Klaus Mikaelson

"To zní jako plán, pokud Kol bude souhlasit, určitě něco takového podniknout můžeme." Ujistí jí. Je tam ovšem to velké pokud. Přeci jen se mu ještě nikdy nestalo, že by Kol nebyl naštvaný potom, co vytáhli z něj dýku. "Připrav se ale na to, že Elijah nebude vypadat příliš nadšeně." Upozorní jí. On sám si z toho ovšem nic nedělá. Navíc pevně věří v to, že to Elijaha přejde vcelku rychle a to, že se bavili na naivitě lidských jedinců nakonec přejde bez nějakých problémů. "Sami tu rozhodně nebudeme a pokud se tu budeme chtít zdržet ještě několik let." Samozřejmě že už slušným způsobem zapracovali na tom, aby nebyli jen tak prozrazeni. Nebyli hloupí a vše potřebné mají pojištěné již nějakou dobu a zatím vše vychází jak má. Už teď jsou tu déle, než je obvyklé a to už je vskutku co říct. "Lidi, kteří stojí za ovlivnění v tomhle městě jen tak neovlivníš. Vědí o existenci upírů. Vědí dokonce i o nás. Už jsme se ale dávno pojistili. Možná nejdou ovlivnit tak, jak upíři jsou zvyklý ovlivňovat, ale nechají se snadno ovlivnit díky penězům. Oni dostávají od nás peníze a oni dělají mnoho proto, aby se nerozneslo do světa, že jsme tady. A už jsme tady nějakou dobu, asi od roku 1713." Vysvětlí jí situaci. Byla to jedna z prvních věcí, o které se zejména Elijah začal starat a uzavírat vhodné dohody. Samozřejmě do spoustu věcí se zapojil i on sám a mimo jiné pomohl guvernérovi tohle město vybudovat. Nejspíše právě už jenom proto má tolik tohle město tak rád. Má tu též svůj podíl na jeho rozvoji.
"Stýkal jsem se s různými typy žen. Je ovšem pravda, že většina žen nebyli tak umíněné jako ty." Že by za celá svůj život se zaměřoval jen na jeden určitý a specifický typ žen se říct nedá. Přeci jen ho zas tolik nezajímalo, zda-li mu povahově sedí, když šlo jen o jednu noc. Případně i večer za předpokladu, že se jednalo například právě o nějakou takovou akci, na které nebyl od věci mít doprovod. Naštěstí jeho doprovod, i když neplánovaně tvoří Daria. Nelze ovšem říct, že by se na tom plese nijak zásadně zdržovali. Spíše jsou právě v tomhle soukromí, které mají i teď. Svou ruku stáhl k tělu, když jí z jejího boku sundala a otočil se tak, aby na ní viděl, když se vydala doprostřed místnosti. "Jo, někdo je naivní i po tisíci letech. No a proto jsem tu já, abych jí od té naivity co nejvíce zachránil a nedopadla jako někdo z těch žen, které jsem za život už potkal, jen bez toho prokouslého hrdla a vysáté krve." Naštěstí se alespoň tohle nemůže stát a krom zlomeného srdíčka by z nešťastného vztahu vzešla relativně dobře. Což se nedalo říct o mnoho těch, které skončili v jeho posteli.
Po jejích slovech se pohodlně nakonec opřel na stěnu, to v tu chvíli totiž ještě nevěděl, že to bylo naprosto zbytečné a ne na příliš dlouhou dobu. Během několika následujících chvil setotiž zase v jeho blízkosti objevila Daria a už ho chytala za obě ruce a táhla ho pryč z místnosti. Když by se snažil, pravděpodobně by s ním zas tolik nehla, přeci jen se ale zády odlepil od stěny a šel s ní při čemž poslouchal její slova. "Stále jsou pro tebe obrazy takovou neskutečnou záhadou?" Ušklíbne se. Nikdy se jí nezmínil, že se věnuje umění. A co si budeme povídat, kdo by to do někoho jako je on řekl, že? Ani ta osoba, která ho zná nejlépe by pravděpodobně do něj neřekla, že maluje, kdyby to o něm nevěděla. "Nepoložila jsi, i když jsi mohla. Jak obdivuhodné." Pronese s lehkou ironií, kterou ovšem nemyslel nijak zle. Ne v jejím případě. Vyjde s ní z místnosti, při čemž jednu ruku vysmekne z jejího sevření. Zavře dveře od pokoje, ve kterém je mrtvá rusovláska. "Pojď." Promluví směrem k ní a vydá se s ní za ruku ne dolu, ale do jiné místnosti. Do jeho vlastního ateliéru. Otevře dveře a vejde dovnitř jako první, no pokud se ho nepustila, pravděpodobně bude hned v závěsu. Vešli do místnosti, v níž bylo spoustu různých obrazů a mimo to na plátně byl rozpracovaný obraz a na stole různé dokončené skici. No a samozřejmě nechyběli různé barvy, štětce, tužky a jiné potřebné věci na malbu i kresbu a dokonce i nedopitá flaška whisky. Občas i při malování není na škodu si dát trochu alkoholu. "Možná bych ti přeci jen už opravdu mohl prozradit, odkud ty obrazy pochází." Podotkne, při čemž z malby na plátně se podívá na ní.

„1713?“ Zopakovala po něm ten letopočet s přimhouřením očí. „Takže jste se odsud vlastně nehnuli.“ Spíše to oznámila, než aby mu to položila otázkou a krapet pobaveně vydechla. Sama nikdy nezůstala na jednom místě tak dlouho. Ne že by před někým utíkala, akorát chtěla poznat ze světa co nejvíce. Měla na to sice celou věčnost, ale ta jak rychle začala, tak mohla také stejnou rychlostí skončit. Proto asi byla v neustálém pohybu. Svému příteli však vždy stačila v dopisech zmínit, kde ji najít příště a kam by tím pádem měl přijít list zase od něj pro ni. Zase tolikrát se s ním nestýkala, ačkoliv si s ním psala bez přestání a byla by pro něj položila život, který si snažila chránit, jak jen mohla. Na to ale mohlo mít dopad právě to, kvůli čemu se vlastně prvně rozloučili a ona zůstala poprvé sama. Tak prožila další dvě dekády, tentokrát už se smysly upíra. Když jej poté konečně našla opět, vcelku dobře si to všechno mezi sebou vyříkali, než byla třeba vyvozovat jakési ukvapené závěry – což ale za jejich situace proběhlo úvodem, bohužel. „Umíněné… To se mi líbí.“ Zasmála se tomu nejprve krátce, pak ale promluvil znovu a vyšlo z ní ještě takové milé zachichotání, jak ochranitelsky promluvil o své na první pohled neméně milé sestře. „Svým způsobem by měla být ráda za to, že tě má.“ Zhodnotila, mrkla na něho spiklenecky a tím to téma snad už úplně zakončila.
Odtáhla jej tedy pomocí chycení jeho rukou od té zdi a s tou otázkou o obrazech se usmála. „Ani bys nevěřil jak neskutečnou…“ Naklonila lehce hlavu ke straně a na jeho ironickou poznámku nereagovala. Namísto toho se vydala tedy za ním, když ji tak rozhodnutě začal vést jinam. Od jeho ruky opustila teprve, jakmile ty další dveře; od jiného pokoje otevřel a nechala ho vejít dovnitř jako prvního. Držela se ale hned za ním, ačkoliv si neopětovali žádný dotek. Sama se poté po té místnosti rozešla nějakým směrem a důkladně si to tam začala prohlížet, až zůstal stát za ní. „Nebránila bych se tomu, to znát. Třeba bych si pak mohla rozmyslet objednávku…“ Zacukal jí s tím koutek rtů a vzala do rukou pár skic, co dokázala napoprvé najít. Ty si pak začala opět prohlížet a po kresbách několikrát dokonce opatrně přejela prsty, jako by je tím jinak měla zničit. Nic takového se však nestalo.
Zůstala chvíli při těch obrazech nakreslených tužkou a poté přešla k rozpracovanému dílu štětcem. Po cestě tedy kresby úhledně položila zpátky na své místo a postavila se před plátno. Hlava jí opět padla trochu ke straně, jak se v tom snažila sama pro sebe najít ještě nějaký skrytý význam a mlčela, což u ní sice nebylo nezvyklým, ale v takových chvílích, kdy měla prostor světa na pokládání otázek, se to zdát docela zvláštním mohlo. Jako by vlastně ani neuměla nabrat dech, a proto zůstávala tak potichu. „Tak mluv.“ Pobídla jej ještě nakonec, načež se k němu otočila čelem, aby stáli tváří v tvář a pozvedla zas to levé obočí. „Já dech svůj ztiším...“ Doplnila s menším úsměvem a zůstala tak stát. Nijak jej ale do toho nenutila, to by si nedovolila. Alespoň ne za takové situace, to by na tom museli být jinak hodně, hodně špatně, aby k něčemu takovému došlo. Troufala si však říct, že o sobě navzájem mohli mluvit jen v tom dobrém bez jakýchkoliv záporů.

"Ne to nehnuli. Už tu nějakou dobu jsme a je tu konečně méně problémů, než kdekoliv jinde." Kdo by byl řekl, že zůstanou na jednom jediném místě kolem jednoho století. A pokud to půjde, bude jedině rád, když se tu zdrží ještě déle. Tohle místo začal považovat za domov. Dokonce ani v Mystic Falls před tisíci lety se jako dítě necítil tolik doma, jako právě teď v tuhle chvíli v tomhle městě. "Tohle město jsme pomohli guvernérovi vybudovat do dnešní podoby. Chci tu zůstat jak nejdéle to bude jen možné." Dodá. Nejen že je tohle město, jenž vybudovali, ale mají tu dokonce i oni jisté slovo a navzdory tomu všemu tu je i relativní mír mezi ostatními rasami, což se ovšem samozřejmě může časem změnit. Upřímně doufá v to, že se tak ale nestane v nejbližší dobu. Nerad by totiž viděl, jak tohle město padne právě kvůli sporům mezi ostatními upíry, vlkodlaky a čarodějkami. A moc dobře ví, že oni by jej dokázali zničit mnohem více efektivněji, než lidé. Cestování je sice hezká věc, ale za těch víc jak 800 let již stihl poznat mnoho víc a snad dokonce většinu světa. Když to půjde a ještě na další století nebo dvě s zde budou moci spokojeně usadit, stěžovat si rozhodně v žádném případě nebude. "Tobě se to líbí, zatímco spousta jiných by se už urazila." Zavrtěl nad tím pobaveně s lehkým smíchem hlavou. Rozhodně jí neměl v plánu urážet nebo tak, ale mnohých zejména žen by se tohle nejspíše dotknulo. Na to ohledně Rebekah jí už neodpověděl. On sám věděl, že byl vůči ní hodně ochranářský. Nejspíše nikdo z rodiny se o Rebekah tolik nestaral jako on a i když jí on sám mnohdy ubližuje tím, že jí zabije někoho, do koho se zamiluje, vypadá to, že má Rebekah právě ze všech sourozenců nejlepší vztah s ním. No vždycky byli oni dva ještě s Elijahem hlavní trio, co si budeme povídat. Kol se k nim někdy přidal a Finn už byl takový vyvrhel. Toho vlastně jako jediného původního neměl příležitost nikdo moc potkat. Po problémech s lovci z pětky Finna narozdíl od ostaních sourozenců nechal probodnutého až do teď. "Je to na tobě vidět. Bylo to vidět už i minule." Připomene jí. Minule jí neměl tu potřebu sdělovat o obrazech pravdu. Ne že by měl i teď, ale tak počkala si už dost dlouho a očividně jí to zajímá opravdu. "To bys nejspíše mohla, ale bylo by to nejspíše drahé." Podotkne s úsměvem a zatím jí stále neříká, že zatím stojí právě on. No, drahé by to ve skutečnosti ani nebylo. Baví ho kreslit i malovat. Je to jeho koníček, na který nedá dopustit a zrovna jí by nakreslil něco zcela zdarma.
Sledoval jakým způsobem a s jakou až přehnanou opatrností si prohlížela jeho díla, aniž by stále věděla, že jsou jeho. Ono, když by si prohlédla alespoň některé z nich pořádně i ze zadní strany, našla by tam sem tam jeho podpis, i když samozřejmě ne na všech, ale tak nevadí. Ještě chvíli jí nechával v tom, že si myslela, že za tím vším je úplně někdo jiný. Kdo ví, koho vlastně považovala za onoho autora těchto děl. Možná si myslela, že si někoho prostě ovlivnil, aby mu tohle všechno nakreslil a namaloval. Pousměje se po jejím vybídnutí. "Tohle všechno.." Rukou poukáže na  obrazy, které zde jsou. "Je moje práce." Řekne nakonec. Je pravda, že není důvod pro to, proč by to nemohla vědět. "Předpokládám, že jsi čekala jméno nějakého známého umělce.." Podotkne stále s nemizím úsměvem. Nemůže jí to vyčítat. Spoustu osob se před jeho jménem krčí někde v koutě, kdo by řekl, že dokáže nakreslit či namalovat i například obrazy přírody, jenž vypadají natolik mírumilovně.

Zkoumajíc ještě ty obrazy dělané tužkou, náčrty a další, měla trochu tu potřebu se k tomu posadit, aby si vše mohla sama probrat až do toho nejmenšího detailu. Vlastně občas jen tak chodila po galeriích a dokázala u jednoho obrazu strávit samotné hodiny a hodiny, načež ve dni dalším nebo ještě v tom následujícím, jak bylo třeba, konečně dokončila svou procházku zahradou plnou obrazů. „Někdo obdivuje hudbu, někdo zase obrazy.“ Otočila se za ním na pouhou vteřinu, přesto se pousmála a poté těch pár skic, co si nabrala do rukou, položila zpátky na své původní místo. „Peníze přeci nejsou problémem. Rozhodně tedy ne v našem světě. Mohla bych ale být ochotná zaplatit dost. Navíc by to byla investice, která by za to rozhodně stála…“ Pochválila mu to nakonec, ač nevědomky. Tu poslední větu spíše zamumlala, jak si začala prohlížet ono nejnovější, rozpracované dílo a natáhla pak ruku ještě k tomu plátnu, aby konečky prstů přeběhla po zaschlé barvě. A tehdy jí vlastně došlo, že se ten kus nezdál být dokončeným. Na pár vteřin nad tím přivřela oči, nic víc však neřekla a postupně se otočila zase jeho směrem.
Tehdy ho vyzvala k tomu už napodruhé, aby se jí tedy svěřil s tím, kdo za tím viditelným uměním stojí. Pohledem ještě jednou přeběhla po celé místnosti, jakmile tak rozmáchl rukou. „Skutečně?“ Zeptala se ho vskutku i trochu nevěřícně, vzápětí se ale na něho zase vřele usmála a trochu zakroutila hlavou. „Být to známý umělec, zřejmě bych to poznala. Každý má totiž svůj vlastní styl. Něco, čím jsou ta díla specifická a nezapomenutelná, především odlišná od těch jiných.“ Uchichtla se a pomalu se rozešla zase zpátky k němu. „To, jaké tahy umělec provádí, jak moc tlačí a netlačí, téma, každý jeden pohyb rukou, byť i ten sebemenší…“ Na moment nechala své rty pootevřené, jako by ještě plánovala pokračovat, nakonec se ale zase jen usmála a sama mávla rukou kamsi za sebe.
„Niku, jsou dobré. Opravdu dobré.“ Nechala kompliment padnout jeho směrem ještě jednou, teď už všeho plně vědoma, ačkoliv potom zase o trochu zvážněla. Rty se jí zvlnily úšklebkem a zapíchla se pohledem namísto jeho tváře do zase dalšího z obrazů. „Jen jedna maličkost schází k tomu, aby byly dokonalé…“ Vydechla poněkud káravě a nějakou tu chvíli si nechávala jen pro sebe samotnou, co těm jeho dělům scházelo. Když se ale už rozhodla, že mu to poví, tak se mu zase zahleděla do očí a pousmála se. „Přeci má tvář.“ Usmála se o to víc, jakmile mu konečně dala odpověď a pak se k němu opět otočila zády, aby si celý ten pokoj mohla prohlédnout ještě jednou jen tak. Času měla jinak na to spoustu, aby za další roky stihla každé jeho dílo nastudovat. Čistě z vlastního zájmu, samozřejmě. „Alespoň se konečně dočkám i té své podobizny na papír a najednou i vím, komu si o ni říct.“ Uculila se a potom k němu otočila právě jen ten svůj obličej.

V životě by zrovna do ní neřekl, že se bude nějak více zajímat o umění natolik, že by chodila do galerií a dokonce i jednotlivým obrazům dokázala v jistém slova smyslu porozumět. Lidem se často umění líbí, no problém nastává v tom, že tomu nerozumí. Vidí v tom jen obraz a to, že každý tah, každá zvolená barva nebo celkový námět má svůj důvod je nenapadá. Často umělci právě za svými díly schovávají své emoce, svou současnou situaci, to co je trápí, nebo jim naopak přináší zrovna štěstí. V jednom obraze se toho dá najít tolik, pokud tomu člověk rozumí. "Kdo by byl do tebe řekl, že máš ráda zrovna tohle." Jak již bylo zmíněno, on do ní tohle rozhodně netipoval nejspíše stejně, jako ona netipovala do něj to, že by veškeré tyhle obrazy mohly být právě jeho práce a nikoho jiného. Přitom se od mala věnoval již umění. Učil se míchat různé barvy, vyřezával figury ze dřeva a další věci. Měl umění rád jako celek, dokonce i skladby či básně bylo něco, co dokázal ocenit a i když si rád přečetl například nějakou sbírku básní, neoblíbil si to natolik, aby se o něco pokusil i on sám, jako to má právě s obrazy. Usměje se při jejím zhodnocení. Možná až by se jí mohlo zdát divné, proč ho to tak potěšilo, vzhledem k tomu, že ještě nevěděla, že je to jeho práce. Je ovšem pravdou, že mu potvrdila něco, co on sám ví, není ovšem nikdy špatné slyšet od někoho jiného, že jeho díla, se kterýma se maluje hodiny jsou dobrá. "S tím nemohu nesouhlasit." Přikývne. Jistěže by za to jeho obrazy stáli. Pravděpodobně by se s nimi dokázal vyrovnat i těm známým umělcům, nemá ovšem potřebu dávat to na obdiv světu. Navíc by to byla sebevražda, alespoň za předpokladu, když by se to rozhodl vydávat pod vlastním jménem.
No nakonec jí tedy již po jejím vyzvání prozradil, že za tím vším stojí on. "Skutečně. Opravdu je to tak překvapující?" Zeptá se jí s pobavením, protože její překvapení alespoň z počátku znát byla. Vlastně ale i jisté překvapení čekal. Už jen protože se jí o tom nikdy nezmínil a to i přestože měl tolik možností a ona sama se ho dokonce i ptala. Spokojeně se usmívá při jejím dalším výkladu. "Tak nejen že obdivuješ obrazy, ale ještě se v tomhle druhu umění vyznáš. To jsem vážně nečekal." Řekne popravdě. Ovšem to, jakým způsobem o tom mluvila mu opravdu mohlo říct, že tomu vskutku rozumí. "Ještě nakonec řekni, že se tomu i ty sama věnuješ..?" V tuhle chvíli by ho to popravdě už ani nepřekvapilo.
Z tváře mu za celou dobu úsměv nemizí, nebyl k tomu jediný důvod a už vůbec ne po jejím dalším proneseném komplimentu. No nakonec přeci jen tam očividně našla nějakou chybu, kterou on nejspíše přehlédl a nebo je to uděláno zcela záměrně a i kdyby nebylo, všichni ví, že si to nejspíše dokáže nějakým způsobem odůvodnit a taky tak udělá. Podívá se potom obraze, který hodnotila a poté na ní, když už se k němu otáčí zády. "Naopak lásko, tyhle nedokonalosti dělají ten obraz dokonalým." Odpoví jí s naprostým klidem a nechává jí si prohlížet vlastně vše, co tu má. Není tam nic, co by nemohla vidět. Kdyby bylo, nenechal by to tu jen tak povalovat. "Už dlouho toužíš po své podobizně na papíře?" Zeptá se jí. No rozhodně by mu nedělal jediný problém to nakreslit. Portrét sice zabere trochu času, nemění to ovšem nic na tom, že by to byl čas, který by si užíval a kdy by ho to bavilo. "Takže..." Odmlčí se na chvíli, zatímco se zařadí po jejím levém boku. "jsi jedna z mála, která v tom vidí víc, než jen pouhé obrazy?" No kdo ví, co by vyčetla z jeho obrazů. Přeci jen je pravděpodobně o dost komplikovanější osoba, než je většina umělců a tím pádem bude pravděpodobně i komplikovanější na něco přijít.

„Inu, sice mě k malování kdysi vedli, ale ne. Nevěnuji se tomu. Ale kdyby ano, to by dopadlo...“ Zasmála se tomu a zkoukla potom ještě jeden obraz nebo dva. S pokrčením ramenou se pak otočila zády k němu a tím samým směrem přehodila své dlouhé vlasy pryč zepředu, jakmile jí trochu začaly překážet nebo docela nepříjemně šimrat. Krokem se pak začala procházet mezi obrazy s rukama spojenýma za zády. „Dlouho.“ Přikývla a zastavila se před jedním z dokončených. U toho naklonila hlavu ke straně, jak jej posuzovala a mrkla na něho až po nějaké chvilce, co strávil vedle ní. „V případě tohoto obrazu bych byla možná i radši, kdybych v nich číst neuměla.“ Vydechla pobaveně a usmála se s pohledem do jeho očí. „Každopádně, rozhodně to nejsou jen obrazy. Třeba právě tenhle. Každý své pocity vybíjí jiným způsobem. Já se taky rozhodla pro rudou, jen ne na plátně…“ Lehce do něj drcla loktem levé ruky a potom přešla k dalšímu. Rozhodně ale nešla tak, jak šly obrazy za sebou, ale různě přeskakovala, jak si zrovna během pár vteřin usmyslila. Ničemu snad ale takový postup nevadil, prostě si šla svou cestou, jak ji řídila mysl.
Ruce rozpojila, jak se odebrala k nějakému z dalších obrazů, tentokrát opět v blízkosti okna a vzala jej pak celý do rukou, jako by jí to mělo pomoci rychleji pochopit. Spíše ale jen zkoumala a mlčky odhadovala, jakými tahy a nástroji jej stačil vytvořit. „Nezahlédla jsem tady žádný, kde by se z blízkosti vyjímal člověk.“ Poznamenala a opatrně obraz navrátila na své původní místo. „Mou tváří a postavou bys jistě své umění o mnoho obohatil.“ Rychle se na něho zase usmála, jakmile se otočila jeho směrem a přešla zase k oknu, jako by trpěla nějakou nemocí, jež jí zakazovala nepodívat se z okna ven, když tam bylo. I kdyby několikrát za sebou. Pozorně si prohlížela hlavní ulici a dokonce se pak i zaměřila na několik určitých lidí, kterým nějakou tu chvíli věnovala dlouhé pohledy. Oni neměli ani šanci ji byť na vteřinu vidět, přeci jen byli od toho místa docela daleko. Ona ale byla schopna díky svému nadpřirozenem vylepšenému zraku odpozorovat každičký detail a dokonce by třeba mohla odhadnout, o čem ti lidé zrovna mezi sebou hovořili, když by se jim pořádně zahleděla na ústa.
„Miluji to tady.“ Poznamenala nakonec, paže překřížila na hrudníku a rukama se objala, párkrát pohladila v blízkosti ramenou a to sice těsně pod nimi a zůstala tak chvíli nehýbajíc stát. „Přemýšlel jsi někdy nad tím, co může být za pár let? Jak se zase může všechno postupně začít měnit a jakým směrem se to tady bude ubírat dál?“ Brala to docela jako pošetilost, ale sama to tak čas od času dělávala. S každým rokem býval svět v jistém ohledu lepší a lepší, mohlo se ale taky stát to, že by nastala jeho zkáza, která by mohla být něčím definitivním, co už by nešlo nijak navrátit zpět, stejně jako činy. Pokud jste tedy nebyl někým, kdo ovládal um vymazání vzpomínek dotyčného. „Třeba bys mohl ukázat, rozprodat nějaká svá díla pod cizím jménem… Znám řadu umělců, co tak udělali v různých odvětvích a nakonec úspěchu dosáhli. Rozhodně je škoda to, že si tohle všechno necháváš pro sebe. Ještě k tomu, když by se na některém z tvých děl náhodou objevila i má tvář… Hned by Venuše z pohledu lidí nabrala jiného zjevu – tedy mého.“ Usmála se na něho široce a lehce se pak opřela o okno bokem, když se tak vytočila trochu stranou.

"Hold jsem ještě nenašla času, abych se tady více porozhlédla. To tomuto domu ale během... Jistě řadě budoucích let značně vynahradím. Tak nerada bych jej urazila. Podobně jako jeho majitele." Významně se na něho podívala, při čemž pozvedla levé obočí, načež se zatvářila docela pobaveně. Během vteřin ale zas zvážněla, jakmile k ní přešel blíže. Nemohla si nevšimnout toho, jak si ji začal prohlížet a ať už to bylo kvůli tomu jejímu obrazu nebo ne, byla tím do určité míry polichocena. Mlčky tam stála bez jakéhokoliv sebemenšího pohybu, byť jen prstu a pohledem jen bruslila po tom plátně, co držela v rukách. Odpověď podala až o chvíli později, jako by ji zrovna ten jeden obraz zaujal ze všech nejvíce, až díky němu přišla o hlas. "Ale ne... To plátno chce mě." Upřesnila mu s lehkým úsměvem situaci, při čemž se na moment vpila pohledem do jeho očí a s položením jeho díla přešla zase o něco dál. Začala se různě procházet mezi stojany, zatímco dlaně byly spojeny za jejími zády. Stála si to tam ještě prohlížela, ačkoliv značně o něco méně než na začátku. Hodlala by tvrdit, že bude mít dost času jistě i na detailní prostudování celé této místnosti. "Samozřejmě ti rozumím. Jinak bych se nadále toulala po zbytku světa..." Věnovala mu celkem samolibý úsměv, při kterém se jí zalesklo v očích a nakonec se uvelebila na židli v rohu místnosti, která tam stála prázdná. Pod sukní šatů přehodila jednu nohu přes druhou a při tom jej z té dálky nadále pozorovala, poslouchala, jak vypráví o té vzdálené, ale přesto tak blízké budoucnosti.
Nad jeho vyprávěním se zkrátka musela pousmát. Velice dobře věděla, o čem hovořil, přestože čas na tom světě strávila takovou polovinu let méně než on sám. Stačila ale vystřídat řadu nových norem, které přicházely a zase odcházely včetně (nejen) kulturních stylů a různých hnutí. "A ty máš možná zase pravdu. Jen podotýkám, že mi to přijde jako škoda." Pověděla s úsměvem a pravou ruku poté zabloudila ke svému výstřihu, odkud vytáhla šperk, který si stačila vzít od té ženy, která jen o pár místností dál zemřela jejich ústy. Celou dobu se tvářila, jako by to skutečně nic nebylo a pak si zase šaty poupravila. Samozřejmě nutně nepotřebovala vypadat vulgárně. Pozvedla do vzduchu ten náhrdelník tak, aby si jej mohla lépe na světle prohlédnout a postavila se zase na nohy. Dlouho si tam tedy neposeděla. "Třeba bych její rodině mohla začít posílat obálky s její maličkostí..." Široce se při tom nápadu usmála, zatímco si prohlédla zadní stranu šperku, kde bylo vyryto pár jmen. Přejela po těch detailech bříšky prstů a nejen očima se usmívala dál. "Hezky prst... Ne! Jejich články po článku, dokud by si nemohli sestavit celou její ruku." Přimhouřila nad tím oči, párkrát si pouze v hlavě přečetla ta jména a při tom zvážněla. Ovšem jen na pár vteřin, než k němu zvedla pohled. "Třeba bych si dala tu práci i s její tváří...!" Na konci té větě trochu vykulila oči, aby tomu ještě dodala na důraz, načež se rozesmála, jako by šlo o tu nejkrásnější zábavu, kterou dokázala po celém světě nalézt. Popravdě šlo však o tu nejnicotnější. "Ale ne... Nerada bych jejím krásným očím i těm tvým působila potíže." Levý koutek rtů se jí opět zkroutil do úsměvu, který tam na nich ale vydržel sotva chvíli a sevřela ten náhrdelník ve dlani. Postupně se pak pomalou chůzí vydala k němu nazpět. "Zato bych si ráda poslechla tvé vize s tímto městem. Ale buď tak laskav a nezklam mě." Jazykem si krátce přešla po rtech. "To zase nemám ráda já." Prozradila mu zašeptáním, když se k němu lehce naklonila a prošla tak potom těsně kolem něj.
Na pár sekund se sama pro sebe pousmála jako malá holka, která sama sobě nebo někomu jinému nechala plést hlavu a měla z toho ohromnou radost. Už jen z té pozornosti, která se jí dostávala. Kroky se zastavila u dveří, kde se k němu natočila bokem a vzápětí i tváři, aby mohla opět na chvíli spojit své oči s těmi jeho. "Teď už ale pojďme. Povědět mi to můžeš třebas právě tam. Všichni se totiž ještě nestačili pokochat mými šaty a to je něco, co by si každý neměl nechat ujít, když k tomu navíc připojíš celou mou tvář včetně postavy..." Vydechla nejprve vcelku zasněně, jen aby to později doprovodila krátkým, leč chytlavým a příjemným smíchem, se kterým sáhla po klice od pokoje.

"Takže se tu hodláš zdržet dokonce řadu let? No, tak jako tak jsi tu vítaná a jsem si jistý, že ne pouze mnou." Daria je jedna z těch mála lidí, kteří si dokázali z jeho rodinou vytvořit dobré a troufl by si říci, že i přátelské vztahy. Konec konců, koho by zrovna on nechal sám od sebe jen tak žít pod jednou střechou s jeho rodinou? Až takové privilegium tahle upírka má. S jejím návrhem, že by měl udělat i portrét jí samotné, který by se na plátně zajisté vyjímal musel souhlasit. Daria byla beze sporu zajímavá a pěkná žena a rozhodně vhodná adeptka pro to, aby jí zachytil co nejrealističtěji na plátně. Malbu miloval a bylo většinou jedno, co za výtvor nakonec vzniklo. Zbožňoval prostě už ten průběh. Ale tak samozřejmě, ve spoustě jeho výtvorů se mohli promíjet jisté emoce. Ze spoustu obrazů se lecos dalo vyčíst, pokud tomu člověk rozuměl. Naštěstí ovšem zas tolik lidí není, kteří by za každým obrazem dokázali najít hlubší myšlenku a jemu to tak naprosto vyhovuje. Uvolňuje tím vlastní emoce, ale rozhodně tím nevolá o pomoc. Na to má až příliš hrdosti, které se jen tak nevzdá. "Samozřejmě, konec konců všichni a všechno chce tebe." Pronese pobaveně. Nikoliv ovšem jako urážku. Zatímco jí samotnou si nechal prohlížet všechny ty jeho obrazy, on opět přešel k oknu, odkud měl výhled na nádhernou francouzskou čtrť. Nepotřeboval si prohlížet všechny ty obrazy, které zná nazpaměť. "Takže přeci jen ti tohle město tak moc přirostlo k srdci?" Zeptá se jí, aniž by se k ní otočil a stále se kochá výhledem na noční ulici. Je jeden z těch lidí, kteří dokáží ocenit krásu kultury. A tohle město je kultury plné.
Nad jejími dalšími slovy jen pokrčí rameny, ale následně se k ní konečně otočí, při čemž jí vidí sedět na židli, která své místo měla v samotném rohu místnosti, kde krásně zaplnila prázdný prostor, ale zároveň ničemu nepřekážela. "Škoda to možná je, ve skutečnosti mi na tom ovšem příliš nesejde." On to navíc jako škodu ani neshledává. Nepotřebuje se dělit o svoje výtvory s okolním světem. Nepotřebuje úspěch s tím spjatý. Není to nic pro něj. I kdyby to mělo úspěch, nepotřebuje být známý jako nějaký umělec, i kdyby měl být znám pod nějakým pseudonymem. Vystačí si s tím, jak je znám teď. Víc k životu nepotřebuje. Vyhovuje být obávaným původním upírem, před jehož jménem se třese celý svět. Lehce nad jejími slovy povytáhne obočí a jeho pohled krátce spočine na mrtvém těle ženy. Kdo by řekl do někoho jako je Daria, že se vyžívá v něčem takovém. Něco takového by člověk čekal spíše od něj. A ne na první pohled od něžné nevinné ženy. No, ve skutečnosti ví, že zrovna Daria má od nevinnosti daleko. Vyslechne si tedy nejprve její celý nápad a teprve až potom se jí rozhodl odpovědět. "Možná by její rodina na druhou stranu alespoň ocenila, že se jim alespoň v nějakém stavu vrátí, protože jinak pravděpodobně tohle tělo bude spáleno v popel." Pronese jen tak mimochodem. Rozhodně totiž nemá v plánu se zabývat dívčiným pohřbíváním. Nechá jí nějakého ovlivněného nebožáka spálit, čímž zamete všechny stopy po tom, že se tady uskutečnila něco jako vražda. Obzláště vražda, při které nezůstalo v dívce ani trocha krve. Přeci jen tohle město je dobře kryto a dávají si pozor na to, aby se tu nevědělo o existenci upírů, aby je Mikael nenašel. A zatím jim vše perfektně vychází. "Jejím očím bys možná potíže způsobila, ale mohu tě ujistit, že moje okouzlující oči už viděli lecos." Řekne s lehkým úšklebkem. Jeho oči viděli už opravdu spoustu věcí, mnoha z nich nebyla zrovna nejhezčích, takže nehrozí to, že by mu způsobilo újmu to, jak by amputovala jednu část jejího těla za druhou a rozesílala jí jejím rodinným příslušníkům. Je zvyklý na horší věci. On sám provedl v minulosti horší věci. Lehce popošel na stranu od okna, aby se mohl opřít zády o stěnu a zároveň měl dobrý výhled jak na Dariu, tak na celou místnost. "Jsem přesvědčen o tom, že nehrozí, že bych tě zklamal." Odpoví jí. Jeho vize o městě jsou přinejmenším perfektní a krůček po krůčku se blíží k tomu, aby došel ke konečnému cíli, který bude prostě stát za to.
Nakonec se při jejích dalších slovech zády odlepí od stěny, čímž se zároveň narovná v zádech. "Že mě nepřekvapuje, že máš tu potřebu se ještě předvést v celé své kráse před ostatními." Pronese pobaveně a dojde jí, když už se zastavila u dveří a natahovala se po klice. Svou ruku jí položí na záda, při čemž se nakloní k jejímu uchu. "Nakonec, leckterá žena by ti mohla závidět." Zašeptá u jejího ucha a jakmile otevře dveře, vychází z místnosti opět na chodbu, při čemž jí opět nabízí své rámě a mohli se tak společně vydat po schodech zpět dolů jak se sluší a patří.

Ve své dlani stále tiskla šperk té nebohé ženy, která se rozhodla ten pár pohostit (nejen) svým úsměvem, a tím zpečetila svůj osud. Uniknout spárům ďábla naneštěstí nestačila. Tragické, kolik lidí musí zemřít proto, aby jejich druh měl, z čeho žít. A to se jedná ještě k tomu ve spoustě případech o marnivost; jako kupříkladu nyní. Tmavovlasá upírka dost možná předtím ani neměla hlad, v břiše jí nikterak nekručelo a to asi ani Klausovi, ale přesto jej napadlo ji k takovému činu, pobídnout. Nemluvě o tom, že nad tím přemýšlela i ona. Čistě pro zábavu. Chvála Páně, že jsou na tom světě lidí miliardy. Uškodí tedy jejich smrt vůbec někomu? „Máš pravdu… Později tedy připravíme její dlaň k zaslání.“ Pokývla si sama pro sebe hlavou, jako by se vlastně o nic nejednalo. „Na tom šperku je adresa i se jmény. Myslíš, že je majetkem?“ S touto otázkou přimhouřila oči, sama se totiž ztratila v tom, zda pod pojmem majetku myslela ten náhrdelník nebo zemřelou rusovlásku. Obojí odpovědí by však byla uspokojena. Stejně jako tou frází, že v podstatě bude mít, na co být pyšná. Na jeho práci. Jeho.
Prsty pravé ruky si letmo přešla po boku dolů až na sukni v pasu brokáty a kameny zdobených tmavomodrých šatů, níže i právě přešívány o několik odstínů světlejší látkou, která se dost podobala bílé. Vzápětí sáhla po klice dveří, zatímco otočila hlavou a vyhledala svého prozatímního partnera pohledem. „Co říct…“ Dodala ještě k té sebestředné poznámce se značným blaženým výdechem, načež se zasmála a ve tváři zase zvážněla. S jeho rukou na svých zádech na něho opět pohlédla a možná si ho i vcelku okatě prohlédla po vyslovení následujících slov, která ji donutila zahodit tu necitelnou masku ve tváři, kterou si zrovna nasadila. Samolibě pozvednutý levý koutek rtů na pár vteřin ji prozradil. Mírným tlakem dveře místnosti otevřela, aby mohli odejít. Na místě ale ještě nejprve zůstala stát, jak jí to snad skutečně zalichotilo a potěšilo. Uvědomila si však ten několikavteřinový trans dosti rychle a poté k němu s klidem došla, když dveře za sebou zase zavřela.
„Jdeš vonět po růžích…“ Poznamenala po chvíli, jakmile jeho rámě zase přijala a ušla s ním jen pár kroků. Stačila ale brzy přijít na to, že ten parfém cítila i ze své pokožky a na sekundu hlavu otočila za nimi k pokoji, kde nechali na zemi ležet mrtvé tělo. Že by patřil té osobě a měla ho na sobě tolik, že se trocha přenesla i na ně? Čokoládově hnědé oči vyhledaly vzápětí opět ty jeho a ještě než stačili být viděni těmi všemi hosty, rukou s náhrdelníkem oběti vklouzla do saka Původního po jejím boku. Drobnost z ruky nechala schovanou v té jeho kapse, po které ještě úplně zvenčí přešla prsty v rámci jakéhosi pohlazení a opět se o něho zahákla. Snad ho jen provokovala při jeho výzvě, co si umanul. „Ach, Niku… Pár kapek a člověk je jako znovuzrozený.“ Zářivě se na něho usmála, jakmile došli ke schodišti a sešla je s ním až dolů, míříc do středu tančících párů, kde už předtím nějakou chvíli setrvali. Jen se tehdy jednalo o dosti krátkou dobu. Zaujala s ním pozici a začala tančit. „Teď je podle mě ta správná chvíle, aby ses mi svěřil s tvými vizemi, drahý.“

Možná by mu mělo být zesnulé dívky alespoň trochu líto, nebo by měl mít výčitky, že za její smrt může částečně on, ale nic takového se nedostavilo. Osud dívky a případně i její celé ruky mu byl naprosto ukradený a opravdu si nedělal s její ztrátou starosti. Naopak byl spokojený, že její krev mu dodala ztracenou energii a smrt bral jen jako vedlejší nepodstatnou ztrátu a její rodina by jim ještě měla být vděčná, že jim nakonec její tělo zašlou zpátky, i když ne úplně v tom nejlepším možném stavu. Nic to ovšem nemění na tom, že po čase jí budou moci udělat pohřeb a to dokonce i s jejím tělem. Též by se jí přeci jen mohli zbavit spálením a tak by se pro všechny stala nezvěstnou a nikdo by nevěděl o jejím pravém osudu. "Myslím že její rodině se dostane překvapení, po kterém ani netoužili." Nad tím se mu museli koutky rtů lehce vyhoupnout nahoru. Kdo by nakonec toužil po takovém překvapení. Svět je ovšem nepředvídatelný a občas mají lidi to neštěstí, že se dostanou do spárů někoho, odkud se už nedostanou živí. Popojde k ní a podívá se též na adrese, která byla na přívěšku. "V dnešní době by mě nepřekvapilo, kdyby byla něčí majetek. Možná právě její majitel je ještě někde tady. Tak či onak by bylo přesnější říct, že nejspíše byla něčí majetek. Teď s ní nikdo už moc nesvede, natož za pár hodin, kdy nebude ani vcelku." I přestože byl stále opatrný kvůli Mikaelovi, občas si přeci jen neodpustil nějaké to zabití. Na světě je již mnoho upírů, takže Mikael si stejně nikdy nemůže být jistý, že by za pár úmrtí zrovna mohli oni, a tak se nebál si občas užít ten pocit, kdy člověk s ním přestává bojovat, tělo se stává bezvládné a zatímco on život někomu bere, jemu do těla život jen a jen proudí. Je to pocit k nezaplacení a dalo by se to pro něj považovat i jakýsi zvrácený druh zábavy.
Jeho další kroky již směřovali ke dveřím, pryč z místa činu, kde vyhasl za tu dobu, co tu žije, už ne jen jeden život a je si jistý tím, že ani tahle dívka nebyla poslední, která poslední světlo světa spatřila právě tam. Je občas k popukání, jak dokáží být někteří lidé naivní a jít vstříc smrti i bez ovlivnění. Jemu to ovšem samozřejmě hraje jedině v prospěch a nemíní si na to jakkoliv stěžovat. Naopak, pokud nemusí použít ovlivnění, je tenhle lov kolikrát o to větší zábava.
Jakmile vyšli bok po boku ze dveří, opět promluvila. Na její poznatek ovšem musel lehce svraštit obočí. Věděl by přeci jen, kdyby jeho kolínská měla vonět po růžích a je si víc než jistý, že tahle rozhodně nevoní. "Jseš si.." Zastavil se uprostřed věty, protože v tu chvíli taky k němu zavanula vůně růží, ale i on přišel na to, že to není pouze z něj a ve chvíli, kdy se Daria ohlédla ke dveřím, i jemu došli veškeré spojitosti. Ve chvíli, kdy byl ovšem v přítomnosti dívky natolik, že se na něj přenesla její vůně, byl až příliš zaneprázdněn chutí její krve, že vůně byla to poslední, co ho zajímalo. "Pravděpodobně to bude z ní." Podotkne, když svůj pohled vrátila dopředu, i přestože to bylo pro ně oba už zřejmé.
Poté již konečně sešli schody dolů, při čemž skončili v taneční pozici, aby si mohli snad vynahradit předchozí tanec, který trval až příliš krátkou dobu. Svůj pohled přesune do jejích očí. "Mé vize jsou prosté. Chci z tohohle města udělat místo, kde bude mezi jednotlivými rasami mír, lidi budou jídlo a má rodina bude mít hlavní slovo. Vlastně bych New Orleans viděl konečně jako nás nový domov a ty, pokud to bude v tvém zájmu, se můžeš k dosažení tohohle mého cíle přidat." Daria byla opravdu jedna z mála lidí, které je ochotný uvítat ve středu své rodiny a zároveň jí bude věřit, nikoliv paranoidně podezřívat z postranních úmyslů. Proto jí i nabídl nejen bydlení v rezidenci, ale i nyní podílení se na tomhle celém plánu. Za pas si jí přitáhne o něco blíže k sobě. "Pokud tu samozřejmě opravdu hodláš chvíli pobýt."

„Pravděpodobně. Musím podotknout, že je to u tebe i vcelku příjemná změna… Ačkoliv mám tvou osobní vůni radši.“ Usmála se na něho očima a tím to téma uzavřela. Radši ses jej zeptala na to, jak to viděl s budoucností New Orleans. Přece jen se jí stačil svěřit s tím, že pro toto město měl určité plány a ona chtěla znát víc. Mnohem víc. Jemně potom sevřela jeho dlaň, jakmile se dali do pohybu spolu s ostatními, zatímco ta druhá se opírala na druhé straně o jeho nataženou paži, která ji svírala za pas. S jeho nápadem – z jejího pohledu spíše přáním to v ní mile poskočilo. Rozuměla tomu, že se chtěl cítit jako král a jinak to ani neočekávala. Až ta část o mírumilovnosti mezi všemi bytostmi ji mírně zaskočila. Zaprvé se divila tomu, že by něco takového on vlastně rád a zadruhé nějak neuměla uvěřit tomu, že by skutečně šlo nastolit pořádek takového rázu. „Ráda tě podpořím, Niku. To snad dávno víš…“ Zamrkala párkrát a vzápětí se usmála, když si ji ještě přiblížil k sobě. „Samozřejmě. V tomhle ohledu jsem s tebou nežertovala… A tvou nabídku k soužití přijala.“ Pootevřela ústa, jako by se chystala ještě něco dopovědět, ale nakonec si ta slova nechala pro sebe a zamlčela to všechno dlouhou otočkou, která se dle jejich obklíčení lidmi zdála být příhodnou, a oni nebyli jedinými zvolením tohoto kroku. Vlastně to tak provedlo devadesát devět procent. Zřejmě šlo již o něco předem naučeného a vyměřeného na čas.
Při tom se letmo rozhlédla po účastnících bálu. Zajímalo ji, zda je někdo okatě sledoval a to sice buď jen pro její vlastní potěšení anebo by se jednalo o pohled takový, co má něco za lubem a ví nějaké informace. Třeba o svém doprovodu, který viděl se s nimi předtím ztratit a už se nenavrátit. „Jak si je chceš všechny podmanit? Aby poslouchali a nečinili si navzájem problémy. Jejich likvidací při neposlušnosti si myslím, že je jen tak akorát poštveš…“ Zamyslela se, jakmile už opět čelila jeho tváři a tou svou se k němu ještě mírně naklonila. „Chci být blízko toho. Docela mě zajímá, jak se to všechno bude dít.“ Rty se zkroutily do lehce provokativního úsměvu, který však ještě nemínil nic špatné – alespoň tedy ne pro jeho osobu. „Já jen aby sis vůbec při mé přítomnosti stačil uvědomovat, co říct a jak dle plánu jednat. Rozumím za ta léta dobře tomu, že rozptylovat umím.“ Přešla si z části jazykem po rtech a pak se uchechtla s pohledem do strany. „Tedy… Nejen rozptylovat.“ Dopověděla, pohledem se na moment zaměřila na jeden z obrazů kolem a pak se zcela nevinně zadívala jemu do tváře.
Palcem ho jemně pohladila po jeho, když už mu oplácela pohled a poté se zatvářila krapet nespokojeně, když byli zastaveni nějakým mužem. Vyrušil jejich chvilku. Otočila hlavu k tomu muži, jehož pár černých vlasů na hlavě by se snad dalo s přehledem spočítat a Klausovu ruku stiskla pevněji. „Teď ne.“ Odpověděla cizinci nezaujatě a vcelku rychle, jako by na něho neměla času. Taky že neměla… Ani ho nenechala dopovědět, oč vlastně žádal a dala mu najevo, že si vybral opravdu špatnou chvíli. Ať už ji chtěl požádat o tanec anebo se pobavit s jejím společníkem. Bylo to jedno. Rozhodla se zase věnovat Původnímu před ní. Když ale koutkem oka zahlédla, že ještě nezmizel, opět se podívala na toho muže, rukou a jejími prsty mu mávnutím naznačila, aby zkrátka šel a pak se s nezájmem dala zase do pohybu, jakmile se zkorigovala podle okolí. „…Hádám, že s Elijahem ses už o tom stačil pobavit? Jestli pro tebe má nějakou radu, řídila bych se jí. Ukázalo se už naneštěstí hodně krát, že mívá pravdu…“ Zatvářila se pobaveně. Zřejmě se i ona sama dokázala nějak hloupě spálit. „Každopádně… Jak moc jsem ti chyběla?“

I přestože on patřil mezi osoby, které dokázali být někdy možná až chorobně paranoidní a podezíravý, o Darii by si netroufl pochybovat. Jeho důvěru si získala již před lety a stejně jako zbytek rodiny, i on si jí oblíbil. Kdo ví, možná že dokonce i více, než právě jeho sourozenci, o kterých ovšem i přesto nepochyboval, že jí tu rádi uvítají a nebudou nic namítat na to, že jí nabídl společné soužití. Jejich rezidence je ovšem dostatečně velká a její maličkosti rád nabídne střechu nad hlavou, aby si tu nemusela nic zařizovat. Nehledě na to, že vzhledem k tomu, že jejich rodinná rezidence se nachází v samotné francouzské čtvrti, bude to mít i blízko k těm nejdůležitějším a nejatraktivnějším částem New Orleans. A pak je tu samozřejmě i ten fakt, že on jí vlastně opravdu rád vidí a uvítá ve své rezidenci a možnost bydlení je pro něj vskutku to nejmenší, co by jí mohl nabídnout. "Samozřejmě že vím. Nedovolil bych si o tobě pochybovat." Ujistí jí. Svá slova myslí zcela vážně, a proto také, kdyby ho přeci jen zradila, bral by to nejspíše asi stejně, nebo přinejmenším dost podobně, jako kdyby ho zradili sourozenci a i přes jeho nekompromisní a pomstychtivou povahu, kdo ví, jestli by jí dokázal třeba za to i zabít. Nad tím ovšem nehodlá přemýšlet, protože to, že by se něco takového stalo bere jako velmi nepravděpodobnou záležitost. Přeci jen jí zná již opravdu dlouhou řadu let.
Když došlo k otočce, netrvalo dlouho, než si jeho ruka opět našla své místo na jejím pasu, jak se dle společenských hodnot sluší a patří. Na její slova přikývne. "Ačkoliv eliminovat hrozby by mohlo být řešení, obávám se, že by šlo jen o dočasné, než by jsme je tím, jak říkáš poštvali a nakonec by se obrátili proti nám. Ale i přestože jednotlivé rasy mezi sebou úplně nevycházejí, všichni chtějí nakonec to samé. Své místo v tomhle městě. Jistotu a tak jim to dáme." Prozatím nemluvil o svém plánu přímo, ale i na to již brzy přijde řeč. Na moment se podíval přes její rameno, při čemž se jeho pohled zastavil na rodinném erbu, na kterém bylo právě písmeno "m" a pod tím písmenem vyobrazení draka.
Ve chvíli kdy znovu promluvila ovšem svými oči již vyhledal její tvář, při čemž se při její poznámce přeci jen musel zasmát. "Tak to abych si pro tebe našel nějakou věž, ve které tě budu moci zamknout, aby k žádnému rozptylování nedošlo." Poškádlí jí trochu i on. Ve finále něco takového nemá za potřebí a i přestože si uvědomuje, že rozptylovat opravdu umí, ví, že by si na to nevybrala nějakou až příliš nevhodnou chvíli, při které by šlo například právě o budoucnost města.
Netrvalo dlouho a vyrušil je nezvaný host. Nepoznával ho a ať chtěl cokoliv, stejně jako Daria by ho poslal pryč. Jeho společnice se ovšem ujmula slova rychleji a dala mu snad dostatečně najevo, že má odejít, což ovšem z počátku vypadalo, že muži není jasné a pochopil to až na druhý pokus. Jemu při té její urputné snaze museli cuknout koutky pobaveně vzhůru, načež se naklonil svými rty blíže k jejímu uchu, když opět začali tancovat do rytmu hudby. "Kdybych tě neznal, skoro bych snad i řekl, že se o mě nechceš dělit." Šeptl u jejího ucha, při čemž se ho provokativně i svými rty letmo dotkl, než se opět poodtáhl tak, aby jí viděl do tváře a z pasu svou ruku přesunul na její záda, lehce nad bedra. "Ano bavil. Jak známe mého bratra, nechce násilí, pokud to nebude nezbytné. Navrhuje, aby si každá rasa vybrala jednoho svého zástupce, se kterými my budeme jednat o budoucnosti tohohle města. I přestože stále budeme mít hlavní slovo, jednotlivé rasy si to budou moci také částečně řídit a předkládat své návrhy." Dává to smysl, jak to bude ovšem fungovat se uvidí až v praxi, což nastane snad již velmi brzy. "Lásko.." Osloví jí při její další otázce, při čemž mu na tváři hraje úsměv. "Oba víme, že jsi má nejoblíbenější upírka a že jsem se nemohl dočkat dne, kdy si mě umaneš poctít svou návštěvou." Podotkne a poté ještě pokračuje. "A jak je vidno, jsi tady, což může znamenat jen to, že tobě se po mě už opravdu hodně stýskalo." Neobtěžoval se jí ani na to zeptat, prostě si konečný verdikt rozhodl sám.

„Snad tedy jiné druhy nebudou působit tolik problémů a půjde to vcelku… Hladce.“ Přitakala jeho slovům. „Přála bych ti to. I jim.“ Upřesnila s menším mrknutím levého oka a s nápadem o věži se zase rozesmála. Ovšem nijak nezdvořile pro okolí. „Ale ne… Toho jsem si už taky užila dost.“ Chvíli se ještě tvářila pobaveně, dokud k nim nezavítal ten cizinec, který ale díky její pohotové reakci zase do minuty určitě zmizel. Přinejmenším tedy z jejich blízkosti. Nechala se jím tak intimně dotknout, ba dokonce se nad tím i opět pousmála, ačkoliv se v tom skrývalo i trochu zdravé a sobecké jízlivosti. Libovala si v tomto jejich chování k tomu druhému. Možná i tím si ho oblíbila; že nic takového nepovažoval za velmi hanlivé až nepřípustné a čerpal z toho také zábavu. Jistěže se někdy takové doteky uchýlily až k přílišné příjemnosti, ale sama si tím prozatím vždy jen vyzdvihovala své ego. „Tak to je tedy dobře, že mě znáš.“ Odpověděla mu s úšklebkem na rtech, které nabraly ještě rovnoměrně krapet červenější odstín po jejich svačince, ale nijak moc znatelné to nebylo – především ne pro ty, co o tom vlastně vůbec nic nevěděli.
O jeho bratrovi si poslechla ráda, stejně tak jeho názoru na onu situaci, kterou měl Klaus v plánu. Souhlasila s tím a brala ta slova v potaz, rozhodně by nebylo dobré začít válku bez většího důvodu a ještě k tomu když se snažili právě o mír mezi nimi všemi. „Kdy s tím plánuješ začít? Do týdne…?“ Zeptala se ho ještě čistě ze zvědavosti a při komplimentu její osobě určené se zas dost vřele usmála. Nakonec se ale i zasmála, když si sám usmyslel důvod její návštěvy. „Jen aby mě někdo z toho postu nesvrhl. A stejně tak tebe z pozice oblíbeného Původního…“ Naklonila se k němu a jednu jeho ruku pustila, jen aby ho pohladila po tváři. Udělala to s takovou ladností, jako by šlo jen o další taneční krok, ale sám musel vědět, že to tak nebylo. Vzápětí se umíněně poušklíbla a opět mu na pár vteřin zmizela otočením se pod jeho rukou, načež se zase vrátila. Natiskla se k němu na tělo a malinko přimhouřila oči, jako by jí něco nesedělo. Nebo se tvářila nějakým způsobem starostlivě? Že by se snad o svou pozici skutečně bála? „To abych všechny ostatní přelámala vlastní rukou a žádné štěstí ti nepřála.“
Po té větě se od něho vzdálila, vyměnili si totiž partnery, jak na to přišel čas. Na něho se opět podívala až po chvíli, jakmile sobě na pár sekund byli naproti a pak se zahleděla kamsi zase za jejím novým tanečním partnerem. Bůh sám ví, jak to vlastně myslela. Olízla si rty, když se protančila po celém tanečním prostoru, když své společníky střídala jednoho za druhým, až dokud neskončila opět v jeho sevření. Podívala se na něho svým způsobem povýšeně, jako by nad ním měla v dosti věcech navrch. Musel jistě ale i on sám vědět, že to proti němu nemyslela nijak vážně. Dost možná si i dělala jen legraci z jeho vážného výrazu a sama do minuty určitě zase roztála. „Doufám, že zde budu moct zůstat už i dnes. Až mě z toho tance nohy bolí…“ Vydechla to, jako by se jednalo o něco velice nepříjemného, ačkoliv určitě nebyla zase tak znavená. A mohla se někdy vůbec unavit? Otázku o noclehu však mínila seriózně. Jen to přeci chtělo nenápadnou záminku. „Věřím, že se mnou už stačili pokochat dost.“

"To už brzy sami zjistíme." Odpoví jí, čímž by snad v tuhle chvíli i tohle téma uzavřel. Situaci jí nastínil, s plány jí seznámil a podrobněji to vědět prozatím nepotřebuje, alespoň ne v téhle společnosti, kde je spoustu jedinců, kteří by je mohli odposlouchávat, což by ve finále též mohlo znamenat problémy, i když to on i jeho rodina s městem myslí naprosto dobře a krom toho, že chce být králem tohohle města, v tom víceméně žádné postranní úmysly nejsou. Jen tohle město si natolik oblíbil, že se tu chce zabydlet a mít tu místo, kterému by mohl říkat domov a kdykoliv se sem vracet. Přeci jen už od doby, co se stal upírem a zabil Esther nic takového nepocítil a ani ve chvílích, kdy byl dítě, tak domov zrovna nebyl takový, jaký by si představoval, vzhledem k tomu, koho měl za rodiče - za otce zejména. "Nerozptyluj v nevhodných chvílích a nebudu tě muset nikam zavírat." Pronese jakýsi kompromis zcela s vážnou tváří, ačkoliv musí být zřejmé, že nic z tohohle opravdu vážně nemyslí a i kdyby rozptylovala v nevhodných situací, nikam by jí rozhodně nezavíral. Nesebral by přece sám sobě osobu, která je s ním v mnoha situací za jedno, nemá potřebu morazilovat a dokáže se s ní zabavit různými způsoby, ať už jde o všelijaké provokace v podobě jak slov, tak doteků a nebo o hraní si se svou obětí, dokud nevydechne naposledy. Možná Elijah už nebude tolik nadšený z tohohle jejich řádění, ale jeho bratr se s tím bude muset smířit.
"Čím dříve, tím lépe, takže ano. Viděl bych to do toho týdne." Uvědomuje si, že to bude dlouhá cesta dosáhnout toho, o co usiluje, ale pokud bude mít dostatek trpělivosti a bude se opravdu řídit radami Elijaha, mohlo by k dosažení cíle dojít dříve, než by i čekal. Pořád ale musí počítat i s tím, že může dojít k jakýmkoliv komplikacím, které zapříčiní, že cesta bude nejen dlouhá, ale i pěkně trnitá. Při její další poznámce se jí znovu rozhodl trochu pozlobit. "To by se klidně mohlo stát." Rozhlédne se po místnosti a svůj pohled zastaví na tmavovlasé ženě, jejíž ruku zdobil prsten s lapisem, díky čemuž snadno poznal, že je upírka. "Třeba támhleta." Kývne hlavou směrem k ní a pak se podívá na Darii. "Možná by mě dokázala zaujmout natolik, aby ti vzala tvé místo nejoblíbenější upírky." Možná se jí snaží k něčemu trochu i vyprovokovat a nebo ho jen zajímá, jak bude na tohle všechno vlastně reagovat. Po celou dobu hrál na jeho tváři samolibý úsměv a ten nezmizel ani po další otočce, po které jí opět ruku položí na záda tak, aby si jí držel u sebe. Jakoby se snad bál, že by mu měla utéct, i když věděl, že něco takového nehrozí. "Jestliže ty ostatní přelámeš, já bych své sourozence nejspíše měl zapíchnout a dát spát do rakví." Přeci jen, jak nejlépe by se měl pojistit, aby se nestal oblíbeným původním někdo jiný, než být jediným původním, ke kterému by se měla šanci dostat.
Pak již došlo k výměně partnerů, která k těmto tancům často patřila. I přestože měl novou partnerku a věděl, že většina zúčastněných bude znát společenské zásady, když měl dobrý výhled, svůj pohled přesunul na Darii s jejím současným náhradním tanečním partnerem. I přestože věděl, že by se o sebe dokázala postarat, měl jakési nutkání na ní dávat pozor a tak krom samotného tance, se svým dočasným partnerkám nijak víc nevěnoval a u některých nejspíše sotva věděl, s kým vlastně zrovna tančí. Brzy ovšem ta nutkavá potřeba na ní dávat pozor opět zmizela, protože po několika výměnách opět skončil na tanečním parketu s ní. "Jsi tu a vždycky budeš vítaná. Takže ano, má nabídka platí už dnes." Nejspíše by se ani nemusela ptát a on už s tím tak nějak automaticky počítal, že tu pobude již dnes. "I kdyby nestihli, je to jejich problém." Tohle její sebevědomí byla jedna z věcí, která se mu na ní též líbila. Znala své hodnoty a neměla se potřebu nijak podceňovat. "Půjdeme tedy?" Zeptá se, načež již pustí její ruku a pouze svou ruku nechává na jejích zádech s úmyslem s ní již jít pryč ze společnosti.

Zahleděla se mezi ostatními tančícími páry na ženu, která měla dost podobný odstín vlasů jako ona sama. A také šperk na ruce. Přimhouřila nad tím oči a už jen tím mu odhalila to, že se jí ten nápad ani trochu nezamlouval. Možná proto si tu jinou upírku ještě několikrát prohlédla od hlavy až k patám – jak jen to šlo. Ve finále nespokojeně mlaskla jazykem o patro a podívala se zpátky na něho. Držela se, co se poznámky o té pro ni neznámé ženě týkalo, aby ji nevypustila. Byla totiž jízlivá až až. „Jen kdyby to šlo…“ Zašklebila se s těmi slovy. Nevěděla o tom. O tom, že to bylo možné a zároveň o tom, kolikrát to se všemi členy své vlastní rodiny za ta léta stačil podniknout. Kdo ví, jak by se zachovala, kdyby na to někdy v budoucnu přišla. Více to ale nerozvíjela a stejně skončila v náručí jiného muže. A potom dalšího a zase dalšího… Vystřídala na tom prostoru přes pět mužů, než se vrátila zase k němu a tvářila se tak, jako by se jí to vskutku zamlouvalo. Také na sobě pokaždé pocítila jeho pohled, když tančila s jinými, ale ten mu nikdy neoplatila. Na něho se tam podívala pouze jednou a to sice ze začátku. Dále věnovala pozornost ani ne přímo svým partnerům; sice jim dokázala do tváře hledět dlouho, ale nevnímala nic, co jí říkali. Někteří také mlčeli. Na jednu stranu doufala, že od ní nepožadovali odpověď a na druhou jí to bylo úplně fuk. Nezájem k nim tedy předložila většinou tehdy, kdy se zadívala do místa za nimi a hleděla různě po rezidenci. Nikdy se však neodvážila podívat k muži, se kterým tančila nejprve, až dokud se k němu nevrátila zase nazpět.
„Tak tedy výborně.“ Zeširoka se usmála, jakmile ji ujistil o tom, že u nich zůstane už ten večer a následující komentář tomu ještě nasadil korunku. „To vskutku.“ Těžce ta slova vydechla, jako by za nimi ještě něco skrývala, než se opět pousmála a očima zavítala ještě mezi několik jiných lidí než on. Jako by se snažila ještě posbírat do své mysli tváře, které na ně některé možná až moc okatě hleděly. Tedy především samozřejmě na ni. „Ale jistě.“ Jeho směrem poslala vlídný úsměv, když se rozhodl její ruku tedy pustit a pomalu se s ním vydala zase do ústraní. „Musíš mi prominout, jak jsem momentálně svým rozhodováním proměnlivá… Naprosto jsi mě rozhodil.“ Jistěže to pravdou nebylo, ale chtěla jej potěšit. Podívala se mu tak po těch slovech krátce do tváře a nechala se s tou rukou na zádech odvést stranou, kam uznal za vhodné on. „Nezdálo se, že by sis to tam nějak užíval. Vím, že tyhle věci nemusíš. Nerada bych tě trápila ještě déle…“ Svěřila mu další rádoby pravdivý důvod, proč se vůbec nechala odtamtud odvést a lehce se zády začala opírat o stěnu, zatímco své ruce spojila v dlaních za zády. „Doufám, že se o můj… O mé portréty pokusíš co nejdříve.“ Tím mu také naznačila, že se bude rozhodně jednat o více než jen jeden, jak se možná domníval. To ona nevěděla. Zároveň mu tím ale poskytla hned několik pokusů, aby i případně měl, v čem se zlepšit. Mírně bradu pozvedla o něco výše a zadívala se na něho. Až začala litovat té výzvy, co si dal a ona jí přitvrdle protiřečila. „Tím tě do nich ovšem nenutím hned. Ne. Umím si počkat. Kor když toho teď budeš mít tolik na práci… To abych si vůbec začala hledat jinou zábavu.“

Samozřejmě vybrat si zrovna ženu, která má alespoň něco málo po vzhledové stránce společného s upírkou,která s ním tančí, byl jeho stoprocentní úmysl. Přeci jen jí bude spíše štvát žena, která je jí podobná, než někdo vzhledově úplně odlišný. To, že k tomu neřekla ani jedno jediné slovo mu vykouzlilo vítězný úsměv na tváři, ale ani on sám se k tomu v tuhle chvíli už nevyjadřoval. Kdo ví, možná že ještě během večera se k tmavovlasé upírce, která by si zajisté nestěžovala ho mít po svém boku, vrátí, v tuhle chvíli se k tomu už ale nevyjadřoval. Nakonec nebyla ani příliš příležitost, vzhledem k tomu, že došlo k výměně partnerů a v jeho sevření mu skončila jiná dívka. Zajisté bylo k popukání, kdyby se mu do spárů dostala právě upírka, o který se před chvíli s ní bavil, takové štěstí naneštěstí ale neměl, nebo možná naštěstí. Kdo ví. Nakonec přeci jen by si jí pravděpodobně vůbec nevšímal a zajímala by ho stále jedna a ta samá osoba, kterou vidí dnes znovu po opravdu dlouhé době. Pravděpodobně za takový zájem mohla i částečně jeho majetnickost, protože i přestože nic spolu neměli a šlo jen o jakési škádlení, jednoduše dnes má být jen a jen v jeho přítomnosti a tak se mu jednoduše přítomnost jiných mužů zrovna dvakrát nelíbí.
Ačkoliv po její otázce, zda-li platí ubytování již dnes, bylo víc než jasné, že přeci jen má stále celý zbytek dnesku na trávení času s ní a následně i další dny. Přeci jen tu hodlá pobýt. Nebylo už třeba na nic čekat a tak když mu potvrdila, že opravdu již mohou jít, vyrazil s ní pryč od lidí směrem opět nahoru, dovnitř rezidence. Nakonec i tam budou mít vše, co potřebují, od alkoholu, po soukromí až po hudbu, která bude z místa dění stále skvěle slyšet. Nahoře svou ruku již stáhne k tělu a zamíří k baru, který mají uvnitř a beze ptání vyndá dvě skleničky, láhev skotské a do obou sklenek nalije zlatavou tekutinu. Láhev odloží na bar a několika kroky se sklenicemi v rukou přeruší mezeru mezi nimi. Poté jí již jednu sklenku podá. "Ano, jak jsi sama řekla, v těhle akcích se vyžívají spíše moji sourozenci, ale přeci jen to bylo dnes v tvé společnosti snesitelnější." Pronese, načež se napije skotské. Tohle je rozhodně něco jiného a pro něj mnohem lepšího, než nějaké šampaňské, které nabízeli dole číšníci chodící mezi lidmi. Opět od ní udělá několik kroků dál, na čež se nakonec posadí na jedno místo na pohovce. "Obrazy? O tom řeč nebyla." Podotkne jen tak mimochodem, ačkoliv ve skutečnosti opravdu nemá problém těch obrazů namalovat více. Malování je jeho vášeň, něco co pro něj představuje koníček, při kterém dokáže na chvíli vypnout, uvolnit se a věnovat se jen tahům po plátně. "Ale neměl bych tě nejspíše ochudit o možnost si zahrát na uměleckou kritičku." Možná se k tomu malování prozatím bůh ví jak nehrne, ale na všechno přijde čas a na malování si je schopen udělat čas i v ten nejnabytější den. Odloží svou sklenku na dřevěný stolek před ním a při jejích dalších slovech opět vstane a zamíří k ní."Zábavu si hledej kde chceš, ale..." Pozastaví se při těch slovech a svou dlaň zvedne k její tváři, po které jí pohladí. "Nic to nemění na tom, že si na tebe udělám čas i během tohohle období. Myslím, že o spoustu věcí se bude chtít postarat Elijah sám bez mé impulsivní maličkosti." Lehce se ušklíbne a svou ruku opět stáhne ke svému tělu a vydá se k místu, kde si odložil svou sklenku. "Takže lásko," popadne sklenku a opět se posadí, "co jsi vůbec dělala po celá ta léta, co jsme se neviděli?" Zajímalo ho, jestli zažila například něco zajímavého, nebo viděla něco, co za to stojí. Jednoduše chtěl vědět, kde jí byl po celé ty roky konec.

Po jejich vstupu do místnosti se dveře zavřely jako samy od sebe již naučené a pohledem jej následovala dále až tam, kde se na nějakou chvíli zastavil. Když k ní doputovala vůně alkoholu, jen letmo zvedla levý koutek rtů – totiž do velmi krátce trvajícího úsměvu a pár kroků k němu popošla vstříc. „Tomu samozřejmě rozumím.“ Složila sobě samotné kompliment, jak umí (ne)jednomu zpříjemnit večer a skleničku do ruky samozřejmě přijala. Ani trochu se s tím nezdráhala, právě naopak. To už se ale lehce opírala zády o stěnu. Podívala se po místnosti kolem sebe a hned poté trochu upila. „Teď možná nebyla, ale předtím ano. Téměř jsi mi to slíbil.“ Ruce dávno neměla za zády, jednou blízko svého hrudníku držela sklenku s pitím a druhou nechala volně nataženou podél jejího těla. Na poznámku o její kritičnosti nezareagovala nijak více než malým úšklebkem. Dost možná by ale byla kritická natolik, že by se s tou snahou vůbec on rozhodl seknout a ona by se mu pak omlouvala, dokud by spolu zase neměli sluníčkové období. Třebas někde v lesích, kde by vyhlíželi kočáry a později si na všem živém z nich pochutnali.
Svůj pohled sklopila k zemi, když se však ocitl zpátky v její blízkosti a dokonce jí věnoval něžný dotek, o kterém od něj dost možná i spousta žen (a nejen těch) snila. „Jak milé… Nazýváš se maličkostí namísto velikosti. To tě naučil právě on, že se tak vyjadřovat u žen sluší? Zkoušíš si to snad teď na mně…?“ Pozdvihla levé obočí a pozorovala, jak se navrátil na ono místo na gauči. Sama pro sebe se pousmála, samozřejmě si dobře přebrala i to, jak velkou pozornost jí hodlá věnovat. No neměla se výjimečně? „Co jsem dělala…“ Zopakovala ta slova po něm s výdechem a o zeď se na moment opřela i hlavou. „Testovala jsem lidi, jak jsou na tom s vytrvalostí…“ Jako se vzpomínkou před sebou přimhouřila oči, až dokud se uchechtla a skleničku přisunula zase blíže ke svým rtům. „Ty nejlepší jsem potom odměnila životem. Připadám si doteď jako Děda Mráz…“ Uculila se ještě nevinně se zmínkou o Ježíškovi, se kterým díky svého původu vyrůstala ona a konečně se napila. Hned potom se s ním zase střetla pohledem, aniž by se více hýbala.
„Procestovala jsem téměř všechna území od Korsiky až po Neapol… Nakonec jsem se na nějakou dobu vrátila přímo do Versailles. Tam, kde jsem měla pozemek už předtím. Naneštěstí jsem ale ještě stačila potkávat lidi, kteří si mě pamatovali a mě natolik přestalo bavit ty lidi ovlivňovat a měnit k obrazu svému, až jsem raději odešla. Naposledy jsem delší dobu zůstala v Británii… Přiznávám, že mě to už docela přestává bavit. Přijdu si, že jsem už všechno zažila. Nerozumím, odkud se ve vás i Killianovi bere ta vůle jít stále dál…“ Uchechtla se nad tím a napila se ještě. Tentokrát na chvíli zavřela oči a potom se během vteřiny objevila na gauči vedle jeho místa. Pití odložila na stůl. „Tím ovšem neříkám, že bych chtěla jít ke dnu.“ Při těch slovech se maličko zamračila, aby snad dala na důraz tomu, jak se jí její smrt příčila a na tom gauči se otočila směrem k němu. Jednu nohu dokonce vyzvedla k sobě nahoru, přestože to nebylo ani trochu slušné. V jeho přítomnosti se ale se spoustou věcí nepárala. Věděla, že i on má rád nějakou svou volnost a nectí pravidla zase tolik. A přece jen tohle nebylo rovna tím nejhorším, co mohla provést. Dokud je člověk zahalen, tak přeci všechno zůstává v pořádku. Tu nohu pokrčila v koleni a z části se na ni posadila. Kotníček druhé nohy jí sice zpod sukně vykukoval, ale tam se on přece nedíval. Nebo ano? Prsty pravé ruky se jemně a dlouze pohladila po té celé druhé, kterou měla taktéž zahalenou tenkou látkou, která vypovídala ostatním základním odstínům jejích šatů. „Naneštěstí ti žádné novinky nenesu… Jak jsem řekla, nudím se. Kde ses tedy toulal ty?“

Nečekal od ní na jeho kompliment nic jiného, než samolibou odpověď a jak se zdá, nezmýlil se. Přeci jenom to už k ní patřilo a ona opravdu nebyla člověk, kterému by po nějaké pokloně zčervenaly tváře a sotva by poděkovala. Takovou si Darii nedokáže ani trochu představit a u její osoby by mu to přišlo spíše i komické. Jednoduše to k ní nejde a nebyla by to už ona. Tohle, občas možná až nezdravé sebevědomí k ní patří. Samozřejmě on jí s tím nemá absolutně ale co vyčítat, protože s nezdravým sebevědomím je na tom snad ještě hůře, než právě jeho společnice. On by své sebevědomí a ego mohl nejspíše rozdávat a i tak by měl on sám i nadále až příliš. "Ano, slíbil jsem ti obraz. Ne obrazy." Připomene jí. Je si stoprocentně jistý, že mluvili pouze o jednom, jenže jeho drahá Daria si to nejspíše dokáže přebrat po svém a jak již za ty léta zjistil, je dost obstojný protivník v hádkách a má slušné šance si dokonce i u něj nakonec vybojovat své poslední a vítězné slovo, což se nestává jen tak někomu. Co si ovšem budeme, Daria má u něj mnoho privilegií, o kterých by se ostatním mohlo jen zdát. Projde jí mnohem více věcí a nad něčím, kvůli čemuž by jiným zlomil vaz, u ní se tomu třeba i zasměje.
Daria mimo jiné byla žena, se kterou se opravdu nebál nijak flirtovat a to i bez toho, aniž by od toho něco více očekával. Bral to jako jednu velkou hru, nikoliv jako vážnou záležitost. Pousměje se. "Odhalilas mě. Ano, zkouším si to teď na tobě, abych věděl, jak zapůsobit na tu hezkou upírku, o které jsme se bavili dole. Myslím že by stála za hřích." A už se zase vrací k tomu tématu, ze kterého jak si mohl předtím dole všimnout, nebyla příliš nadšená. Žárlila snad? Nebo se opravdu obávala, že by nebyla již ta nejoblíbenější upírka? Kdo ví? Ale možná že to za pomocí tohohle poštuchování i zjistí a bude si jí moci pak opět s něčím dobírat. Povytáhne lehce obočí nad její odpovědí. "Testovala lidi? Hádám, že jich moc neprošlo." Nepochyboval o tom, že měla Daria poměrně vysoké požadavky a tak jich víc skončilo mrtvých, než naživu. Alespoň to je jeho typ. "Ano, hotová dobračka, která za odměnu nechává lidi naživu." Pronese ironicky, nikoliv ale vyčítavě. Byl by pokrytec, kdyby jí něco takového chtěl vyčítat. "Již brzy se zajisté na to místo budeš moci vrátit a to bez toho, aniž by tě ostatní poznávali." To je to, co se mu líbí na New Orleans. Můžeš tu žít staletí a nemusíš se stěhovat, protože zdejší obyvatelstvo je hlavně nadpřirozené. Pousměje se a svou ruku si opře o opěradlo pohovky za Darií. "Je pravda, že jsem za ty léta toho viděl tolik, že by to jednoho možná i omrzelo, ale pokud máš ambice, vyšší cíle, žene tě to kupředu a dává ti to tu chuť do života." Jistě, kdyby chodil po světě jak tělo bez duše bez cílů a plánů, taky by ho to tu nejspíše už dávno nebavilo. Jenže jeho cíle jsou vysoké a často i těžce dosažitelné a tak má vždy zábavu na několik let dopředu. "To je dobře. Byla by tě škoda." Opravdu by mu na tomto světě někdo jako ona chyběl. Možná že spolu nejsou pořád, ale zkrátka občas tyhle jejich setkání proběhnou, jeden druhého se dostatečně nabaží a pak zase na nějakou dobu se mohou jejich cesty rozejít. Ve finále se ovšem opět znovu setkají. "Kdyby tu byl Elijah, nejspíše by tě už osočoval, že nesedíš jak se sluší a patří." Podotkne pobaveně. No on to opravdu neřešil a když by si všiml vykukujícího kotníčku, i nad tím by pouze mávl rukou. Neměl tu potřebu to nějak rozebírat a chovat se pohoršeně za nedodržení mravních zvyků a zásad. "No, jsem si jistý, že se tady se mnou nudit zase na nějakou dobu nebudeš. "Nedělal jsem nic, co bych nedělal předtím. Snažili jsme se zmizet před Mikaelem, což se nám nakonec podařilo a jsme tady v New Orleans už několik let. To je i důvod, proč tolik chci právě z tohohle města udělat nový domov. Máme tu od Mikaela klid a nakonec jsme ho pomohli i vybudovat do dnešní podoby. A pak samozřejmě od své sestry odháněl nevhodné jedince." Ačkoliv byli opravdu dlouhou dobu na útěku, přeci jen alespoň díky tomu poznalii všechny možné kouty světa a nyní objevili právě tohle krásné město plné umění, které je jak pro něj stvořené.Útěk před Mikaelem byl očividně přeci jenom alespoň k něčemu dobrý.

Vysoké ego bylo něco, o čem by se u její osoby dalo spekulovat. Sebevědomí sice měla a dost, ale spousta z něj byla pouhou přetvářkou navíc, jak druhého zabavit, pakliže věděla, že to té osobě nijak nevadí a snad se mu to i nějakým způsobem líbí. Jen znala svou cenu, která nebyla nízká. „Hm… O počtu jsme rozhodně nemluvili.“ Namítla s přivřením očí a dál se na něho zadívala, jak na to bude reagovat. Větší odpor už od něj, co se těch obrazů týkalo, nečekala. Byla osobou, která se s další dokázala chytit kvůli úplně cokoliv a ve více než devadesáti procentech hádek vyhrála. Jestli byla vždy v právu, to je otázkou. Stála si ovšem vždy za svým natolik, že by jistě alespoň jednou mohla být zvolená na cenu Miss Tvrdohlavost. Jen o pár vteřin později do v ní ale opět začalo vřít, když si nedal říct a opět stačil zmínit tu upírku, která jí byla vcelku podobná a provokoval ji s ní už dole. Že by je vyměnil a Daria by zůstala na ocet. „Stála… Jen aby si to samé o tobě myslela i ona. Třeba má ráda ženy.“ Maličko nakrčila nos, jak jízlivá byla a pak s hlavou mírně skloněnou pozdvihla skleničku s pitím jeho směrem v gestu „na zdraví“. Možná mezi nimi za ty roky nebylo ještě nic, což by se spoustě jejich pozorovatelů nezdálo, ale jistá majetnickost jak z jednoho, tak druhého k sobě navzájem rozhodně vyzařovala. A ona nebyla nikým, kdo by si přál být odvelen na druhou kolej. Chtělo to tedy rychlé řešení. Však ona na něco ať už dříve nebo později přijde.
„Náhodou… Dost jich předčilo má očekávání. Doteď jsem z toho jaksi rozčarovaná. Dost z nich by se tím i mohlo živit…“ Jestliže předtím nepochopil, co se přesně dělo a jak jejich vytrvalost zkoušela, rozhodně mu to teď muselo být jasné. Nebála se před ním mluvit o těchto věcech, považovala jej za někoho velmi blízkého. A jakmile by si nějakou společnost našel i on, rozhodně musel očekávat to, že se ho bude vyptávat, i kdyby mu to bylo až nepříjemným. Hold ji to zajímalo. „Ano, s tím počítám. Jen jestli se mi tam vůbec ještě bude chtít za tohoto století vrátit. Dveře tam však vy máte vždy otevřené, kdyby to bylo třeba.“ Pokývla hlavou ještě na důraz svých slov. Později se už objevila na pohovce vedle něj a v ne zrovna patřičné poloze. Jak už to ale bylo zmíněno, s ním to příliš neřešila a především když se jednalo o (konverzaci v) soukromí. „Chápu to, když si přeješ něčeho dosáhnout… Ale jen mi nepovídej, žes nad tím přemýšlel celých tisíc let.“ Zamyšleně se s malinko nakrčeným obočím zahleděla na nějaké místo na jeho paži, než se vrátila k jeho obličeji. „O lásce k vedení, řízení jednoho města a jeho znovuvybudování. Jak toho vlastně všeho dosáhnout… Vlastně bych ti ani nevěřila více než dvě století.“
Pohledem se přesunula ke stolu, odkud zase převzala svou skotskou a s menším úsměvem po té, co zmínil, že by její nepřítomnosti ve světě byla škoda, se napila. Tekutinu nakonec ještě chvíli jen tak nechala ve svých ústech, než všechno spolkla a on zmínil Elijaha. Zasmála se nad tím, načež se zatvářila až kamenně vážně a prohnula se v zádech. „Narovnej se! Tu ruku z madla pohovky dolů! Copak se to sluší?“ Snažila se co nejvíce napodobit i tón jeho bratra, kterého však měla také ráda. I když jemu se zkrátka nikdo z těch dalších nevyrovnal. Díky impulzivitě a nenasytnosti mu však stál v patách Kol. „Chudák Rebekah…“ Chudák Daria, kdyby věděla, že ji brzy také čekalo dost podobné terno, co se společníků týkalo, ačkoliv rozhodně menšího rázu než toho bylo u jeho blonďaté sestry. „Jak dlouho se vás to štěstí drží?“ Zeptala se ho se zájmem, zatímco sklenku pokládala zase zpátky na dřevěnou desku stolku a přitom s ním udržovala oční kontakt. Snad by i tu hlavu otočila o sto osmdesát stupňů, kdyby musela. „Někdy v příštích letech se chystám do Virginie. Třeba bys to tam rád zkusil se mnou.“ V podstatě mu tím složila pozvánku, nijak však nucenou. Bokem se potom sama opřela o ten gauč a mírně tím pádem i posunula jeho roku, když se o kraj sama opřela loktem, tak aby ho nijak nezatěžovala. Klouby prstů zvenčí si párkrát přešla po hraně tváře, jak se na něho dívala. „Mám ráda, když můj pokoj voní. Obstaráš mi pak něco?“

Z jeho strany o přetvářku rozhodně nešlo. Opravdu měl ega až sebevědomí až až. Dalo by se říci, že mu možná lehce vlezla do hlavy právě moc, kterou má a fakt, že je prakticky nesmrtelným a nejsilnějším stvořením na celičkém světě. Kdo s jeho schopnostmi by nakonec takové sebevědomí neměl? Takových by se nejspíše našlo jen málo a celkově celá jeho rodina zná své hodnoty a o nízkém sebevědomí se u nich nedá ani spekulovat. Prostě a jednoduše to nehrozí a i přestože alespoň Elijah stojí nohama pevně na zemi, i on nepatří mezi nesebevědomé jedince. "Možná že jsme nemluvili přímo o počtu, ale mám dojem, že jsme mluvili o obrazu jako o jednotném čísle." Ohradí se znovu, ačkoliv spíše jen, aby mu potvrdila, že on je ten, co má pravdu, nikoliv proto, že by se měl v plánu bránit tomu, aby namaloval více, než jen pouhý jeden obraz. Ve skutečnosti mu totiž nedělá sebemenší problém jí na plátnu ztvárnit hned několikrát, bude-li to její přání. Jak již bylo řečeno, i přestože to všechno bude trvat v rámci dnů, možná týdnů, čas si na malbu dokáže udělat vždycky. Během jeho provokace mu na tváři hrál úsměv, už jenom protože viděl, jak moc se jí tohle téma nezamlouvá, ale musel uznat, že se dost drží. Možná si nezaslouží, aby jí takhle trápil, jenže ona mu též nic nedaruje, takže s tím prozatím nemíní přestat. "Možná má, ale když se to nezkusí, nezjistíme pravdu." Ačkoliv na její teorii příliš nesází a když by chtěl, je si téměř jistý, že by se mu jí podařilo na dnešní noc získat. V tuhle chvíli ho ale opravdu zajímá, kam až je ochotná zajít, jen aby se o tu upírku nepokusil. A hodlá jí takhle pokoušet ještě chvíli, protože jak jí zná, byť jí to štve, uraženě se nesebere a jeho tím nenechá vyhrát tím, že mu zanechá volnou cestu dolů, kde někde ještě zajisté tančí ta upírka a i kdyby ne ona, vyhlédl by si jinou a možná ještě více podobnou Darii. "Možná se někteří z nich živí." Pokrčí rameny. Nakonec nebylo by to nic neobvyklého, ačkoliv je to typičtější spíše pro ženy. "Nejspíše by se lidé, který na tebe narazí měli začít bát, že si začneš zvyšovat požadavky." Nepochybuje o tom, že už nyní budou její požadavky vysoké, ale jestliže byla spokojená s většinou, nepochybuje, že nastaví laťku zase o něco výš. "I kdyby to nebylo ještě tohle století, neřekl bych, že na tom sejde. A díky za nabídku, ale doufám, že to prozatím třeba nebude." Opravdu chce ještě klid, i přestože již v tuhle chvíli ho má mnohem více, než kdykoliv předtím. To ovšem i tak neznamená, že by toužil po adrenalinovém dobrodružství v podobě hry na kočku a myš, při čemž on by byl ta myš. Nechce už utíkat, jenže ví, že Mikael má narozdíl od něj kůl z bílého dubu a o život též přijít není v jeho zájmu. Znovu si upije skotské, zatímco Daria mluvila. "Neříkám, že tohle chci celých tisíc let." Odpoví jí. To opravdu ne. Nápad na získání tohohle města je opravdu vcelku nová záležitost. "Ale vždycky se našlo něco, čeho jsem chtěl dosáhnout. Navíc, má reputace se nebudovala též jen pár desítek let." Spousta jedinců se hho bojí, znamená to i, že má spoustu nepřátel, jenže díky jeho moci se odváží jen pár pošetilců se mu postavit a nedopadá to pro ně dobře. Díky právě jeho reputaci obávaného původního si drží spousta lidí daleko od své rodiny a tím jí jistým způsobem zajišťuje i bezpečí. Ačkoliv pravděpodobnost, že by je někdo dokázal porazit je minimální, nikdy nejsou na škodu předběžná opatření.
Tentokrát svou sklenku odložil on a aby si ještě více zpohodlnil svůj sed, nohy si natáhl na stolek před ním, při čemž je překřížil v lýtkách. Musel se i on zasmát při její imitace jeho staršího bratra Elijaha. "Elijah v ženském těle, to mi tu chybělo." Pronese ironicky, není to myšleno ovšem nijak zle. Stejně jako ona, i on to bere jako srandu a příležitost si jednoduše ze svého bratra vystřelit. Kdyby je slyšel, nejspíše by je měl potřebu kárat i za tohle a nebo by možná rezignovaně zakroutil hlavou a beze slova raději odešel. Na Rebekah už nereaguje. Stojí si za tím, že to dělá pro její dobro a i přestože mnozí s tím nesouhlasí, on se jen stará o svou mladší sestřičku a o to, aby s její naivitou nikdo nezlomil opět její křehké srdce. "Zhruba od roku 1720, takže už poměrně dlouhou dobu a doufám, že ještě nějakou chvíli se nás to držet bude." Jeden by neřekl, že už mají od Mikaela klid vlastně století. Pro upíra je přeci jen 100 let jako nic, ale nestěžuje si a bude jedině rád, pokud ještě pár dalších stovek let nebude muset svého otce řešit, ačkoliv se obává, že jsou to jen zbožná přání. Svou ruku pod jejím lehkým nátlakem lehce posunul, ale ne nijak moc a vlastně se v tuhle chvíli stále dotýkal jejího loktu, který si opřela o stejné místo. Koutky jeho rtů se opět zvednou nahoru. "Zní to lákavě a Virginia nás ještě neměla přeci jen tu možnost společně poznat a to bychom měli napravit." Pravděpodobně by byla samotná Virginia mnohem raději, kdyby to napravovat nechtěli. Jenže on je pro každou špatnost a vyrazit si někam jen s Darií, třeba i bez sourozenců, zní jako velmi lákavá nabídka a zajisté by to byla nezapomenutelná jízda. Jak pro ně, tak i pro stát. Svůj pohled až do doby, než promluvila, směřoval na jeden z obrazů. Při jejím dotazu se ovšem otočil opět na ní. "Řekni si o cokoliv, co potřebuješ. Zařídím ti to." Respektivě on povolá někoho, kdo to zařídí za něj, ale to musí vědět i sama Daria. Proč nevyužívat ale lidí nebo upírů, když je to v jeho moci a on sám se nemusí o spoustu věcí díky tomu starat.

Jestliže čekal ospravedlnění, dost se mýlil. „To je sice možné, ale také jsi v tom možná slyšel něco, jak jsem to zrovna já nemyslela.“ Pokrčila vcelku umíněně rameny a několik vteřin strávila díváním se hluboko do jeho očí. Dokonce i z té dálky, co byla od něj. Tím mu dávala najevo, že bylo toto téma uzavřeno a ona se rozhodně nehodlala rozmyslet jak v tom, dát mu za pravdu nebo množstvím obrazů její osoby jako takovém. Naštěstí se už neusmívala, když s řečí o té cizí upírce pokračoval a tím ji na ni docela dlouhou dobu zamlčel. Stála tam tak beze slova či pohnutí asi minutu nebo dokonce dvě a jen na něho hleděla. Nepříjemným pocitem se jí samo od sebe zatáhlo břicho a zatepalo jí v čelistech. Když si však tu mimiku uvědomila, pohnula hlavou k vrchu, aby tak měla špičku nosu mírně do vzduchu a poté po něm důkladně přešla pohledem. „Neměj strach. O to se už postarám.“ Tím pro ni bylo vymalováno a dost možná i tu druhou ženu, ač patřila k jejich druhu. Sex jako sex a krev jako krev. Napila se, když ruku zase stáhla k sobě a tu potom nechala vcelku volně klesnout níže podél těla. Nijak však tak, aby překlopila obsah skla mezi jejími prsty. To ne.
Pozvednutím levého obočí spolu s jakýmsi zvlněním jejích rtů na pár vteřin uznala, že měl možná s těmi muži pravdu a někteří si tak i mohli vydělávat. Naštěstí po nich ona ale peníze házet nemusela. Drobné, co pro ni byly jako bez významu. „Jestli se nebojí už nyní, rozhodně by s tím měli začít. Ze třiapadesáti mužů si zasloužilo žít jen sedm. Možná by se měli všichni začít učit mezi sebou…“ Poznamenala s povzdechem. Ovšem na to, jak předtím hovořila předtím, že ji právě spousta z těch lidí překvapila, byl ten počet zachráněných rozhodně menší, než se asi dalo předpokládat. Co na tom, vyjít s ní za dobře může být kolikrát těžké. Co se nabídky bydlení ve Versailles týče, nic více k tomu neřekla a vlastně ho odměnila svým úsměvem. Tak jako se ona zdála být vítaná u nich, byli zase oni u ní. Přestože by ani nebyla přítomná, bylo to tak. Brala je všechny jako velmi blízké osoby, ač s některými nemusela mít ty nejvřelejší vztahy. Tak to ale přece i v těch nejlepších rodinách bývá. Ráda se do něho zahleděla, jakmile jí povídal o tom, co chtěl a jak to chtěl. Ona za svých více dvě stě let nestačila zjistit, co by vlastně chtěla od života kromě toho, být nějak spokojená. Jenže neměla ona nakonec všech spokojeností až nad hlavu?
„Musíš uznat, že teď aspoň je, na co se koukat na rozdíl od toho, kdyby ti to říkal on.“ Řekla s naprostou skromností v hlase, zatímco se usmála a prsty levé ruky si na chvilku podložila bradu, ač ji posunula o něco výš, jako by se mu tím ukazovala a malinko hlavu poté ještě otočila střídavě do stran. Dodala nakonec i smích, který ji ani nepřešel nijak brzy a dále se trochu usmívala. Dávala mu tím najevo, že se s ním cítila v pořádku a jakémsi pomyslném bezpečí. „Teda… Tak aby sis to teď nezakřikl. Gratuluji.“ Vzápětí se už začala opírat o ten gauč a posunula jeho ruku jen o tolik, aby měla ona sama na tu svou místo. O nic více jí zrovna nešlo. Párkrát zamrkala, když to vypadalo, že snad s jejím výletem i zasouhlasil. „To bychom skutečně měli.“ Přikývla mu hlavou a přestala se těmi prsty, o které se z části opírala, jemně hladit. Teda až na malíček, který narovnala a letmo si jím krátce přešla po rtech, než ruku zatnula v pěst. „Přemýšlela jsem přímo o místě, jmenuje se to tam Mystic Falls. Už jen ten název láká tím, jak to tam může vypadat… Třeba se nadpřirozené bytosti rodí u vodopádů.“ Zasmála se a potom jen tak sklopila pohled, jako by se zamyslela. Až dokud nezasouhlasil se zařízením toho, oč žádala. „Když já bych ráda, abys mi květiny obstaral, snad i za čerstva natrhal sám. Abych neměla pocit, že mě házíš na druhou kolej…“ Vyzvala ho tak sama a při tom pozdvihla obočí, načež je mírně svraštila a především s koutkem jejích rtů si opět začal pohrávat úsměv. „Snad chceš své výzvy dosáhnout.“ Zašeptala k němu zase do ticha po krátké odmlce a potom se od něj úplně otočila, jako by ji to nezajímalo a sedla si tak, jak se patřilo. Pravou rukou sáhla zase po své sklence.

Nakonec přeci jen už zmlkl, protože odpovědi, kterou by chtěl, se od Darii nedočká a nehodlá si dnešní večer kazit jejich hádkou. Vidí se přeci po tak dlouhé době a nebudou se tu ještě hádat prakticky kvůli hlouposti. A sám moc dobře ví, že jsou toho schopni oba, protože mají oba dva potřebu mít své poslední slovo za každou cenu. V jejich přátelství tahle společná vlastnost taky může být často kámen úrazu, ale zatím se s tím vždy nějak poprali jak je vidno a snad je ve finále každá ta hádka vedoucí k usmíření, nakonec ještě více sblížila. Svým pohledem jí důkladně studuje, jakoby se snažil snad odhadnout, jak moc to v ní vře. Musel se nakonec přeci jen zasmát, byť Darii v tuhle chvíli nic k smíchu asi nepřijde. "Je až neuvěřitelné, jak jednoduché je tě přimět žárlit. Stačí mluvit chvíli o náhodné ženě a div si jí ještě nerozpárala hrdlo." Na malou chvíli se odmlčí. "To se opravdu tolik obáváš o své místo?" Pravdou je, že se o to bát opravdu nemusí. I když by za tou upírkou nakonec třeba i šel, jednalo by se maximálně o jednu noc. Ráno by jí poslal ovšem zajisté domů s tím, ať už se nikdy nevrací. I přestože jak sám řekl, stála by za hřích, stále jsou tu ženy, které ho na první pohled zaujmou více a ani ty nemají v tuhle chvíli šanci ohrozit post Darii, jako coby nejoblíbenější upírky, která chodí po téhle zemi. Jejich vztah totiž není založen jen na vzájemné sympatii, ale již dlouhodobé známosti, kterou z minuty na minutu prostě nikdo nepředčí a on v tuhle chvíli si opravdu nehodlá hledat novou kamarádku na všechno špatné, když má Darii. "Přežila celá jedna sedmina mužů. To je větší počet, než by jeden předpokládal." Byť to znělo o něco nadějněji, když mluvila o tom, že byla překvapena, nakonec je ono číslo poměrně dost tragické. Co by ovšem člověk čekal od několikset let staré upírky, která již přišla na to, co je asi nejlepší a podle toho též budou vypadat i její požadavky na to, aby byla spokojená.
Pobaveně přikývne. "Nuže, rozhodně jsi přitažlivější verze Elijaha, ačkoliv nic to nemění na tom, že by i v tvém případě šla ta slova jedním uchem dovnitř a druhým ven." Opravdu nechápe někdy, co Elijah tolik řeší. Když chce a situace to vyžaduje, umí se chovat jak se sluší a patří. Jen si rád dopřeje trochu pohodlí, když už není ve společnosti, pro kterou je pohoršující každá pitomost. A už vůbec nechápe, že se jeho bratr stále tak snaží, když musí vidět ten jeho očividný nezájem. Po těch letech, co společně ovšem chodí po světě, musí s ním mít už svatou trpělivost. Někdy by si ovšem vlastně ale přál, aby to tak nebylo a Elijah to s ním prostě a jednoduše alespoň v některých ohledech vzdal.
Kdyby hrozilo nějaké nebezpečí, nepochybuje o tom, že by se pokusil postarat o to, aby krom něj samotného a jeho rodiny, vyvázla bez škrábnutí i Daria - až tak se pro něj důležitá stala, byť ji vidí vždy jen jednou za pár dlouhých let, ačkoliv mu ten čas vždy vynahradí tím, že s ním stráví opravdu nějakou tu dobu. "Doufám že ne. Nijak po rodinném setkání neprahnu." Nakonec proč by měl. Mikael de facto ani není jeho rodina, vzhledem k tomu, že se ukázalo, že je pouze nevlastním otcem.
Pak již přišlo jejich plánování do budoucna na společnou cestu, kterou by si zajisté oba užili do doby, než by si nakonec začali lézt na nervy a museli by se jejich cesty opět rozejít. Ale zajisté by to společně jen oni dva vydrželi, byt by to někdy mohlo být náročné a plné hádek. Své nohy nakonec stáhne ze stolku a opět se natáhne po skleničce, kterou již dopije a tak vstane s úmyslem si dojít pro láhev na dolití, ale dříve než se rozejde, Daria zmíní Mystic Falls. "Mystic Falls." Zopakuje po ní. "Místo kde jsem se narodil. Z mého pohledu není zas tak moc o co stát. Jsou i hezčí místa." Pronese a rozejde se již k baru. Samozřejmě kdyby tam opravdu na jejich společných cestách se chtěla podívat, vzal by jí tam, ale nechtěl by se tam zdržet nějakou delší dobu. I přestože spousta jedinců má ke svému rodnému kladný, nebo alespoň neutrální vztah, u něj tohle město oblíbenosti nenabralo, i když se tu narodil. Nebo možná protože se zde narodil a měl takové dětství jaké měl? Kdo ví. Tím nemyslí, že by litoval svého narození, svůj život má rád, ale spíše se mu s tím místem pojí zkrátka špatné vzpomínky. Vrátí se již s flaškou k místu na pohovce a opět se vedle ní posadí, při čemž dolije opět do obou sklenek, načež láhev odloží před nimi, ať si může kdyžtak i ona sama kdykoliv vzít. Vyslechne si následně její požadavek, který vypadala, že snad myslí i vážně. Ale tak notak, kdo si ho kdy dokáže představit trhat kytky? Lehce se natočí k ní tělem a jeden z neposedných pramínků odhrne z její tváře, při čemž na její tváři ruka ještě krátce setrvá. "Jsem si jistý, že si nepotřebuji hrát na květináře, abych své výzvy dosáhl." Pronese s pohledem do jejich očí. "Nakonec, neřekl jsem do kdy toho chci dosáhnout."

Když k jejím uším dolehl jeho smích, poznala, že zrovna v této chvíli ona prohrála. A v tu chvíli také přišla na způsob, jak se oné ženy zbavit. Byla politováníhodná, že zrovna na ni Niklaus toho večera poukázal. Nebýt jeho, mohla si v klidu žít popořadě i několik dalších století. Naneštěstí pro ni ale vyprovokoval zrovna Dariu, která si to odmítala zalíbit. „Snad abych nežárlila na tebe…“ Odsekla a změřila si ho docela opovrhujícím pohledem. „Jsi směšný.“ Podotkla nakonec za uchechtnutí se, i kdyby se měl za ta slova urazit. Ona se tak rozhodně cítila, ačkoliv ji to mělo do pár minut přejít. Osud té ženy ovšem hodlala zpečetit i tak, když už na to dostala chuť a aby zároveň věděl, že v něčem mluví vážně. Nelíbilo se jí to a nechtěla si to nechat líbit ani nijak dál. „Že ano. A to jsem přitom tak nenáročná…“ Zakroutila ještě hlavou, jako by skutečně nechápala, v čem jako nastal problém a dokonce převrátila oči. To už jen proto, aby dodala trochu drama. Ti muži se jej přece jen také dostali mnoho a ona je koneckonců ženská.
„Musíš ovšem uznat, že on vytrvalost má.“ Pokývla hlavou, načež se zarazila, když si uvědomila, že to samé slovo použila v souvislosti takové, jak ty muže testovala a využila. Přešla si krátce jazykem po rtech a pak na něho mrkla, když věci uvedla na pravou míru. „Myslím, co se snahy týče.“ Pozvedla obočí, jestli ten dodatek přijal, než se na pár vteřin podívala kamsi před sebe doprava nahoru. Jako by něco hledala ve vzpomínkách. Pokrčila potom rameny, že se hold přeřekla a vzápětí se uchichtla poznámce o setkání. „Tomu samozřejmě rozumím.“ Na moment se zadívala na jeho nohy na stole, než se rozhodl vstát a tehdy k němu vzhlédla, když byl od ní zrovna v tu chvíli podstatně výše. „Skutečně? O tom jste se mi nikdo nezmínil… Hádám ale, že se to tam dost změnilo od toho, jak si to tam pamatuješ ty.“ Namítla s úsměvem a sledovala, co tam u baru dělá. Zanedlouho pochopila, když se k ní zase vracel i s láhví v ruce. „I tak se tam určitě zastavím.“ Zhodnotila nakonec s pokrčením ramenou. Kdyby jen věděla, jakou chybu tím výletem udělá a na jak dlouhou dobu se nevrátí domů… „Od té doby jste se tam nikdo neukázal?“
Další chvíli ho sledovala po tom, co ho obeznámila s tím, že by ráda, kdyby se jí o to pohodlí vůně v pokoji postaral vlastnoručně a sám, načež se tedy vybraně posadila a podívala se na stůl. Při tom mírně naklonila hlavu ke straně. Levý koutek rtů jí lehce cuknul do úsměvu, když se jí dotkl, což ale on neměl jak spatřit, jelikož k němu seděla blíže druhou stranou. Tvář k němu otočila teprve, když byla do čtyř vteřin stejně vážná jako předtím a chytila ho jemně za tu ruku. Nijak ji ovšem od sebe neodháněla. Ještě ne. „Tos možná neřekl, ale rozhodně by ti to nějaké body nahnalo.“ Teprve po těch slovech tu jeho ruku od sebe vzdálila jen o pár centimetrů a zase ho hned umíněně pustila. „Škoda. Mezi květináři by ses jistě vyjímal.“ Trochu víc se k němu naklonila. „A rozhodně by také ocenili tvou pomoc.“ Dopověděla to s úsměvem a zase se stáhla, jen aby vstala. Ještě se sehnula pro svou sklenku a začala se procházet pokojem podél stěny, ke které z části natáhla ruku a přejížděla po ní jemně prsty. Najednou na ni i přišla vzpomínka na to, jak se takhle procházela kdysi doma, ačkoliv to bylo v zahradách a stěny byly keřovitého původu. Stejně ale při tom až dokázala přivřít oči a s tím ujít pár kroků, než začala koukat opět před sebe. „Hezky se tu o mě staráš. Tolik slibů do budoucna. A to jsem tady ani ještě nestačila přespat…“ Se smíchem se napila.

Na osudu oné ženy mu pramálo záleželo a od toho se odvozovalo i jeho chování. Bylo mu jedno, jestli jí Daria zabije kvůli němu a nebo zemře až o pár let nebo dokonce staletí déle. A i přestože možná dnes vydechne naposledy, on z toho výčitky rozhodně mít nebude, i když je za to zodpovědný prakticky on. Někdy se holt lidi vyskytují ve špatnou dobu na špatném místě a pak podle toho skončí. "Oh, vážně?" Povytáhne obočí a podívá se jí do její očí. "Když jsem tak směšný a ty nežárlíš můžu se tedy zvednout, vydat se přímo za ní a následně si jí odvést do své ložnice? A tebe tím pádem odsunout na druhou kolej?" Ten poslední dodatek byl potřeba, protože je mu jasné, že to jí vadí nejvíce. Nelíbí se jí myšlenka, že by se věnoval někomu jinému, než jí. Je svým způsobem sladké, jak za každou cenu tvrdí, že jí je jedno, jestli by za ní šel a že rozhodně nežárlí, ale její tělo mluví trochu jinak a to před ním v tuhle chvíli už nemá šanci skrýt, i když se bude tvářit sebevíc nad věci. "Ano, ty a nenáročná. To zní jako něco pravděpodobného." Podotkne ironicky. Daria je náročná na spoustu věcí, co tak za ty léta zjistil a je si jistý, že je dost náročná i co se požadavků na své společníky na noc týče. "Něco mi říká, že procento mužů na tomhle světě kvůli někomu brzy rapidně klesne." Řekne hned na to pobaveně. A to do toho nepočítá smrti způsobené tím, že má hlad nebo se jen nudí. To by se ovšem neměl nejspíše už šanci ani dopočítat.
Lehce se zarazí při její další poznámce s nadzvednutým obočím. Ona opravdu něco měla s jeho bratrem? Vzhledem k tématu, o kterém se bavili před chvíli, zapadlo to vskutku dobře kontextu. "Ty a.." Ani to nevyslovil a naštěstí přišlo vysvětlení, které k tomu měla dodat hned a i přestože by přeci o nic jít nemělo, i kdyby s Elijahem něco měla, projel jím jakýsi pocit úlevy. "Jo, Elijah se snaží bych řekl až příliš." Uzavře tohle téma a dál se k tomu už radši nevyjadřuje. Tohle téma opravdu nezačalo zrovna šťastně, byť to tak nebylo myšlené a i kdyby bylo.. řekněme, že by se neměl vskutku v plánu bavit o tom, jaký je Elijah. Místo toho přišlo na řadu téma ohledně Mystic Falls. "Pravděpodobně už to nebude vypadat jako vikingská osada." Přitaká souhlasně. Muselo se tam toho dost změnit, přesto ho ale nijak zvlášť nezajímá, jak to tam vlastně vypadá. "Ne." Odpoví na její dotaz, když se posadil zpět na místo. "Myslím že nikdo z nás, nebo minimálně já se tam nemám důvod vracet. Nic mě tam netáhne a i přestože jsem se tam narodil, to město pro mě nic neznamená." Nechtěl se vracet k minulosti, přesto v jeho hlase možná vůči tomu místu bylo znát jisté opovržení. Kdyby jen věděl, že se tam za párset let vrátí, stráví tam nějaký čas, počne dítě a najde si tam svou novou lásku.
Představa jak on trhá kytky? No jednoduše to nešlo moc k sobě ani jemu samotnému. Není opravdu zrovna ten typ člověka, co by se vydal na zahradu natrhat květiny. Když už chce květinou například obdarovat ženu, raději si nechá někde udělat pořádnou kytici růží a to i za cenu, že za to zaplatí nemalé peníze. Přeci jen pro něj peníze nehrají žádnou roli. "Začínám si myslet, že snad chceš, abych té výzvy dosáhl, když mi tu dáváš takové rady." Zkušenosti s ženami má ovšem již mnohé a tak si poradí zajisté i bez toho, aniž by na její rady dával. Podíval se ještě na její ruku, za kterou ho držela a teprve když jí pustila, přesunul svůj pohled zase na ní, načež onu roku svěsí podél těla. "Květináři se budou muset obejít holt bez někoho, kdo by tomu všemu zvedl kvalitu. Trhání květin je bohužel to poslední, na co bych si chtěl dělat čas."Ačkoliv nepochybuje, že by opravdu vyzvedl kvalitu, nic to nemění na tom, že jemu to přijde jako komická a nereálná představa a nic takového se NIKDY prostě nestane. Pokrčí rameny. Něco na jejích slovech bylo, nejspíše by s těmi sliby měl už brzdit, na druhou stranu, je nesmrtelný, oba dva, tak proč by měl? "Máme před sebou celou věčnost a za tu dobu zajisté stihnu vyplnit vše, co jsem ti slíbil." Ujistí jí, než nakonec také vstane, ale popojde k ní jen krok nebo dva, při čemž sklenku stále drží v ruce. "Navíc, myslel jsem si, že už si pamatuješ, že jsem se o tebe nikdy špatně nestaral."