Klaus Mikaelson

Poté, co zabil guvernérova syna a přinutil guvernéra dát Marcelo, kterého trýznil svobodu si spolu se svými sourozenci našel už vlastní bydlení. Nutno podotknout, že mu to tady v rezidenci vlastně ale vyhovovalo i mnohem více, než předtím v domě guvernéra. Mimo to už si tohle město začínal pomalu podmaňovat. Ať se to ostatním líbilo nebo ne, už i on tu měl své slovo. New Orleans zkrátka bylo konečně po dlouholetém nahánění Mikaelem místo, kde se cítil bezpečně, kde byl klid a kde to začal považovat za svůj domov. Měl tu vše, co potřeboval. Jistou moc, mír, zázemí, rodinu v podobě sourozenců a nyní i Marcela, kterého se ujal a začal ho prakticky brát jako vlastního syna a v neposlední řadě tu hlavně nebyl nikdo, kdo by jej chtěl zabít jen z důvodu, že jeho matka byla děvka a on tak není vlastní syn Mikaela, jako ostatní. Nikdy Esther z Mikaelem nepřestane za to, co udělali nenávidět, ovšem krom nenávisti z Mikaela má i strach, protože je jediný, kdo ho může připravit o život a on se o to snaží opravdu vehementně. No v tuhle chvíli je to ovšem jedno a doufá, že i dlouhou dobu bude a nebude muset svého nevlastního otce řešit.
Právě na počest tohohle klidu, míru, který tu zatím panuje se spolu se svou rodinou rozhodl uspořádat ples. Prostory rezidence jsou na to dostatečně velké, takže by v tom nemusel být problém. I když v čele organizace byl on, samozřejmě veškerou práci nechal spíše na ostatních lidech, které si sehnal. Proč by se měl s nějakým vyzdobováním, nebo zajišťováním občerstvení měl dělat on, když si stačí říct jen pár upírům nebo ovlivněným lidem a problém je vyřešen. On si jen kladl požadavky a říkal, jak by chtěl, aby to vypadalo. Brzy rezidence už konečně začínala vypadat podle jeho představ a že bylo už na čase, proto se nakonec rozešel do své ložnice, kde se oblékl do nějakého toho společenského obleku. Poté se již rozešel z ložnice směrem ke schodům, ze kterých měl výhled na nádvoří. Zastavil se ovšem ještě u zábradlí, odkud ze zdola pozoroval dění toho, jak ples pomalu začíná. Rezidencí již hrála hudba, vše bylo připravené a dovnitř pomalu již vcházeli první hosté ve společenských úborech. Zatím vše vypadalo opravdu tak, jak si představoval. Může jen doufat, že se vůbec nic nepokazí. Nakonec by to ani nikomu nedoporučoval

Časy se postupně měnily jen k tomu lepšímu, sama měla tu možnost být téměř všeho součástí, když přeci jen přežívala už nějaké to století. Bez vrásek a jakékoliv další vady na kráse, až by se snad dala přirovnat k vínu, které ostatně milovala. Různých bálů se zúčastňovala ráda, vždy si totiž odtamtud odnášela spoustu zážitků včetně třešniček z dortu v lidském obalu. Spousta z nich se také kolikrát snažila utéct před tím, co se na ně později nachystalo a to ji na tom velice bavilo. Milovala, když ze svých obětí vycítila strach, kterému sama ještě neměla ani trochu blízko, jako by se jí snad obával sám a stranil se jí. Nestěžovala si na to však. Nechala služebné jí dopomoct s oblékáním, celým chystáním se na ples až po ty nejmenší detaily, na které ale ona sama brala ohled, když nešlo o vraždu. S těmi to někdy přeháněla natolik, že jí všechno kolem bylo fuk. Stejně ti hlupáci většinou na žádnou z existencí jejího druhu a dalších nevěřilo. Jejich chyba.
Kočár s ní naloženou vevnitř zanedlouho zastavil u Mikaelsonovic rezidence, kde tentokrát měla strávit svůj večer. Ani jednomu z té rodiny nedala vědět o tom, že se do New Orleans navrátila a také dorazila tehdy, kdy byl ples už v plném proudu. Neměla totiž ani ráda chodit na jejich začátky, dlouhé proslovy jí přišly dosti nudné a věděla, že několik členů jejich rodiny by bylo schopno povídat dál a dál. O tu následující zábavu se ale uměli postarat, dle jejího názoru, náležitě. Před vstupem do budovy se ovšem zastavila a důkladně si začala prohlížet práh dveří. Doufala, že rezidence nebyla napsána na nikoho žijícího, ovšem po tom, co udělala krok nebo dva vpřed, bylo jasno, že žádnou pomoc nepotřebovala. Alespoň, že tak a zábava už mohla konečně začít.
Začala se procházet mezi lidmi, komusi vytrhla z ruky téměř po okraj naplněnou skleničku s alkoholem bez jakéhokoliv očividného zájmu v tu osobu a šla si dál, rozhlížejíc se po okolí pouhýma očima. Prvně se také jen držela při kraji, zatímco se ze sklenky napila, ale pak zahlédla jednu ze známých postav, co se s někým vybavovala a koutek rtů se jí mírně zvlnil do úsměvu. Aniž by opět brala kdovíjaký ohled na ty, jež ve středu tančili, proklouzla mezi nimi a zastavila se až u schodiště, kde jí byl ten muž otočený zády a malinko se nad tím pohledem ušklíbla. Nicméně si nemohla odepřít to, si jej tak hezky pořádně prohlédnout, když se jí k tomu naskytla taková šance. Až po jeho málem důkladném oskenování odshora dolů byla schopná na něho promluvit.
„Tak ještě neumřel nikdo z nás…“ Pověděla jeho směrem po chvíli brunetka oděná do tmavě modrých šatů s odstíny namodralé bílé a prošitými brokáty i vzácnými kameny, které by mnoho lidí musely stát celé jmění. Ona ovšem s penězi neměla sebemenší problém. Dost možná proto, když na to přešla její nálada, tak byla i schopna darovat potřebným a jistým způsobem je zabezpečit. Ironií bylo to, že ani ne o pár hodin později klidně šla někoho zabít bez sebemenší lítosti. Byl to přeci koloběh života, ne? Když se k ní muž otočil, vřele se na něho usmála a pozvedla k němu svou ruku. „Niku, jistě toho máš za tu dobu dost, o čem vyprávět... Ráda tě vyslechnu.“ Navrhla s pozvednutím pouze levého obočí a pak se nad tím tiše uchichtla, ruku později stáhla nazpátek ke svému tělu a tou druhou stále držela sklenku, která ještě obsahovala dost. Nikam se nehnala.

Nebyl nějakým velkým milovníkem bálů a podobných událostí, ale čas od času to neuškodilo a už vůbec ne, když ta akce byla pořádaná právě jeho rodinou. Přeci jen potom tyhle akce bývali bezchybné a atmosféra tohohle úžasného města k tomu též přidávala své. Proto se rozhodl se sourozenci, že by každý rok mohli pořádat ples a udělat z něj tak vlastně i tradici. A už i za ten krátký čas jejich plesy měli úspěch a obyvatelém New Orleans se líbili, tak proč je nepořádat? Nehledě na to že právě i tímhle si mají šanci ještě více ucelit vyšší postavení ve zdejší společnosti. Zkrátka to, co v tomhle městě prožívají je něco, co hledali stovky let a začíná si na tenhle blahobyt dokonce i zvykat.
Sledoval celou dobu zatím jen dění plesu, při čemž si popíjel drahé a kvalitní šampaňské, které neodmítne snad nikdy. To ovšem konec konců žádný alkohol, který stojí za to. Byl by si možná šel již najít nějakou svou dnešní společnost, což by těžké nebylo. Mohl by mít snad téměř každou ženu, na kterou by si ukázal prstem. Zajisté jsou tu i výjimky, které o jeho společnost nemají zájem, protože někomu udělal z jejich blízkých něco špatného. No z těch, co se zúčastnilo tohohle plesu je jich tu ale určitě minimum. Proto se už začal rozhlížet, kdo by ho tu zaujal, ale na jednou za svými zády uslyšel něčí hlas. Nejprve nevěděl k jaké osobě ho přirovnat, ale ještě dřív, než se na ní otočil si to uvědomil. Na tváři se mu objevil úsměv a jí samotné se podíval do tváře, aby se přesvědčil, zda-li je to opravdu ona. "Dario, čím vděčím za tvou společnost?" Zeptá se jí a jemně jí chytí za ruku, kterou pozvedla a nakloní se k ní, při čemž jí políbí na její hřbet. Následně jí ruku pustí a on se zase narovná. Jak dlouho uběhlo jen od toho, co jí viděl naposledy? Nějaký ten rok to už bude. Kdo ví, kde nakonec ona skončila, když se jejich cesty rozešli. "Rozhodně se toho za ty roky stalo spoustu, ale to zajisté i u tebe." Podstatné bylo co se děje teď ovšem. Konečně má se svými sourozenci domov a nejsou na útěku před Mikaelem. Setřásli ho a on je nemůže najít a tak to snad už zůstane. "Vážně bych tě tady nečekal. Co tě sem přivedlo? Už se ti začínalo stýskat?" Na tváři mu hraje úsměv. Ale tak konec konců i když spolu nestrávili velké množství času, tak komu by se po jeho dokonalé společnosti nezačalo stýskat? Dobře, nejspíše by se našlo stovka lidí, ale je si jistý, že Daria mezi ně nepatří. No pravý důvod jejího příchodu do tohohle města se ale zajisté doví už brzy. Možná opravdu přijela za nimi, i když na druhou stranu není veřejně známé, že se původní rodinka nachází právě tady, když by bylo, už by je Mikael našel a pokud se to opravdu dozvěděla někde ve světě a není tohle všechno jen jedna velká náhoda, měli by se se svými sourozenci nejspíše vydat zase na odchod, protože by to znamenalo jen to, že když je našla ona, zvládl by to i jejich otec, který nechce nic jiného, než jim prohnat kůl z bílého dubu srdcem - minimálně tedy alespoň jemu.

Sama se pousmála nad tou jeho jistě nefalšovanou radostí, když ji konečně po nějaké té době spatřil a obezřetně jej pozorovala, jakým způsobem se k ní poté zachoval, jak by asi každý správný muž té doby měl, ať už to slovo „správný“ znamenalo vlastně cokoliv. Jejich druh tomu jistě ještě dodával zbrusu nový význam. Přestože semkla rty k sobě, jejich koutek jí vyjel trochu nahoru právě do úsměvu při pohledu, jak se tedy postaral o její ručku, kterou následně přitáhla zpátky ke svému tělu. Odpovědi na jeho úvodní otázku se vyhnula tím, že sama namítla další, ač by se dala považovat spíše jen za řečnickou. „Vypadáš dobře.“ Zhodnotila, ať už myslela jen jeho osobu anebo i tu situaci, která se zdála být u něj klidná a to tedy to, že se zase po nějaké době nacházel na místě, kde mohl nějakou chvíli, dobu jen tak bezstarostně žít. „Je dobře?“ Položila mu otázku právě na to, v jakém citovém rozpoložení se zrovna ohledně toho města nacházel, a vlídně se usmála, jako by mu tím měla dodat odvahy.
„Právě naopak. Obávala jsem se, aby se nezačalo stýskat po té mé maličkosti komusi jinému; a to tedy konkrétně tobě…“ Vydechla s přesvědčivým tónem v hlase, načež se nad tím ještě tiše zasmála a pohár stiskla mezi svými prsty pevněji. Pravou odpověď na svou otázku k němu měla doputovat až později. „Proč mi to tady kolem neukážeš? Stejně se netváříš tak, jako by ses tu bavil.“ Navrhla mu s pozvednutím obočí, a aniž by na něho vlastně čekala, odvrátila se od něj a rozešla se zase kamsi mezi lidmi, kdy mnoho z nich tančilo. Díky jejím schopnostem navíc nikomu nepřekážela, v podstatě mezi nimi proplouvala stejně jako anděl mezi obláčky a žádná pohroma se nekonala, ať už by šlo o pouhou srážku jí a další osoby nebo klidně i více. Byla v tom už za ty roky zdatná, stejně jako vlastně ve spoustě dalších věcí. Jen se za ním pak ohlédla, aby se ujistila, že ji následoval, v což vlastně tak nějak doufala; ono by to totiž ani nebylo takhle poprvé, i kdyby se nemělo jednat právě o něho, no a šla přímo za nosem, až doputovala někam, kde byl větší klid a nenacházelo se tam už tolik lidí.
Tehdy podruhé upila ze své skleničky a konečně se otočila zase čelem k němu s tím výrazem v očích, jako by po něm měla cosi požadovat, ale právě žádná prosba z jejích úst nevycházela. Jen se tak zvláštně smála, jako by snad nad ním měla v něčem navrch. „Pověděla jsem si, že bych se tady na nějakou dobu zase zastavila, akorát na o něco déle. A poté se mi dostala pod ruku čísi pozvánka na tento bál. To náhodné setkání můžeš tedy i nadále házet na leda tak sílu Vesmíru, která se stejně mnohým vysmívá a častokrát jim také až málem nedává spát…“ Zasmála se tiše a ruku se sklenkou lehce přitiskla ke svému hrudníku, zatímco na něho koukala. „Stačila jsem cestou sem zaslechnout cosi o tom, že ses ujal nějakého chlapce. Proč mi něco nepovíš právě o tom?“ Postupně se k němu otočila zase zády a přešla k oknu, aby se zahleděla do noci, i přesto ale stačila naslouchat takřka všemu, co se v domě odehrávalo.

Ačkoliv s Dariou tolik času nestrávil, dalo by se nazvat, že si jí v jisté míře i tak oblíbil. Minimálně rozhodně nemohl popřít to, že byla dobrou společností, se kterou nějakých pár hodin rozhodně bez sebemenšího problému vydrží. No už jenom proto si zachoval svou zdvořilost a slušné chování, když si všiml, že se ho rozhodla po několika letech poctít svou přítomností. Na tváři mu stále hraje drobný úsměv. Konec konců ona byla opravdu ta poslední, kterou by tady čekal. "Čekala jsi snad něco jiného?" Sjede jí následně po svých slovech pohledem, možná dost okatě, ale tak neměl tu potřebu to skrývat. Poté se pohledem zase vrátí k její tváři. "Taky nevypadáš nejhůř." Podotkne nakonec. No, vypadala dobře i před lety a vzhledem k tomu, že je upírka, nemohl se toho příliš změnit stejně, jako se to nemohlo změnit u něj jako u upíra a původního ještě k tomu. "Je tady dobře, možná lépe, než kdekoliv jinde." Ujistí jí. Vážně může říct po dlouhé době, že je tady opravdu spokojený. Má tu svou rodinu, klid, dokonce i jistý vliv spolu s mocí, u některých jedinců i jistou loajalitu. Stále by mohl chtít mnohem víc a i chce, ale už i tohle byl dostatečně dobrý začátek.
"Nepovídej, až takovou máš starost?" No, tak nějak stále doufá, že se dozví, že jde jen o jednu velkou náhodu. Ne že by jí neviděl rád, ale nesmí je být zkrátka tak snadné dohledat a pokud je našla dřív, než se vůbec ocitla v New Orleans, věděla o tom, kde jsou, nejspíše se budou moci dočkat brzké návštěvy někoho už mnohem méně vítaného, než je Mikael. "Nejsem moc na tyhle.. akce." Odůvodní jí, proč se nejspíše nebaví tolik, jak by měl. Je to sice velkolepá akce a může mít prakticky kteroukoliv ženu, kterou by si zamanul, ale i tak to není úplně tak pro něj. No následně když se rozejde pryč a prochází mezi tancujícími lidmi, vydá se za ní. No postřehl to, jak se ohlédl, nejspíše jako ujištění, jestli jde za ním, nijak na to ale nereagoval a poté, co se propletli mezi několika lidmi se konečně zastavili na nějakém klidnějším místě. Bylo to tu rozhodně lepší. Většina lidí se totiž nacházela na nádvoří a tady měli své soukromí. Nakonec proč by někdo šel také dovnitř rezidence, když mají veškerou zábavu tady na nádvoří?
Zastaví se tedy a poté zvedne k ní pohled při jejích dalších slovech. "Takže tvůj příchod je náhoda a o tom, že je tvá oblíbená rodina v tomhle městě ses dozvěděla až tady?" Ujistí se. Možná ona nechápe, proč ho to tolik zajímá, ale tak není to pro ní zas tak podstatná informace jako pro něj. Musí být opatrný a podle toho taky jedná. Upije si opět ze sklenky a poté, co se rozešla směrem k oknu, chvíli jen povstával a sledoval jí, při čemž poslouchal její další slova. "Jo, to je pravda." Přejde k ní a nakonec za kliku otevře okna, která byla až na zem, takže sloužila zároveň jako dveře na balkon, který směřoval do francouzské čtvrti. Vešel na balkon a opřel se o jeho zábradlí, při čemž pozoroval právě krásu téhle ulice. "Marcel je nemanželské dítě guvernéra. Jeho matka byla služka, ale zemřela a guvernér si udělal ze svého vlastního syna otroka. S Rebekah and Elijahem jsme šli na pohřeb jeho staršího syna a po cestě jsme uviděli právě jak je ten chlapec bičován. Tak jsem se ho ujal. Ačkoliv jsem musel nejprve trochu přitlačit na guvernérovi dýchací cesty, aby si uvědomil, že by mi měl dát to, co požaduju." Ušklíbne se lehce. No, je si ale alespoň jistý tím, že guvernér nebude ze strachu a respektu dělat probléme. Konečně se otočí na ní. "Co ty? Co tě přivádí do New Orleans?" Zeptá se jí tentokrát on.

Zasmála se nad tou jeho málem až roztomilou sebestředností, zkrátka jí překypoval vždy, když se jejich cesty setkaly a to bylo možná také tím důvodem, proč si dokázali tak rychle porozumět, nemluvě o té spoustě honů na čarodějnice; jimiž ale byli právě oni. „Ano. Myslela jsem, že jste zmizeli někam po Španělsku, ale heleďme se…“ Usmála se na jednoho z jejích oblíbených Původních a uvítala otevření onoho okna, ze kterého se už tak dívala na ulici. U nepodstatné spousty lidí by si to tam sama otevřela a prošmejdila celý dům bez optání, ale k němu si vedla určitý respekt. Tak si totiž byla jista, že jej také dostane nazpátek. Pokud by se nerozhodla jej něčím naštvat. Nebyl by prvním a ani zdaleka rozhodně ne tím posledním. Ona si to snad i prvně plánovala, kdy s kým pořádně vymete, když ji člověk už přestane bavit. Kdo ví, jestli tak měl větší štěstí on nebo ona, když se tak ještě nestalo.
Vyslechla si Marcelův příběh a to, jak se do něj připletl právě Niklaus a usmála se nad tím. S jeho různorodou povahou se nedalo divit snad už ničemu, nicméně toto rozhodnutí ji z míry docela vyvedlo, ne že ne. Ten kluk neměl být pouhou záminkou vedení rádoby normálního života, stejně jakou bývala zprvu ona, ale asi se měl stát rovnou jejich rodinou. Pousmála se nad tím a přiblížila se k němu na balkón, kde nakonec taky skončila opřená o zábradlí a napila se ze skleničky, kterou si vzala zdola s sebou. Dobrým pitím nikdy neopovrhla. „Hledám nové zázemí. Chci se zase po dlouhé době usadit a jen tak si užívat toho, co mám. Za posledních pár let bylo toho stěhování už dost. Naprosto mě to unavilo…“ Opět se zasmála a natočila svou tvář směrem k němu.
Dlouhými hubenými prsty si stačila poupravit několik pramínků tmavě hnědých vlasů, které měla od přírody mírně zvlněné. I tak ale neunikla tomu, aby si je čas od času nechala navlnit ještě více, když přišlo na záležitosti jako plesy. Tehdy si na svém účesu docela potrpěla a nejen tomu, ale aby vypadale dokonale jako celek. Nikdy to však nebylo až příliš, dávala prostor zejména jednoduchosti, když opomineme ty kusy vzácných kamenů, které zrovna zdobily její šaty, jako by nebyly krásné už tak samy o sobě. Tak jednoduchost s vysokou krásou vyvažovala, přestože její tvář byla asi tím největším skvostem. Stále to snad nikdy nebylo přespříliš.
„Budu jen ráda, když zde budeme v kontaktu.“ Usmála se na něho upřímně a poté se zahleděla do tmy, která vedla výšinám. Nasála nosem ten čerstvý vzduch, na pár vteřin zavřela oči a pak sklopila pohled k ulicím, na které měli odtamtud výhled. „A jistě mi musíš představit toho chlapce!“ Rozhodla málem za něj s pohledem na jeden z krámů, který zrovna zavíral, a usmívala se dál, jako by jí to všechno přinášelo radost a byla bezstarostná. To ještě nevěděla, co na ni mělo přijít za několik let a zdržet ji také tak na nějakou dobu o hladu až k naprostému vysušení společně s další řadou upírů. Ona ovšem nakonec stačila uniknout s předstihem, než se toho dočkali oni – a to sice po více jak 100 letech. „Tvá sestra se už s někým stačila…spřátelit?“ Pozdvihla spolu s tou otázkou levé obočí a zadívala se na něho docela pronikavě. Zajímalo ji to, proč také ne. Stačila si za ta léta povšimnout, jak se ji snažil od mužů držet co nejdál, přestože v tom své bratry včetně sebe klidně nechal.

Jeho nadměrná sebestřednost spojena s jeho egem a někdy nejspíše i arogancí byla už dobře známá a pro něj typická vlastnost, bez které by to zkrátka ani nebyl už on. Mnoho lidí to štvalo a dokázal tak díky tomu valné většině lézt na nervy, no Daria mezi těmito lidmi nebyla a on si nemohl stěžovat. Vyhovovalo mu to a do jisté míry si tuhle upírku oblíbil. "Když ti na krk dýchá tvůj otec, který tě chce zabít, je dobré umět dobře zmást a jak se zdá, povedlo se to." Pokud si ona myslí, že jejich cesty směřovali někam do Španělska, je velká pravděpodobnost, že je toho názoru i Mikael, což je dobrá zpráva. Možná by konečně mohli mít klid i víc, než jen na pár dní. Už teď mají od něj klid až nezvykle dlouhou dobu.
No následně už vyšel na čerstvý vzduch na balkon, odkud byl opravdu pěkný výhled na ulici, zatímco Darii vyprávěl jak se vlastně dostal k Marcelovi, nebo respektivě Marcel k němu. Kdo ví, jestli by se za normálních okolností ujal napříkad nějakého sirotka nebo tak něco, ale důvod, proč se rozhodl Marcela zachránit byl právě ten, že mu to připomínalo tak trochu jeho dětství, kdy se k němu člověk, kterého považoval za svého vlastního otce choval obdobně. Viděl v Marcela trochu sebe a zároveň ho zaujal ten jeho pokus o vzdor a bojovnost a nakonec se zachoval tak, jak se zachoval a nyní žije pod jednou střechou s ním a jeho rodinou, při čemž se ho pokusí vychovávat jako vlastního syna. Dát mu to, co doposud neměl kvůli krutosti guvernéra. Lehce se i tělem natočí k ní, když se i ona přiblíží k němu k zábradlí, o které se on začal opírat už pouze jednou rukou. "Takže pro své usazení se někde sis vybrala tohle město?" Je náhoda, že se tu střetli, ale nemá si na co stěžovat. Byla někým, s kým dokonce i on trávil rád čas. Opět svůj pohled z ní na chvíli přesune na ulici, po které se i v takto večerních hodinách procházeli lidé. New Orleans bylo zkrátka město, které žilo ve velké míře i v noci. Místo toho, aby spali, užívali si noční zábavu, které tohle město jenom může nabízet.
Lehce se pousměje při slovech, kdy řekla, že bude ráda, když zůstanou v kontaktu. "Určitě v kontaktu budeme, hodlám se tu taky zdržet jak nejdéle to bude jen možné." Odpoví jí. Je mu jasné, že nastane den, kdy budou muset nejspíše opět odejít, ale doufá v to, že ten den nastane za co nejdelší dobu. "Máš kde být?" Zeptá se jí, při čemž svůj pohled zase přesune na ní. Věřil jí a pokud nemá kde být, byl by jí ochotný nabídnout střechu nad hlavou právě tady. Rezidence byla dost velká a je tu spousta ještě volných pokojů, takže s jejím zabydlením by případně problém být neměl. "Až se naskytne příležitost, určitě ti ho představím." Ujistí jí. Nakonec není to nikdo, koho by chtěl skrývat nebo tak něco, narozdíl od jeho otce. No, pak přišla její otázka ohledně jeho sestry. "Má sestra...," na chvíli se odmlčí, šlo jen ale opravdu o pár sekund, "..se právě nejspíše ještě léčí se zlomeného srdce." Dodá nakonec. No, je si jistý že udělal dobře tím, když zabil guvernérovic syna, obzvláště potom, co se sám guvernér tak moc vybarvil.

„Vskutku.“ Hlavou pokývla na souhlas a rukou mávla kamsi vstříc ulicím, které se od nich vyskytovaly sotva pár minut, pouhé řádky metrů. Při použití jejich druhu rychlosti by tam však byli jistě mnohem dříve. „Ale pane Mikaelsone… To mi nabízíte místo u Vašeho dvora? Pod tou samou střechou?“ Zamrkala na něho dlouhými hustými řasami a poté se docela hlasitě rozesmála; přesto tak, jak se na dámu patřilo, i když ono by té etiky vlastně kvůli takové zbytečnosti moc neubylo. „Pobývám u jedné ženy – známé jedné z mých bývalých čarodějek. Upřímně by mě ale z rozloučení s tou osobou nezabolelo u srdíčka.“ Přestože tón v jejím hlasu zvážněl, její rty si stále udržovaly alespoň malý úsměv, který jako by rozdával naději a radost. A přitom jím tolikrát už stačila sebrat úplně všechno od nejen hloupých lidí, ale nadpřirozených druhů taktéž.
Při jeho odpovědi ohledně Rebekah letmo protočila očima a otočila se k němu zpátky jen bokem, aby čelila pohledem plně ulicím před nimi. „Niku, Niku, Niku…“ Vydechla ze sebe krapet káravě a ještě párkrát mlaskla jazykem o patro i zakroutila hlavou, načež se na něho zas podívala a vlídně se usmála. „To byl tak špatný?“ Pozdvihla s tou otázkou levé obočí a s trpělivostí vyčkávala reakci. Na jednu stranu ho možná chápala, prostě se ji snažil chránit, nicméně když se na to podívala ze strany té již jmenované blondýnky… Úplně až zapomněla na to, že takhle to vlastně také prováděla s někým, koho měla v lásce, ačkoliv ne z hlediska sourozeneckého. Vykládala si to sama sobě tak, že se jej jen snažila chránit, ačkoliv v tom popravdě bylo mnohem více. Tak jako tak si ale nemohla pomoct. Prostě jí do hlavy nešla ta myšlenka, že by se snad od ní někdy dokázal odpoutat a začal mít city pro někoho jiného. Ani trochu se jí to nezamlouvalo a už jen ta představa v její hlavě byla příliš.
Když na ni padnul velký vztek, byla schopná zničit všechnu maličkost a každého, kdo jí přišel pod ruku, aniž by se zabývala následky. Pokud za sebou tedy neměla dohled, díky kterému si takové věci nemohla dovolit anebo nechtěla působit takovým dojmem, že ji rozhodí i ta sebemenší nicotnost. „Poslední dobou mám pocit, jako bych byla sledována.“ Svěřila se mu náhle po chvíli a opět se natočila tělem jeho směrem, načež k němu přešla také blíž a na jejím čele se pro jednou objevily vrásky – avšak po pouhém zamračení se. Nebylo přeci možné, aby se k její tváři a vlastně tělu celému dostaly jiným způsobem. Pro někoho jejího druhu to bylo jedinou variantou. „Už to ale trvá řádku let a ani jednou se nic nepřihodilo. Svým způsobem doufám, že jde jen o mého…,“ Zamlčela se na pár vteřin ve snaze najít to správné slovo. „– Přítele.“ Doplnila tak, jako by šlo o kamaráda, opět slabě pokývla hlavou a věnovala pohled zase New Orleans namísto té jeho, kdyby ji snad chtěl jakýmsi způsobem konfrontovat. V tom případě se musela alespoň trochu psychicky připravit, s tváří otočenou jinam.

"Ber nebo nech být." Podívá se na ní s lehkým úsměvem. "A rozhodl bych se dříve, než si to rozmyslím." No, konečné rozhodnutí nechá na ní. Zas tak mu nesejde na tom, zda-li se rozhodne být tady, nebo zůstane tam, kde je doposud, ať je to kdokoliv. Překážet mu každopádně tady nebude a je si jistý, že ani jeho sourozencům ne. Zavrtí nad jejími dalšími slovy hlavou. "Neříkej, že tu chuděru využíváš jen k tomu, aby si měla kde bydlet a když se ti naskytne něco lepšího, odkopneš jí." Pronese hraným káravým tónem. On se sourozenci konec konců udělali to samé. Žili u guvernéra, dokud se jim to hodilo a když se našlo něco lepšího, hned jim přestal být dobrý. No a taky zabil jeho syna a vyhrožoval mu, aby propustil Marcela. Nejspíše se nelze vlastně divit tomu, že u guvernéra již nežijí. Je stále zázrak, že tají jejich upíří identitu, jak slíbil. Na druhou stranu dost možná za tím bude strach z nich. Přeci jen musí být už přesvědčený, že by mu minimálně on sám neměl nejmenší problém nějakým způsobem ošklivě ublížit nebo ho rovnou zabít.
Protočí očima při jejím oslovení ho. Byl si jistý, že pro svou sestru udělal to nejlepší co mohl. Že to udělal jen pro její dobro a že jí opravdu ochránil. Ona se s tím už nějakým způsobem popere. Ale být s guvernérovým synem nemohlo dopadnout dobře. Pravděpodobně by netrvalo dlouho, než by jeho drahou sestru Emil odkopl a ona by měla zlomené srdce mnohem horším způsobem, než jakým má teď. "Jsem přesvědčený o tom, že byl. Má sestra je naivní. Je schopná ukázat kalhotky každému, kdo se jí byť jen chvilku dvoří a tohohle chtěla už proměnit v upíra. Z mnoha důvodů jsem to nemohl dovolit." Odůvodní jí nakonec své chování. U Rebekah byl vskutku problém ten, že se hrozně snadno zamilovala. Toužila po lásce natolik, že by uvěřila i tomu nejhoršímu na světě a někdo tu musel být a chránit jí před velkým zklamáním v lásce. Většina těch mužů, kteří se kolem ní motají jí chtějí stejně jen využít. Pochybuje ve velkém, že by v tom byla opravdová láska. Navíc to bývají lidé, které dříve nebo později schvátí nějaká nemoc nebo jednoduše stáří a proměnit každého, do kterého se ona zakouká prostě nešlo.
No následně sledoval opět krásy tohohle města, než se mu Daria svěřila se svým problémem. Má pocit, že jí někdo pronásleduje? Mohla sem snad přivést někoho, koho neměla? Mohl být tím pronásledovatelem Mikael? Možná někdy v minulosti je spatřil s ní a řekl si, že by se mohl vydat za ní a zkusit, jestli je nedovede přímo za nimi. Ne, určitě ho teď opět jen ovládala jeho paranoia. Takhle by se k nim přece rozhodně nedostal. No, než stačil jakkoliv zareagovat, pokračovala ve svých slovech, při čemž se mu do jisté míry ulevilo. Byl přesvědčený o něco více o tom, že to Mikael nebyl. Pustí se zábradlí i tou jednou rukou, díky čemuž stojí nyní přímo naproti ní. "Pokud je to přítel, proč by se neozval a jen by tě v tichosti sledoval?" Zeptá se jí. To přece tak úplně nedávalo smysl. Ale tak kdo ví, dotyčný pro to mohl být své důvody a nebo jí možná ani vůbec nikdo nesleduje a ona má zkrátka jen falešný, byť stejným způsobem nepříjemný pocit. "Zkusila jsi nějakým způsobem nalézt toho, o němž si myslíš, že tě pronásleduje?" Povytáhne lehce tázavě obočí. Pokud ovšem člověk být nalezen nechce, někdy je ho těžké odhalit.

S poznámkou o kalhotkách jeho sestry se po jejích rtech rozprostřel dost pobavený úsměv, který do pár vteřin doprovodil smích ve stejném duchu. Pouze nad tím zakroutila hlavou. Sama už v takovém stavu Rebekah zastihla, když se s nimi teprve seznamovala a byla učarována její (ne)skutečnou naivitou. Taková snad nebyla nikdy a nikdy neskočila okamžitě do sítí tomu, kdo je rozhodil do vody. Zejména asi proto, že už nespočetněkrát hlavním chytačem takových ryb byla ona sama. Být její rodinou, stejně jako Niklaus by se ji zřejmě snažila chránit, ale tou nebyla. Byla tichým pozorovatelem, který se jejím činům čas od času smál; především tedy, když šlo o ni a muže. „Proč jí tedy někoho nenajdeš sám? Bude spokojená ona a ty také tím, že jej schválíš předem. Budeš mít nad ní i jím navrch, akorát jim to předhodíš jako náhodné setkání…“ Navrhla mu s povzdechem. Znělo to realisticky až až, jako by snad už tímto způsobem někomu napomáhala ona. K tomu ale neměla žaludek a stejně tak nikoho, komu by někoho předhazovala kromě své půvabné maličkosti.
Prsty několikrát přeběhla po zábradlí, na kterém tak zanechala spoustu jejích otisků a pohledem se ztrácela v jeho očích, ve kterých málem hledala odpovědi na své otázky, ačkoliv neměl ani sebemenší tušení o tom, jak a co se jí poslední dobou vlastně stávalo. Takové věci si ale hodlala nechat jen pro sobě. „Svým způsobem máš pravdu.“ Přitakala k jeho slovům s pokývnutím hlavou, načež ji naklonila doprava. „Nebylo by to o všem poprvé. Už od dětství se mě držel jako můj vlastní stín. Věrný.“ Pověděla tentokrát s menším úsměvem, který neohlídala a na pár vteřin nakoukla dovnitř místnosti, kde bylo prázdno. Dost možná na tom celém patře se nacházeli jen oni dva sami. „Samozřejmě, že ano. Nejsem přeci hloupá a už vůbec ne to malé dítě.“
Očima se opět setkala s těmi jeho a následujícím úsměvem poodhalila zářivé bílé zoubky, které se jen zaleskly pod vlivem měsíce na noční obloze. „Jsem ráda, že jsem tě tady zastihla.“ Přiznala se a poté do sebe nalila veškerý obsah jinak průzračné skleničky, kterou držela mezi prsty a tu druhou ruku nechala na zábradlí, na kterém následně upevnila stisk. „A tvou nabídku ráda přijmu.“ Dopověděla ještě a zas se na něho tak usmála. Tím úsměvem, kterým už mnohým vzala úplně všechno. Stačilo jen to jednoduché gesto, někdy i pouhý pohled a směla jím ovládat takřka všechno. Stěžovat si na to nikdy určitě nehodlala. „Prokážeš mi však nyní tu čest a vyzveš mě k jedinému tanci jak pro mě, tak tebe?“ S pozdvižením obočí dala na důraz svému jistě smělému přání, aby každý z nich za tu noc tančil jen jednou a levý koutek rtů se jí opět zkroutil do úsměvu. Nebylo to přeci mnoho. To mělo však teprve přijít.

Málo lidí, kteří znali jeho sestru jí v takovém stavu nezastihli. Rebekah toužila tak zoufale po lásce, že jí už bylo jedno, co za muže to zrovna je. Kdokoliv se naskytl a projevil vůči ní náklonost, tak se během chvíle do něj naivně zamilovala. A ačkoliv to, jakým způsobem svou sestru chránil se spousta lidem nelíbila, on to viděl jako řešení, jak jí zachránit před opravdovým zlomeným srdcem a zklamáním, kdy by jí někdo využil a odkopl. Již před staletími se mohl přesvědčit totiž o tom, že sestřin vkus je hrozný. Stačí si vzpomenout na Alexandera. První lovec z pětky. Byl jich nucen ovšem zabít všech pět, což zapříčinilo to, že objevil něco jako lovcovo prokletí na vlastní kůži a dlouhých 52 let, 4 měsíce a 9 dnů strávil s halucinacemi, které nebyli zrovna nejpříjemnější období jeho života. A to je pouze jeden z příkládů špatné volby mužů jeho sestry. Když by chtěl, zajisté by ještě něco objevil.
Zavrtí lehce, možná až nepatrně hlavou. "Víš o Mikaelovi. Je jen otázka času, kdy se zase objeví a budeme muset zmizet bez času na to přemlouvat Rebekah ať tu někoho nechá." No a tahat ho s sebou by také nebylo úplně nejvhodnější. Přeci jen by dotyčný stejně přišel dříve nebo později k úhoně. Mikael měl ve zvyku je nejen nahánět jako lovnou zvěř, ale i je připravit o něco, co jim je blízké. Ten, kdo by si získal sestřino srdce by to pravděpodobně nepřežil a pokud ano, musela by od něj stejně odejít. Mohlo by to být na jednu stranu řešení, někoho kdo by mu vyhovoval jí najít, no bylo by to jen chvilkové řešení. Vztahy, alespoň ne dlouhodobé není nic, co by kdokoliv z nich si měl dovolit, protože lidé kolem nich často umírají.
"Pokud je to on, možná se jednoho dne objeví." Podotkne směrem k ní. Kdo ví, ale ve skutečnosti už to nebyla úplně přímo věc, která by ho ve větším měřítku zajímala. Jestli je na tohle pronásledování zvyklá, děje se jí to pořád, ale nic víc se nestalo, nejspíše může mít pravdu, že to bude pouze její přítel. On by na pocit toho, že ho někdo pronásleduje reagoval ovšem trochu jinak. Vše je spojeno ovšem s jeho možná až přehnanou paranoiou. Stačí mu dát pouze malý podmět a není poté nic lehčího než onu paranoiu, nebo minimálně jistou nejistotu spustit. Opět se zadíval na ulici města, kter si za tak krátkou dobu natolik oblíbil. Byl v mnoha krásných měst, no v tuhle chvíli si není jistý, jestli nějaké z měst, které ještě třeba v budoucnu navštíví, předčí krásy právě New Orleans. "Ale nepovedlo se to.." Odpoví si sám při pohledu do jejích očí. Je pravda, že když by se jí to podařilo, mluvila by teď trochu jinak a byla by si jistá tím, že se jedná o onu osobu a ta osoba by se pravděpodobně už ani neměla důvod skrývat.
Pousměje se při jejích dalších slovech. "Nečekal jsem, že se setkáme po tak relativně krátké době." Podotkne. Jistě, pro někoho je to dlouhá doba, no upír žijící něco kolem tisíci let začne čas vnímat trochu jinak a i století je stále málo, zatímco člověk ve většině případech se jednoho století ani nedožije. Dopije obsah sklenky a následně sklenku položí na tenké zábradlí balkonu, při čemž jí ovšem stále přidržuje, aby nespadla. "Jsem si jistý, že moji sourozenci tě také rádi uvidí." Alespoň on má ten dojem z toho, že jim Daria nikdy nevadila, tak se na tom snad nic ani za tu dobu, co se neviděli nezměnilo. Po jejím přání se mu objeví na tváři úsměv. "Smím prosit?" S těmito slovy jí nabídne i rámě, při čemž jí následně již z balkonu začal vést zpátky mezi lidi. Po cestě odložil prázdnou sklenku na jeden z táců a pak už se věnoval jen její osobě, když jí zavedl doprostřed parketu mezi ostatní a pravou ruku jí položil na její bok, zatímco tou levou jí chytí za její ruku a začne s ní tančit tak, jak si ona přála. "Máš nějakou představu, jak dlouho se tu zdržíš?" Zeptá se jí s jistým zájmem, nikoliv ovšem hraným, zatímco se jí díval při jejich tanci do očí.

Brunetčin výraz ve tváři opět zjemnil, když přišlo na poznámku o tom, že jistě není jediným z jeho rodiny, kdo ji uvidí rád. Dokonce ze sebe opět vydala i trochu svého smíchu. Netrvalo dlouho a jejímu přání očividně hodlal vyhovět, když jí položil tu otázku a poté jí přistavěl rámě. Tak se nad tím sama pro sebe ještě pousmála a přijala. Proč jinak by se toho vůbec dožadovala? Určitě ne proto, aby mu potom odpověděla záporně. Zavěsila se tedy svou rukou o jeho a společně prošli místnostmi, aby se zase dostali k centru toho hlavního dění. Stejně jako on se ještě těsně před vstupem na parket zbavila již prázdné skleničky, načež se k němu nechala přivinout tak, jak se slušelo a patřilo. Spojila svou dlaň s tou jeho a tu druhou nechala položenou na jeho rameni. Jen na vteřinu se pohledem pozastavila na prostorách, které je obklopovaly a jež se jen hemžily lidmi, kteří byli pro spoustu jejich druhu pouhými chodícími panáky o obsahu několikera litrů sladké, teploučké krve. Netrvalo jí však dlouho a její oči se opět setkaly s Klausovými, ve kterých by se skutečně dalo utápět.
Nad jeho dotazem se vlastně prvně zamyslela, než mu stačila nějak odpovědět. Nijak moc o tom totiž nepřemýšlela, prostě konala a doufala v to dobré. „Ráda bych tady zůstala co nejdéle. Měsíce, roky…“ Stiskla jeho ruku o trochu pevněji a nechala se prostě unášet tou hudbou, aniž by od něj však utíkala pohledem. Pokud tedy zrovna někoho nehledala; na splnění toho ale měla jistě času až až. Přeci jen souhlasila s přistěhováním se k nim. „Nacházíte se zde asi všichni a stejně jsem tady zahlédla jen tebe.“ Zakroutila nad tím slabě hlavou a poté se tiše zasmála. Na vteřinu poté sklopila pohled k sukni jejích šatů, jako by cosi kontrolovala, načež se koukla zase na něho. „Je s vámi vůbec Kol? Nebo se opět vypařil?“ Položila mu tu otázku jen tak mimochodem, snad aby řeč nestála. Následně mu věnovala další z úsměvů – a to zrovna, když přišla řada na velice krátkou otočku, která zrovna následovala.
„Bavíme se o milostném životě tvé sestry, ale aby přišlo na řadu to téma s tvým jménem v úvodu, tak to ne…“ Zacukaly jí s tou větou koutky a vpila se mu poté do očí tím způsobem, jako by se jej chystala ovlivňovat, ačkoliv to zaprvé nepřicházelo v úvahu a zadruhé by to nebylo ničemu platné. Přeci jen byl dalším upírem no a Původním ještě k tomu. „To se mi ani jednou nepochlubíš?“ Zatvářila se naoko zklamaně, nahned se ale už zase usmívala a tentokrát ne jen na něho, avšak i okolí; především, když někomu oplatila pohled z toho mnoha, co tam tancovalo, ale také postávalo bokem. Přesto se snad bavili všichni. „Měl by sis užívat života plnohodnotně jako každý jiný, plnými doušky…“ Pozvedla pouze levý koutek rtů s tou větou a znovu se mu do očí podívala tím stejným způsobem jako předtím. „Dam je tady přeci spousta.“ Dodala ještě a s klidem pokračovala v tanci, sukně jejích modrých šatů s odstíny bílé se snad ani jednou nezastavily stejně jako její nohy.

Opravdu si nikdy nevšiml toho, že by někomu z jeho rodiny překážela. Jeho sourozenci nepatřili zrovna mezi ty, jenž by se báli vyjádřit svůj názor a když by jim Daria překážela v období, kdy se setkali, je si jistý tím, že by to na nich bylo poznat. Mimo jiné většinou bývá spíše ten problémový ohledně cizích lidí motající se kolem jejich rodin on. Právě jeho sestra by mohla vyprávět, ale nejen ona.
Tyhle plesy a tancování nejsou zrovna něco v čem by se bůh ví jak vyžíval, no když už to ale jeho rodina zorganizovala a je tu, proč jí nevěnovat jeden tanec, když si to přála. Jeden jediný tanec mu určitě nijak neublíží a tančit umí. Takže strach z toho, že by jí třeba šlápl na nohu on opravdu nemá. Na to si je sám se sebou až příliš jistý. Přesunul se tedy s ní na taneční parket, kde se ocitli v onom tanečním objetí, které se zrovna hodilo a vedl jí tak, jak by muži právě měli. Neměl s tím jediný problém, Elijah se dobře postaral o to, aby dobře uměli to, co se sluší. Vždy bylo odivuhodné to, jakým způsobem se o ně jejich starší bratr staral. Bral veškerou zodpovědnost za ně a dával přednost jejich štěstí před tím vlastním. To on by nedokázal, i když svou rodinu miluje nade vše. Je na to ovšem příliš sobecký a obavy z toho, že by zůstal sám ho nutí dělat někdy opravdu nevhodné činy.
Usměje se při její odpovědi. Rád to slyšel. Těžko říct, čím si ho tahle upírka tak moc získala, ale povedlo se jí to natolik, že on sám jí respektuje a nepovyšuje se nad ní, jako nad spoustu jinými upíry. "Zůstaň tu jak dlouho se ti to bude jen hodit, jsem si jistý, že tu budeš vítaná." Nehledě na to, že se tohle město konečně jeví jako bezpečné. Lidští obyvatelé o existenci upírů budou mlčet a upíři se budou chovat co nejvhodněji, aby nikdo nezjistil, kdo se tu nachází. "Beztak jsi tu hledala jen mě a nikoho jiného ses ani najít nepokusila." Zavtípkuje lehce. Kdo ví jak to bylo, ale on sám si nemohl nechat ujít příležitost, při kterém by mohl pohladit své někdy až nekonečné ego. Samozřejmě její další otázku nepřeslechl, no přesto se jí rozhodl odpovědět až po otočce, ve chvíli, kdy si jí přitáhl opět blíže k sobě a dělilo je pouhých několik centimetrů. "S Kolem je to komplikované, ale brzy by se k nám mohl zase připojit." Odpoví jí tak nějak neurčitě. Jistěže je jeho mladší bratr zase s dýkou v srdci v jeho vlastní rakvi. No, už je tam ovšem dost dlouho, možná by mu měl tu dýku konečně někdy v nejbližší době už vytáhnout. Na škodu by to úplně nebylo. Čím dřív to navíc udělá, tím dřív bude mít za sebou hněv jeho mladšího bratra.
Lehce se pobaveně zasměje. No, lhal by, když by řekl že ho překvapilo, že s tímhle tématem zase začala. Už ze začátku se ho konec konců ptala, co je nového. Ne že by jí na to nějak víc odpověděl. "Vážně jsem čekal na to, kdy s tímhle začneš." Zakroutí nad tím ještě s lehkým pobavením hlavou. No od doby, co se s ní viděl naposledy se nic nezměnilo. Žádná žena se v jeho životě neobjevila, pokud se nepočítají ty, jenž prošli jeho postelí, ale tam nešlo o nic vážného. Vztahy jsou pro něj samotného zkrátka takové tabu a on sám tvrdí, že je nepotřebuje. I přestože by pravděpodobně mohl mít většinu těch, které jsou v téhle místnosti, on s nimi stráví maximálně pár nocí a když se jedná o víc nocí, to už je co říct. "Není se čím chlubit, lásko. Nic se nezměnilo." Ujistí jí s poloúsměvem, při čemž se krátce podívá opět po místnosti, jenž je poměrně zaplněná. Byl si vědom toho, že je tu dam spoustu a pravděpodobně by byl teď ve společnosti jedné nebo dvou z nich, ale objevila se tu Daria. "Kdo říká, že si života neužívám?" Zeptá se jí. Nemusí se bát toho, že by si života neužíval. V tuhle chvíli je vlastně spokojený jako již dlouhou dobu nebyl. Porozhlédne se po několika ženách, které zde jsou, ale pak se vrátí pohledem k Darii. "Je tu dam spoustu, ale přesto jsem tu na tanečním parketu s tebou." Usměje se při pohledu do jejích očí, při čemž jí lehce pohladí po onom boku, kde má položenou svou ruku.

Na řadu přišla jeho sebestředná povídačka o tom, jak zavítala do New Orleans určitě jen kvůli jeho velkorysé maličkosti, které se od srdce zasmála. Onen smích ale trval jen pár vteřin, slušelo se snad vůbec více, nebyli by zrovna o samotě? „Obávám se, že tak to nebylo…“ Pousmála se nad tím ještě, načež se to všechno z její tváře vytratilo po tom, co mu byla o mnohem blíže, jakmile dokončila otočku. Dlouze mu pohlédla do očí, jeho odpověď ohledně Kola uznala a s pokývnutím hlavy se začala věnovat něčemu, někomu jinému. Stejně to přece nebyla hra o to, kdo s kým udrží nejdéle oční kontakt. Na druhou stranu tohle mohli klidně kdykoliv jindy vyzkoušet. Měli na to roky, celá staletí dokonce, pokud by je opět neobjevil Mikael a ji zase ten kdosi další, z něhož neměla ani trochu dobrý pocit už jen z toho důvodu, že neměla ani ponětí, o koho se jednalo.
„Hold mě už za ta léta znáš.“ Opáčila s jedním z dalších úsměvů na tváři a zkoumala poté důkladně jeho oči, když se jí o tom tématu více rozpovídal. Přesně tak, jak chtěla slyšet, přestože i tak tím vlastně jaksi byla zklamána. Neočekávala to, že by se do někoho prostě zaláskoval – na to jí přidal takový strmý, že by toho citu ani nemusel být schopen. Za zlé mu to však neměla. „Škoda. Už jsem doufala, že mě třeba na chvíli s někým seznámíš.“ Uchichtla se s těmi slovy a stejně jako on se pak rozhlédla po těch dalších ženách tam. Rozhodně měla v něčem navrch, ale její nebijící srdce v tom neměla roli žádnou. Možná. Pokývla hlavou jako reakcí na to, že chápe; užívat se přeci jen dá i bez toho delšího sblížení, o tom sama věděla už dost. Jen jí to jaksi v tu chvíli nenapadlo. Třeba si o něm do této chvíle pomýšlela, že je frigidní. Přesvědčit ji o opaku by snad musel už akorát sám, ať už by šlo o pouhé poslouchání za dveřmi, což by jí určitě neuteklo díky jejímu nadpřirozenému sluchu, i kdyby jen procházela kolem nebo by byla očitým svědkem.
S oním pohlazením po boku se o cosi stačila napřímit, jako by už normálně nebyla narovnaná dost a zahleděla se na něho. „Otázkou zůstává, jestli by to tak bylo i přesto, kdybych tě k tomu tanci nepobídla já sama. Hm?“ Pozvedla nahoru levé obočí a na vteřinu nebo dvě jí trochu povolila ruka v jeho dlani, načež se ho ale chytla zase pevněji a stejně tak se jej lépe chytila rukou druhou, která konečky prstů mířila téměř k jeho krku. Naklonila se pak ale zase k jeho tváři tak, že je dělilo jen pár centimetrů a pousmála se. „Tamhleta z tebe nemůže spustit oči…“ Zašeptala jeho směrem a poté otočila hlavu k jedné z žen. Čekala, že se tam podívá stejně tak, bude ji následovat. „Nebo je nemůže spustit ze mě?“ Dodala nakonec v otázce a usmála se o to víc, načež přišla na řadu další otočka a zadívala se mu opět stejně do tváře.

Kdykoliv se jen naskytla příležitost, využil toho, aby se projevilo jeho ego a mylný fakt, že se svět točí jen kolem něj. Rozhodně tomu přeci tak není, jenže narozdíl od ostatních má tu moc na to, aby to alespoň některým opravdu vnutil a oni si to začali myslet. No Daria mezi nimi nebyla, ale s ní to celé bral spíše v duchu humoru. Věděl, že nemohla vědět, že zde jsou a tím pádem ať si vybrala New Orleans z jakéhokoliv důvodu, on s jeho rodinou to nebyli. Jak sama řekla, měla za to, že jsou někde ve Španělsku, což byl i jejich záměr. Rád slyší, že Mikael je v tom případě někde v Evropě. Je to dostatečně daleko. Možná se říká, že by si člověk měl držet nepřítele blízko, no existují výjimky a čím dále bude Mikael, tím lépe. On není někdo, koho by si měl člověk, nebo respektivě upír a ještě k tomu jeho děti měli držet u těla. "Tak to jsem zklamán." Pronese opravdu na oko zklamaně, ve skutečnosti jí to nijak nezazlívá. Proč by měl že? Nemůže po ní chtít, aby ho měla zájem hledat po celém světě bůh ví jak dlouho a veškeré její zájmy by byli jen pro něj.
"Něco na tom bude." No nemůže říct, že by jí znal perfektně, přesto dokáže odhadnout alespoň některé situace a jak se v nich asi bude přibližně chovat. Stačí opravdu znát jen trochu povahu člověka a dá se z toho alespoň někdy lecos vyvodit. Navíc ona je ke všemu ještě žena. Jistěže se o tohle bude zajímat. "Stejně v duchu jásáš, že tomu tak není." Pousměje se a přiblíží se o něco blíže k jejím rtům. "Nemohl jsem přece dopustit, abys tu ještě žárlila, ne?" Zašeptá jí u rtů, aniž by se jich dotkl, no hned na to se zase odtáhne do původní vzdálenosti. Jistěže jí jen provokuje, jak to on moc dobře umí. Hraní si s někým je mnohem zábavnější věc, než nějaké dlouhodobé závazky. Má svou volnost, kterou on do jisté míry zkrátka vyžaduje. Nepotřebuje mít za sebou neustále nějakou stíhačku. Takže to, že ho nezažila s tím, že by měl nějakou trvalou partnerku neznamená, že o ženy nemá zájem. Jen má raději ty, jenž si vystačí s jednou nocí a pochopí, že nic víc z toho nebude. Bohužel ne vždy na takovou narazí a někdy se objeví i taková, která mu ráno ztropí pořádnou scénu, což někdy končilo tím, že si mimo hezké noci, dal i vydatnou snídani.
Všiml si moc dobře jak zareagovala na ono pohlazení. No obešlo se to v tuhle chvíli bez nějaké jeho poznámky, jenž by na tu skutečnost poukázala. "Možná bychom netančili, jsem si ale jistý tím, že v mé společnosti by jiná žena v tuhle chvíli i tak nebyla." Aby byl v přítomnosti jiné ženy, nesměla by se tu ona vůbec objevit. Když pevněji stiskne jeho ruku, jemně jí přejede palcem po hřbetě té ruky a samozřejmě se podívá směrem, kterým se koukala i ona. No nesnažil se o to být nějakým způsobem nenápadný, naopak se mu na tváři objevil ještě úsměv, o němž si mohla ona žena myslet, že byl určen jí. No nebyl. "Ať nemůže pohled spustit z kohokoliv, mohla by dobře posloužit jako svačina, co říkáš?" Při jeho posledních slovech se vrátil pohledem zase k ní čekající na to, zda-li bude souhlasit.

Pravá noha se při tanci s tou levou stýkala náležitě jen letmo, jinak by byl člověk schopen zakopnutí, o což asi nikdo nestál především na významnějších událostech, kterých měla za sebou sama dobrou řadu. O nich se také čas od času zmiňovala v psaných listech, jež posílala svému příteli snad do každého koutu světa. „Ty si prostě nedáš říct, co?“ Optala se ho s malým úsměvem, co se jí jen mihnul po rtech, když se tak přiblížil k těm jejím a krátce pak ještě nad tím zakroutila hlavou. Užívala si stejným způsobem tak uvádět lidi do rozpaků, ovšem když se tak dělo jí, neměla to zrovna dvakrát v lásce. „Samozřejmě. Samou nedočkavostí se málem chvěji…“ Prsty nakonec skutečně zamířila až k jeho krku a přejela tak po jeho kůži tam jemně konečky prstů. „Nestrpěla bych pohled na to, jak strháváš šaty z někoho jiného než ze mě.“ Popíchla ho potom sama, ačkoliv se tvářila vážně jak ta socha, kterou určitě někde měli. Jako by to snad myslela skutečně. Následným úsměvem jej však od té myšlenky snad odradila dál, a to zrovna, když ji pohladil po hřbetu ruky po poznámce, která vskutku pohladila její vlastní ego. A čí by taky ne? Vyjadřovat se k ní však dále nechystala.
Její úsměv se jen rozšířil, jakmile přešla řeč na onu ženu v davu, které si všimla jako první. Z toho důvodu by si na ní proto raději smlsla právě jako první, ne-li sama a on se zdál být někým, kdo uměl číst její myšlenky, když navrhl přesně to, nad čím skutečně přemýšlela. „Nezbývá mi nic jiného, než s tebou souhlasit.“ Prohlásila chladným tónem, který byl pravým opakem jejího úsměvu, který se zdál být vřelým, ovšem skrývalo se v něm tak mnohem více. Samolibost, která neznala mezí, dokud nepřišlo na úplný konec. Věnovala tedy Klausovi ještě jeden dlouhý pohled a poté se od něj odtrhla. Úplně stejně – jako by nic proklouzla mezi tančícími páry a další kupou lidí, kteří jí na pár chvil zatarasili před tou ženou cestu. Nesla se, jako by patřila mezi nejvyšší hlavy šlechty a od té ženy ani jednou neopustila očima, když už se k ní jednou vydala. A nakonec se postavila přímo před ní, načež jí jemně pohladila po rameni jako starou známou.
„Drahá, tolik vám to dnes večer sluší…“ Pověděla jí s úsměvem a poté se za ním na vteřinu otočila, aby věděla, jak jim byl daleko. Netrvalo však ani pár vteřin a byla jí slepě doprovázena po schodech nahoru, o kterých sice nevěděla, kam přesně vedly, nicméně si byla jista, že soukromí takového rázu, které potřebovali, naleznou tam dole obklopeni všemi těmi, kteří s radostí přijali pozvání. Jestliže je do nějakého pokoje nezavedl právě on, náhodně vybrala jedny ze zavřených dveří ona sama a vkročila tam. Počkala, až se dveře zavřou a mezitím se pomalu prošla kolem té dámy, kterou si prvně obezřetně prohlédla. Až se potom zastavila u jejího boku a za paži ji silou přitáhla k sobě blíž. Poslechla si slabý, vyděšený povzdech vzhledem k tomu, jak s ní jednala a pohladila ženu po tváři vnější stranou ruky. Trochu od ní odvrátila tvář, nad čímž se Daria pobaveně pousmála a její oči se opět po odmlce setkaly s těmi jeho, až jí v nich nakonec zalesklo samou radostí a touhou. Bylo na čase.

Tanec byl něco, co by nebylo zrovna nejvhodnější neumět. Alespoň těch základních kroků by se měl držet každý a nikomu nemůže být na škodu, když se je naučí. I když se to i jemu tehdy zdálo naprosto zbytečné, jelikož nebyl zas tak moc na takovéhle akce, jejich bratr Elijah se postaral, ať splňují vše, co by se většinou při společenských událostech uplatnit mělo. Jistě, ne vždy musí jít člověk tančit, od nich jako od hostitelů se to ovšem nejspíše možná i očekává. No a v tuhle chvíli si on opravdu uvědomuje, že se mu to neztratí. "Proč bych měl?" Ušlíbne se. Je dost dobré známo, že má svou hlavu někdy až zbytečně moc. Samozřejmě že si nedá jen tak říct a půjde si za tím, co on uzná za vhodné. V žádném případě si nenechá do ničeho kecat. "Myslel jsem si to." Odpoví jí. No, kdo ví, zda-li by jí dokázal rozhodit až takovým způsobem a nebýt jejích dalších slov, která i když nemyslela vážně, on si to pobral po svých a to zcela úmyslně. Může si za to ovšem sama, mohlo jí napadnout, že se jejích slov chytne. Přitáhne si jí k sobě o něco blíže k tělu, že už je opravdu odděluje minimum. "Beru to jako výzvu." Šeptne u jejího ucha, při čemž se jej i rty lehce dotkne. Jak na to bude reagovat nedokáže v tuhle chvíli odhadnout. Něco mu ovšem říká, že dost možná bude hrát tuhle hru s ním. Může se samozřejmě ale plést. Doufal, že s jeho nápadem, týkající se té ženy, která měla tu smůlu, že na ní Daria upozornila, bude souhlasit. Už jenom proto se mu tedy po jejím souhlasu objeví na tváři úsměv. I kdyby nesouhlasila, věděl, že by vzhledem k pohledům té ženy jí nebylo těžké nenásilně dostat do soukromí, kde by ukojil svou chuť na její krev klidně i bez Darii. Tuhle situaci však  není třeba vůbec řešit, vzhledem k tomu, že mu to bylo odsouhlaseno. Nečekal sice, že se od něj po tomhle odtáhne tak rychle, nechal jí ovšem. Alespoň budou mít jistotu, že jim jejich dnešní oběť nikam nezmizí. Vsadil by se, že když by věděla, co způsobí jen jeden jediný pohled, rozmyslela by si, na kom bude oči nechávat. Ne že by mu její pohled vadil, ale nevědomky tím naznačila, jak lehká kořist vlastně bude, čehož oni dva pochopitelně bez zaváhání využili.
Nakonec tedy pouhou chvíli po ní se rozejde za nimi, zatímco oni dvě už mizí na schodech. Narozdíl od nich věděl, kam to vede, proto je zanedlouho již snadno dohnal a jakmile Daria vlezla do jednoho z pokojů, nebyl pozadu a nezapomněl za nimi zavřít dveře. Nepotřebuje, aby náhodou někdo šel kolem a viděl, jaký osud potkal onu ženu. Sleduje pobaveně to, jak si Daria obchází jejich oběť, Strach byl konečně na ní již zřetelný, přesto se ještě neodvážila zakřičet o pomoc, což by jí konec konců ani nedoporučoval. Na druhou stranu přes hlasitou hudbu by jí stejně nejspíše nikdo neuslyšel. "Lásko, neměla by jsi jí tolik děsit." Pronese káravě, nutno ovšem podotknout, že ta slova nemyslel vážně. Ten strach je zároveň v jisté míře i zvrácené potěšení. Pár kroky přejde až k ním, při čemž se podívá na ženu, na kterou se usměje, jakoby se jí snad snažil být oporou a chtěl jí uklidnit. Zastrčí jí vlasy z jedné strany za ucho, při čemž jí zároveň odhrne i vlasy z jejího krku. "Slibuji, že to nebude bolet, zlato.." Přejede jí prstami po jejím odhaleném krku až na rameno. "Alespoň ne tolik.." Z tváře mu úsměv nemizí. No následně je obě obejde a ocitne se za zády Darii. Rukou jí přejede po její páteři a zastaví se na bedrech. "Posluž si." Promluví tiše k ní a následně už sleduje a čeká na to, kdy se do ní Daria zakousne.

Jakmile si ji k sobě přiblížil více, než se zdálo být především na veřejnosti vhodným, zpozorněla. Koutkem oka jej pak pozorně sledovala, jak svou pusou zaparkoval v blízkosti jejího ucha. Neutekla zašimrání v celém těle poté, co se jí tak dotkl a na tváři se jí objevil úšklebek, který během okamžiku zmizel. Nehodlala se mu vzdát tak brzy, rozhodně ne. Jak jí tam zašeptal, sklouzla rukou z jeho ramene níže a přejela jí, párkrát jej pohladila po hrudi. Pomalu otočila hlavu tak, aby se případně namísto jejího ouška setkal s jejími rty a mile, tak nevinně se pousmála. „V tom případě ti přeji hodně štěstí…“ Vydechla k nim a nakonec si nějakou tu maličkost přeci jen neodpustila. Sama přejela rty svými po těch jeho, až to muselo vypadat, že se tomu vlastně poddá. Opět vzhlédla k jeho očím a na vteřinu se k nim, jemu ještě přitiskla, načež se však zničehonic otočila a už si to mířila za jejich budoucí obětí, se kterou se následně vydala po schodech nahoru a tam s ní potom skončili v některé z uzavřených prostor pro návštěvníky toho večera. Bůhví, jestli by se tam ta žena dostala i někdy jindy, nebýt Darii. Neprokazovala jí tím pádem vlastně určitý druh laskavosti?
„Prostě si nemůžu pomoct…“ Přiznala se mu, když přestala kroužit kroky kolem té nešťastné a po tom pohlazení, které se jí očividně nezamlouvala, ji pevně chytila za bradu. Přitáhla si ji za ni blíže a přimhouřila oči, zatímco se zahleděla do těch jejích. Stačilo pouhých pár slov a mohla být jejich služkou, otrokem. Někým, kdo by musel splnit jakékoliv jejich přání, nehledě na následky. Řadu svých zákusků po svém aktu donutila k tomu, aby spáchali sebevraždu. Některé z nich byly velice originální, to musela uznat. Uspokojoval ji ale jejich pohled v očích, mimika celé tváře a následná gesta. Jak se smrti báli a jí samotné. Kolikrát se divila, že jim strachem dokonce nezešedivěly vlasy. Zas tak důkladně je ale popravdě potom nezkoumala. Také zbožňovala žadonění o milost, kterou vydala jen málokomu. Onen člověk ji musel čímsi zaujmout, aby viděla smysl jeho žití. Nikdy však nevztáhla ruku na dítě a ani to do budoucna neplánovala. „Mám to tak ráda.“
S úsměvem pozorovala, jak si dal tu práci s tím, aby jí tu ženu přichystal a pustila její bradu. Brzy ji hodlala držet jinde a mnohem více. Svírat ji tak, až se nestačila nadechnout a měla tu potřebu zápasit, přestože tento boj nemohla nikdy vyhrát. Byla pouhým člověkem naprosto bez ochrany a navíc se do toho namočila sama. Z vlastní vůle, dalo by se říct. Inu, to ovšem nebylo něco, co by se nesmrtelné brunetce nějakým způsobem příčilo, to ne. Ráda se s nimi ještě prala, zkoušela jejich síly a hleděla jim do tváře, ve kterých se také rádoby skrývala snaha o to, vyhrát nad ní. To se ale ještě nepodařilo nikomu. Až se postavil za ni a dlouze ji pohladil po zádech, jen na vteřinu otočila hlavu ke straně, jako s účelem se za ním podívat. Jak už zmíněno, trvalo to ale jen vteřinu. Krátce nato totiž omotala ženě ruku kolem pasu, která se v tu chvíli pokusila utéct a ona se nad tím pouze pobaveně uchechtla. „Špatný výběr plesu, drahá.“ Ta slova zazněla vcelku smutně na to, že se bavila královsky. Tak to ale s léty praxe fungovalo. Každý se v různých odvětvích zlepšoval, jak jen to šlo. Měli na to čas až do úplného konce světa.
Zrzavou nechráněnou chytla vzadu právě za vlasy a zatahala za ně, když jí to škubání sebou začalo být otravným. „Zvláštní. Přijde mi, jako by po tom toužila sama…“ Dodala nakonec těsně před zakousnutím se do ní. Nejprve se na ni ještě podívala tak, za své upíří podoby a pak do ní zabořila špičáky na té straně, kterou ji přichystal. Je tedy možné, že si tam udělal místečko právě pro sebe, ale ať už to tak bylo nebo ne, nijak na to nebrala ohledy. Jednala instinktivně tak, jak se jí zachtělo. Nedala si tu práci s tím, uklízet všechnu tu krev a nechala ji také stékat po odhalené kůži i šatech nešťastnice, aniž by však zašpinila ty své. Na svou tvář už ovšem ohledy tolik nebrala, ta šla umýt snadno na rozdíl od drahé látky, jež obepínala její tělo. Rukama ji svírala tak silně, až nehty dosáhla na její kůži také jinde a těmi se do ní zaryla stejně jako zuby o něco výše. Opět potom ještě zatahala za její vlasy, až jistě poničila její účes, s kterým si mohla dát i hodiny práce, ne-li někdo jiný. S tou lidskou krví, která proudila jejím hrdlem, až dokonce málem zapomněla na to, že tam s ní nebyla sama a tvářila se dost sobecky, že se s ním nijak dělit nehodlá. Opak byl však pravdou. Jestli se stále ještě chtěl přidat, jak bylo původně v plánu, s radostí mu ji hodlala přenechat. Alespoň tedy z části.

Nikdy nebyl tím, který dbal až příliš na společenská pravidla a i když se uměl chovat tak jak se sluší a patří, tak tu od dodržování toho všeho do posledního předepsaného písmenka byl Elijah, ne on. Proto mu nedělalo nejmenší problém si jí přitáhnout blíže, než je vhodné. Stejně si jich většina ani nevšimne v tomhle davu a kdo si všimne a bude to případně odsuzovat, stejně ho to zrovna trápit nebude. Nehledě na to, že je to ples ještě ke všemu právě jeho rodiny. Čili pravděpodobnost, že by ho tu někdo kvůli tomuhle osočil není zas tak velká, jako když by byl hostem na nějakém plese. Jediné, co se nejspíše může stát je to, že by je přišel upozornit na tohle Elijah, ale ani v tom nevidí on žádnou katastrofu a pravděpodobně by ho nějakým způsobem odbyl.
Vzhledem k tomu, jak sjela rukou na jeho hruď a dle jejích slov usoudil, že se přeci jen rozhodla hrát s ním a tahle situace jí tím pádem nijak výrazně nepohoršuje. Neví, jak těžké to s ní může být, ale on sám když si něco umane, dokáže být jako v jednom z mála případů docela vytrvalý. "Jsem si jistý, že štěstí nebude potřeba. Moje charisma postačí." Šeptne u jejích rtů, při čemž se jich po chvíli ona sama dotkne. Jak naivní si bylo myslet, že by to šlo tak snadno. No nešlo, během chvíle se rychlostí blesku po tomhle otočila a vydala za za tou ženou a jeho tam jen nechala stát. Někoho by to možná mohlo i  rozhodit, jeho ovšem naštěstí ne. Zachoval si poměrně chladnou hlavu a zanedlouho je dokonce už dohnal a došel s nimi do místnosti, kde budou mít své soukromí.
"Toho jsem si všiml ve chvíli, kdy jsi jí dala přednost přede mnou." Připomene jí lehce ublííženě, že ho tam nechala ze sekundy na sekundu. Ve skutečnosti jí to nezazlívá. Který upír by si odmítl příležitost na být dobré krve z vyděšené ženy, která se prakticky na tom plese sama, byť nevědomky nabízela. Každý si zkrátka různé pohledy přebere jinak a oni si to bohužel pro ní přebrali tímhle způsobem. Kdo ví, možná za dnešek nebude tahle rusovláska jediná, kdo přijde jejich rukou k nějaké té úhoně. A to se ještě neví, co přesně se stane s ní. Nejspíše nebude mít ovšem takové štěstí, že přežije dnešek. Už jenom když se vezme v potaz, že jeden upír zvládne zabít bez problému člověka tím, že jej vysaje, co tepve, když jsou na jednu drobnou a křehkou ženu upíři dva. Pravděpodobně v jejím těle moc krve nezbyde.
Bylo opravdu zvráceně potěšující sledovat ten strach v jejích očí. Srdce jí bušilo tak nahlas a tak rychle, že se nemusel na její tlukot ani nijak víc soustředit, aby jej slyšel. Přesto se kupodivu jinak zatím statečně držela a nezačala prosit o milost, volat o pomoc, nebo se snažit utéct, i když s tím útěkem to nakonec zakřikl. Ne že by měla ovšem šanci, aby se jí to povedlo. I kdyby proklouzla jednomu z nich nějakým nečekaným způsobem, stále je tu ten druhý, aby jí případně včas zastavil. Nechával to v tuhle chvíli ovšem na Darii. Věděl, že si poradí. Není žádný mladý nezkušený upír, který by se nedokázal kontrolovat a nezvládl by jednoho člověka, ještě k tomu ženu, které z pravidla bývají slabší, i když jejich bojovnost o svůj vlastní život do poslední chvíle jim nelze zapřít. Nic to ovšem nemění na tom, že ať vynaloží úsilí jakékoliv, nemají šanci. Kdyby svět věděl, co se skrývá v temnotě, rozhodně by nepovažoval za největšího predátora na světě právě člověka. Je si jistý tím, že právě upíři, přinejmenším ti starší budou na vrcholu potravního řetězce.
"Vypadalo to tak už dole, nejspíše nebudeš daleko od pravdy." Z jeho tváře stále nemizí ten samolibý, ale zároveň spokojený úsměv. Stále bylo přeci jen úsměvné už i jen to, jak se žena snažila pořád bojovat, ale zároveň bylo již na první pohled zřejmé, že pomalu a jistě slábne a její boj je prohraný. No, nehodlal přenechat veškerou krev pouze Darii, proto to nenavrhl, aby sledoval, jak se ona sama krmí. Proto přejde na druhou stranu ženy, ze které Daria nepije a chytí její ruku dostatečně pevně, aby se nevysmekla. Ne-li možná i trochu bolestivě. Jeho tvář se mu též změní na tu upíří a pozvedne ruku zrzky nahoru. Přeci se k ní nebude naklánět on. Poté bez vší opatrnosti a možná až surově se zakousne do jejího zápěstí, odkud též se mu dostává dostatečného množství krve. Zakousne se do ní ještě hlouběji, až opět z jejích úst vyjde bolestné, avšak už velmi slabé zasténání. Nic, na co by měl v plánu brát jediný dohled. Původně si myslel, že by jí byli mohli nechat žít ještě chvíli a zajistit jí tak ještě lepší večer, než má v tuhle chvíli teď. No nakonec přeci jen tuhle myšlenku pustil a od ženy se odtáhl až ve chvíli, kdy její tělo ochablo a zůstalo bez krve. Zase se tedy už narovná a slízne si z rtů zbytky krve. Následně si i palcem setře krev stékající z jednoho z koutků a tu též slízne. Byla by přeci jen škoda, když by přišla ta krev nazmar. Konečně svůj pohled po tomhle přesune na Dariu. Spokojená? Usměje se. On spokojený rozhodně byl.

Jak rusovlasá žena začala upadat do nikdy nekončící říše spánku, ještě ji chvíli držela ve svém náručí a nasávala dále, dokud nepřišla na to, že už neměla, co rozdávat. Všechno to skončilo v tělech jich dvou, jež se právě při krmení stávali mnohem více nenasytnými než na začátku. Tak to alespoň tedy prožívala ona a možná to byl jeden z těch důvodů, proč většina jejích kořistí nepřežila, pokud je už více nepotřebovala nebo si neusmyslila, že by se jí mohli hodit. Musela ovšem uznat, že ta, jež díky jejich aktu padla do náručí samotné smrti, vydržela docela dlouho jak naživu, tak i ta její bojovnost. Nemluvě o výkřicích, které ze sebe v prvních momentech vydala, ty však upírka hbitě zarazila volnou rukou. Měla dost síly na to, aby si ji u sebe přidržela jen jednou. Zjevně proto jejich druh nabírali právě síly, no ne? Dobrovolných obětí totiž zrovna moc po světe nekolovalo. Naneštěstí. I tak se s tím ovšem dalo poprat – a to právě patřilo k té nejzábavnější části celého procesu, jenž jim přinášel neskonalou slast.
Cítila, jak se od ženy vzdálil jako první on a jen vteřinu poté udělala to samé. Škubla však prvně s čímsi; náhrdelníkem z jejího krku a potom to bezvládné tělo odžduchla od sebe pryč k zemi. Prostě ji pustila, jako by nebyla ničím jiným než hadrovou panenkou, o které rozhodla, že už si s ní prostě nebude dále hrát. Párkrát pootevřenými ústy nasála vzduchu, načež si prsty přejela právě po nich a také bradě, načež si je přitiskla zpátky právě zas ke rtům a tam je jeden po druhém prvně jemně nasála a vzápětí hned olízla. „V rámci možností…“ Vydechla a hned nato ze sebe vydala zvonivý smích, zatímco pozvedla svou ruku, ve které držela ženin šperk, jenž si bez otázek si přivlastnila. Ne že by jí na to něco tamta mohla ještě něco povědět. Dávno byla tuhá. Zprvu jen očima, následně také pomocí hmatu bříšky prstů si jej pořádně prohlédla a ušklíbla se. „Alespoň měla vkus, když už byla tak hloupá.“ Vzhlédla pohledem zase k jeho tváři a sevřela náhrdelník ve dlani, načež jej skryla ve svém výstřihu. Svlékat se mu tam přece nehodlala, aby hrozila jeho ztráta.
„Není nad to, zemřít v mém náručí.“ Pověděla to tak, jako by se tím i vychloubala a s úsměvem přešla o cosi blíže k oknu, kde se následně zahleděla na svůj odraz. Pořádně se prohlédla od hlavy až k patám, poupravila si vlasy a případně také uhladila šaty. Sáhla pak ještě několikrát po své tváři, jak se snažila o to, aby byla bezchybná jako kdykoliv jindy a zabodla se poté pohledem do něj skrze sklo toho okna jako tisícem nožů – v jejich případě tisícem ze dřeva vyrobených kolíků, které jim nepřinášely zrovna potěšení. Alespoň tedy o žádných takových nevěděla, ale čest svobodě… „Nejspíše bych si měla jít přepudrovat nos...“ Oznámila náhodou, otočila se k němu čelem a opět se malinko ušklíbla. „Nebo to mám raději nechat na později?“

Byl by si rozhodně dal ještě trochu krve, ale vzhledem k tomu, že z ní už nebylo co dostat, nezbývalo mu nic jiného než se odtáhnout. A nešlo o to, že by byl hladový, zkrátka jakmile upír okusí nějakou krev, proč by měl přestávat, když k tomu nemá důvod. Probudí se jeho pravá krvežíznivost bez ohledu na to, jak se umí ovládat. Pak je jen o vůli se včas odtáhnout a že on umí za tu dobu, co je na světě se včas odtáhnout, aby svou oběť nezabil, ale zrovna dnes k tomu nebyl důvod. Ví, že nemůže v New Orleans zabíjet, alespoň ne často, protože by je Mikael našel, ale jednou za čas se nic moc nestane. Navíc o tom, jak zemřela se v případě jejich již mrtvé společnice nikdo nedozví. Postará se o to, aby se někdo zbavil těla a nejlépe tím způsobem, že ho prostě spálí na popel. On to rozhodně dělat nehodlá, proč by se měl namáhat, když si na to sežene bez problému lidi. Pravděpodobně někoho ovlivní, aby se nejen zbavil těla, ale uklidil i ten svinčík, který po ní zůstal na podlaze. Nechce mít přeci jen na podlaze krvavé skvrny. Jediné štěstí je, že se nejedná o koberec, protože z toho by to nikdo nejspíše už nedostal. Na druhou stranu pořídit jiný a třeba i lepší by problém též nebyl.
Když tedy se konečně odtáhl, sotva se ohlédl za tělem rusovlásky, jenž Daria bezohledně pustila na zem. Ne že by to té chuděre v tuhle chvíli mělo nějakým způsobem vadit. Samotná smrt, která nepatřila nejspíše mezi ty nejpříjemnější bylo víc, než dost. To, že její tělo bez života bylo puštěno na zem jako kus hadru jí už bude sotva jen zajímat. Na co ovšem přesunul svůj pohled byl náhrdelník, jenž si Daria přivlastnila. No sám si od svých obětí sem tam něco vzal. Stejně jim to bude už k ničemu. "Neříkej, že nemáš ještě dost.." Pronese po její odpovědi. Je si jistý, že krve měla dostatek, pravděpodobně jí nechal i více, než sám pro sebe, ale co už. Tohle není podstatné a svou poznámku prohodil prakticky jen protože si prostě nemohl nechat ujít příležitost zase do ní nějakým způsobem rýt. Přesune svůj pohled z náhrdelníku na její tvář a pokrčí lehce rameny. "Alespoň jí nebylo tak těžké sem dostat. Naivní a hloupé jsou vždycky nejsnadnější." Podotkne. Vlastně tímhle dělají i světu laskavost. Co na tom, že je pěkná a má dobrý vkus, když je hloupá. Do reálného života je prakticky naprosto k ničemu. A kdo by chtěl takovou ženu?
"Rozhodně to byla její vysněná smrt." Nikdo navíc přece nechce umírat sám ne? Ona měla hned společnost dvou lidí. Měla vlastně lepší luxus, než spousta jiných jedinců. Když by se všechno bralo ovšem tímhle způsobem, je pravda, že i ta nejhorší vražda by se dala nějakým způsobem obhájit. Ne nadarmo taky už párkrát slyšel, že on sám by se dokázal vykecat i z pekla. Něco na tom dost možná bude. Umí to se slovy a dokáže v mnoha případech přesvědčit lidi o své pravdě nebo je přimět nějakým způsobem ať udělají to co chce. A rozhodě to není vlastnost, která by pro něj byla na škodu. Podívá se směrem k ní, při čemž v odraze moc dobře mohl vidět, co vlastně dělá. Jistěže se upravovala jako typická ženská. Nakonec tedy od mrtvoly na zemi zamíří k ní a dorazí před ní jen chvíli poté, co se k němu otočila. Natáhne k její tváři ruku, po níž jí pohladí a následně jí odhrne pár neposedných pramínků, které jí samotné možná ani nepřekáželi a poté stáhl ruku zpět k tělu. Rozhodně šlo o jemnější zacházení, než s jakým zacházel s tou rusovláskou. "Děláš si zbytečné starosti, stále vypadáš dobře." Ujistí jí. No za ty léta si už ovšem stihl navyknout tak nějak na to, že spoustu žen řeší svůj vzhled možná až přespříliš přehnaně.

Za bezvládným tělem ženy, kterou společně připravili o život, se ani jednou neohlédla, když už ji nechala padnout k zemi. Práci si dala jen s tím, ji překročit, jakmile přešla na druhou stranu pokoje a tam se na dobrou chvíli zastavila, jako by nad tím svým činem ještě mlčky rozjímala, zatímco se upravovala. No co, nemohla odtamtud přece odejít zamořená krví, která šla jen těžko vyprat z šatů. Ty její ovšem naštěstí zůstaly nedotčeny. Hodlala si je také do budoucna ponechat jako jednu ze vzpomínek na ony minulé časy. Byly až příliš krásné na to, aby je nechala někde zemřít stejně jako tu ženu a další človíčky bez šance žít tak dlouho jako ona sama a ještě déle. Nedotčenost krví se však netýkala té, jež ležela na zemi a vydala se na onen svět. „Vzdorovala však vcelku pěkně. Kolik bys jí dal bodů?“ Zeptala se včetně pozdvihnutí obočí s tou otázkou a následně stála tváří v tvář opět jeho maličkosti.
Párkrát ještě si prsty pročesala vlasy, načež jí s tím pomohl i on sám a jak tak dělal, cuklo jí v levém koutku. „Hezky se o mě staráš…“ Zhodnotila již s menším úsměvem, který se vzápětí jen rozšířil, jakmile přišlo na kompliment. Až to mohlo začít vypadat tak, že to všechno dělala jen proto, aby si tohle vysloužila a stála o to, to slyšet. „Já vím, že ano?“ Chvilkově nakrčila obočí a zůstala pak na něm prostě viset pohledem, kdy mezi nimi zavládla chvíle ticha, dokud se k jejím uším nedostal opět zvuk hudby, která se ozývala zespodu. I v té místnosti, kde se nacházeli, ji šlo slyšet, ač byly za zavřenými dveřmi. Kdoví, jestli to měl na starost jejich zintenzivnělý sluch anebo prostá hlasitost těch tónů. Nebylo to však tak hlučné, aby to je nebo kohokoliv jiného rušilo. „Příště bychom se měli někam společně vydat včetně Kola, až se tady konečně ukáže. Pokud tedy nezačne zabíjet až přespříliš. Jsem si ale více než jistá, že by sis ho poté sám srovnal do latě…“
Z růžových rtů se ozval krátký, leč vcelku chytlavý smích, načež opět zavládlo hrobové ticho a spolu s ním i ona ve tváři, hlase zvážněla. Jako by právě stáli na hřbitově – přeci jen tam s nimi v pokoji zrovna pobývalo mrtvé tělo a zdola se linula hudba… Ač veselá. „Vím, jak je pro tebe důležité, aby všechny nekalé stopy co nejrychleji zmizely. Pochopila jsem to už minule.“ Pozvedla o cosi hlavu, jako by ji někdo chytl za bradu a sám tak s její tváří udělal. Nacházeli se tam však jen oni dva a nikdo třetí. Muselo tedy jít o jakýsi instinkt nebo určité hledání svého pohodlí, přestože mohla v tu chvíli vypadat nad ním nadřazeně. O tom by se dalo jedině diskutovat. „Skutečně si myslíš, že své výzvy dovršíš?“ Položila mu další otázku a s ním přišel další úsměv, snad aby zahnala tu vážnost, která na moment nastala mezi nimi dvěma. Prohodila ta slova tak sladce, jako by právě ochutnávala čokoládu, ač se v nich schovávala ještě jakási trpkost. Hořkost. Příchuť zpochybnění, přestože to celé nebrala ani trochu vážně a svým způsobem doufala v to, že to měl stejně, ačkoliv odmítat snad nemusela věčně.

Bezvládné tělo nebylo vskutku už třeba jakkoliv řešit. Jakmile odejdou hosté, ti, jenž budou mít za úkol úklid rezidence po plese, budou mít rovnou za úkol i zamést stopu po jakékoliv vraždě, jenž se tady uskutečnila. A úplně nejlepší by bylo, když by tohle uniklo i očím jeho staršího bratra. Nebyla by to věc, ze který by byl nadšený a pravděpodobně by ho čekala přednáška o tom, jak je nezodpovědný a neopatrný. Samé záživné věci. Nehledě na to, že tu teď s nimi v rezidenci žije dítě, kterému by se taky tohle nemělo úplně objevit na očí. Tohle všechno se ovšem opravdu bude řešit až zítra. Přejde po místnosti, ještě předtím, než se vydal za ní a při jejím dotaze se zastaví. "Vzdorovala. Na druhou stranu jsem viděl už i mnohem lepší. Takových sedm z deseti bude nejspíše to správné číslo." I když vzdorovala vskutku pěkně, slábla rychle, což zapříčinilo to, že její boj nebyl zas tak dlouhý, jako u jiných. Na druhou stranu když z ní krev mizí dvakrát tak velkou rychlostí, asi se nelze divit tomu, že slábla rychleji, než jiní.
V tu chvíli už stál před ní, když si rovnala vlasy s čímž jí nakonec i pomohl. Ale kdo ví, možná to byla jen záminka pro to, aby se jí mohl dotnout, i když není zrovna někdo, kdo by potřeboval záminky. Dělá si zkrátka to, co chce. Pousměje se na její slova. "Čekala jsi snad něco jiného?" Zeptá se jí. Těžko říct, co si na ní před lety tak moc oblíbil, ale patří mezi lidi, za které by se byl nejspíše ochoten postavit, když by bylo třeba, jako je toho schopen u rodiny. Nejspíše by neobětoval kvůli ní zase svůj vlastní život, ale když by to bylo v jeho silách, byl by jí dokonce ochoten pomoci a to už opravdu něco znamená. Krom rodiny málokdy potká někoho, kdo se pro něj stane takovým způsobem důležitý. "Už to tak bude." Podotkne, čím prakticky ukončil tohle téma. Tedy za předpokladu že mu nakonec ještě nějakým způsobem neodpoví. Když nastane ta chvilka ticha, udělá jeden nebo dva kroky k oknu, díky čemuž už nestojí naproti ní. No naštěstí to ticho je brzy prolomeno. "To bychom mohli. Jaké místo navrhuješ?" Zeptá se jí, zatímco pozoruje co se děje venku. Jistěže by někam mohli jít i s Kolem, za předpokladu, že jeho bratr vychladne co nejdříve, až mu z těla vytáhne tu dýku. Jistý si totiž je zatím jen tím, že bude běsnit, ne že bude v klidu a ještě by rád s ním někam šel.
Opět se nakonec vrátil na místo před ní, kde stál i předtím, než šel k oknu. "Pokud se chceme tady zdržet déle, než chvíli, bude třeba tutlat cokoliv, co by se dalo spojit s upíry." Přikývne. Nedělá to rád. Nebaví ho věčné dávání si pozor, ale jeho situace mu nedává na výběr. Žije na světě sice dlouhou dobu, ale stále neplánuje umírat a už vůbec ne rukou Mikaela. To by nemohl dopustit. Pokud má někdy umřít, doufá, že to bude nějaká důstojná smrt a být zabit Mikaelem má od důstojnosti opravdu daleko. Bohužel jako jediný má pro to, aby mohl zemřít i vhodné prostředky.
Lehce se pobaveně ušklíbne a svou pravou ruku jí položí na její levý bok. "Myslíš si, že by bylo tak těžké toho dosáhnout?" Pravda je, že i když by to bylo nejspíše hezké zpestření večera, nemá zase potřebu nutně dosáhnout svého. A on samotný by se nejspíše u ní sám o nic nepokoušel, když by si nenaběhla. Má vůči ní zkrátka jistý respekt a uznání, který si dokázala získat právě díky tomu, že má i ona sama respekt a uznání vůči jeho osobě.

„Kamkoliv nás nos zavede. Mohli bychom si odchytit něčí společnost na hlavní ulici, vzít to nejprve zlehka… A o to více se později pobavit nad jejich naivitou. Přijde mi, jako by se lidé poslední dobou stávali jen čím dál více hloupějšími. Kdo má tohle na svědomí…“ Zasmála se zas a stála k němu tedy zády, jakmile se rozhodl přejít blíže k oknu, načež se ocitl zase u ní. „Hodláš skrývat i činy ostatních? Jsem si jistá, že tady rozhodně nejsme sami. A o to více nás určitě bude, až se tady sejdeme po létech zas.“ Netvářila se nijak šťastně, zároveň však ani tak, že by se k tomu stavěla zle. Udržovala si svůj neutrální výraz, ze kterého nešla vyčíst ani jedna myšlenka z těch, které se míjely jedna za druhou, tam v její hlavě. „Kdybychom nechali ovlivnit určitou část lidí z určitých koutů města, možná by se tomu stěhování dalo předejít na dobré desetiletí, ne-li více. Jak dlouho se už tady vlastně nacházíte?“
S tím přiložením jeho ruky na její bok se tiše uchichtla a sklouzla pohledem z něj směrem dolů někam za. Lehce ještě zakroutila hlavou a až poté se zas na něho podívala. „Nevím, s jakými ženami ses kdy stýkal, ale já když si něco usmyslím, tak se tomu jen tak nepoddám. Nějakou dobu to trvá. Dny, měsíce… Roky.“ Pousmála se, chytla jej za tu ruku, kterou jemně pohladila po jejím hřbetě, ale pak jí mávla do strany a ty své spojila za zády, načež prošla kolem něj. „Má naivita je po své smrti už několik století, ale chápu, že někteří se zřejmě ani po tom tisíci let a více neponaučí…“ V tu chvíli, co to pronesla, se zatvářila, jak královsky se tím baví a zastavila se v takové dobré půli místnosti. To proto, aby se na něho pak pouze jen vytočila a usmála se o to víc, ač nevinně. Jistě chápal, na co nebo koho tím narážela. Neměla to však nikomu za zlé. Ta žena byla zřejmě akorát nikdy nepoučitelné povahy.
Pozvedla ručku, kterou si přitiskla nejdříve k hrudníku a poté si kolem ukazováčku namotala pramen nebo dva svých, v tu chvíli jemně zvlněných vlasů. Zadívala se při tom zase na něho, jako by tím měla naznačovat právě to, že v jejích slovech skutečně nebyla špetka zášti vůči té osobě. Vlasy pak pustila, přehodila hned několik pramenů na záda a v mžiku se objevila těsně u něj. Hned nato ho vzala za obě ruce a s úsměvem ho táhla pozadu ke dveřím. „Pojď, utíká nám zábava. Nikdo si s tím snad nedal práci jen tak, pro nic za nic. Ledaže bys plánoval mi konečně prozradit, odkud řada obrazů v tomto domě pochází?“ Pozvedla spolu s tou otázkou pouze levé obočí, což povětšinou zdědila po své matce a zasmála se. „Samozřejmě všichni už tehdy před léty drželi jazyk za zuby a já nepoložila žádnou z možných otázek...“ Zamrkala na něho svými dlouhými černými řasy a úsměv z její tváře stále nikam nemizel. Měla k tomu snad také důvod? V tu chvíli rozhodně ne, přestože existovala řada věcí, jež by to mohla změnit a mnohem více.