Elijah Mikaelson

Celý zámek i zahrady Versailles byly v obklopení zejména šlechty, ačkoliv by se jistě našlo i několik výjimek, které se dovnitř dostaly rádoby náhodou. S králem Slunce bylo ve Francii a především jeho obydlí obzvlášť veselo, ten člověk musel být téměř posedlý tím, aby ani na pár vteřin nenastala nuda. Takové mínění o té osobě měla ona. Zmíněných radovánek se však účastnila, když už se do jejích vlastních rukou dostala pozvánka. Sice se v těchto akcích nijak zvlášť nevyžívala; to ostatně ani během spousty let poté, dokázala si tam však pokaždé najít zábavu, díky které těch návštěv docela ani nelitovala. Zkrátka měla vkus a dobrý odhad, jenž byl tajemstvím její štěstěny posledních století. Jakmile se vymotala z víru tance, včetně úšklebku málem doslova utekla jednomu z maršálů, který se jen za těch pár chvil zdál být posedlý její přítomností jako král veselím. Tmavě modré šaty na určitých úsecích poseté krajkou o odstín světlejší barvy a brokáty tedy postupně zmizely v dáli. Lhala by však, tvrdit, že ji to nijak nelichotilo – to právě naopak. Začínal však být otravným a to jí nedělalo ani trochu dobře.
Zřejmě z toho důvodu se rozhodla (nejen) jeho opustit, až zmizela o pár místností dál, kde se hrály hazardní hry. Nejdříve se však zastavila ještě u stolu s občerstvením, kde postupně spolykala dva zelené hrozny a ty poté zapila šampaňským. Hudba se nesla celým sídlem stejnou hlasitostí jako zahradami, co byly tam venku. Pokud se ovšem člověk nevzdálil až moc. Tehdy by šla hudba slyšet tak nahlas a zřetelně jen stěží, neprocházela-li se tam osoba jejího druhu nebo dalších, jichž sluch sloužil mnohem lépe než ten lidský. Pohár dopila, prázdný dala stát na stůl a přešla pak do toho pokoje, kde byl velký stůl a u něj posedávalo několik mužů. Ženy buďto stály v ústraní nebo za jejich zády, když se jednalo o jejich manžely. Žádná z nich se jí při tom nezdála být taková, že by je skutečně zajímalo, jaká byla pravidla hry a jakou sumu se již hrálo. Ona však k nim nepatřila.
Pomalým krokem přešla k jednomu z hráčů, kterému ani neviděla do tváře a lehce se nahnula dopředu, aby zkontrolovala jeho karty. Pohledem poté přejela po hromádce liber, jež se nacházela uprostřed stolu a pravou ruku opřela o kraj jeho židle z levé strany. „Va banque.“ Poradila mu tiše sladkým hlasem dost riskantní tah, kterým mohl během pár sekund přijít o vše, pokud by se mu nepoštěstilo – jinak by to všechno bylo jeho. Druhou rukou za svými zády mávla vějířem a ten poté umístila do určité blízkosti jejího obličeje, nejen aby vynikly její oči, ale také aby nebyla hned odhalenou. Ty oči ji sice prozradit mohly i tak, byla však vyučena dobře v tom, schovat jakoukoliv emoci. Možná mu ten tah předhodila právě proto, aby se za jeho případného neúspěchu vcelku královsky pobavila. V ten ale zrovna v tu chvíli nevěřila; měla totiž jisté tušení, které jí to negativum vyvracelo. „Což sobě ani mně nedůvěřujete?“ Zeptala se jej ještě bezchybně po francouzsku, ačkoliv byl nějaký ten přízvuk znát a usmála se na něho očima.
Na jeho odpověď nijak dlouho nevyčkávala. Zahleděla se na jeho ruce, jestliže teda rozhodl po jejím. Přišlo jí ale, že mu to trvalo. Rozhodla se tedy to vzít do vlastních rukou. O trochu posunula ruku s vějířem dál od svého obličeje a pohlédla na bankéře. „Banque.“ Pověděla rozhodně a sáhla po kartě, kterou si nejprve sama prohlédla. Při tom se samolibě pousmála a položila ji zpět na stůl, aby ji tak vydala na odiv ostatním. A že bylo, čím se chlubit. Vstoupila do hry ve správnou chvíli a získala vše, oč tam pánové už nějakou tu chvíli hráli. Bankéř tedy automaticky přesunul hromádku peněz jejím směrem, tu však ona potom s klidem v rukou přesunula k muži po její pravici a tehdy teprve také odhalila svou tvář. „Prosím, hrajte za mě dál.“ Věnovala mu jeden z vítězných, ale přesto nevinných úsměvů a už se k nim otočila zády. Z místnosti vyšla ven a odtamtud se vydala zase k občerstvení, kde pro změnu mezi prsty vzala jahodu a prvně kousla jen do její špičky, než v její puse skončila nakonec celá, načež se vzápětí natáhla i pro další sklenku šampaňského.

Prochází se již chvíli komnatami vyzdobenými k velké slavnosti, která na zámku probíhala. Jeho rodina byla již pár týdnů hosty krále Ludvíka. Nemuseli ani používat nějaké ovlivňování. Stačily k tomu Niklausovy obrazy, které ihned zaujaly Ludvíka a nárokoval si tak trochu jejich malíře pro sebe. Niklausovi to ani trochu nevadilo a dovedl vytěžit z minima maximum. Nejlepší z pokojů, jídlo, nápoje i oblečení bez toho, aniž by do toho museli investovat byť jedinou minci. Ne, že by to pro ně byl nějaký problém. Jediné o co se museli starat sami je jejich skutečný zdroj obživy. Za jeho účelem dnes vyrazil mezi zdejší hosty na lov. Měl žízeň a krev už potřebuje. I proto se mimo jiné prochází mezi hosty a vybírá si mezi zdejšími krasavicemi tu, která mu poskytne svou krev. Na sobě má oděv v tmavě modré barvě, v kombinaci s bílou, černou a tmavě hnědou. Hlavu mu místo jeho vlasů zdobí tmavě hnědá paruka s loknami dosahujícími mu po ramena. Na svém vzhledu si dává záležet a to vždy a za všech okolností. Je to pro něj jedna z velmi důležitých věcí.
Pokračuje chodbami dále. Jelikož patří k vzácným hostům, většina přítomných jej uctivě zdraví, a on zvyklý na jisté způsoby náležitě reaguje, aby zachoval dekorum. Nese se a dává si pozor, aby každý jeho pohyb byl plynulý a elegantní, jako ten předchozí. Svým způsobem má tenhle zvyk už natolik zažitý, že se o to stará jeho podvědomí, aniž by se o to nějak snažil. Místnostmi se nese hudba, po které se vydá až dojde do tanečního sálu, kde zní hudba naplno a parket je zaplněný tanečními páry. Projde dovnitř, ale zastaví se u jednoho ze sloupů a zadívá se kolem sebe. Pátrá očima po té pravé, které mu pomůže uhasit jeho žízeň. Dlouho zde nezůstane. Vydá se do víru dění. Zapřede hovor s ostatními v sále. S každým prohodí několik slov. Pár zdejších dam požádá o tanec. Vzhledem ke svému postavení i vzhledu je docela žádaný. Vcelku se i dobře baví, ale jeho potřeba si stále vyžaduje část jeho pozornosti. Když dohraje další skladba, rozloučí se s dámou, kterou tančil a vydá se zase dále. Zamíří do sálu s občerstvením. Hlad ani tolik nemá, jako žízeň. Chce si právě tady vybrat to své. Dojde ke jednou ze stolů. Chvilku si prohlíží zdejší nabídku. Po té zvedne pohled a na druhé straně stolu si všimne jedné z dam v tmavě modrých šatech s jahodou v ruce. Nepatrně se pousměje, když si na ni náležitě pochutnává. On sám sáhne po jedné ze skleniček se šampaňským. Zvedne ji k ústům a trochu upije. Po té zvedne pohled od pití a přelétne pohledem okolí. Ruku s pitím spustí níže. Do jeho zorného pole se opět dostane dám v modrých šatech, která se rovněž chystá napít šampaňského. Vyhledá na chvíli hnědýma očima ty její. V těch jeho se pobaveně zajiskří. Pozvedne v ruce mírně skleničku s bublinkami v němém pozdravu i přípitku v jednom. Pokývne při tom jemně hlavou. Na rtech mu pohrává příjemný úsměv.

Ač na sobě cítila něčí pohled, jakmile si začala pochutnávat na jahodě, nijak se ani nepokusila tím směrem zadívat. Vzala si ještě jednu a spolu s tou a skleničkou šampaňského přešla ke vchodu do místnosti, kde stačila jen za několik málo vteřin po zapojení se do hry vyhrát vše, co bylo v sázce. Zkrátka měla ve hrách štěstí a dobrou intuici. Nevkročila však vně, jen se tam dívala. Bokem byla lehce opřená o zeď a sledovala, jak její vydělané peníze opět začaly po stole kolovat. Poušklíbla se nad tím. Čekala by, že ten, který měl za ní hrát, nebude takový hlupák a zmizí s jejími penězi, dokud může. Tu šanci mu ze všech lidí v onom pokoji přeci jen dala už jen tím, že je na něj převedla. Smočila poté své rty ve skleničce s obsahem sektu a s lehce pobaveným úšklebkem se vrátila k jednomu konci stolu. Nic si z něj už však nebrala a ruku s šampaňským povolila níže, až byla v úrovni její bránice. Zahleděla se při tom z okna ven a mlčky pozorovala to všechno, co se tam odehrávalo a byla sotva chvíli zpátky nejen očividným, ale také fyzickým svědkem.
Opět vycítila, jak ji kdosi z povzdáli pozoroval a mezitím i někdo přišel do její blízkosti. Neotočila se a hleděla ven stejně, jako by se nikdo nevyžadoval její pozornosti. „Má odpověď je ne, sire. Děkuji.“ Řekla prostě, aniž by se mu do očí nebo tváře podívala alespoň přes ten odraz. Chvilku u ní ještě stál, přestože mlčel, jako by se tak snažil o to, že by díky jeho vytrvalosti nakonec svolila, oč se jí doprošoval. Čekala, dokud neodešel a poté se teprve otočila. Mimoděk zachytila pohled někoho, kdo se zdá, že na ni hleděl stejně jako předtím a byl oblečen do velice podobných barev jako ona sama. Pozvedla trochu bradu, jako by tím vyzdvihovala svou pýchu a trpkost, nicméně poté vydechla a opět se normálně narovnala. Koutek rtů se jí na vteřinu nebo dvě vyzdvihl do úsměvu, když ji s číší šampaňského pozdravil a sama provedla to samé gesto včetně následného upití.
Ruku poté opět trochu svěsila a pořádně si toho muže prohlédla od hlavy až k patám. Při druhém prohlédnutí se pak ale očima zastavila na jeho hrudi. Chvíli hleděla tak, jako by očekávala, že se něco stane, načež zvedla pohled zase k právě těm jeho očím a ty své na pár vteřin lehce přimhouřila. Slyšela bít řadu srdcí, která se tam u dvora momentálně nacházela, ale to jeho ne. Nakonec se koutek jejích rtů zkroutil do malého úšklebku, který během okamžiku vystřídal úsměv téměř stejného typu a kroky se podél stolu vydala až na onen druhý konec, kde stál on. Šla vzpřímeně, vznešeně s tváří kamennou jako socha toho nejcennějšího té doby a zastavila se v jeho blízkosti teprve, co jej odděloval metr nebo dva. „Nacházíte se zde už dlouho, pane…?“ Započala konverzaci otázkou, která přímo žádala i o vyplnění jeho jména a v očích se jí zalesklo; nejspíše světlem. Přece jen se blížil večer a šera začalo postupně přibývat. „Pochybuji o tom, že jsem vás stačila už někde vidět. A zapomenout by byla jistě velká škoda.“ Postupně se po jejích rtech opět rozvinul úsměv, který tam protentokrát i na nějakou dobu nechala. Přehodila poté skleničku z pravé ruky do levé a tu první poté pozvedla vstříc jemu. „Jmenuji se Daria.“

Večírek i noc plynou pomalu, ale jistě dál. Lidé okolo něj se baví, bezstarostně, bez obav z nebezpečí, které se prochází mezi nimi. Sladká nevědomost. Přeje jim to a je za ně rád. Nelibuje si ve zbytečném násilí. Lidského života si váží a snaží se podle toho pokaždé jednat, když přijde na řadu jeho žízeň a krmení.
Dnes se mezi lidi vydal i kvůli tomu, aby si jednoho vyhlédl a napil se. Za těch několik století už by se mohlo zdát, že je to pro něj rutina, ale zdání, jak se říká, občas klame. Nikomu to, ale neříká, nevnucuje své názory, pohled na problém. Nechává si to pro sebe, jako většinu toho, co jej zatěžuje, či trápí. Jako nejstarší ze sourozenců, protože Finna nepočítá, si vzal na sebe starost o rodinu. Dává na ně pozor, chrání je a snaží se tady pro ně být, kdykoliv potřebují. Své sourozence staví na první místo a sebe tím tak krapet odsouvá do pozadí. Nevadí mu to, dělá to rád. Ani za ta staletí, co spolu tráví svůj nesmrtelný život ho to neomrzelo. Vzal si na starost to, co by mělo být úkole jejich rodičů. Bohužel opak je v jejich případě pravdou. Matka je mrtvá a otec je pronásleduje, aby je mohl zabít. Paradox. Jejich rodina je zkrátka extra třída. Výjimka mezi výjimkami.
Zatímco postává v nádherném, bohatě zdobeném sále se skleničkou šampaňského v ruce a zdánlivě netečně sleduje lidi kolem sebe. Myšlenkami se toulá ve své minulosti. Té vzdálenější i té nedávné.
Pomalu upíjí bublinky a svou pozornost nejvíce za měří jednu z dam, která jej zaujme, ani neví čím přesně. Ačkoliv zpočátku ani netuší, jestli chce upoutat její pozornost, případně zapříst hovor nebo ne. Nejprve je to několik krátkých pohledů. Když se pak dáma od stolu vzdálí, tak se na ni zaměří tak trochu ze zvědavosti, kam má namířeno a jestli se mu za chvíli ztratí z očí, protože to vypadá, že má namířeno do herny. Nesleduje ji pořád, jen jejím směrem párkrát zalétne pohledem. Při tom dopije šampaňské a prázdnou skleničku odloží na stůl. Vydá se podél stolu a chvíli se dívá na nabídku občerstvení. Sem a tam si nějakou jednohubku vezme a ochutná. Když se dostane na konec stolu, vezme si opět sklenici se šampaňským a jídlo zapije.
Dámu, která se znovu ocitne v jeho blízkosti teď již gestem, kdy pozvedne svou sklenici s bublinkami v přípitku, pozdraví. Zatímco se napije, sleduje při tom reakci dotyčné. Zůstane v klidu, když ruku se sklenicí spustí dolů, o něco níže, než prvně, neboť se v nejbližší chvíli opět napít nechystá. Na jeho tváři se objeví jemný příjemný úsměv, když se dáma k němu vydá. Kouká, jak obchází stůl a na její grimasy ve tváři.
Když se zastaví kousek od něj, prohlédne si ji od shora dolů a zpět a pohlédne jí do očí. V těch jeho se mírně jiskří. Podtrhuje to jeho auru nevyzpytatelnosti, která jej obklopuje.
"Záleží na tom, co pro Vás znamená dlouho, madam...." Odpoví jí otázkou, při které mírně pozvedne obočí. Poslechne si, co má ještě na srdci. Jeho úsměv se při tom o něco rozšíří. Bere její slova jako poklonu.
"Jsem Elijah." Představí se jí po té, co se dostane ke slovu. Skleničku si přechytne z pravé ruky do levé a pravou natáhne jejím směrem. "Je mi potěšením Vás poznat, madam." Pronese galantně s příjemným úsměvem na rtech. Pravou ruku k ní nechá nataženou a dívá se jí do očí. I když se jeví jako příjemný a galantní společník něco v jeho chování či instinkt by ji měl varovat, že je nebezpečný. Jako šelma, která se ukrývá pod povrchem beránčího roucha.
"Jsem si jistý, že jsme se ještě nesetkali." Poznamená po té.

„Mohla bych se Vás vlastně zeptat na totéž.“ Zareagovala pohotově, zatímco se očima na vteřinu zabodla do jeho hrudi. Na místo, kde by jeho srdce mělo bít, ale namísto toho tam jen bylo. Vzhlédla poté zase nazpět k jeho tváři a stejně mile se usmála. „Mě také.“ Jemně ho bez sebemenšího zaváhání vzala za ruku, kterou tak spojila s tou její a s přivřením očí si počkala na to, až se rty dotkne pokožky hřbetu právě té ruky. Neměla strach z toho, že by na ní kdo měl kohosi poslat. Tolik nepřátel si přece jen za svůj život ještě nestačila udělat. Anebo ano? „Jak dojemné. Dávno bychom se už nemuseli zdržovat seznamovacími formalitami, být to naopak…“ Ze rtů se vydral krátký smích, který však byl docela chytlavým. Ač se zdálo, že byla z jeho přítomnosti vcelku nadšená, pohledem přešla po pár osobách, které se mihnuly kolem, a každou z nich si prohlédla odshora dolů. Jako by už i ona sama vybírala, kterým z těch lidí hodlala zakončit svou noc jakožto rudou tečkou (nebo dvěma). Který z těch všech lidí se jí nezdál být hoden života natolik, aby se jej nakonec rozhodla propustit – samozřejmě po tom, co by mu vymazala vzpomínky posledních událostí, které by ji mohly ohrozit. „Není to první noc, co tady trávím, a přesto Vás potkávám až teď. Zvláštní.“ Utrousila poznámku a skleničku s šampaňským opět přitiskla ke svým rtům, až do sebe nalila všechen zbývající obsah. Proč se tím vlastně zdržovat? Stejně to na ni nemělo kdovíjaký účinek.
Levou dlaní si přešla po pasu, zatímco se zahleděla na jakousi kolemjdoucí a pohlédla opět na Elijaha. „Jste tady sám?“ Položila mu tu otázku čistě ze zvědavosti a prázdnou sklenku přehodila zase z jedné ruky do druhé a nazpět. „Nebo je vás tady víc?“ Ujasnila, na co se jej vlastně ptala, aby si nemyslel, že ji zajímá především to, zda tam někde s sebou měl i doprovod a postupně se přesunula zase ke stolu, kde sklo položila ke sklu a vzala další, které však bylo naplněno. Taktéž mezi prsty vzala další jahodu a vzhlédla zase k němu. „Jestliže se chcete skutečně pobavit a rozumíte hazardním hrám, měl byste se zastavit tam, kde se pořádají. Je to s nimi marné…“ Zprvu pouze vydechla, než se rozesmála a podívala se tím směrem. „Na druhou stranu, jejich škoda peněz. Těch mám na rozhazování rozhodně více, jistě dokonce více i než náš – krásný večer!“ Popřála v rychlosti s úsměvem kolemjdoucímu, který byl vcelku blízko jim dvěma a nerada by se tak rychle dostala do potíží. Snažila se dávat pozor, co se ocitla na francouzském dvoře, ovšem ne vždy šlo vše tak výborně, jako si to představovala ve svých plánech, které nebyly psané a nacházely se pouze v její paměti. „…a přesto můj instinkt není tak chabým jako ten jejich.“ Dokončila nakonec svou myšlenku s úsměvem, a jakmile muž odešel, pohlédla do očí zase jemu. Poté jahodu přiblížila ke svým rtům a nechala ji vevnitř zmizet.
Prohlédla si onoho Původního opět od hlavy až k patám, při čemž si konečně všimla i toho, že odstín modré jejich oděvů se zase tolik nelišily. Proto se sama pro sebe tiše uchechtla a znovu se napila, ačkoliv by mnohem radši nasávala něčeho jiného. Na to ale bylo času ještě dost. Večer rozhodně neskončil a její hlad nebyl natolik velký, aby jej potřebovala okamžitě uhasit. Navíc čím déle držela půst, tím více si později dokázala užít onu narudlou tekutinu, která se nacházela v žilách všech. Dokonce mrtvých nemrtvých jako byla ona sama. A nejen to, zbožňovala také hraní si s jejím jídlem, kdy je dohnala k takovému strachu, že nejednou zažila to, jak vlasy těch osob na některém místě zbělaly. Vždy to považovala za jakýsi osobní úspěch, ale nevyžadovala to. Sama by se jinak tím musela zbláznit. „Pocházíte odtud?“

Pousměje se, když se dáma chytne jeho otázky. Přesto jí zatím odpovědět nehodlá.
"Já se ptal první." Odvětí jí odlehčeným tónem a na rtech mu zůstává tajemný úsměv. "Odpovím hned po vás." Dodá hned, dříve, než na to ona může zareagovat. Neujde mu, jak si ho prohlíží, musel by být slepý. Ne, že by se mu to zrovna zamlouvalo, ale nedá to navenek nijak najevo. Už kvůli tomu má chvilku podezření, že žena, která ho zaujala nejspíše nebude obyčejný člověk. Ne vždy dává na první dojem. Zatím ji zná sotva pár minut, takže nedělá žádné závěry. Když mu při představování podá svou ručku, vezme ji jemně do své natažené pravice a zvedne k obličeji, aby ji lehce políbil na její hřbet. Hned při prvním doteku si potvrdí podezření, že je to upírka. Stejně jako on. I když to pozná, nehne brvou a nijak nedá najevo, že to ví. Po té její ruku zase spustí dolů a pustí ji. Jakmile se narovná, letmo se porozhlédne okolo a svou pozornost nakonec zaměří na Dariu. Dívá se jí do očí. V těch jeho se lehce jiskří, ale patrně to je z toho důvodu, že je všude kolem nich spousta umělých světel.
Pozvedne malinko obočí a vyslechne si ji. Její poznámce se pousměje, viditelně pobavený, přesto se chová decentně a pamatuje na společnost, která se nachází kolem nich.
"Budeme si seznamovací formality moci odpustit při příštím setkání." Poznamená s nevinným výrazem, jako by to byla nějaká samozřejmost, ačkoliv něco takového nemůže nyní tušit. Když si Dariu prohlíží, v hlavě probudí myšlenku, kdo ji proměnil. Ke komu z jeho sourozenců vedou její kořeny. Možná se k tomu někdy později dostanou a on získá odpověď na svou otázku a nebo taky ne. Teď se jí na to ptát nehodlá.
Z jeho úvah jej proberou její slova, kdy na ni znovu zaostří svůj pohled a vyslechne si ji. Pobaveně se pousměje a v očích se mu zajiskří, protože jí hodlá odpovědět v podobném stylu.
"Já bych mohl říci totéž." Odpoví, ale má v úmyslu ještě pokračovat, protože to není vše, co chce říct. "Nejspíše jsme na sebe, jen neměli štěstí." Pokrčí lehce rameny a nahne hlavu malinko na stranu, když ji sleduje. Po té se rozhodne osvěžit své hrdlo a tak upije ze své sklenice ze šampaňským. Po očku Dariu pozoruje.
Když jej začne zpovídat, je na něho trochu rychlá, protože než se nadechne k odpovědi na první otázku, ona pokračuje a on trochu zpozorní, neboť ta druhá mu zní trochu zvláštně.
"Začínám si tady připadat jako u výslechu." Poznamená pobaveně a zvedne při tom volnou ruku a položí si ukazováček přes rty, jako by přemýšlel. Při tom si Dariu prohlíží, ale je stále uvolněný v dobré náladě. Přemítá, co jí říct. Nemá důvod něco tajit, ale zase jí hned teď a tady vše zodpovědět? Přijde mu to moc jednoduché.
"Já i má rodina jsme hosty krále Ludvíka." Odvětí tedy nakonec. Prst z úst a po té i ruku nechá klesnout dolů. "Hm... pár dní už to bude." Na moment se zamyslí, než jí dá neurčitou časovou jednotku doby, kterou zde tráví. Při tom pokývá hlavou, jako by si tím dával sám za pravdu.
"A vy?" Pohlédne na ni tázavě, když se jí ptá zhruba na totéž, na co ona jej, jen on k tomu použije méně slov.
Když mu začne radit, jak se zabavit, mlčky s napůl pobaveným, napůl zvědavým výrazem si ji vyslechne. Při tom zalétne očima ke dveřím vedoucím do sálu, kde se hrají hry.
"Děkuji vám za radu, Dario." Odpoví po té příjemným tónem svého hlasu, ale zavrtí při tom odmítavě hlavou. "Dnes hazard není to, co hledám a na co mám chuť." Odvětí ji zcela upřímně a otevřeně, při čemž krátce vyhledá její pohled, ale tváří se jako by se vůbec nechumelilo. Tuší, že ví, co je zač, tak nehodlá něco předstírat. "Možná někdy jindy... když mne doprovodíte..." Dodá a rychle na ni pohlédne. Aby si jeho slova nevyložila nějak špatně, ihned ještě doplní to, proč o tom začal. "Pro štěstí." Věnuje jí milý úsměv. "Věřím, že byste mi je přinesla." Dokončí to, co má na srdci.
Na chvíli odvrátí zrak od Darii a zaměří ho na osobu, kterou ona pozdraví. Letmo se na osobu taktéž pousměje a místo slovního pozdravu pokývne hlavou. Sleduje dotyčnou osobu ještě pár vteřin, dokud se nevzdálí z doslechu. Po té pohlédne zpět na Dariu.
"Zatančíte si?" Zeptá se jí po té, co se na chvilku dáma odmlčí a on tak využije příležitosti k tomu zase chvilku dělat, co jej baví. Natáhne k ní při otázce svou ruku a vyčká, jestli bude či nebude souhlasit.
"To ani zdaleka." Zavrtí po té hlavou s mírným pousmáním. "Kořeny mé rodiny sahají daleko odsud do Východní Evropy." Odvětí, je o něco sdílnější. "Hodně cestujeme." Dodá ještě něco málo navíc. Důvod toho jejich kočování si, ale nechá pro sebe. Nehodlá tady zmiňovat Mikaelovo jméno.
"Odkud jste vy?" Chce tohle na oplátku slyšet i od ní. Se zájmem na ni pohlédne.

„Dlouho… Přemýšlím, že bývá většinou měsíc. Pro někoho je ale i týden příliš. Každý máme různé představy.“ Při jeho letmém doteku, který se provozoval za seznamování, vítání se či loučení, se levý koutek jejích rtů pohnul do úsměvu, leč setrval tak jen krátce. „Výslechu jste se už někdy zúčastnil?“ Zeptala se ho vcelku zaujatě a klesla pohledem k jeho prstu, který na moment pozastavil u svých rtů, a znovu se usmála. Tentokrát značně víc, kor když ještě přihodil následující odpověď o tom, jak dlouho se v hlavním centru Francie zdržoval(i). „Je to vskutku zajímavé… Mohla bych vám totiž o sobě říct totéž. Jen s tím rozdílem, že se zde momentálně nacházím sama. Kde jste se skrýval, monsieur?“ Pobavený výraz na chvilku skryla za číší vína, kterou se chystala zkonzumovat a to také během pár vteřin provedla, i když ne s celým obsahem. Nemohla to přece všechno do sebe vlít naráz, jako by to byla voda. A vzápětí mu začala vlídně radit se zábavou. I těch pár minut jí stačilo na to, aby zjistila, že na ni inteligentně nejen působil, ale i po čas jejich rozhovoru přemýšlel. Tedy se jistě uměl zabavit i hloupostí jiných. A to jí bylo milým.
„Nemáte zač.“ Odpověděla mu skromně za pokrčením ramenou, při čemž se ale tiše uchichtla a tím pádem mu naznačila, že to nemyslela nijak sobecky. Alespoň zatím ne. „To je ale škoda…“ Sama se s úsměvem zamlčela a pohlédla na okamžik stranou, jak tak odmítl. Zahleděla se tehdy na jeden z táců s ovocem – možná dokonce zrovna tím, odkud si už pár jahod vzala. Na nic víc už ale tentokrát nesahala, nehýbala se a mlčela, až dokud na ni opět nepohlédl a nepromluvil o tom, že by tam mohl přijít příště s ní. V tu chvíli zase ožila. Sotva patrně jí zacukalo v levém koutku rtů, když se opět vpila pohledem do jeho očí a následně na pár vteřin na prázdno pootevřela ústa, než promluvila. „To nepochybně.“ Ujistila ho o štěstí, které mívala až dost často, především co se her všeho druhu týkalo.
Jakmile k ní natáhl ruku s výzvu k tanci, bylo na ní hned poznat, že tou nabídkou byla potěšena a ožila ještě více. „Ráda.“ Skleničku ani nedopila celou a položila ji na tác, který sloužil k odnesení, když se tam zrovna nevyskytoval žádný ze sluhů. Dotkla se poté svými prsty těch jeho, po kterých jako by nejprve přešla konejšivě a vzápětí se o něho rukou zavěsila, jak asi i očekával. Přemýšlela, jestli by ten rádoby letmý dotek považoval za nepatřičný nebo mu to bylo ukradené. Možná proto se zase pohledem zaměřila na jeho tvář, ačkoliv se již vydali kupředu halou. „Ale máte velice dobrý přízvuk. Hádám, že se zde nenacházíte prvně.“ Dodala rádoby záhadně a pak začala koukat do strany, kterou měla po jeho boku blíže. Velice nepatrně nahlížela do místností, které míjeli. Buď jejím důvodem byla čirá zvědavost, kterou už i nejspíše mohl zaznamenat anebo si již dopředu vyhlížela svou oběť.
„Já… Původně pocházím z jihovýchodu, ale také dost cestuji. Zkrátka nevydržím na jednom místě delší dobu, i když… Vlastně se našlo i pár výjimek, ale nikdy jsem na jednom místě v kuse nezůstala více než pár měsíců, které v součtu nepřesáhnou rok. Máte to podobně?“ Po nějakém čase se podívala s tou otázkou zase na něho a usmála se. „Teda ne, že bych vyzvídala…“ Zamrkala a pohlédla na cestu před nimi. Zamlčela se však jen na chvíli. „Řekl jste, že jste zde s rodinou. Předpokládám, že máte také sourozence. Jaké to je?“ Se svým dalším dotazem stočila pohled zpátky na něho.

I když mu Daria dá svou odpověď, není z ní nejmoudřejší. Přijde mu to z její strany jako další hádanka, kterou má pravděpodobně rozluštit. Sleduje ji lehce pobaveným výrazem a v očích mu jiskří.
"Měsíc?" Ujišťuje se jestli si z toho, co mu řekla má vybrat právě tenhle termín. S tím, že každý se na čas dívá jinak a stejně tak každému jinak utíká souhlasí a tak přikývne. "To ano." Pousměje se a pak se jí zeptá. "Jaké jsou vaše představy?" Zajímá se. Zajímá jej to, ale využije příležitost k tomu ještě pozdržet trochu svou odpověď. Tázavě na ni pohlédne, ale usoudí, že už ji napíná dlouho a tak dříve, než se ona rozhodne dát odpověď jemu, pokračuje.
"Jsme tady již necelý měsíc." Přemítá nad tím, jak dlouho se zde ještě zdrží, ale to v tuhle chvíli nedovede s určitostí říct. "Jak dlouho tady zůstaneme, vám nepovím. Většinou odcházíme narychlo." Vzhledem k tomu, že mu trvalo, než jí dal nějakou solidnější odpověď, si na ni dal záležet, aby si z ní mohla něco odnést.
Na chvilku se odmlčí. Má dojem, že Daria vše, co řekne nakonec obrátí proti němu, včetně toho, když se zeptá jestli byl někdy u výslechu. S pobaveným zajiskřením v očích si ji přeměří a lehce se při tom pousměje.
"A vy?" Tentokrát jí odpoví otázkou. Má dojem, že je ten rozhovor mezi nimi něco, jako hra kočky s myší, s tím, že si mezi sebou tyto role vyměňují. Nechá na ni, jak se s tím tentokrát popasuje a vyčkává.
Pomalu, ale jistě i přes ty hádankové odpovědi a otázky zjišťuje něco, co mu pomůže se o Darie něco dozvědět.
"Zdá se, že toho máme hodně společného, madam." Poznamená s pobaveným podtónem a při tom si ji se stejným výrazem prohlíží. Nemyslí tím, ovšem jen jejich pobyt zde na dvoře krále, ale i podobný původ. Upírka ho začíná zajímat čím dále tím více. Přesto se jí rozhodně nemá v úmyslu nijak otevřeně vyptávat a zpovídat ji. Tady a teď k tomu není vhodná doba.
"Uvěříte mi, když vám řeknu, že jsem se zde pohyboval úplně veřejně a nikde jsem se neskrýval?" Zareaguje kvůli myšlenkám na ni o pár vteřin později a při tom si ji prohlíží. Ačkoliv vypadá, že se dobře baví, věnuje ji na konci svých slov příjemný úsměv.
Celou její snahu přimět jej aby šel vyzkoušet štěstí v hazardních hrách nakonec, co nejzdvořileji odmítne. Nejen proto, že na něco takového dnes nemá náladu, ale také nijak nepreferuje skutečnost, když mu někdo říká, co má dělat. V jejím případě to přehlédne, protože věří, že to nemyslela zle, ale i tak na její doporučení nedá a když to jednou odmítne, už se o tom nehodlá dále bavit.
Místo toho se rozhodne věnovat ještě nějaký čas tanci právě s ní. Svou žízeň dokáže ovládnout a na krev si počká o chvilku déle.
Nabídne jí rámě a když se do něj zavěsí, zamíří společně do tanečního sálu odkud se téměř nepřetržitě ozývá hudba. Jejich doteků řekněme navíc si všimne, ale nepřikládá tomu žádnou velkou váhu. Čekala je menší procházka, než se dostanou na taneční parket. Vnímá na sobě její pohled, ale nevadí mu. Otočí tvář k ní a pohled jí opětuje. Vyslechne si její otázku a záhadně se pousměje.
"Poprvé zde nejsme, to máte pravdu." Přikývne, ale podle toho, jak pobaveně mu jiskří v očích ještě něco přijde. "Musím vás ovšem vyvést z omylů. Na jazyky jsem přirozený talent, takže to nejspíše bude i tím." Odvětí a při tom ji sleduje. Ještě aby za tu dobu, co společně se svými sourozenci cestují po světě měl s nějakým jazykem problémy. Francii navštěvují často.
Pokračují dále chodbami a sály a on se při tom dozví něco málo více o své společnici. Zjistí, že má v zálibě cestování stejně jako on a jeho rodina, ačkoliv v jejich případě je zatím půd sebezáchovy než nějaká překotná touha po cestování. Svět se mění a je zajímavé to sledovat, ale nic by se nemělo přehánět.
"Tak trochu by se dalo říct, že ano." Přitaká ji, když už se opět dostanou k tomu, že on je ten, kdo je zpovídán. "Sice to není zcela dobrovolné, ale z minima se vždy snažíme vytěžit maximum, což se nám daří." O něco svou odpověď rozvede, ale zase ne tolik, aby toho prozradil příliš.
Konečně dojdou do sálu s hudbou. Odvede ji mezi tančícími páry zhruba někam doprostřed, kde ji chytí do tanečního postoje a roztočí se s ní po parketu podle melodie hudby. Už po pár krocích se ukáže jako výtečný tanečník, který si je jistý při každé otočce či taneční kreaci. Dobře si zapamatuje její dotazy, i když si dá s odpovědí tentokráte trochu na čas.
"Ano mám sourozence. Hned několik a je to...?" Na chvilku se odmlčí, aby si urovnal myšlenky, jaké to vlastně je. "Řekl bych, že někdy velice náročné a namáhavé, ale je to má krev. Vždy držíme při sobě, hlavně v těžkých dobách." Nechá se trochu unést a možná se do svých úvah, které jí prozradí ponoří příliš, ale když mu to dojde, své pověděl, zpátky to nevezme a nic na tom již měnit nehodlá. Odmlčí se a s tázavým výrazem během tance čeká na to, co mu na to Daria odpoví.

I přes zavřená ústa ze sebe vydala pár intonačně správných a na poslech vcelku příjemných tónů, jak hrála hudba a dokázala ze stolu sáhnout po dalším malém kousku ovoce. Tím si pak zlehka přešla po rtech, jako by jí je ještě měl nabarvit více, než zrovna byly. Jahody patřily mezi jedno z ovocí, kterými za spousty situací neopovrhovala a dokázala vyjít s jejich chutí. To dost možná zdědila po své matce. Jeho otázka ji vzápětí dost překvapila a také se uchechtla, jako by byl troufalý. A v tom si ona dost holdovala. Ona otázka totiž nemusela být myšlena pouze tak, z jakého smyslu vlastně do éteru vyplynula. Skrývala v ní spousta jiných významů, kterými by si to i tedy jinak mohla vyložit. Rozhodla se mu zrovna to neprozradit a otevřela ústa, aby mu to také vzkázala, ovšem svými slovy ji v tu chvíli předběhl. Překryl jimi tu svou otázku, co proti ní obrátil a ona si usmyslela, že ji uvrhne v zapomnění a vracet se k ní nebude. Alespoň ne v tuto chvíli. „Sama se tady nacházím kolem dvou týdnů. Přijela jsem sem na pozvání krále po boku markýze de Valjean, ovšem ten se naneštěstí velmi krátce po našem příjezdu vytratil. Snad se opět vrátí, byl vcelku zábavným…“ V její tváři se na jistou chvíli objevila mračna, než se dopracovala k připuštění si, že vlastně za nepřítomností onoho muže stála ona. O tom se však s ním více bavit nehodlala; alespoň ne v tu chvíli. Na takovou konverzaci se znali až příliš krátce a stejně nemohla vědět, jak by na její slova reagoval. Ne každý upír přece všem na potkání vykládá o tom, koho si jaký den vzal a jakým způsobem si vzal svou nebohou oběť do parády.
„Téměř.“ Na poslední chvíli se však soud odvolal a tím pádem skončila úloha její jakožto svědkyně. Byla to situace, ze které ale neměla nijak těžit, a tak jí to zase tolik nevadilo. Ovšem možná by po její výpovědi byla někým napadnuta i ve svém vlastním obydlí a to už by se jí dost zamlouvala, neboť byla přece jen silnější než obyčejný člověk. Ke všemu ve svém soukromí ze sebe nemusela dělat žádnou křehounkou dívenku a mohla by si na té osobě nebo snad i více pochutnat. To bylo tehdy její jedinou ztrátou. „Věřila bych Vám v tomto ohledu skutečně ráda, ale nijak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že jsem Vás doteď nikde nespatřila. Takovou tvář bych jistě nezapomněla.“ Věnovala mu jeden z úsměvů, jakými ho již stačila za tu chvíli poctít a zůstala na něm pohledem o něco déle. Uměla pět ódy na jiné a sama být lichocena. A co se karet a peněz týkalo, to nechala na hvězdách. Přece jej do toho nemohla nutit, obzvlášť když to nebylo její hlavní prioritou. Šlo o pouhou zábavu.
Všímala si toho, že mu s ní snad i bylo příjemně a to jí dělalo dobře, ať už šlo vlastně o kohokoliv. Jistá obliba v jejím životě hrála roli a ona by se bez ní nejspíše ani neobešla. „Opravdu? Jen mi neříkejte, že ovládáte také bulharštinu…“ To už se z jejích úst vydral příjemný smích, který si držela v přechodu z jednoho sálu do dalšího. Dost možná se za nimi někdo ohlédl, jelikož by se při takové reakci měla spíše schovávat za vějířem, ale to pro ni nebylo. Rozhodně ne v tu chvíli. Zahleděla se na něho po slovech, že necestují úplně dobrovolně. „Rozumím.“ Přebrala si to po svém – přece jen zatím jeho ani se zbytkem rodiny neznala a nevěděla, co vše se za tou nechutí skrývalo. Zanedlouho s ním na parketu zaujala tu správnou pozici a nechala se veselou hudbou unášet dál, jak se ovšem slušelo a patřilo. V tomto oboru nebyla nikdy levou, ačkoliv se kolikrát mohlo zdát, že ji ani tancovat nebavilo. Tím to ovšem nebyla, ve většině případů ji spíše znavil taneční partner a to ne zrovna dobrým způsobem. Možná proto jí díky té většině přibylo do těla tolik vitamínů, přestože ji bakterie nemohly nijak zvlášť napadnout anebo jí minimálně přihoršit. Do nijak zvlášť dlouhé doby by byla opět jako rybička. „Krev ale mnohdy neznamená všechno.“ Podotkla vcelku rychle, když už s tím začal a pousmála se, aby si nenapadlo, že to snad myslela zle. „Sama za svou rodinu považuji někoho… Cizího, co se krve týče. Ale je osobou, která tady pro mě na světě bude za jakékoliv situace. Vím to.“ Doplnila ještě poslední větu za přimhouření očí a poté se od něj na nějakou chvilku mírně vzdálila díky samotnému tanci, než byli sami sobě zády. „O tom to taky přeci má být, nemám pravdu?“ Naklonila hlavu stranou k němu ještě více, než měla, ale neohlížela se úplně. Dělala jen tak, jak se od toho tance slušelo. Poté ho jemně vzala za ruce, jakmile sobě stáli zase čelem a pozvedla levé obočí, jako by vyčkávala. „Musím uznat, že tančit umíte. Stejně tak zacházet se slovy. Velice dobře. Je na světě něco, k čemu váš um nehodlá vzplát láskou, monsieur?“ V tu chvíli na něho až zamrkala a pak se zase usmála. Zkrátka se bavila.

Všimne si, že mu Daria neodpovídá úplně na vše, co se jí vyptává. Nebere to, ale nijak tragicky, protože on sám je na tom vůči ní zcela podobně. Sotva se potkali a neznají se. Neví, jestli ji ještě někdy uvidí a tak jejich konverzaci nepokládá za nijak důležitou. Příjemně se s ní za tu chvíli, co se dali do řeči baví. Žádné vážné závěry, ale nedělá. Doufá, že se zbytek strávený v její přítomnosti ponese v podobném duchu jako dosud a on je pak zařadí k těm hezkým zážitkům a možná někdy k nim přidá nějaké další, pokud na sebe budou mít štěstí.
Poslechne si její odpověď, které mu dá o něco více, než některé předchozí. Párkrát na její slova chápavě přikývne, aby dal najevo, že ji vnímá i poslouchá přestože je kolem nich spousta rušivých elementů, zvuků a lidí. Naštěstí se může spoléhat na svůj upíří sluch. Zamyslí se nad jménem, které Daria použije a jestli je už slyšel, ale není si teď jistý a příliš dlouho nad tím spekulovat nehodlá. Závěr jejich slov odmění příjemným úsměvem. Neujde mu pak, že se tváří poněkud jinak, jako by ji něco trápilo. Pár chvilek její výraz pozoruje, ale pak se zadívá jinam. Chce jí dopřát soukromí a nechce, aby si všimla, že mu to neušlo.
Když tak bloumá pohledem okolo sebe, přemítá, jestli se někde v blízkém okolí nenachází někdo z jeho sourozenců.
Z průzkumu a úvah jej rozptýlí Dariin hlas. Pohlédne zpět na ni a snaží si vzpomenout, na co mu ta jednoslovná odpověď má odpovědět. Vybaví se mu, že probírají více témat najednou a to bude patrně patřit k onomu výslechu.
"Téměř?" S letmým pousmáním a mírně pozvednutým obočím její odpověď zopakuje. Je to více otázka, jelikož by rád věděl, co si pod tím představit. Pokud mu ovšem odpovědět odmítne, páčit to z ní nebude. Opomene při tom skutečnost, že on sám jí svou odpověď nedal. Dalo by se říct, že on něco opomene málokdy. Z jeho strany je to záměr, neboť na některé otázky odpovídat prozatím nechce. Pokud se jej Daria nezeptá přímo, nevrátí se k tomu.
Podle jejich slov to vypadá, že mu snad nevěří. Kdyby to bylo za jiných okolností a ne tady a teď při nezávazné zábavě a povídání, asi by si to vzal osobně a měla by problém. Tak to vezme v té odlehčené formě v jaké je to podáno a zareaguje na to pobaveným pousmáním. Pokrčí po té rameny a tváří se jako nevinnost sama. Skutečně nedovede odpovědět, proč se ještě nesetkali.
"Zdejší místo je rozlehlé a já netrávím čas, jen zde." Odvětí po té, co se dostane ke slovu. Říká pravdu. Kromě zdejšího sídla zavítal i do Paříže a nejen tam. "Byl jsem i v Paříži a navštívil jsem i další místa." Dodá ještě, aby to trochu upřesnil. Při tom se na ni dál příjemně usmívá a pozoruje ji.
"A teď už jsme se setkali, takže na tom, co a jak dlouho bylo nebo nebylo nezáleží. Nemyslíte?" Shrne tuhle debatu a s vyzývavým pozvednutím obočí ji nutí mu dát za pravdu. Je to z jeho strany výzva a čeká, jak na ni Daria zareaguje.
Když se dostanou k jeho přízvuku a následně k jazykům všeobecně, v mírném údivu ji sleduje a přemítá, proč se jej ptá zrovna na bulharštinu. Jelikož začne být zvědavý, vysloví svou otázku nahlas.
"Proč vás zajímá právě bulharština?" Napadne jej, jestli to není její rodné místo. Říkala přeci, že pochází z jihovýchodu.
Ocení na ni, že se nesnaží nějak rýpat a vyzvídat o prokletí, které pronásleduje jeho rodinu. Není to zrovna nejpříjemnější a nejvhodnější téma na večírek. Ocení to pokývnutím hlavy a upřímným pousmáním místo díků. Už se na to téma více nevyjadřuje, alespoň prozatím.
Jeho myšlenky se brzy posunou jinam. Do příjemnějších vod. Tanec mu vždy dokáže pozvednout náladu, neboť mu projasní mysl a přivede na jiné myšlenky.
Dají se společně do tance při kterém brzy zjistí, že i Daria je skvělá tanečnice a o to více si tak taneční kreace na parketu užívá. I zde se po chvíli vrátí k rozhovoru. Poslechne si tentokrát on ji, co má na srdci. Hned její první věta by mohla znamenat problém, ale nechce ji přerušovat, sotva začala a tak jí dá možnost říct všechno. On na svou krev nedá dopustit ať je jakákoliv. Tedy na většinu z jeho rodiny. Jistí její členové už u něj pochopení a nejspíše ani odpuštění za své činy hledat nemohou.
Uvědomí si, že se krapet zamyslel, ale i tak stíhá poslouchat, vnímat a dokonce i tančit, aniž by si toho někdo z jeho okolí všiml.
Je pak docela rád, že se neunáhlil a dal Darie možnost říct, co chtěla, neboť trochu přehodnotí svou prvotní reakci, když pokračuje. Pochopí, že našla někoho spolehlivějšího mimo rodinný kruh, což také není nic výjimečného, že rodina zradí a naopak někdo cizí se ukáže být věrnější a spolehlivější.
"To jste měla štěstí, že jste někoho takového potkala." Odpoví jí přejícným tónem a vypadá při tom potěšeně, že její povídání nakonec dospělo až sem. "Přeji vám to a kéž vám to dlouho vydrží." Dodá upřímně. Zvážní u toho a vypadá mnohem seriozněji, než dosud, což o něm také něco vypovídá. Dokáže ocenit, pokud se setká s něčím dobrým ve svém okolí.
Během svého rozhovoru pokračují dále v tanci. Užívá si ho společně s její příjemnou společností.
"Děkuji." Pousměje se na ni potěšeně, když na něj začne pět chválu, ale po celou dobu na něm je vidět, že si o tom myslí své a je při tom skromnost sama. Nijak mu ta chvála do hlavy nestoupne.
"Já si myslím, že přeháníte..." Odmávne to pak s pobaveným smíchem, jako by slyšel dobrý vtip. Po té se, ale na moment zarazí a zvážní. Nepatrně se zamračí a vypadá, že pár vteřin přemýšlí. Když si to ujasní, rozhodne se svůj úmysl ihned zrealizovat.
"Prosím, Elijah postačí. Pokud vám to nevadí." Požádá ji, protože to oslovení mu v jejím případě začne připadat příliš oficiální. Tázavě na ni pohlédne, jestli s jeho návrhem bude souhlasit. Některé části etikety si rád přizpůsobí k obrazu svému. Doufá, že i ona.

„Ano. Francie mívá tendence k přehánění, i co se soudních procesů týče. Nejen ve Versailles…“ Větší vysvětlení mu však nepodala a spíše se zaměřila na to, co jí hodlal ještě o sobě prozradit. Snažila se však ještě vše podat nenásilnou formou, přeci jen se znali sotva pár minut. Co si na tu osobu mohla dovolit, ještě netušila. „Souhlasím…“ Odpověděla s tichým povzdechem, který se však snad i dal přirovnat k něčemu, co původně mělo být smíchem, když se do toho zapletl i levý koutek jejích rtů, co se zvedl do úsměvu. Pozorovala jej i nadále obezřetně, ale dávala si zároveň pozor na to, aby mu to nebylo nepříjemným. Pár nepřirozeně zvýšených instinktů ji vedlo k tomu, že dokázala vytušit, kdy čeho bylo dost. Alespoň většinou to tak fungovalo. „Snad to ovšem nebude ničím krátkodobým.“ Podotkla jako by mimochodem včetně toho, že pohledem přešla na jiné osoby, při čemž se zase usmála. „Zdáte se totiž být zajímavou partií.“ Tehdy se podívala už zase na něho s pootevřenými rty, jako by všemi těmi gesty předhodila další výzvu do vzduchu, kterými se to tam již začalo hemžit, vzápětí však oči nevinně sklopila jako venkovská panna, co si uvědomila vztek, jež ji brzy v podobě cizí osoby mohl navštívit. V jejím případě však šlo o pouhé koketování, které rozhodně musela prozradit alespoň ta hravá jiskra v jejich očích, která téměř nikdy nemizela. A to sice především tehdy, když k němu promlouvala.
„S bulharštinou toho mám dost společného, strávila jsem tam snad co nejdelší období v životě.“ A tím myslela takový, co skutečně prožívala a bijící srdce nebylo pouhou fraškou, která měla jiné oklamat. Že se Bulharsko jmenuje místem také jejího narození a tím, co již bylo v myšlenkách zmíněno, mu ale nijak neprozrazovala. Byl-li tak moudrý, jakým se prozatím jevil, muselo ho to již napadnout jako jedna z možností vzhledem k tomu, že už mu drobnou část o svém původu stihla svěřit. Tu největší ovšem prozatímně neznala ani ona sama, jelikož se takovým otázkám sama vyhýbala u toho, co jí vůbec dal tu šanci žít. Jeho mlčení při tom, co ona povídala, zatímco již tančili, si nevykládala za nijak špatné, protože přeci jen zrovna hovořila ona a nejednalo se o téma takové, při kterém by si snad měli tu potřebu, skákat sobě navzájem do řeči. „Děkuji Vám.“ Odpověděla vcelku zaskočeně, snad čekala, že k tomu jejímu vlastně monologu o vlastní krvi nakonec přihodí něco sám. Rozhodně také nepočítala s tím, že by se zdál být i nějakým způsobem šťastný za ni. Nedělalo se snad tak pouze s osobami, co druhému byly blízké?
Při zmínce o jejím přehánění se jen zatvářila pobaveně, než se vůbec zmohla na to, vyjádřit se i slovně. „To ještě nemohu posoudit, zatím mi to tak všechno připadá…“ Usmála se na něho přátelsky a potom se snažila vyčíst z toho výrazu v jeho tváři, jež se tak náhle změnil, co se dělo. Zda snad ona vyslovila něco špatně anebo si třeba on sám vzpomenul, že by se měl nacházet někde jinde, jelikož to komusi slíbil. Ani v jeho dalších slovech ale tu svou odpověď nenašla, jelikož jí přišla příliš příkrou na to, jak razantně byl ten pohled jiný, ale přestala si to jakkoliv brát. Byla klidná. „Kdyby mi to mělo vadit, už byste mě pozoroval spíše tamhle od stolu, než stále pokračoval… V tanci.“ Sama ve tváři ještě zjemnila a téměř se vnější stranou jejích rukou dotkla těch jeho, jakmile se na něho více zaměřila, když se měli od sebe držet zase o něco dále. Nakonec se nad tím ještě pousmála a boty tančily po sále i nadále. „Dobrá, Elijahu.“ Ujistila ho tedy ještě o svém svolení tím, že jeho jméno vzápětí použila. „Tedy prosím, už ani žádná madam…“ Dodala krátce před tím, než zmizela na pár vteřin v náručí jiného tanečního partnera, ale potom se k němu zase navrátila, stále si udržujíc ten příjemný výraz s jistou hravostí ve tváři. „Zúčastníte se i zítřejších oslav?“