytostí. A přesně proto byla rezidence jasnou volbou, protože ví, že když na chvíli odejde, nikdo tam nepůjde, protože by byli dotyční jen hotoví sebevrazi. Ale tak ono nakonec kdokoliv, kdekoliv a v jakékoliv situaci ten, kdo se pokusí se přiblížit k Hope, si může rovnou proklát srdce něčím, co ho zabije. Bude to totiž mnohem příjemnější smrt, než kdyby se dostal dotyčný pod ruku k němu. Pak by totiž ta smrt nebyla nejen příjemná, ale nebyla by ani rychlá a už vůbec ne bezbolestná. Dal by si dobře záležet na tom, aby dotyčný litoval toho, že chtěl ublížit jeho dceři i po své smrti, když by byl již někde zapomenutý v naprosté prázdnotě a neschopen dojít klidu, protože zemřel při pokusu o pomstě svému největšímu nepříteli, který ho nakonec sám zabil. Dost ale těhle morbidních myšlenek o tom, co se stane s každým, kdo se pokusí ublížit jeho rodině a dceři především. Důležité v tuhle chvíli teď je, že Hope se mu opravdu dostalo dostat do bezpečí a on mohl jít vyřešit problém, který venku byl, což s jeho schopnostmi a sílou se mu opravdu podařilo během nesmyslné chviilky.
Brzy se již tedy konečně vracel za Hope, kterou ovšem nenašel v pokoji, i přestože jí říkal, ať tam zůstane a ona s tím dokonce souhlasila. Ještě ale nepanikařil. Co by se jí tady asi stalo? Určitě měla důvod k opuštění místnosti. Možná si jen potřebovala odskočit, nebo tak něco a to je přece něco, co jí nemá problém odpustit. Nakonec on jí nemá odpustit problém vůbec nic, protože jak by se mohl taky na Hope dlouho zlobit, že? Nehledě na to, že je opravdu hodným dítětem, které problémy prostě nedělá. Když uslyší její hlas, o to více se mu uleví, že je v pořádku a zamíří tedy za jejím hlasem. "Říkal jsem ti ať zůsta.." Nedořekl to, protože se k němu Hope otočí a on v mžiku pozná, že to není Hope. "Hollow." Zavrčí. No tak to se mu snad jen zdá. Vážně Hollow ovládla teď jeho dceru. "Nech mojí dceru být!" Zavrčí. Nejhorší na tom bylo, že jí nemohl nic udělat, protože by tím ublížil i Hope. Nebude lhát, je tohle dost zapeklitá situace, ze které neví úplně, jak by měl jít ven bez toho, aniž by ublížil Hope a zároveň s tím, aby jí Hollow opravdu nechala jít.

Došlo mu rychle, o koho se jedná, když se jí rozzářila očka modrou barvou, což jí na jednu stranu lichotilo. Nejspíš se tu o ní v poslední době mluvilo a také aby ne, dávala o sobě vědět dost často a dost způsoby, aby jim připomněla, kdo je stále ve vedení. Jakmile zavrčel, pozvedla obočí a potutelné se pousmála. "Nebojím se tě, Klausi. A už vůbec ne tebe; nějakého rádoby krále New Orleans" Hollow byla mazaná, to se jí rozhodně upřít nedalo, jednala s rozumem a proto dřív nebo později se chtěla na trvalo usadit v těle nejmocnější čarodějky v New Orelans. Možná si v tuhle chvíli všichni mysleli, že se jí dokáží zbavit, dřív nebo později najdou způsobit, aby jí poslali zpátky tam, odkud přišla, jenomže Prázdnota se pouze zbaví jednoho těla a vezme si druhé. Ano, ano, jednoduchým argumentem by bylo to, že by to tělo mohli zničit a takhle vlastně pořád dokola a dokola, dokud se jí nezbaví, jenomže ona dost pochybuje o tom, že se odváží ublížit tělu, které svým způsobem právě skoro-posedla. Usídlila se v mladém těle, které shodou okolností patří někomu, pro něhož by raději zemřel, než aby mu bylo ublíženo. Přesně na tohle vsázela a doufala v to. Neměla, co ztratit, za to Klaus pravděpodobně už ano. "A měl by jsi vážit svá slova. Vůbec si neuvědomuješ závažnost téhle situace, že ne?" podotkla s klidným hlasem, přičemž její koutku se zkřivily do úšklebku, kterým dávala najevo, jak velkou moc nad tím právě teď má. Na chvilku si vyhrnula rukáv pravé ruky, aby se podívala na znak Hollow, který se jí tvořil na předloktí. Ještě nebyl úplný, spíše jen začátek hlavy, která se tam tvarovala. "Hope stále vzdoruje, ale již brzy se poddá. Jakmile toto bude kompletní, budu v jejím těle navždy. A ty s tím nic nenaděláš, je mi líto" Ironie v jejím hlase rozhodně byla dost znatelná. Rukáv shrnula zpátky a škodolibě se usmála, když svůj pohled upřela zpátky na Klause. V jednu chvíli svou jednu ruku zvedla a mávnutím ho odhodila na nejbližší stěnu, nebylo to od ní úplně šetrné. Mohl být naštvaný, jak chtěl, ale Hollow si byla jistá jednou věcí.. Popošla k němu o něco blíž a naklonila mírně svou hlavu na stranu. Jednu svou ruku začala svírat v pěst a stejné sevření tím způsobovala i Klausovi na srdci. "Neublížíš mi.." řekla a na sekundu mezi nimi nechala menší odmlku. "Jsem tvoje dcera. Nemůžeš mi ublížit" podotýkala až příliš sebevědomě, jakoby ho chtěla vyprovokovat k nepříčetnosti a rozhodně si to užívala i společně s bolestí, kterou mu způsobovala, což bylo znát na výrazu v její tváři. Ještě chvíli zůstala na místě a nepřestávala s tím, ale nakonec povolila a naposledy se po něm podívala. "Jsem si jistá, že se uvidíme brzy" mrkla na něj a rozešla se pryč do dveří, směrem ke schodům, dolů na nádvoří. Měla v plánu něco velkého, i když si nemohla být jistá, že by alespoň na chvilku nad jejím těle nepřevládla Hope, ale nějak tak doufala, že se jí pokusí udržet pod pokličkou, co nejdéle to snad jen půjde, než se dokončí znak na jejím předloktí.

Jistěže mu to došlo rychle. Nebylo vůbec těžké si domyslet, čím bylo tohle Hopino zvláštní chování způsobeno, obvzláště poté, co se její oči rozzářili výrazně světle modrou barvou. V tu chvíli nešlo ani na moment pochybovat o tom, kdo za tím vším je. Navíc, už delší dobu vědí, že Hollow má právě zálusk na jeho dceru, nikdo jí ovšem nedovolí, aby jí získala. Dřív, než by Hopino tělo získala navěky, tak najdou způsob, kterým se jí zbaví, o tom je víc, než přesvědčen. A opravdu je pro to ochotný udělat všechno. "Možná bys měla, protože jak parazit okupovat tělo mé dcery, byla ta největší chyba, které ses mohla dopustit." V očích se mu možná až nebezpečně zablesklo. Hollow až příliš sází na to, že nenajdou způsob, jak se jí zbavit, což považuje za dost velkou chybu. K tomu, aby si s ní neporadili, si vybrala až příliš špatnou rodinu. Zrovna oni opravdu totiž nebyla nejšťastnější volba, když se vezme v potaz, že jeden pro druhého jsou opravdu ochotni udělat spoustu a pro Hope je každý člen z jejich rodiny udělat dokonce cokoliv, protože se stala opravdu tou nejdůležitější osobou tady. "Nejsem očividně jediný, kdo si neuvědomuje závažnost téhle situace." Pronese, snažící se působit klidně, ačkoliv je to nejspíše marné. Hollow musí moc dobře nejen vědět, ale dokonce i vidět, že to v něm vře a jediný, co mu brání udělat něco špatného je to, že před ním stojí jeho malá holčička, alespoň její tělo, které by neublížil, i kdyby v ní byl Satan sám, od něhož ovšem Hollow nebude mít pravděpodobně zas tak moc daleko. Svým pohledem se také zastavil na znamení na její ruce. Stejné znamení, které Hope párkrát již kreslila na papíry. "Je silná. Je Mikaelsonová, jsem si jistý, že vydrží vzdorovat dostatečně dlouho na to, abychom tě donutili z jejího těla odejít." Její chování, její grimasy, v tuhle chvíli ho jen rozčilovali, i když by ho jindy usmívající se Hope jen zahřála na srdci. Bohužel to tak úplně nebyla Hope. No následně tvrdě dopadne na zem a ve chvíli, kdy se zvedal ho opět donutila padnou na kolena bolest, kterou mu způsobovala. Připadalo mu to, jakoby mu měl někdo teď vyrvat srdce. Svou ruku si položil na hrudník v oblasti, kde má srdce a druhou rukou se zapíral o zem. "Přestaň!" Zavrčí až se mu jeho oči zbarví do žluta. Další její slova byla až moc pravdivá. Věděl to, uvědomoval si to a ona také. "Ublížím ti ve chvíli, kdy přestaneš jako parazit obývat tělo Hope!" Zakřičí i přes bolest. No pak konečně ta bolest ustane a jemu se uleví. To už ovšem Hope mizí za rohem. "Ne!" Okamžitě vstává, při čemž po cestě si všimne toho náramku, který si musela sundat. To by mohlo fungovat. Sebere ho a okamžitě se vydá za ní. Jeho křik ovšem nejspíše upozornil na to, že se něco děje i jeho sestru Freyu, která tu zrovna byla a jakmile se ocitl dole, Hope dole ležela už v bezvědomí. Nejspíše jí na pár minut uspala. "Je v pořádku?" Podíval se na Freyu a bez dalších slov se vydal ke své dceři, jenž nasadil ten náramek na ruku a zvedl jí do náruče, při čemž jí donesl prozatím na gauč, kde jí položil a sedl si k ní. Freya mu řekla, že by ten náramek i mohl pomoci Hope, aby Hollow v tuhle chvíli přemohla. No mohou doufat, že to byla pravda. Chytil Hope za její ruku a podíval se na ní. Freya je tam nechala. "Vím, že je to těžké, ale jsi silná. Zvládneš jí přemoci, vyhnat ze svého těla, jen bojuj a nevzdávej to." Promlouvá k ní. No bůh ví, jestli ho vůbec slyší.

Pravdou bylo, že už opravdu dlouhou dobu měla zálusk právě na malou Hope a bylo to zapříčiněno tím, že i přesto že byla v tak mladém věku, měla v sobě neuvěřitelně mnoho síly, po které jednoduše Hollow prahla ze všeho nejvíc. Dalo by se to přirovnat k upírům lačnících po krví, kteří si nedají pokoj, dokud se nedostanou ke zdroji, který jim dodá to, po čem touží a dá jim pocit naprosté blaženosti a i ona byl svým způsobem nenasytná. Bylo jí jedno, jestli jí tím ublíží nebo někomu v jejím okolí, necítila žádnou vinu, která by jí zastavila v jejím opravdu ďábelském plánu. Bez emocí bylo všechno tak lepší, tak osvobozující a zároveň nebyla ničím zavázána, což byla její; podle ní, velká výhoda, kterou ostatní neměli. "V tom se mýlíš. Naopak. To byla ta nejlepší věc, kterou jsem mohla udělat a těmihle výhrůžky mě nijak nezastrašíš" na tváři se jí objevil cynický pokřivený úsměv. Bylo vidět, že se ho nebála a neměla žádný respekt z velkého Klause Mikaelsona, kterého se široko daleko obávali všichni. Ještě aby taky měla strach, ve srovnaní s jejich silami by se dalo říct, že v některých ohledech byla silnější a proto byla opravdovou hrozbou, která se za ty léta ukázala. Ačkoliv nebyla neporazitelná, to by se tvrdit rozhodně nedalo, i když to tak mnohdy vypadalo. Každý má slabinu, i ona jí měla. Když podotkl, že ani ona si neuvědomuje závažnost téhle situace, její hlasitý smích se rozezněl místností, ale po chvíli přestala a nahodila vážný přísný výraz. "Jsi opravdový blázen, pokud si myslíš, že mě dokážete porazit s tou vaší rádoby rodinkou" mrkl na na něho jako způsob nějaké další její provokace a protočila nad tím jen panenky. Bavilo jí to jistým způsobem poslouchat, to jak se očividně snažil o zastrašení, kterému nebylo absolutně k ničemu. Jediné co v tuhle chvíli pociťovala byla radost z převahy, ta neskutečná síla, kterou dokázala rozhodně využít ve svůj vlastní prospěch. "Je silná, to máš naprostou pravdu, proto jsem si ji také vybrala.." přitakala mu na souhlas, ale to už ho odhodila na nejbližší stěnu a povzdechla si. Když k němu popošla blíž a upřeně se zadívala do jeho očí, jeden koutek se jí zvedl opět do úsměvu. "Ale já jsem silnější, než si dokážete představit. Nemůžete mě nijak porazit a jsem si jistá, že mi nemůžete ani nijak ublížit, protože pokud by jste tak učinili.. Rozhodně bych to nebyla jen já, kdo by to v tuhle chvíli odnesl" přimhouřila oči a nevinně nad tím pokrčila rameny. Věděla, jak zahrát na city, možná si hrála s ohněm a mohla se popálit, ale to ani s ní nebylo radno si zahrávat. Na rozdíl od ostatních neměla absolutně, co ztratit. To už ale začala Klausovi působit nesnesitelné bolesti, při kterých se mu mohlo zdát, jakoby se jeho srdce chtělo dostat ven z hrudníku. Ačkoliv tak snadno se ho zabít nedalo, užívala si alespoň tu bolest, kterou musel pociťovat a jakmile se mu očka zbarvily do žluta, i jí se rozšířily oči očekáváním. Skousla si lehce spodní ret a na chvíli se užívala ten opojný pocit, než s tím přestala, jakmile po ní křikl slova, která jí opět vykouzlila posměšný úsměv ve tváři. "Raději by ses měl smířit s tím, že tohohle těla se nevzdám. A věř mi, že já vždycky dostanu to, co chci" vyplivla ta slova tak sebevědomě, než se opravdu rozešla pryč dolů ze schodů. Svá slova mínila vážně, ale to mohl poznat už jen z tonu hlasu. Do její cesty se jí však postavila Freya, která ani na moment nezaváhala a za použití uspávacího prášku, který Prázdnota vdechla, se pomalu ale jistě začalo tělo Hope skácet pomalu ale jistě k zemi. Hollow nestihla ani nijak zareagovat alespoň nenávistnými slovy a už byla v limbu.
Hope pomaličku začala rozevírat svá víčka. Slyšela ho, jistě že ho slyšela po celou dobu, ale spíše tak nějak zdálky, ale přesto ano. Už nebyla ani očka modře zbarvená a ani její pohled už nebyl tak nenávistný a krutý. Spíše byla víc než zmatená a vyděšená z toho, co se právě děje. Neměla nejmenší ponětí, co vlastně dělala v době, kdy nad ní převládla Hollow, pamatovala si jen tu temnotu a samotu, kterou po několik minut cítila a bojovala s ní. Statečnost se jí rozhodně nedala upřít, možná pokud by se snažila intenzivněji, alespoň na chvíli by převládla její část. Když se její oči otevřely úplně a uviděla nad sebou Klause, svého tátu, okamžitě mu vpadla do náruče. "Co se stalo?" zeptala se téměř okamžitě. Už necítila ten nepříjemný pocit, který ještě před nepatrnou chvílí měla, ale stále se trošku třásla a byla jí zima. Na chvilku se upřeně zadívala do očí Klause s trošku nešťastným pohledem. "Cítím jí. Hollow.." promluvila nakonec tišeji směrem k němu. "Slib mi, že pokud někdy uvidíš modrá světla, nebudeš se do nich dívat" řekla starostlivým hlasem, opravdu se bála. Hope věděla, že ta modrá světla, která všichni nasledují, Prázdnotě pomáhají k stále větší a větší síle. Ani sama si neuvědomovala, odkud tohle všechno ví, nejspíš to bylo také tím, že se na nějakou dobu v ní samotná Hollow usadila opravdu jako nějaký parazit, kterého se jen těžko budou zbavovat.

Nebýt pohotové reakce Freyi, kdo ví, jak by tohle všechno dopadlo. Jistě, on byl stále při vědomí, jenže jak by měl zabránit odchodu Hollow bez toho, aniž by u toho zároveň ublížil své dceři? Neměl zrovna moc možností, zatímco Freya to mohla za pomocí magie vydržet tak, aniž by se Hope musel zkřivit byť jen jeden vlásek a zároveň aniž by se stihla Hollow nějak bránit. On je sice dost mocný, ale přeci jen proti magii imunní není a tak by ho rozhodně ani nenechala, aby jí nedovolil odejít, což by vedlo potom k tomu, že by museli hledat Hope bůh ví kde ve městě a v nejhorším možném případě by jí mohli najít ve chvíli, kdy by bylo už pozdě a znamení hada požírajícího vlastní ocas by se dokončilo a i přestože je přesvědčen, že by to nebyl konec, uvědomuje si, že by jim dostat Hope to dost zkomplikovalo.
V tuhle chvíli tedy již mohl jen sedět vedle Hope a čekat, že se probere Hope a ne zase Hollow. Mohl jen doufat, že ten kouzelný prášek, který Freya použila, dokázal Hollow z jeho dcery vyhnat. Jakmile zaznamenal, že se začíná probírat, plný očekávání na ní upřel svůj pohled. Ve chvíli kdy otevřela své oči, které už neměli tu zářivě modrou barvu typickou pro Hollow a vpadla mu do náruče, projela jím úleva a samozřejmě svou dceru objal také. To, co se stalo ho užíralo. Štvalo ho, že je Hollow zasedlá na Hope a ještě víc mu vadilo to, že tomu nedokázal nijak zabránit, že nemohl v tu chvíli nic dělat a že prakticky selhal. Tyhle emoce šli v tuhle chvíli ale na stranu, protože to co bylo nejdůležitější bylo to, že je to opět jeho Hope a je v naprostém pořádku. S otázkami počítal, musela vědět, že bylo něco špatně, no možná už nevěděla přesně co špatně bylo. Nechtěl jí do toho všeho zatahovat ještě víc, ale nejspíše by jí o tom neměl ani tak úplně lhát. "Hollow se stala, ale to je teď už jedno. Nic se ti nestalo a ani nestane." Pousměje se na ní a už by se chystal od ní pomalu vstávat a vyrazit s ní do jejího pokoje, ale v tom Hope opět promluvila. "Vyřešíme to, neboj se. Hollow tu už brzy nebude." Alespoň v to doufal. Jeho rodina ale přeci vyřešila po každý jakýkoliv problém a Hollow nemůže být výjimkou. I jí nakonec porazí a nikdo z jeho rodiny a už vůbec ne Hope nepřijde k úhoně. Lehce nechápavě a překvapeně se na ní podívá, když prohlásí, aby jí slíbil, že se nebude dívat do modrých světel. Jaká modrá světla měla na mysli? Přesto ale přikývl. "Slibuji Hope, nemusíš se bát. Ale teď půjdeš už do postele, celá se třeseš a měla by sis odpočinout. Pokud chceš, řeknu ti nějakou pohádku." Podotkne s úsměvem a následně i s ní v náruči vstane a vyrazí s ní do jejího pokoje, kde jí nakonec uloží do postele.
No nevydal se hned pryč. Místo toho se posadil k ní na postel, protože mu bylo jasné, že pohádku na dobrou noc rozhodně neodmítne a tak tedy začal s vyprávěním. "Bylo nebylo žil jeden král, který chtěl mít jen moc. Jednoho dne ale potkal mladou ženu, se kterou strávil nějaký čas, nakonec se ale jejich cesty opět rozešli. Jen pár týdnů poté se ale opět střetli a král zjistil, že čeká jeho dítě. Nejprve tomu nevěřil, ale brzy pochopil, že mu říká pravdu a začal usilovat o to, aby získal zpět své království, které mu bylo ukradeno, aby v něm mohla vyrůstat jeho princezna, spolu s novou královnou. Čas plynul a království získal zpět, nastali ale další problémy. Zlí lidé se pokusili královi štěstí odepřít, ale čím víc se blížil příchod jeho princezny na svět, tím více byl ochotný za jejich domov bojovat. V den, kdy se narodila, království ale nebylo stále bezpečné a tak královna s králem se museli vzdát své dcery a poslat jí s její tetičkou do bezpečí. Dalších několik měsíců usilovali o to, aby učinili království bezpečí, až se jim to nakonec podařilo a princezna se konečně mohla vrátit domů. Celé království se radovalo a nejvíce král s královnou, pro které nebylo nic důležitějšího, než to, aby jejich princezna byla v bezpečí. Dokonce i král přestal toužit po moci a uvědomil si, že na světě jsou důležitější věci a to vše si uvědomil jen kvůli princezně, díky které se snažil být lepším člověkem, protože nechtěl nic jiného, než být pro ní co nejlepší táta. A tak král s královnou si slíbili, že udělají vše proto, aby se se svou princeznou už nemuseli nikdy rozloučit a udrželi jí v bezpečí vždy a navždy." Poté, co pohádku dovyprávěl, podíval se na svou dcerku. "Dobrou noc, zlatíčko." Pronesl tiše, naklonil se k ní, při čemž jí políbil lehce na čelo a poté se zvedl potichu z její postele a rozešel se ven z jejího pokoje.

Byť původně naprosto neplánovaně, tak se během plesa s Caroline rozhodl jít do jejího bytu, kde budou mít dostatek soukromí a minimální šanci, že by jim to soukromí někdo hodlal narušit. Žil navíc s domněnkou, že Hope je stále ve škole a tak ho v tuhle chvíli ani nijak netrápilo to, že místo toho, aby zůstal doma se svou dcerou, vydal se do nového bytu Caroline, která se tu rozhodla zabydlet. Vzhůru byli poměrně dlouho do noci, ale nakonec se mu přeci jen podařilo usnout a probudil se až k ránu. I přestože chvíli uvažoval o tom, že se prostě vypaří a nechá jí třeba jen vzkaz, nakonec usoudil, že počká alespoň do doby, než se ona sama vzbudí. No když se tak stalo, chvíli s ní ještě pobyl, než se nakonec rozloučil a rozešel se domů s tím, že se vrhne zase na hledání způsobu, jak zničit toho prokletého démona dřív, než napáchá ještě větší škodu.
I přes všechny ty problémy se po několika dlouhých hodinách a vlastně celé noci s Caroline, vracel domů s poměrně dobrou náladou. Bylo opravdu zvláštní, jaký vliv na něj tahle žena má. Vždycky měla. Nebylo poprvé, co se vracel s dobrou náladou poté, co s ní strávil alespoň trochu času, jen neměl tu potřebu sdělovat světu, čím byla ta dobrá nálada jenom způsobena a nakonec nemá to potřebu vyprávět všem okolo ani teď. Nikdy moc nakonec nepouštěl lidi, aby mu nahlíželi do jeho soukromí. Neměl to zapotřebí a věci si jednoduše řešil rád sám a po celá léta mu to tak i funguje, takže nemá důvod na tom cokoliv měnit.
Vzhledem k tomu, že její byt byl opravdu jen kousíček od jejich honostné rezidence, doma byl za chvíli. Stále ještě v obleku, který už byl ovšem lehce pomačkaný vstoupil dovnitř na nádvoří a následně po schodech mířil dovnitř rezidence. Samozřejmě že plánoval jako první zamířit do své ložnice, kde se zbaví toho otravného obleku. Vážně nechápe, jak něco takového může Elijah nosit pořád. Ve chvíli ovšem kdy prochází chodbou a nahlédne do jedné z místností, která měla zrovna otevřené dveře dokořán, jeho plány se náhle mění a musí se zastavit. Nevidí tam totiž nikoho jiného, než svou dceru. "Hope?" Na tváři se mu objeví úsměv. Neviděl jí už příliš dlouho. "Co tady děláš? Nedala jsi vědět, že přijedeš." Zeptá se a už míří k ní a následně již beze slov jí vtáhne do pevného objetí. Je neuvěřitelné, jak jedna osoba, může někomu jako je on tolik chybět.

Domov, sladký domov. Přesně tato slova se honila Hope hlavou od té doby, co se nacházela v New Orleans. V jejím rodném městečku, kde strávila půlku svého dětství a které bude už navždy jejím jediným domovem. Ač se jí tu přihodilo spoustu zlého, také se tu stalo spoustu toho dobrého, které převažovalo nad těmi špatnými událostmi. Důvod jejího příjezdu byl hlavně ten, že chtěla po několika týdnech opět vidět členy rodiny, kteří jí tak moc v zapadlém městu Mystic Falls scházeli. Ačkoliv tam měla všechno, co potřebovala, to nejdůležitější strádala - její rodinu. Celý její příjezd byla vlastně taková její neplánovaná akce, o které nikdo nevěděl. Mělo to být malé milé překvapení pro všechny, navíc už se nepovažovala za malou holku, která by měla hlásit každý její návrat domů, i když by to pravděpodobně bylo tak lepší.

Zrovna seděla v jednom z nejzazších koutů jejího pokoje a v rukou držela hrnek horkého čaje a v ruce jednu z kouzelnických knih, ve které listovala a důkladně přejížděla očima po textu před ní. Rozjímala nad informacemi, které se dozvěděla počínaje včerejším večírkem, který se konal v rezidence a kde potkala velice zvláštního chlapce, který jí ale mimochodem řekl spoustu užitečného. Bez něho by se nejspíš od nikoho nic nedozvěděla, vždycky se před ní takové informace zatajovaly. Celé jí to vlastně dost nahánělo strach. Ne strach o sebe, ale o ostatní. Její spánek tu noc nebyl ani zdaleka klidný, protože se jí hlavou přemítaly různé scénáře toho, co všechno by se mohlo přihodit a sama cítila, že se v nejbližší době má něco stát. Jen ještě netušila, co by to mohlo být.
Její zamyšlení a tok myšlenek vyrušil hlas, který jí oslovil. Otočila hlavu tím směrem, očima se se střela s těmi, které moc dobře poznávala a nakonec se na její tváři objevil i zářivý úsměv. I když ho viděla už včera, dneska to přeci jen bylo víc oficiálnější. "Tati.." vydechla a položila hrnek i s knihou na parapet okna, aby mohla jít vstříc jeho objetí, do kterého se nechala zcela dobrovolně vtáhnout a na chvilku si dovolila i zavřít oči, než se od něho zase poodtáhla. "Já, no.. Chtěla jsem, aby to bylo takové malé překvapení. Stýskalo se mi po vás" s nevinným výrazem ve tváři pokrčila mírně rameny. "A navíc jsem nemohla chybět na tak důležitém večírku" podotkla důrazně. Věděla, že i její rodina stála za založením New Orleans a podíleli se na mnoha věcech, které se zde vybudovaly. Proto jí přišlo důležité, aby tu byla.
Po chvilce pár kroky došla zpátky k oknu, kde měla položený hrnek, který si opět vzala do rukou a podívala se krátce z okna. "Kde jsi byl celou noc?" zeptala se, aniž by se otáčela jeho směrem a jeden její koutek se zvedl do úšklebku. Jistěže tušila, dokonce věděla, kde byl celou noc. Bylo jí to jasné už včera večer, když odcházel po boku Caroline. Jen si možná chtěla prověřit, jak moc upřímný k ní bude a možná ho také chtěla pozlobit. Tak či onak jí zajímala jeho odpověď, na kterou čekala jako na boží smilování. Nakonec se otočila i jeho směrem a upřeně se koukala do jeho očí, tentokrát už s přívětivě hraným úsměvem na tváři.

Opravdu byl překvapen tím, že tu Hope je a i navzdory situaci v celém městě, byl příjemně překvapen. Na druhou stranu ho stále zneklidňovali nově nabyté informace o Abbadon, které mimo jiné souviseli s Hope. Alespoň podle Lucifera. Byla to informace, kvůli které by nejradši Hope poslal ihned zase pryč. Jestliže mu totiž Lucifer nelhal, Abbadon má jen jeden cíl a to ho připravit o jeho jedinou dceru. O nejdůležitějšího člena celé jejich rodiny, pro kterého se každý jeden Mikaelson bude klidně bít až do posledního dechu. Jím počínaje. Přesto, než do téhle celé situace zatáhne i Hope, chce to raději nejprve probrat alespoň s takovým Elijahem. Nechce jí vyděsit a navíc stále žije s domněním, že Hope nemá o situaci ve městě absolutní tušení. Kdyby věděl, že je tomu naprosto jinak, nejspíše by i už tenhle rozhovor vypadal trochu jinak. Jenže on neměl tušení ani o tom, že jeho dcera dorazila již včera. V tuhle chvíli si totiž zatím ještě myslí, že musela přijet dnes ráno, což by mu i vysvětlovalo, proč na ní narazil až teprve teď a ne již včera. Opět ovšem netuší, jak moc se mýlí. No a vzhledem k tomu, že se s ní osobně neviděl již opravdu dlouhou dobu, nehodlal už na nic čekat a prostě si jí vtáhl do náruče, při čemž dokonce i on sám na chvíli přivře oči. Ještě předtím, než se od sebe zase poodtáhnou, věnuje jí drobný polibek do vlasů a následně se již zadívá do jejích očí, když mu začne vysvětlovat, co tu tedy vlastně dělá. Na tváři mu v tuhle chvíli opět hrál úsměv, který tentokrát nebyl způsobem pouze dobrou náladou díky Caroline, ale i díky tomu, že vidí svou dceru. "To překvapení rozhodně je, přesto bys příště mohla dát vědět, ale taky se mi stýskalo." Kdyby to bylo na něm, měl by Hope neustále doma. Jenže jednak to často neumožňuje situace v New Orleans a druhak si uvědomuje, že i ona potřebuje chodit do nějaké školy a nenašel by pro ní vhodnější školu, než je ta Salvatorovic pod vedením Alarica s Caroline. "Byla jsi tu už včera?" Zeptá se překvapeně. V tuhle chvíli mu opravdu nejde do hlavy, že jí neobjevil již včera. Na druhou stranu je pravda, že vzhledem k tomu, že si myslel, že je V Mystic Falls, hledat jí v davu, jestli se tu náhodou neukázala, byla ta poslední věc, kterou měl na práci.
"Jak dlouho tu už jsi?" Zeptá se jí tedy nakonec, zatímco se Hope odebírá zpátky k oknu. Zajímalo ho, jestli se tu náhodou neobjevila snad ještě před samotným začátkem večírku, i když to se mu zdá nepravděpodobné, protože něco tak velkého, jako je návrat jeho dcery, by jim neuniklo, když byla rezidence zatím jen v přípravách na akci. Pak položí Hope další otázku, nad kterou bez zaváhání odpoví. "Na tom nesejde, zlato." Během chvíli se přeci jen ale lehce zarazí. Když se na něj Hope otočí s tím svým výrazem ve tváři, změří si jí pohledem. Navíc, jestliže tu byla již od včera, dost možná ho během večera zahlédla. Zkouší ho teď snad? "Navíc myslím, že to sama už víš." Podotkne po chvíli. Chtěl původně změnit téma, ale něco mu říká, že Hope by se k tomuhle stejně vrátila, protože i když se ptá, sama pravdu minimálně tuší.

Být doma, Hope připomnělo, jak moc jí její rodina scházela. V Mystic Falls se měla v rámci možností opravdu dobře, Salvatorovic škola byl její druhý přechodný domov, ačkoliv vždycky cítila, že kvůli tomu kdo je, jí ostatní mnohdy plně nepřijali. Konec konců ani se nesnažila, aby se ostatním zalíbila. Dokázala si k určitým lidem postupem času najít cestu včetně dvojčat, ale to byly vzácné výjimky. Alaric byl kapitola sama o sobě. Byl jediný komu bezmezně věřila, i přesto že mnohdy se jí snažil převychovat, aby nesešla ze správné cesty a nevydala se ve šlépějích svého otce. Bůh ví, jestli v tom nebyli i osobní věci, které se týkaly těch dvou, ale nikdy se po tom nepídila a nesnažila se na to přijít, nakonec to přeci jen bylo mezi nimi.
"Kdybych dala vědět, nebylo by to už žádné překvapení přeci. Navíc.. už nejsem malá holka, zdá se mi, že na to každý v téhle rodině zapomíná" opáčila s hraným úsměvem na tváři a rozpřáhla kolem sebe rukami, když si uvědomila, že větu 'pro příště bys měla dát vědět', slyšela snad od každého člena rodiny, se kterým od svého příjezdu mluvila. Někdy jí opravdu štvalo, že se jí snaží hlídat a chránit na každém jejím kroku. Na jedné straně jí neustále opakovali, že je jedna z nejmocnějších čarodějek, které existují a na druhé straně jí ani nedovolili se zapojit do problémů týkající se New Orleans. Jak k tomu tedy pak má přistupovat? "Přijela jsem včera večer na zahájení akce," odpověděla mu jednoduše na jeho otázku, jak dlouho už tu je. Možná ho už mohla vyhledat na večírku, ale když viděla v čí společnosti Klaus je, nechtěla rušit. Navíc ho nikdy neviděla v přítomnosti žádné ženy, ke které by cítil víc než pouhé sympatie a s Caroline vypadal tak šťastný ten večer, že zkrátka a dobře jí připadalo nevhodné, si za nimi nakráčet. Přála by mu mít po boku ženu jako je právě Car, i sama Hope k ní vzhlížela - byla silná, statečná a vyzařovalo z ní něco, co by jen těžko mohl někdo přehlídnout. Byla úplný opak Mikaelsonů, ale možná proto byla tak výjimečná.
Konečně se dostala k otázce, kde strávil celou noc. Čekala jakou odpověď jí dá, ale nevěděla, že jí prokoukne tak snadno a vytuší, že už něco ví o Caroline. Na tváři jí to vyloudilo rošťácký úsměv. "Jistě jste si s Caroline celou noc povídali o mém prospěchu, jak se mi daří ve škole a jestli jsem náhodou něco nevyvedla, předpokládám.." podotkla s vážným hlasem, ale měla opravdu blízko k tomu, aby se nezačala smát. Možná by měla přestat dráždit hada bosou nohou, ale jednoduše si nemohla pomoct s uštěpačnými poznámky. Ani nepředpokládala, že by ho tímhle mohla dostat do rozpaků, to se přeci někomu jako on nestávalo. "Mám Caroline ráda, nevadilo by mi, kdyby se stala mojí macechou, pokud by si chtěl znát můj názor" dodala ještě nakonec a nevinně nad tím pokrčila rameny, přičemž si ho měřila pohledem a sledovala jeho reakci.
Po nějaké chvilce její tvář ale opravdu zvážněla. Chtěla přejít k vážnějšímu tématu a měla nutkavou potřebu se zeptat na spoustu otázek, které se týkaly toho, co se v New Orleans právě děje. Proto se zhluboka nadechla a ještě chvíli váhavě přemýšlela, jestli má vůbec něco zmiňovat. Ale nakonec se rozhodla nevyhýbat se tomu.
"Víš.. včera jsem mluvila s jedním chlapcem.. Myslím, že jeho celé jméno bylo Stiles Stilinski.." nakousla nakonec s výdechem po dlouhém rozjímání. "Mluvil o tom, že tě zná, že už jste se setkali a také mluvil o nějakém démonovi,.." poslední slovo téměř zašeptala. Nechtěla ho ani vyslovovat nahlas, ale byla tu realita, které museli čelit a pro tentokrát už jí z toho nemohl vynechat. Tedy alespoň doufala v to, že jí neodbude jen nějakými slovy, že si nemá dělat starosti, protože slyšela toho dost na to, aby věděla, že ten někdo je opravdu nebezpečný a že půjde i po její rodině.

S Alaricem měl dalo by se říct již od samého začátku, co se potkali, jisté problémy. Nakonec propůjčil si jeho tělo k tomu, aby se dostal k Eleně, poté šel po Eleně, zabil mu přítelkyni a našlo by se spoustu dalších věcí, které zapříčinili to, že ho Alaric nemá rád. Na druhou stranu se oba svým způsobem umoudřili. Nejspíše nikdy nebudou kámoši do nepohody, kteří by si chodili večer do baru na drink a povídali si o životě, ale dalo by se říci, že se alespoň začali v rámci jejich omezených možností tolerovat. Oba dva se nakonec stali otci a to dokáže jednoduše člověka alespoň trochu změnit a jeho to rozhodně změnilo jen a jen k lepšímu, což bude nejspíše krom samozřejmě Hope a dcer Alarica, jeden z důvodů, proč se za ním ještě nyní neprohání s bílým kůlem v ruce, kdyby tedy měl něco takového po těch letech ještě vůbec k dispozici.
Povytáhne lehce obočí. Tuhle její obhajobu neslyší poprvé a stejně jako v předchozích případech, ani nyní to nebude mít nejspíše takový účinek, jaký by si Hope představovala. "To možná nejsi, ale stejně tak nejsi ani dospělá a i kdybys byla, vždycky o tebe budu mít starost." Odpoví jí jednoduše. Může být sebestarší, ale je to naprosto bezúčelné. Pořád je to jeho dcera a nejspíše už je takové rodičovské poslání se o své děti neustále bát, i přestože k tomu mnohdy není žádný důvod. Hope se tenhle přístup možná nelíbí. Na druhou stranu kterému puberťákovi by se líbilo to, že jeho rodiče o něj jednoduše mají obavy a byli by rádi věděli, když se rozhodne z několik hodin vzdálené školy přicestovat domů. "Měla jsi za mnou přijít." Odpoví jí na to jen, nikoliv ale vyčítavě. Nehodlá jí nějakou takovouhle malichernost vyčítat, protože očividně měla k tomu, že se neukázala dobré důvody. No i přestože byl celý večírek a i následně poté s ženou, které si opravdu velmi váží, nestěžoval by si, kdyby je Hope náhodou vyrušila, protože nehledě k tomu, co pociťuje ke Caroline, jeho dcera bude pro něj vždy na prvním místě stejně, jako pro Caroline budou na prvním místě její dvojčata. Je to přirozené a pochopitelné. A je si jistý i tím, že Car by se ani nijak nezlobila, kdyby je poctila svou přítomností Hope. Věděl moc dobře, že proti Hope nic nemá a že spolu snad víceméně dobře vycházejí, což je pro jeho rozvíjející se vztah s tou úctyhodnou upíří blondýnkou jedině dobře. Následně již zjistil, že jeho tušení, že Hope něco o Caroline už ví, bylo správné. A tentokrát se tím už ani ona sama nijak netajila a rovnou mu řekla svůj rádoby typ, kde asi v noci jenom byl. No jestliže je spolu viděla, tak to opravdu bylo nadmíru jasné, kam asi mohl zmizet, když nebyl na večírku a odcházeli spolu. Pobaveně mu nad jejími slovy cuknou koutky a musel nad ní zavrtět hlavou. "Přesně to jsme dělali. Navíc, někdo ti musí zajistit, aby tě z té školy za ty tvé neustále prohřešky nevyhodili." Odpoví jí jednoduše, samozřejmě jen přistoupil na její hru a víceméně si z ní také dělal srandu. Byť Hope něco čas od času provede, ani jednou za ním Alaric nebo Car nepřišli s tím, že jestliže se to bude opakovat, bude z té školy vyloučena. Překříží si své ruce na hrudi, když opět Hope mluví u Caroline a možná že se mu nevědomky na tváři objeví i úsměv. Nakonec něco takového od své dcery slyšet je hezké. "Jsem rád, že by ti to nevadilo, ale jsem s Caroline tři měsíce. Moc předbíháš." Byť jejich vztah skvěle funguje, kdykoliv se může něco pokazit. Navíc do včerejšího večírku pořádně ani nemohlo okolí poznat, že by byli partneři. Teprve včera se spolu objevili jako oficiální pár před širokou veřejností.
Když se zmínila o tom, s kým včera mluvila, už se nadechoval, že něco odpoví, ale Hope byla rychlejší. Vážně ho ovšem udivuje, že ten kluk se má opravdu fakt potřebu motat všude, kde nemá. Objevil se v době, kdy tam byl Abbadon, je to nejspíše již dlouhodobý kamarád Caroline a teď byl s jeho dcerou, které řekl snad všechno možné a přesně to co neměl. Tentokrát už i jeho pohled zvážněl. Nešlo zrovna o nějakou situaci, která by se měla odlehčovat. Jenže obává se tu jedné věci. Stejně jako chce po Caroline, bude chtít i po Hope, aby se držela v ústraní. Jenže ty dvě mají společnou vlastnost v tvrdohlavosti a ani jeho dcera na tohle nebude chtít připustit. "Víš Hope..," pronese a udělá několik kroků k ní, "je to pravda. Objevil se tu démon. Abbadon, a proto chci, aby ses držela od všech problémů, zvláštních nebo neobvyklých věcí stranou. Pokud by se něco cokoliv divného stalo, chci, aby ses tomu vyhla obloukem. Nechci tě hned den po tvém návratu posílat zpátky do školy, ale abych to nemusel udělat, chci, abys mi slíbila, že pokud se něco bude dít, nezapleteš se do toho, dáš od toho ruce pryč a prostě půjdeš domů. Neznáme slabiny toho démona a je silný a ani tvá síla by ti proti tomu nemusela stačit." Jeho slova byla myšlena zcela vážně a podle toho zněl i jeho hlas možná trochu naléhavě. Chtěl mít ale jistotu, že se Hope nedostane do problémů, které by jí stáli život. Obzvláště poté, co nejspíše Abbadon bude chtít právě dostat jí.

Hope nabila za dobu pobytu na Salvatorovic škole spoustu zkušeností a vědomostí, díky kterým se teď cítí víc sebevědomější a jistější ve věcech, které dělá. Tím, že byla dcerou Klause se všichni obávali, aby svou moc nezneužívala ke zlu, ale nic takového se zatím nekonalo. I když se stále najde několik jedinců, kteří budou pochybovat o tom, že je dobrý člověk; ale s tím se smířila už dávno předtím. "Občas by jen stačilo, kdyby jste se nechovali, jako bych potřebovala neustálou péči. Jsem přeci Mikaelsonová, ne? Poradila bych si, pokud by se něco dělo. Navíc mám tuhý kořínek po rodičích" namítla opět vzpurně. Všechno, co se naučila, by dokázala použít i na svou sebeobranu. Zlepšila se ve spoustě věcech, o kterých možná ani sám Klaus neví, protože přeci jen jí v Mystic Falls moc nenavštěvoval, ale ráda by mu jednou ukázala, že má v sobě víc potenciálu, než si myslí a že není potřeba s ní zacházet jako s porcelánovou panenkou. V tomhle se ale možná hluboce mýlila právě ona. Pořád je mladá a nemá tolik zkušeností, možná si svět barví moc růžově a to jí může zastínit pohled na věc. To ale zjistí až ve chvíli, kdy to zažije na vlastní kůži a spálí se.
"Vypadali jste tak spokojeně, že jsem vás nechtěla rušit. Navíc bylo hezké tě s NĚKÝM vidět" pokrčila nad tím rameny a nevinně se uculila. Slovo 's někým' podtrhla tak, aby bylo jasné, že nemyslí jen tak s někým, ale opravdu s NĚKÝM výjimečným. A že Caroline rozhodně nebyla jen tak někdo. Vlastně Klause ještě snad nikdy neviděla, aby se zajímal nějakým způsobem o ženu, ale včerejší večer to vypadalo, že mu na ní opravdu záleží. Možná se jen spletla, ale ten pohled, kterým sledoval Caroline, znávala už od Elijaha, který se podobným způsobem díval na Hayley.
"Znamená to, že budu mít teď ehm,.. protekci? Myslím, že přesně tohle mi přidá další body k mé vydřené oblíbenosti" odvětí s ironií v hlase a jeden její koutek se zvedne do úšklebku. Ve skutečnosti jí ale moc nezáleželo na tom, co by si kdo myslel. Vždycky byla dost chladná vůči ostatním, kteří se jí pletli do života a spoustu narážek si nebrala k srdci. Pokud by to udělala, snížila by se na jejich podřazenou úroveň a to by jí rozhodně neslušelo.
"Tři měsíce?!" dostane ze sebe téměř hned a upře na něj svůj pohled, div jí oči nevypadnou z důlku. "Proč mi nikdo nic neřekl?" nechá otázku viset ve vzduchu. Myslela si, že spolu ani nejsou, ale jak vidno, jen o tom Hope není informovaná. Přála mu to, opravdu ano, jenomže se cítila mírně dotčená tím, že o tom nic neví. Samozřejmě, že pořád to byla jejich věc, proto po chvilce se nad tím jenom usmála a zakroutila hlavou. "Ani Alaric, ani máma, ani Elijah, všichni mlčeli jako hrob,.. cožpak to tajíte?" pozvedla tázavě obočí. Ovšem na plese to nevypadalo, že by se tím nějak tajili a tak jí to celé přišlo svým způsobem bláznivé. Bůh ví, jestli by se to dozvěděla, pokud by s tímhle tématem nezačala ona sama. Bylo samozřejmé, že Klaus nejspíš nebude chtít probírat jeho vztahové záležitosti s jeho dcerou, ale Hope rozhodně cítila, že měla právo vědět, že její ředitelka randí s jejím tátou. Je to vůbec zákonné?
Přicházeli samé nové zprávy, z nichž jedna se zdála být pozitivní, ale ta druhá jí byla naprostým opakem. Démon, který se objevil ve městě, se stal jejich novou hrozbou, která může číhat kdekoliv na každém rohu. Jeho proslov však Hope neodradil ani na minutu; ani na vteřinu od toho, aby po něm přestala pátrat. Nemohla mu nic slíbit.. Sliby jsou pomíjivé a ona věděla, že pokud by se do něčeho zapletla, rozhodně by od toho nedala ruce pryč a naopak by si hrála i dál s ohněm. "Nemohu ti slíbit, že se ode všeho distancuji. To jsem dělala posledních patnáct let a vážně nejsem tak bezbranná, jak si možná myslíš.." zakroutila nad tím nesouhlasně hlavou a pokračovala dál. "Učili jste mě, že rodina je vždy a navždy, takže pokud by se někdo dostal do nebezpečí, rozhodně to nechci sledovat jen z dálky.." její tvář se zkřivila do zamračené grimasy, přičemž si založila ruce na prsou. Chtěla jim dokázat, že stejně jako oni, i ona je ochotna riskovat klidně svůj vlastní život na úkor svých blízkých. Nebyla žádný sobec, rozhodně nemyslela jen na sebe a co se týče rodiny, tak to platilo mnohonásobně víc.