Jonathan Morgenstern

Už od samotného rána se potuluje uličkami Paříže. Náhodným kolemjdoucím by se mohlo zdát, že bezcílně. Možná by se za takový názor na nikoho nezlobil, neboť na sebe díky tomu nepoutá nežádoucí pozornost. Vyhovuje mu to. Nikdo jej tak nepodezřívá z toho, že má nějakou práci, kterou vykonává a touhle kamufláží, jenom pátrá po něčem neobvyklém, po něčem, co do tohohle světa nepatří a nemá tudíž, co dělat.
Ano, opět a zase pátrá po démonech a chce jich, co nejvíce poslat zpátky do pekla, kam patří.
Nějakou chvíli chodí mezi lidmi neviděn, díky runě neviditelnosti, kterou používá. Když se ulice postupně zaplňují, dovolí si odmaskovat se a prochází se mezi nimi dál.
Na sobě má černý rolák, tmavě modré džíny, černé kotníkové boty s hrubou podrážkou a světle šedou bundu, která je o něco delší, aby mohl za opasek ukrýt jílec andělského meče. I když je na lovu, svou pravou identitu před ostatními pečlivě skrývá. Všechny runy vytetované na svém těle má pod oblečením. Krátké blonďaté vlasy mu cestou rozfoukává vítr. Nechá ho, ať mu zkouší účesy, dle vlastní fantazie. Sem a tam si je prohrábne prsty ruky, když už má pocit, že je toho příliš.
Dostane se na jedno z menších náměstí. Do nosu mu vnikne vůně čerstvě upečeného pečiva, kávy i čokolády. Labužnicky se nadechne, na chvilku se zastaví a v obličeji se mu usadí blažený výraz. Usoudí, že něco malého k zakousnutí by neuškodilo. Přesto se hned nevydá uklidnit poloprázdný žaludek. Nejprve si pomalu obejde náměstí a vše a všechny si pozorně prohlíží. Na první pohled to vypadá, jako by, jen hledal něco, co by si mohl koupit, ale jeho oči pátrají po nežádoucích existencích, které tu nemají, co dělat.

Pořádně neví ani jak, ale podařilo se mu konečně po tak dlouhé době dostat z Edomu. Připadal si v tuhle chvíli hrozně. Jistě, mnohé se v Edomu naučil, ať už to byli jen nějaké poznatky o různých démonem, včetně těch vyšších a nebo se zdokonaloval v používání svých schopností, ale i to pochopitelně mělo svou cenu. Pro ostatní démony, včetně Lilith byl prý až příliš hezký, a tak to vyřešili pro něj nejspíše tím nejhorším možným způsobem. Spálili mu jeho kůži na popel. Jeho první viditelná vrstva na těle nebyla tím pádem kůže, ale stalo se tím živé maso. Mimo to to bolelo jako čert. Každá vteřina během toho všeho pro něj bylo bolestivé utrpení, ale i to se mu jistým způsobem stalo užitečným. Možná vypadal jako stvůra, jako něco naprosto nelidského, něco, za co se možná i styděl, ale mimo již výše zmíněné schopnosti je jeho odolnost vůči bolesti neuvěřitelná. To, co by jiné bolelo jako čert, je pro něj spíše jen otravné šimrání. Jeho odolnost vůči zranění je rozhodně větší, než kdyby si tím procesem neprošel, jenže stále to neměnilo nic na tom, že nemohl takhle chodit mezi lidi. Sehnal si tedy takové oblečení, aby mu co nejvíce zakrylo jeho tělo i tvář. Jeho tělo obepínali dlouhé rukávy i nohavice a na hlavu si nezapomněl nasadit kapuci od bundy, která mu spadala lehce do obličeje a teprve až potom se odhodlal vejít do ulic, i když svou tvář stále spíše klopil k zemi. Nakonec ho jeho kroky donesli až k malému podniku. Usadil se a objednal si nějaký ten croissant a horkou čokoládu. Porozhlédl se po okolí, stále s jistou nenápadností a hlavou lehce sklopenou. Bylo jasné, že takhle totiž nemůže fungovat. Bude si muset sehnat někoho, čí tělo by mohl použít jako náhradu pro své nejspíše nenapravitelně zničené, aby mohl chodit volně mezi lidi. Dostat se ke Clary, k jeho sestře, která ho snad nezavrhne a v neposlední řadě se pomstít Valentinovi, osobě, která se nazývá jeho otcem, dělala na něm pokusy, díky kterým se vymkl kontrole a aby se zbavil zodpovědnosti, poslal ho právě na to nejhorší možné místo. Nenáviděl ho za to a postará se o to, aby zaplatil za to krví a při té příležitosti se tedy snad i sblíží se svou drahou sestrou.

Bylo to zvláštní. Když prochází okolo náměstí a vyhýbá se protijdoucím, kličkuje mezi nimi, vše se zdá být v pořádku. Nikde nic, co by ho přimělo zpozornět a změnit své plány na nejbližší chvíle, či taktiku na tenhle den. Přemítá, jestli si náměstí projít ještě jednou, chvíli pobýt u kašny s vodou, která se nachází uprostřed a nechat si jídlo na později. Jeho žaludek to rozhodne za něj. Ještě, že v tu chvíli, kdy se hlasitě ozve, kolem něj projdou dvě děvčata s hlasitým smíchem, jinak by ten zvuk, jen těžko skryl.
"Sakra." Zamumlá si potichu, pro sebe a položí si na žaludek pravou dlaň, jako by snad mohl svůj žaludek tímhle ztišit. "Hloupé." Pochválí se vzápětí stejně tiše, když si uvědomí, že tohle gesto na jeho prázdný žaludek rozhodně platit nebude. Nenápadně ruku zase spustí dolů a ještě nenápadněji se rozhlédne kolem sebe a doufá, že si toho nikdo nevšiml. Zrovna nyní mu docela chybí jeho neviditelnost, ale co už. Stalo se.
Přestane spekulovat nad nesmrtelností chrousta a zamíří si to rovnou ke kavárně. U prodávajícího si objedná pár croisanů a latté bez cukru. Na objednávku si má počkat u stolu. Otočí se čelem k posezení a přelétne jej pohledem. Zjistí, že jsou všechny stolky obsazeny. Nějaký muž v bundě s kapucí si zrovna sedá k poslednímu. Je k místu, kde stojí nejblíže a tak se rozhodne to risknout a přidat se k němu. Vykročí ke stolku.
"Bonjour, je tady volno?" Pozdraví muže, kterému moc do tváře není vidět, ale nějak se tím nezabývá. "Smím si přisednout?" Pokračuje ve svém úmyslu získat si tohle místo, které si zkrátka vyhlédl. Přistoupí blíže ke stolku, čelem k muži a na úvod se na něj přátelsky usměje.

Zrovna tohle místo nejspíše nebylo nakonec úplně nejvhodnější výběr. Lidí tu bylo opravdu hodně a natož, že se chce v tuhle chvíli spíše všem stranit, než získá nějaké naprosto zdravé tělo, tak mu to opravdu zrovna dvakrát nejde. Paříž - opravdu skvělé město, kde se mu může o málo lidí jen zdát. Vážně by si měl zatleskat. Ale dost ironie. Když už nic jiného, aby se dostal ke Clary, potřeboval nejlépe právě nějakého lovce stínu a vzhledem k tomu, že pařížský institut, jak už zjistil odsud není daleko, možná se mu podaří i někoho najít. Pak už bude muset využít jen momentu překvapení a doufat, že to vyjde, protože pokud ne, dostat se k nějakému lovci bude pro něj pak až možná nebezpečné. Nesmí si dovolit, aby byl někým odhalen, ještě ne. I na to samozřejmě přijde řada. Rozhodně plánuje svou sestru obeznámit s tím, že je její bratr, jen to nemůže udělat hned, protože vzhledem k jeho démonické krvi budou mít ostatní vůči němu předsudky a to, že je zároveň i lovec stínů jako oni, ostatní zajímat nebude. Alespoň předpokládá, že tomu tak bude. Upil si tedy z horké čokolády, která i přestože stále pro mnohé by byla stále až příliš teplá, jemu to nedělalo sebemenší problém a pohledem pátrá mezi lidmi. Byl do toho ovšem nejspíše zabraný až přespříliš, protože ho najednou vyrušil mužský hlas. To rozhodně nečekal. Nechtěl společnost, o nic takového se neprosil. Přesune svůj pohled směrem k mužovi, stojící u stolu, u kterého sedí i on sám. Chvíli mlčel, už jen protože moc dobře poznal kdo to je. Lovec. Lovec, ze kterého vyzařovalo to dobro na míle daleko a hezká nevinná tvářička tomu všemu dodávala ještě více na přesvědčivosti. V tu chvíli si byl jistý, že tohle je ten správný člověk, kým by chtěl být. Připadalo mu, jakoby byl snad vším, čím by chtěl být v tuhle chvíli on sám a tak si to prostě plánuje vzít. Jen než se tak stane, bude muset pochopitelně ještě chvíli vyčkat. Proto nakonec lehce přikývne - opravdu ale jen lehce, nechtěl, aby se mu náhodou jeho kapuce nějak pohnula. "Bonjour, samozřejmě, klidně si přisedněte." Souhlasí tedy nakonec, při čemž málem pokynul i rukou k volnému místu u stolu. Naštěstí se včas zarazil - nesmí zapomínat, že obličej není jediné místo, které je ošklivě seškvařený. Už jenom to, že se sem tam rychle napije nebo si ukousne kus croissantu jeho ruku ukazuje dle něj až přespříliš, i když si toho nejspíše stejně nikdo nevšiml a pokud jo, asi to jen těžko považoval za spáleninu. Nakonec ještě jednou přelétl rychle pohledem po muži, aby se ujistil, že to, co viděl byla opravdu runa, nikoliv jen nějaká kérka.

Když se chvíli nic neděje, čas mu najednou začne běžet poněkud jinak, jako by zrychlil. Jeho úsměv mu malinko povadne a polkne. Nepatrně přenese váhu z jedné nohy na druhou. Mužova reakce na jeho otázku se mu zdá nekonečná. Začne si myslet, že už se snad ani nedočká. Nenápadně se rozhlédne znovu po nejbližších stolcích, jestli někde není někdo, koho by neobtěžoval. Během čekání krapet znejistí. Už se nadechuje k omluvě a chce to jít zkusit o kousek dál, když na něj muž promluví. Krapet se sebou při tom trhne, jeho odpověď mu připadá najednou hlasitá, jako výstřel z děla. Zadívá se do míst, kde jenom tuší, že by se měla nacházet mužova tvář. Vidí ovšem, jen stín, který vrhá kapuce. Přešlápne zase nenápadně zpátky. Položí ruku na horní část opěradla.
"Děkuji, právě jste mě zachránil před smrtí hladem. Jsem váš dlužník." Pronese při tom napůl děkovně, napůl nadneseně, protože má, dojem, že se do toho muž nutí a on by mu chtěl tím, alespoň pokusit se, zvednout trochu náladu. Sotva se na něj zaměřil o něco více, má z něj smíšené pocity, ale nedovede zodpovědět, proč. Jeho oči zůstanou vážné, spíše tázavě, když se na něj divá, ale rty roztáhne opět do širšího, trochu nesmělého úsměvu. Kdyby už nepadal hlady, nejspíše by šel dál, ale už se mu nechce udělat v tuhle chvíli, ani krok navíc.
Potáhne židli za opěradlo od stolu k sobě. Udělá plynulé dva kroky a usadí se na židli, naproti muži. Malinko se nakloní dopředu nad stůl, jako by bezděky, ale snaží se nenápadně nahlédnout pod mužovu kápi. Čím déle ho sleduje, tím silnější pocit, má, že něco skrývá. Než stačí vymyslet další nenápadnou strategii ke zjištění, co ukrývá pod kapucí, objeví se u stolu obsluhující a donese mu pečivo a nápoj. Odpoutá ho tak na chvilku od jeho záměru. Narovná se a zvedne na chvíli tvář k obsluhujícímu a se srdečným úsměvem mu poděkuje.
Natáhne se po té po lžičce ve svém latté a párkrát jí nápoj zamíchá.
"Nerad vás ruším. Můžu vás za to na něco pozvat?" Zvedne pohled od nápoje k muži naproti sobě. Vypadá zkroušeně, jako neštěstí samo, když se muži pokouší revanšovat. Jeho modré oči jsou na druhé straně plné naděje, že se mu snad muže povede rozptýlit a trochu rozveselit.
"Vaše oblíbené?" Ukáže pohledem na mužovu čokoládu, stojící před ním a s nadějným pousmáním doufá, že si třeba nechá koupit ještě jednu a on se tak bude cítit o něco lépe. Krátce sklopí oči k latté, ale pak jej něco napadne.
"Mimochodem, jsem Sebastian." Představí se muži, doufá, že mu také řekne své jméno a třeba se někam pohnou. Zatím má z něj dojem, že se jej minimálně snaží probodnout pohledem. Mrzí ho to a tahle situace mu je kapku nepříjemná, ale strach z něj nemá. Nemá pocit, že by jej mohl muž něčím ohrozit. Věří tomu, že nejnebezpečnější zde na náměstí je teď on. Přesto by, ale kromě démonů neublížil ani mouše.
Při představování k muži přes stůl natáhne pravou ruku a opět na něj pohlédne a snaží se pod kapucí něco zahlédnout.

Pravděpodobně by vůbec jeho žádost o to, zda-li se může posadit k němu nepřijmul. K jeho štěstí, nebo možná i smůle si ovšem všiml toho, jak jeho tělo zdobí nějaká ta runa a on z původně nechtěné pozornosti nakonec vytěžil možnou příležitost, kterou by neměl propásnout. A taky že nepropásne! Kdy mu totiž příště se prakticky nějaký lovec stínů sám nabídne? Nakonec tedy povolil, ať se posadí a teď se bude muset hlavně soustředit na to, aby se neprozradil dříve, než si to vůbec může dovolit. Zní to jednoduše, že? Ačkoliv to možná tak jednoduché, jak si myslí nebude.
"Jsem si jistý, že na zas tak velké záchraně jsem se teď nepodílel." Odpoví mu se snad co nejpřívětivějším hlasem, který svedl. Nechce ho přeci nakonec ještě odehnat do toho ohromného davu lidí, kde by se mu nakonec mohl i ztratit a spolu s tím i jeho šance. Stále ho jistým způsobem dost imponovalo to, jaké dobro a světlo z něj čišelo. Jeden by řekl, že nikdo nemůže být tak dobrý, nebo alespoň tak působit, ale tenhle muž naprosto tuhle teorii vylučuje. Zatímco, když se podívá na sebe? Pravděpodobně z něj čiší naprosto pravý opak tohohle blonďatého lovce. Nejspíše je plný nenávisti a touhy po pomstě. Té se rozhodně nevzdá, ale jakmile jí dokoná, je ochotný a i připravený se kvůli své sestře měnit k lepšímu. Jen mu musí dát šanci, čehož se trochu obává. Ale je to jeho sestra, přece by ho snad nezavrhla ne?
Zanedlouho mladík již seděl naproti němu. Neměl ponětí, o čem by si snad s ním měl povídat. Ticho by asi taky ale nebylo úplně nejvhodnější. Naštěstí pro něj, první se slova ujmul právě jeho společník. No následně se mu prakticky začal omlouvat. Bylo to.. přinejmenším zvláštní. Snad nikdy od nikoho neslyšel omluvu. Tohle zacházení bylo pro něj něco naprosto nového a nezvyklého. Neznal to a nevěděl pořádně snad jak by na to měl reagovat. "Nerušíte mě a děkuji, ale myslím, že tohle mi bude stačit." Pronese nad jeho nabídkou na objednávku. Pak se ale zamyslí. Jak ho vůbec může odsud dostat někam do ústraní mimo všechny ty lidi. "Ale místo pozvání byste mi možná mohl doporučit jen co stojí za to tady navštívit. Hádám, že budete místní." Začne pomalu uskutečňovat svůj plán na to, jak by ho jen mohl dostat pryč od lidí.
"Nejspíše zatím vyhrává, ale jsem tu dnes poprvé, tak možná časem najdu ještě něco lepšího." Pokrčí nad tím rameny. No, rozhodně ta čokoláda byla dobrá, to musel uznat. První místo na návštěvu nakonec nejspíše ani nebylo zas tak špatné, jak se mu z počátku zdálo.
Pak se mu muž představí, jako Sebastian. "Jonathan. Rád vás poznávám Sebastiane." Odpoví. No pak k němu natáhne ruku. A co teď? No prostě se to rozhodl ignorovat a místo toho se rozhodl mluvit dál. "Víte, jsem v tomhle malebném městě první den, nechci vás nijak obtěžovat, ale možná pokud nikam nespěcháte, byste mi i mohl ukázat jen tak zběžně, co tu stojí za návštěvu?" Své ruce stále nechává na opěrkách židle, při čemž dlaně má samozřejmě tak, aby byli schované pod stolem. Následně tedy zvedne dokonce i o maličko více pohled k Sebastianovi, ačkoliv doufejme, že stále nemůže příliš v jeho tváři díky stínu vidět.

*No alespoň něco.* Oddechne si v mysli malinko, že to možná, snad nakonec nebude taková katastrofa, jak se z prvotní mužovy reakce, ne reakce, obával. Přeci, jen se z části chytil a odpověděl mu. Už to nekomentuje. Pouze na něj krátce pohlédne a nepatrně se pousměje. Ne, že by byl sám se sebou natolik spokojený, ale ten úsměv je spíše potěšený a zároveň děkovný, že mu jeho společnost nevadí.
Když může, ihned docela elegantně jedním plynulým pohybem usedne naproti svému dobrodinci. Alespoň tak se na muže nyní dívá. Ještě ani nepřemýšlí, jak dlouho se zde zdrží. Jestli bude líp, když své malé občerstvení sní a vypije, co nejdříve a zase půjde nebo nebude spěchat a jednoduše zůstane a bude to druhý muž, kdo odsud odejde jako první. Ne nyní se tím opravdu nezabývá. Zajímá ho především jeho prázdný žaludek. Už se nemůže dočkat až se nají.
Muž ho krátce na to ujistí, že jej svým příchodem a přítomností neruší. Poslechne si jej a při tom se dívá do míst, kde tuší jeho tvář, ukrytou pod kapucí. Nepatrně se na něj opět usměje, neboť on se rozhodně neukrývá a pokývne hlavou, že to bere na vědomí a zároveň mu tak znovu poděkuje. Zároveň mu vezme vítr z plachet, když odmítne jeho pozvání. Malinko při tom zvadne, jako by mu právě vzali jeho oblíbenou hračku, ale rozhodne se na to přistoupit, že od něj zkrátka nic nechce. Nabude opět dojmu, že by byl raději, kdyby tu seděl sám a on byl daleko odsud.
Ke smíření se s tím mu patrně trochu pomůže i jeho objednávka, která se již pár minut nachází před ním na stolku. Příjemná vůně kávy a čerstvého pečiva snadno rozehřeje jeho srdce a prohřeje jeho náladu. Latté si zamíchá. Lžičku odloží na podšálek. Zvedne po té pohled od nápoje k muži, který si to nejspíše rozmyslel. S příjemným úsměvem na rtech si poslechne jeho přání. Jeho úsměv se malinko rozšíří, když ho typuje na místního.
"V Paříži již nějaký čas žiju, ale jsem z Londýna." Prozradí to na sebe muži. "Samozřejmě vám rád poradím. To je to nejmenší, co můžu udělat." Pokračuje plynule dál a v hlavě si začne skládat zevrubný plán míst, kam by muže mohl poslat, aby si zdejší pobyt užil. Nechce to na něj hned vychrlit. Patrně by si z toho moc nezapamatoval.
"Zde dělají výbornou horkou čokoládu." Poznamená po mužově odpovědi na adresu jeho horkého nápoje. "Lepší jsem nikde dosud nepil." Dodá ještě, načež se o něco uvolněněji pousměje.
"Záleží také na tom, co preferujete." Nemůže tušit, jestli dává muž přednost třeba čaji, kávě nebo něčemu úplně jinému a proto není čokoláda zrovna to nejlepší. Pouze prostředek, který zde může ochutnat. Zároveň se tou poznámkou zkouší nenápadně dopídit přesně toho, co v ní bylo zmíněno. Zjistit něco o tom záhadném muži jej docela láká.
"Potěšení je na mé straně, Jonathane." Odvětí s upřímným úsměvem, který se na jeho tváři skoro rozzáří. Jako by zpoza mraků vykouklo sluníčko. *Opět faux-pas.* Pomyslí si během pár vteřin na to, kdy se jeho úsměv stane poněkud křečovitým a to v momentě, kdy Jonathan odignoruje jeho podanou ruku. Tohle gesto je pro něj možnost, jak ukázat dobré způsoby i slušnost a taky to vypovídá o charakteru osoby. U tohohle mladého muže si ovšem nemyslí, že by to udělal schválně. Má dojem, že k tomu má nějaký osobní důvod, který se nejspíše nikdy nedozví. Respektuje to. Ruku stáhne zpátky k sobě. Vezme po té hrnek se svým nápojem. Zvedne jej a napije se. Teplota je pro něj příjemná a chuť bezchybná. Podtrhne jeho dobrou náladu a rozpoložení. Když se napije, postaví hrnek zpátky a vezme si jeden ze dvou kusu pečiva. Croisan rozlomí v rukách napůl. Jednu polovinu položí zpět na talířek, ze druhé si kousek ukousne.
Chvíli tak kouká někam před sebe na stůl a pojídá pečivo. Má dojem, že Jonathan nejspíše nestojí ani o konverzaci. Jakmile na něj promluví, zvedne k němu pohled a zaostří jej znovu někam, kde tuší jeho obličej. Jeho žádost jej potěší. Konečně to vypadá, že by se mohl muži revanšovat. Dojí sousto, které má zrovna v puse.
"Proč by ne? Moc rád vás tady provedu." Ujistí ho s přátelským úsměvem a jeho pohled už zase září spokojeností. Jako by dostal za odměnu sladké lízátko. "Kdy budete chtít?" Je ochotný si kvůli tomu i poupravit program, aby to Jonathanovi vyhovovalo.
"Odkud jste k nám přijel?" Zajímá se díky navrácenému spokojenému rozpoložení se mu vrátí chuť na povídání. Mužův přízvuk nedovede určit. Přijde mu za to, udělá lépe, když se zeptá. Se zájmem si jej prohlíží, tedy, alespoň to, co vidět lze a toho zase moc není.

Už jenom ze Sebastianových snad nekončících úsměvů bylo poznat, jak pozitivní člověk to nejspíše je. Je to poněkud zvláštní říct nejspíše, ale opravdu se s nikým takovým za svůj život ještě nesetkal. Ale tak za tím bude právě to, že buď byl někde relativně v ústraní s Valentinem a nebo svůj čas strávil v Edomu. Ve finále bylo jedno lepší, než druhý. Teď je ovšem v tomhle světě mezi civily, ostatními lovci a podsvěťany a svůj život má jen a jen ve svých rukou. Nikdo ho nekontroluje a opravdu už se nemůže dočkat dne, kdy najde Valentina a provede mu totéž, co udělá on jemu. Už se rozhodl. Nezabije ho, jen ho pošle do Edomu. Udělá úplně to samé, co udělal on. Ne nadarmo se říká oko za oko, zub za zub. On se tohohle rozhodně hodlá držet.
Vraťme se ovšem tuhle chvíli k přítomnosti blonďatého lovce před ním, který se ho rozhodl poctít svou přítomností a který mu zároveň nevědomky znemožnil dojíst a dopít jeho objednávku. Nevadí. Plány jsou důležitější, než nějaké jídlo s čokoládou a je ochoten tyhle věci v tuhle chvíli opravdu obětovat.Už jenom proto nakonec byl i rád, že se ho muž nesnažil přesvědčit o tom, aby si přeci jen na něj něco objednal. Sice by to nepřijmul tak, jako tak, ale zároveň by to mohlo způsobit, že jeho další odmítnutí by bylo mnohem nevrlejší. Nemůže se totiž zrovna chlubit perfektní sebekontrolou. Vlastně se nemůže chlubit sebekontrolou vůbec, protože mu zkrátka chybí.
Takže londýnský lovec. Prožene se mu hlavou, ale samozřejmě to neřekne nahlas. No je rozhodn dobře, že mu o sobě něco říká, má-li se za něj vydávat, bude potřebovat o něm vědět co nejvíce to bude jen možné. "Co vás přivedlo k přestěhování se sem?" Zeptá se s hraným zájmem a stále ledově chladným výrazem v jeho popálené tváři, kterou nemůže vidět. Pravděpodobně by se ho jinak rychle pokusil poslat zpátky, odkud přišel, protože by ho považoval za démona, jako je každý jiný. V duchu zajásal, když souhlasil s tím, že by mu mohl něco doporučit, teď jen ještě musí souhlasit s tím, aby mu to přímo ukázal, ale začíná rozhodně dobře.
"Všiml jsem si, myslím, že jsem snad také nikdy neměl lepší." Přikývne k poznámce o čokoládě.V první řadě si snad nikdy ani neměl žádnou. Pomyslí si opět. Až dnes si začíná uvědomovat, co všechno mu Valentine sebral. Nešlo jen o kontrolu nad vlastním životem, ale i o spoustu příležitostí a zážitků. "Jak kdy, ale myslím, že se sem ještě na tuhle čokoládu někdy vrátím." Rozhodně nemůže zapřít to, že se stala teď jeho oblíbeným teplým nápojem. Kdo by řekl, že na první pohled něco tak obyčejného, může být tak moc dobré.
Když mu podal ruku, chvíli zaváhal, ale nakonec se rozhodl, že ignorace bez podání důvodu, nebo jiného komentáře bude to nejlepší, co může udělat a může doufat, že si to nevezme mladík naproti němu nijak osobně a i kdyby vzal, pravděpodobně ho za pár chvil bude nesnášet tak jako tak. Nehledě na to, jak lovec působí tolerantně, je si jistý tím, že únos nebude zrovna věc, kterou by mu odpustil. Nevadí. S tím už se nakonec on sám nějak smíří. Holt jen potřebuje na chvíli jeho identitu, zavraždit ho ale nehodlá a i to se počítá ne? Možná ocení alespoň tohle, když už nic jiného.
No nakonec již přišla ta zásadní otázka, kde opravdu nutně potřeboval dostat kladnou odpověď, aby měl celý plán co nejjednodušší a světě div se, ale opravdu se dočkal přesně takové odpovědi, kterou potřeboval. Teď už se snad ani nemůže nic pokazit, nebo snad ano? No, nebudeme to přivolávat."Děkuji, vážím si toho, že jste tak ochotný." Tahle zdvořilost mu k sobě absolutně nejde, ale tak řekněme, že už teď trénuje na to, aby se dokázal chovat jako právě tady Sebastian a není v tom tak špatný, ne? "Myslím, že čím dřív, tím lépe. Kdybyste měl čas poté, co dojíte bylo by to pro mě ideální. Samozřejmě nechci vám nabourávat nijak vaše případné plány." Bude doufat, že opravdu teď nemá nic naplánovaného, protože přesně to by mohla být jedna z případně vzniklých komplikací. "Z New Yorku a musím říct, že tohle místo předčilo moje očekávání." Nemohl mu říct, že se sem dostal z Edomu.

Situace u stolu se nakonec docela uklidní. Natolik, že pomalu zapomíná na to, jaký úvod to mělo. Špatné věci se snaží většinou vypouštět, hlavně pokud se jedná o něco banálního. Svět je i bez toho plný zla a démonů a to doslova. Nerad si proto kazí náladu, když nemusí. V tuhle chvíli má před sebou docela příjemnou chvilku. Dobré občerstvení, pauzu od práce a docela zajímavou společnost. Více si netroufá žádat. Nic se nemá přehánět. Mohlo by se to pak obrátit proti němu a vymstít se.
Když se jej Jonathan se zájmem zeptá, docela ho tím překvapí, příjemně. Nenapadlo by jej, že se o něj bude zajímat. Překvapený výraz se na moment promítne v jeho pohledu, kterým si jej změří, nepatrně se pousměje, ale potom zvážní. Důvod, kvůli kterému se přestěhoval do Paříže veselý není.
"Po té, co rodiče zemřeli, se mě ujala teta a ta žije tady." Odpoví mu po té upřímně. Malinko při těch nedobrých vzpomínkách poklesne jeho nálada a vypadá chvíli zachmuřeně. Není to, ale nic hrozného. Jen jako kdyby přes odpolední slunce někdy v červenci pomalu přelétl bílý obláček. Natáhne se pro lžičku, vloží ji do hrnku s latté a párkrát ho promíchá. Lžičku vytáhne a zase odloží na podšálek. Hrnek zvedne a napije se z něj.
Když upije, zvedne od něj modré oči k Jonathanovi a po jeho tváři už opět přeběhne drobný úsměv.
"Zdejší čokoláda je tak trochu návyková. Když jednou ochutnáte, zjistíte, že si ji sem občas musíte přijít dát, abyste měl zase chvíli pokoj." Odvětí po té. Vypadá, že to myslí vážně, ale při tom mu jiskří v očích a to je u něj znamení, že vtipkuje. Podaří se mu ovšem během své řeči zůstat vážný a tak si to Jonathan musí přebrat sám.
Tím, co Jonathanovi tvrdí, jen podtrhne jeho slova o tom, že se sem kvůli čokoládě vrátí.
Po té se vrátí ke svému pečivu, které má rozjedené. Pochutnává si na něm a znovu uvažuje, co Jonathanovi doporučí k návštěvě. Některá místa má jasné. Taková Eiffelovka třeba. Nemohl by pak nikomu tvrdit, že navštívil Paříž, pokud by se na ni nepodíval. Když už chce potom začít hovořit, Jonathan změní svůj požadavek. Nevadí mu to, naopak. Vůbec by jej nenapadlo, že by s ním muž chtěl ještě trávit čas, potom, jak ho uvítal. O to více ho to přesvědčuje o tom, že by neměl dávat na první dojem. Jonathan mu připadá jako docela příjemný společník. Ačkoliv neví, jak vypadá, protože se před ním skrývá. Tuší, že je v tom něco pro něj osobního a chtěl by ho ujistit, že mu rozhodně žádná jeho vada na kráse, či co vadit nebude, protože lidi nehodnotí, jen na základě toho, jak vypadají, ale i podle toho, jací jsou uvnitř. Čím déle si spolu povídají, tím větší nutkání má k tomu, nějak mu v tom pomoct, i když neví, co by pro něj mohl udělat.
Zabředat ovšem do tohohle tématu nechce. Na to se znají moc krátce. *Ale kdo ví. Třeba později...* Přemítá.
"To je maličkost, Jonathane, opravdu." Ujistí ho po té už zase s jeho typickým přátelským úsměvem.
Jeho žádost o to, jestli by nemohli na procházku vyrazit hned jej ne překvapí, jen malinko zaskočí. Chvilku na něj proto kouká a přemýšlí, jestli si to může dovolit. Nakonec usoudí, že se po Paříži bude ještě minimálně pár hodin potulovat tak, jako tak. Jestli při tom bude dělat Jonathanovi průvodce, by nemělo ničemu uškodit. Když si to rozmyslí, tak se mu vrátí úsměv na tvář a přikývne.
"Není problém." Ujistí jej. Po té se na Jonathana znovu podívá, trošku zamyšleně, ale nakonec se rozhodne ho zeptat. Podle jeho hlasu usuzuje, že by mohli být podobně staří a proto to riskne.
"Jonathane, nemohli bychom si tykat?" Požádá ho, protože mu to přijde lepší a vhodnější.
"Takže New York, hm..." Zopakuje to po něm a pokývá párkrát krátce hlavou. "Tam jsem se chtěl vždycky podívat." Poznamená. "Určitě to jednou vyjde." Dodá odhodlaně.
Po té se vrátí k jídlu a pití. Už mu toho na talíři moc nezbývá, takže se domnívá, že budou moci brzy vyrazit.
"Určitě doporučuji navštívit Eiffelovku." Navrhne po té, během přestávky mezi dvěma sousty pečiva, které pojídá. "Ten výhled nemá chybu." Ujistí ho a věnuje mu příjemný úsměv. "V Paříži se vyznám, takže tam můžeme být za chvíli." Pokračuje. "Nevím, jak to provést. Některá místa je totiž zážitek vidět nejenom ve dne, ale i za tmy. Když je všechno osvětlené, je to, jako by se člověk ocitl v jiném světě." Rozpovídá se a trochu se při tom zasní, když si to představuje. Má rád Paříž za dne, ale ještě raději ji má za tmy.
Během toho už doopravdy sní a vypije všechno, co má před sebou. Když všechno sní a vypije, tak si ubrouskem utře ústa.
"Já dojdu zaplatit a můžeme vyrazit." Navrhne pak Jonathanovi.

Situace u stolu se opravdu uklidnila, ale to jen protože muž dává na obdiv celému světu runy, které ho prozrazují v tom, že je lovec a on lovce v tuhle chvíli potřebuje. Jistě, zaujali ho i další věci, například to jeho nepopíratelné dobro a světlo, které z něj vyzařuje, ale nic to nemění na tom, že už by tu dávno nebyl, kdyby nebyl lovcem. Jako civil by mu byl k ničemu, protože by se do New Yorského institutu asi jen těžko dostal. A to, že byl lovec před ním nejspíše trochu naivní mu také hrálo do karet. Po jejich ne úplně přátelském začátku by to mnoho lidí již odradilo, situace ale byla zachráněná a on si nejspíše myslí, že tu sedí s obyčejným civilem. Kdyby jen věděl, že před ním sedí právě někdo, koho by on nejspíše považoval za samotné zlo. Z jeho pohledu je to ovšem dost nefér. Všechny háží do jednoho pytle, i když ne vždy musí být opravdu to nutné zlo, které je třeba zničit. Jenže vysvětlete to někomu, kdo má jen svůj vlastní názor a na ostatní nebere ohled a jako ovečky následuje institut, který všem tluče do hlavy to samé.To je i důvod, proč se chce ke své sestře nejprve dostat v o něco více lidsky vypadajícím těle. Kdyby se ukázal tak, jak vypadá, její úsudek by nejspíše byl také zatemněn tím, že je prostě jen další démon a někdo jako on nemůže být její bratr a pokud ano, nemůže být schopen lásky. Je totiž přesvědčený o tom, že i Clary má omezený pohled na věc, jako téměř každý lovec, který je se spolkem. Pozorně si všímal jeho reakce, gestikulací a dalších věcí, aby dokázal jeho osobu zahrát perfektně. Po jeho slovech nasadí omluvný tón hlasu. "Oh, to je mi líto. Nechtěl jsem zabrousit do takových témat." Jistěže chtěl, potřeboval co nejvíce informací. No hrát si na sirotka pro něj nebude tak těžké. Nakonec jeho matka ho opustila, protože se ho bála a Valentine o pár let později ho také kvůli strachu poslal do Edomu. Možná není sirotkem, ale to vlastně hodlá brzy napravit. Nehodlá nechat svého otce chodit po tomhle světě a s radostí nakonec ze sebe udělá sirotka.
Přikývne nepatrně. "Skoro bych řekl, že máte dokonce i pravdu." Musel uznat, že tahle čokoláda byla opravdu dobrá. Možná by právě i sem mohl svou sestru jednoho dne vzít, až se sblíží. Určitě by se jí tu líbilo stejným způsobem, kterým se tu líbí i jemu.
Pak už přišlo na to pro něj nejdůležitější téma ze všech. Potřebuje ho nějak přimět, aby ho vzal někam po Paříži a pak už jenom bude na něm, využít správné příležitosti a započít tak už konečně svůj plán. Tohohle tlachání přeci jen už bylo dost. Možná by nebylo od věci ho ještě o něco více poznat, ale tak věci o Sebastianovi Verlacovi by zjistit v samém finále neměli být až takový problém. Na jeho ujištění, že je to jen maličkost jen přikývne. Jeho výraz byl ovšem stále neutální, nečitelný, kamenný, což bylo stejně jedno, vzhledem k tomu, že mu do tváře neviděl a on si tak nemusel dávat tu práci s hloupými přetvářkami, se kterými by ovšem zajisté zas takový problém neměl.
Trpělivě tedy vyčkával, až mu odkývá to, že ho vezme na procházku po Paříži a ve chvíli, kdy to přijmul, věděl, že má opravdu vyhráno. Následně přijde další ujištění, že mohou klidně vyrazit prakticky teď. Na tváři se mu už objevil vítězný úsměv, stále dobře krytý ale kapucí a stínem. "Vážně?To jste mě potěšil. Vážně se mi tu nechce moc bloudit a krátký průvod by neuškodí." A že to bude opravdu pouze krátký průvod. Hodlá využít první příležitosti, nijak se nedzržovat. "Jistě, tykání nebude rozhodně problém." Nevěděl, kolik Sebastianovi je přesně, což bude další věc, kterou si bude muset zjistit, ale rozhodně by se dal tenhle muž zařadit do jeho věkové kategorie. "Ano New York, je to jiné, než tady v Paříži, ale rozhodně i New York stojí za návštěvu." Poslechne si jeho další slova. Jistěže to vyjde a mnohem dříve, než si myslíš. Projde mu hlavou. Nakonec jejich další výlet bude právě do New Yorku. Jen už nelze říct, že to bude zas tak dobrovolné, ale tak co už. Řekl, že by se tam rád podíval a on mu tím splní jen přání. "Eiffelovka je rozhodně jasná věc, nemůžu se toho výhledu dočkat." I přesto kým je, dokázal ocenit krásu a nebo třeba kulturu a výhled z Eiffelovky by se mu rozhodně také líbil. Tím si je jistý. "To rád slyším, alespoň mi dáte třeba i typ na nějaké postranní uličky, který nikdo moc nevyužívá, i přestože by se na některá místa dostali mnohem rychleji. Nakonec ne vždy má člověk náladu na to, aby se prodíral všemi těmi davy lidí a zrovna v tomhle městě je těch lidí opravdu hodně." Takovéhle místo bude akorát příhodné pro to, kde by ho mohl dostat, proto doufá, že přesně nějakým takovým místem to Sebastian vezme. "Stačí mě jen tak zběžně provést, at se tu alespoň trochu vyznám a dát mi typy, jsem si ochotný pak na ty různé zážitky zajít i sám." Ujistí ho, aby si s něčím takovým vůbec nemusel dělat starosti.
Po chvíli na jeho další slova přikývne. Už jenom čekal na to, kdy vše dojí a dopije a budou moci vyrazit. "Jistě, proč ne." Usměje se a poté, co dojde zaplatit, vstane ze židle. Ještě si naposledy upije své čokolády, než to položí a vyrazí z terasy, kde již s rukama v kapsách, aby byli skryté jeho pohledu, čeká na jeho krátkodobého průvodce.

Poslechne si Jonathana, i když je mu jasné, že o takových tématech nechtěl mluvit. Kdo by také chtěl? Koho by také, jenom tak napadlo, že se nevinnou otázkou dostane někam, kam nechtěl. Už se ke svým rodičům dál nevyjadřuje. Nepatrně na jeho slova kývne a chvilku sleduje to místo, kde tuší, že Jonathan skrývá tvář. Bavit se s kapucí není zrovna nejpříjemnější, ale věří tomu, že k tomu má dotyčný své důvody a tak to respektuje. Už se ujistil, že na osobní kontakt a vůbec vše kolem toho je Jonathan alergický a tak se tomu přizpůsobí.
Je rád, že si mohl přisednout a za to je ochotný leccos překousnout.
Po chvilce se docela rozpovídají a on už se cítí trochu lépe a ne, jako vetřelec, který mu leze do soukromí. Původně tohle setkání považoval za velice krátké. Jednoduše by se po svém občerstvení zase zvedl, rozloučil a šel si zase po svém. Hlídat v uličkách Paříže potenciální zlo, které sem do tohoto světa nepatří.
Když se, ale během řeči dostanou k památkám Paříže a k tomu, že by Jonathan uvítal průvodce, nakonec skončí u toho, že mu toho průvodce bude dělat on. Docela jej ta žádost překvapí, ale od Jonathana příjemně, takže ani neuvažuje o tom, že by ho odmítl.
Něco málo mu navrhne hned u stolu, aby se ujistil, že to bude Jonathanovi vyhovovat. Zjistí, že se docela dobře shodnou, což bere také, jako malé plus.
"Skvělé, takže první cesta povede k Eiffelovce." Rozhodne s nadšením, protože je to opravdu místo, které chce Jonathanovi ukázat. Schválně se mu zmíní i o tom, že by si měl užít Eiffelovku jak za dne, tak i za tmy a doufá, že by ho pak snáze přiměl k tomu, zajít tam i večer. Samozřejmě, nejenom tam. Paříž se zkrátka za tmy mění v trochu jiné město a stojí za to ji vidět.
Když mu Jonathan stále vyká i potom, co se domluví na tykání, tak se na něj chvilku tázavě kouká a přemítá, jestli si to uvědomuje a má mu to připomenout nebo ne. O podání ruky se raději ani nepokouší. Už poprvé ji Jonathan ignoroval a něco mu říká, že tentokrát by to nebylo jiné.
Chvílemi z něj má smíšené pocity, ani neví proč. Radost ze setkání i seznámení s ním mu opět trochu zkalí, když se zmíní, že o jeho společnost, co by průvodce dlouho usilovat nebude.
Pokývá tak krátce hlavou.
"Jsem k ti k dispozici, ale záleží to na tobě." Odvětí po té.
"Omluv mě na moment." S těmi slovy se zvedne od stolu. Vezme své použité nádobí a zamíří dovnitř, kam je odloží a zároveň zaplatí za to, co snědl a vypil. Pak se s obsluhou rozloučí, vyjde ven a zamíří zpátky k Jonathanovi.
"Můžeme vyrazit." Oznámí mu. Po té se, jen krátce rozhlédne po náměstí a vydá se pak jeho středem, který vede kolem kašny na jeho druhou stranu. Má namířeno do jedné z ulic, která by je měla dovést k Eiffelově věži. Zpočátku nejde nijak rychle a po té svůj krok srovná s Jonathanovými. Touhle dobou je všude plno lidí, turistů i místních. Cestou ulicí přemítá, jestli to vzít delší trasou, která vede přes ulice s obchůdky, kde si lze koupit suvenýry i nějaké to další občerstvení nebo to vzít kratší, méně lidnatější cestou.
K tomu hle rozhodnutí mu, ale ještě zbývá nějaký čas, protože teď žádná zkratka zatím k mání není.
Po cestě jde mlčky. Nějak více se nyní ozývá jeho instinkt lovce, který, kdo ví proč je teď, co se vydali pryč od kavárny, hlasitější. Kráčí docela klidně vedle Jonathana, ale občas jej po očku pozoruje.
"Jak dlouho se tady chceš zdržet?" Zeptá se jej po té, co jej zase chvilku pozoruje, aby to nevypadalo nějak nevhodně. Ruce si po cestě strčil do kapes bundy. Sem tam se porozhlédne okolo sebe a pak stočí pohled zpět na svého společníka.

Téma o smrti blízkých nemůže být pro někoho příjemného a nakonec víc vědět nepotřeboval. Ohledně jeho rodičů mu opravdu stačila jen informace, že jsou mrtví, protože vždy, když by na ně přišla řeč, až bude mít tělo Sebastiana, může to uhrát na to, že se o svých rodičích nechce bavit a ostatní to budou chápat, vzhledem k tomu, že už nežijí. Ostatně, u čehokoliv, co by se náhodou pokazilo, nebojí se toho, že by se z toho nevykecal. Je poměrně dobrým manipulátorem a když potřebuje, umí zvolit správná slova, aby z toho všeho vzešel dobře. A tyhle schopnosti se mu budou dost hodit, vzhledem k tomu, že se hodlá vetřít přímo do institutu v New Yorku, kde by každá chyba mohla být ta osudová.
Žádost o to, aby ho Sebastian provedl byla jím naštěstí přijata a to naštěstí bez toho, aniž by ho musel nějak přemlouvat Kdyby nějaké přemlouvání mělo přijít, připadal by si snad i hloupě. S největší pravděpodobností by se ale nakonec dal spíše na tiché sledování ho a čekání, kdy se dostane do situace, kde by ho mohl dostat, než to, že by se obtěžoval s něčím jako přemlouváním. Ví sice, že je lovec a že jeho schopnosti musí být výborné, ale i on byl dobře vycvičen Valentinem a mimo jiné má i nějaké schopnosti navíc, díky démonické krvi v jeho žilách, takže stále je tu on, kdo by měl navrch. Jediné o co mu tady jde a proč nevyužil ještě svých schopností je to, že potřebuje být nenápadný, což na místě plných lidí by ho moc nenápadně unést nešlo.
"Skvělé, nemůžu se dočkat." Odpoví mu. No pravděpodobně se k té Eiffelovce ani nedostanou. Doufá v to. Nestojí o nějaké hloupé zdržování se, ačkoliv kdyby neměl na práci něco jiného a nemusel skrývat pod kapucou a dlouhými rukávy svou spálenou kůži až do masa, možná by si i byl ochotný užít krásy tohoto města. To, že je z části démon neznamená, že je nutně bez zájmu o všechno a jde mu jen o zničení světa. Naopak, to, co v tuhle chvíli je, je pouze zničení Valentina, který je pro svět mnohem větším problémem, než on.
"Cením si tvé nabídky, Sebastiane, ale nechci obtěžovat. Zajisté máš i vlastní věci na práci, než dělat průvodce náhodnému cizinci." Odpoví mu na jeho další slova a stále si udžuje tenn v rámci možností zdvořilý postoj. Nakonec i ten je v tuhle chvíli velmi důležitý, aby si to lovec před ním ještě nerozmyslel. Ve chvíli, kdy řekne, ať ho omluví, pouze krátce přikývne a sám se zvedne ze židle a zamíří čekat před terasu, na které doposud seděli. Ruce už má dávno bezpečně schované v kapse u bundy, která skrývá velkou část jeho spáleného těla. Je to zajímavé, i přestože, co mu démoni udělali, co mu Lilith udělala, stále si jí vážil mnohem více, než takového Valentina, který ho tam poslal.
Brzy se již pootočí na Sebastiana, když dorazí se slovy, že mohou vyrazit. "Výborně, určitě bude stát tahle prohlídka za to." Pravděpodobně tomuhle muži dává za posledních minut více poklon, než kterých rozdal za celý život, ale co už. Sveďme to na to, že se snaží naladit na jeho vlnu, kdy se za chvíli bude muset začít chovat jako on. Cesta opět probíhala pro mnohé v nepříjemné tichosti, jemu ovšem zas tak moc nevadila. Dokázal s tím žít naprosto v pohodě, přesto se ale nakonec ozval Sebastian. "Týden... možná dva. Uvidím, jak moc mě to tady zaujme." Odpoví mu první odpověď, která ho napadla. No nedovolil si zaváhat, aby to náhodou nepůsobilo podezřele. I on sám se porozhlíží po ulici, zda-li nespatří nějakou vhodnou ulici, ale zatím jsou všude jen davy lidí.

Vypadá to, že se Jonathanovi jeho návrh na první výlet zamlouvá. Odhaduje to z jeho slovního projevu, protože nic dalšího nevidí. Z toho krátkého času, co jej zná, má jen omezené možnosti. Přesto doufá, že si ten výlet užijí. Chce, aby se Jonathan trochu uvolnil a pobavil se.
"Určitě se ti to bude líbit. Výhled z věže je úchvatný." Povzbuzuje jeho nadšení a pozoruje jej po očku, jestli nezahlédne alespoň náznak toho, že je úspěšný. Tipuje to tak padesát na padesát. Po té, když Jonathan znovu promluví, už má zase dojem, že o jeho společnost příliš nestojí. Nechápe jej. Chvíli vypadá, že ho nemůže vystát a pak jej požádá o to, aby mu dělal průvodce. Čím déle jej sleduje, tím více je z něj zmatený se smíšenými pocity. Kdyby se již spolu nedomluvili, možná by mu navrhl, aby si za průvodce vybral někoho jemu sympatičtějšího, ale své slovo, které Jonathanovi dal zpátky brát nehodlá.
"To je v pohodě, Jonathane. Kdybych neměl čas nebo ti Paříž nechtěl ukázat, tak ti to nebudu nabízet." Odpoví mu pak a při tom se na něj dívá snad nejdéle, za celou dobu. V tuhle chvíli by si opravdu přál vidět Jonathanovu tvář, aby věděl, co si od toho slibuje.
Pak už se raději zvedne a dojde zaplatit, protože nechce tohle téma ještě rozebírat. Má dojem, že by se dostali někam, kam by nechtěli a bylo by po dohodě.
Za krátko je zpět a vydá se s Jonathanem ulicemi Paříže k Eiffelově věži. Vede ho pro turisty atraktivními ulicemi, kde je spousta jemu podobných návštěvníků. Počasí je docela příjemné. Za chůze občas pozoruje Jonathana nebo okolí. Naslouchá hovorům lidí, procházející okolo. Atmosféra je příjemná a tak se mu brzy vrátí jeho pohodová nálada.
Zase se pokusí zjistit něco o Jonathanovi a tak jej osloví.
"Týden je na poznání Paříže trochu šibeniční termín." Poví mu svůj názor. Ne, že by jej chtěl přemlouvat, aby zůstal déle, ale má za to, že týden je moc krátká doba, aby si tenhle výlet užil.
"A kde si se ubytoval?" Zajímá se. "Znám jeden malý hotel. Není drahý a je velice útulný. Znám majitele. Kdyby si chtěl, řeknu mu. Dá ti slevu." Povídá a je zase ochota sama. Během své řeči se k Jonathanovi trochu přiblíží, aby nemusel moc křičet a lehce se k němu nakloní. Párkrát tak jemně drcne svým ramenem do Jonathanovi, ale není to úmyslné a on sám si to ani neuvědomuje.
Chce pokračovat, ale v tom mu v kapse bundy začne zvonit mobil. Překvapí jej to, protože mu zase tak často někdo nevolá. Hlavně podle zvonění ví, že je to pouze jediná osoba. Jeho sestřenka Aline. *Něco se děje.* Pomyslí si, protože by mu jinak nevolala. Ví, že šel na hlídku a to bývá pryč celý den a mnohdy to protáhne do pozdní noci.
"Jonathane, omluv mě na chvilku, tohle musím vzít." Zpomalí, koukne omluvně na společníka a při tom už loví mobil z kapsy. "V tomhle obchůdku prodávají skvělé suvenýry." Kývne ještě bradou kousek před sebe, kde je jeden z drobných obchůdků. Nechce, aby se Jonathan nudil, během toho, co bude mluvit s Aline. Vytáhne mobil z kapsy, přijme hovor a přiloží si telefon k uchu.
"Ahoj, Al, děje se něco?" Osloví volající. Své kroky při tom stočí z hlavního proudu plného turistů stranou a zamíří do jedné postranní uličky, kde nebude nikomu stát v cestě a bude mít na hovor klid.
"Cože?" Zpozorní, neboť se mu nelíbí, co slyší. "Kde to je?" Pokračuje dále. Při tom kráčí pomalu uličkou dále od lidí. Pak se zastaví a opře se zády o zeď jednoho domu. Koukne zpátky kudy šel.
"To je někde tady. Podívám se po tom. Děkuji za info. Potom se ozvu. Měj se. Pa, Al." Když poví, co chce, hovor co nejdříve ukončí, aby mohl začít řešit jeden problém.

Možná celá tahle zdvořilostní věc kolem Sebastiana byla už na něj až příliš dlouhá. Na druhou stranu musel uznat to, že to pro něj byl poměrně zajímavý člověk a kdyby neměl vyšší, byť nemorální cíle,možná by usiloval o seznámení s ním o něco více. V tuhle chvíli ho ovšem jeho zajímavost dostane již brzy do problémů. Ještě chvíli se tedy bavili zejména o tomhle krásném městě a typických památkách v něm, než nakonec přejdou přeci jen na trochu jiná témata, avšak stále se líně courající po ulicích, které je mají zavést až k samotné Eiffelově věži.
"Možná to je opravdu málo. Kdo ví, možná si to o týden nakonec ještě prodloužím." A nebo si to také o týden zkrátí, což je samozřejmě ta více pravděpodobná možnost a dokonce i téměř stoprocentně jistá možnost.
"Díky za nabídku, ale jsem už v jednom menším hotelu, který mí stačí, vzhledem k tomu, že se tam krom spánku na pár hodin nehodlám moc zdržet." Odmítne jeho nabídku zase za pomocí improvizace. Jistěže tu žádný hotel nemá. Není to tak dlouho, co se teprve dostal z Edomu, naštěstí díky jeho přesvědčovacím metodám již nechává někoho zařídit mu byt v New Yorku, který poslouží do doby, než se dostane i dovnitř institutu. A co se týče toho, jak se nepozorovaně dostane do bytu v New Yorku i se Sebastianem? Stačí vědět kam jít a i když to může překvapit, najdou se například i čarodějové, kteří jsou ochotní pomoci.
Brzy nakonec měl možnost slyšet telefon. Podíval se směrem k Sebastianovi, který se omluvil s tím, že to musí vzít. Co když je to někdo z institutu a někde ho potřebují a jeho plán teď po tomhle selže nehorázným způsobem, protože ho nestihne omráčit a odvléct pryč? Přesto přikývne. "Jistě, to vůbec nevadí, počkám si." Ujistí ho a kývne směrem k obchodu se suvenýry. "Díky za typ." Podotkne a pomalým nikam nechvátajícím krokem zamíří již k obchůdu, při čemž u dveří se ovšem ohlídne k místu, ke kterému odchází Sebastian. Postranní ulička! Přesně to, co potřebuje. Ruka, která již pomalu sahala po klice se opět svěsila k jeho tělu, tentokrát již se neobtěžoval nic skrývat a pomalu a nenápadně se rozešel za Sebastianem, při čemž čekal za rohem a odposlouchával jejich rozhovor. Jakmile se ty dva rozloučili, nastala konečně jeho chvíle a do karet mu hrálo i to, že se tam v tuhle chvíli opravdu nikdo další nežádaný nepotuloval. Několika kroky vzejde zpoza v rohu vstříc Sebastianovi. "Problémy v institutu?" Zeptá se jej, při čemž následně si dokonce dovolí i sundat svou kapuci. Jeho popálenou tvář si měl ovšem jen sotva možnost prohlédnout, protože během chvilky se proměnil na Sebastiana a bez dalších slov a díky jeho rychlosti, kterou má kvůli krvi démona v jeho žilách, byl během chvíle u Sebastiana a praštil s ním o stěnu jednoho z domů tak, aby na chvíli i ztratil vědomí.
Dovlekl ho do jednoho z opuštěných domů, kde ho již pečlivě svázal, aby se odtamtud nedostal a do svého vlastnictví si vzal jeho stélu, i andělské ostří, které měl u sebe. Zatímco čekal na to, až se vzbudí a zároveň dorazí čarodějka, kterou si sehnal, seděl ve starém křesle a pohrával si s ostřím ve své ruce. Následně svou druhou rukou chytil zbraň za její ostří a stále držící jí druhou rukou ze sevření vyvlékl, což zanechalo na jeho ruce řezné zranění. Svou zraněnou ruku sevřenou v pěst uvolnil a dal jí tak, aby byla dlaní nahoru, při čemž hleděl na své krvavé zranění, které ovšem sotva pocítil. Kdyby to neviděl na vlastní oči, pochyboval by o tom, že se vůbec pořezal, protože ani v jeden okamžik ho to nijak nebolelo, i přestože ranka byla poměrně hluboká.

Opět to chvíli mezi nimi vypadá vcelku normálně a docela jej i potěší, že by Jonathan po jeho doporučení zvažoval, prodloužit si v Paříži pobyt. Nepatrně kývne na srozuměnou a pousměje se na něj, ačkoliv netuší, jestli to měl jeho společník šanci zahlédnout ze stínů své kapuce.
"Paříž je krásné město a pořád je v ní, co objevovat." Odvětí po té trochu zasněně, neboť i on po té době tady sem tam narazí na něco, co jej překvapí nebo objeví něco nového či staronového. Záleží jak často zavítá do kterých míst.
Moc nedoufal, že by Jonathan na jeho nabídku přistoupil, po těch všech odmítnutích před tím, ale i tak to zkusil, protože mu jeho dovolenou či výlet nebo co to zde v Paříži tráví, chce zpříjemnit. Nechce za to nic. Dělá to z dobroty svého srdce, aby jej nějak potěšil v jeho nejspíše ne zrovna šťastném životě. Může se toho, pouze dohadovat, ale má na to svůj názor, který se pomalounku formuje, potom jak s ním tráví delší čas.
"To je v pohodě, Jonathane." Odmávne blahosklonně jeho odmítavé poděkování a tentokrát si s tím opravdu hlavu už nedělá.
Než pak stačí vymyslet další téma k hovoru, zazvoní mu mobil a on se s omluvou i doporučením, jak se má Jonathan prozatím zabavit, vzdálí stranou hlavního proudu turistů.
Během krátkého hovoru se sestřenkou Aline se dozví, že se v Paříži vyskytl nějaký démon či co, protože v Institutu mají pohotovost. Podle toho, co mu Aline poví o místě výskytu, usoudí, že je to někde blízko něj. Má proto v úmyslu po něm pátrat i během provádění Jonathana. Kdyby na něco narazil, jednoduše mu zmizí. Promyšlené to má dopodrobna.
Ukončí hovor a chce schovat mobil a jít za Jonathanem. Překvapeně vzhlédne od náprsní kapsy, své bundy, když se zpoza rohu vynoří jeho společník. Pár setin sekundy mu trvá, než pochopí, že se jej Jonathan ptá na Institut, ale nečekané pokračuje, protože poprvé zahlédne jeho tvář. Neví, jestli jej to děsí nebo překvapuje, jak vypadá, protože, než to stačí zpracovat, dívá se najednou do své tváře. Ihned se ozve jeho instinkt, tentokrát naplno a on tuší, že ten démon, či, co Jonathan vlastně je, stojí právě teď před ním.
Okamžitě zpozorní a sáhne dozadu a chce vytáhnout svou andělskou čepel, ale Jonathan jej překvapí svou rychlostí. Zaútočí na něj příliš rychle a silně, takže svůj záměr již nestihne zrealizovat. Jakmile jej narazí na zeď domu, nejenom, že se mu zatmí před očima, ale ještě si nehezky narazí o zeď své pravé předloktí, které má v ten moment za zády. Záhy se propadne do temnoty...
Probere se a vůbec neví, kde je nebo co se to stalo. Trhnutím zvedne hlavu a otevře oči, aby zjistil, že je to jediný pohyb, který dokáže.
"Co se to..." Zamumlá ještě napůl mimo a snaží se pohnout, ale ať se pokouší sebevíc, stále nemá nad svými končetinami kontrolu. Rozhlíží se kolem sebe. Místo nepoznává, vnímá, jen chlad a studenou tvrdou podlahu.
Začne se sebou více škubat a trhat rukama i nohama ve snaze se pohnout, ale čím dál více vnímá, že se mu něco silně zařezává do kůže na zápěstích i na dalších místech. *Jsem svázaný?* Začne mu pomalu svítat. Hlava ho neuvěřitelně bolí a stejně tak pravé předloktí. Pomalu se mu začne vybavovat, co se vlastně stalo. Jonathan, výlet po Paříži... Vzápětí si vzpomene na to, jak se z Jonathana stal Sebastian a zároveň pocítí, že tady není sám. Ačkoliv nemůže hýbat končetinami, zvládne se otočit z boku na záda a pak na bok druhý. Ihned mu padne pohled na sebe, což je pro něj nepříjemně zvláštní pocit. Kdyby neviděl na vlastní oči, jak to Jonathan provedl, patrně by začal pochybovat o svém zdravém rozumu.
Probodne jej nevraživým pohledem.
"Co jsi zač?! Okamžitě mě pusť!" Zpočátku je jeho hlas trochu chraplavý a slabý, ale hned se do toho dostane a jeho žádost už je dost důrazná. Taky se hned začne cukat, svíjet a všelijak kroutit, ve snaze osvobodit se. Při tom z Jonathana nespustí svůj nepřátelský pohled. Nechápe to, proč nepoznal hned, že má před sebou nepřítele. Má na sebe vztek a zlost, že nebyl pozornější. Ale ani teď z něj necítí nic jednoznačně. Má z toho ve své bolavé hlavě zmatek.

Od momentu co přijde k sobě a otevře oči, má dojem, že se mu to, jenom zdá a přeje si probudit z té noční můry. Naneštěstí čím déle je při vědomí a všechno mu postupně zapadá, dochází mu, že je to realita. Vybavují se jeho omráčené mysli pomalu události, které tomuhle předcházely. Teď, když se na to dívá zpětně, nechápe, jak si toho nemohl nevšimnout, že je Jonathan démon. Zasloužil by za tohle nakopat, že byl tak nepozorný. Své úvahy, myšlenky si ponechá pro sebe. Do hlavy mu nikdo nevidí.
Když se mu povede obrátit a uvidí "sebe", připadá si, jako by opět dostal ránu do hlavy. Je tak zvláštní hovořit sám k sobě, i když moc dobře ví, kdo to ve skutečnosti je. Tedy kdo to je, to netuší, zná jenom jméno a kdo ví, jestli je pravé. Ale ví, že tohle je velmi nebezpečná bytost a on jí vešel přímo do rány. Dobrovolně.
Sleduje Jonathana od první chvíle, pozorně, jako ostříž, aby mu snad nic neuniklo. Nejraději by ho nakopal, hlavně když vidí ten jeho nevinný výraz a tón, jako by se bavili o počasí. Přijde mu mnohem více pohodovější, než když se spolu bavili před tím. Neskutečně vnitru zuří.
Probodává ho nevraživým pohledem, který je ostřejší, čím více od něj slyší.
"Všiváku..." Procedí, když se Jonathan nadechuje mezi větami. Škubne při tom provazy. Zkrátka pokusy dostat se z toho nevzdá ani na okamžik. Počká si na vhodnou chvíli k útěku.
"Jdi do háje..." Doporučí mu, když od něj slyší, že po světě nemohou běhat oba dva. "Tohle ti neprojde." Ujišťuje ho. Neví, co je to zač, ani jaký je, ale nevěří, že by si brzy nevšimnou rozdílů.
"Co vlastně chceš? Proč tohle všechno?" Pokusí se z něj alespoň něco dostat, co pak použije proti němu. Hned jak to bude možné. Nevěří ovšem, že mu tenhle něco poví. Přesto se vzápětí dočká objasnění jeho totožnosti.
*Jonathan Morgenstern...* Pár vteřin trvá, než mu dojde odkud to jméno zná. Jakmile se tak stane, v jeho očích se objeví výraz, jako by před sebou viděl ducha a ne lovce.
"Jonathan Morgenstern je mrtvý. Už dávno jako dítě uhořel při požáru." Oznámí mu a nevypadá, že by mu to věřil. Jen si ověří, že se od něj nic nedozví.
"Nevím, co si od toho slibuješ. Brzy mě začnou hledat..." Poznamená hned na to. Věří tomu, i když si není jistý, jak dlouho byl mimo a kolik doby uplynulo od jeho telefonátu s Aline. *Určitě se po mě brzo bude shánět, když se neohlásím.* Věří tomu a věří i tomu, že ho brzo objeví a tomuhle nic z toho, co má za lubem neprojde.
"Uděláš líp, když mě pustíš." Nevzdává se ani na vteřinu. Během toho se začne rozhlížet kolem sebe, kde jsou, aby mohl začít sestavovat plán útěku.

Musel opravdu sám sebe pochválit, že tuhle celou svou roli obyčejného odtažitého civila zahrál velmi dobře, alespoň dle něj to bylo dobré. Nakonec, nepoznal ho ani samotný lovec stínu a to je opravdu úspěch. Při tom na jeho chování bylo spoustu zvláštností, které ovšem lovec nejspíše za zvlážnosti tak úplně nepovažoval. No, nemůže mu ale zazlívat to, že selhal jako lovec, nakonec on sám je z části lovcem, a tak o to větší důvod, proč měl tohle všechno Sebastian těžší poznat.
Poslouchal jeho další slova, která byla jen plná.. no nadávek, výhružek, varování a všeho dalšího. Všechny tyhle věci mu ale byli naprosto k ničemu, protože právě on byl ten, kdo tu měl teď navrch. Na nějakou dobu se stane novým Sebastianem Verlacem, ať se to tomu pravému líbí nebo ne. No a vsadil by se, že se mu to rozhodně nelíbí. Ale tak on si pravděpodobně stále ještě myslí, že se z tohohle dostane. Na tváři se mu objevil úsměv. "Hádej co? Přesně teď mi to prochází. Neboj se, nebude to trvat věčně." Ujistí ho a pak na jeho další slova pokrčí rameny. "Chci si vyřídit účty s Valentinem." Další důvod mu neříká. Ten, co se Clary týče. Valentine je v tuhle chvíli stejně jeho prvotní cíl. A nakonec by mu měli i poděkovat, chce za ně vyřešit problém, nikdo přece z lovců, kteří dělají to, co jim institut řekne, nemá Valentina rádo.
Když mu prozradil celé své jméno, vypadalo to, že přemýšlí. No, nechal mu prostor na to, aby mu došlo, o koho asi jde. Nevěřil ale rozhodně tomu, že mu jeho jméno nic moc neříkal a měl pravdu. Musel se zasmát, ačkoliv jeho smích postrádal byť jen špetku humoru. "Jistě, to Valentine všem nakecal. Zfingoval mojí smrt, aby na mě mohl dělat své pokusy s démoní krví. A poté, co jsem se mu kvůli tomu vymkl kontrole, poslal mě do Edomu." Nevěří vážně tomu, že něco takového jeho otci prošlo a to byl jen další důvod, proč se mu chtěl o to víc pomstít. "Jak jsem řekl, chci se pomstít svému otci. Chci mu udělat to, co on udělal mě. Poslat ho do Edomu a tam ať shoří v pekle." Pokrčí rameny. Opravdu si byl v tuhle chvíli pomstou jistý. Bohužel nepočítá s tím, že je Valentine dobrý manipulátor a nakonec to dopadne jinak. "Až tě začnou hledat, my už nebudeme v Paříži a pořád jsem tu nakonec od toho, abych tě dočasně zastoupil já." No, doufá, že se nebude zas tak moc zabývat lidmi od Sebastianama, ale úplně to nevylučuje a počítá s tím, že se to stát může.
Na jeho další slova povytáhne obočí, jestli to myslel vážně. "To není možné, nemůžu se zkrátka pohybovat v tuhle chvíli ve svém těle po světě a nemůžou se tu pohybovat dva najednou. Pokusím se ti nezkazit tvou zajisté dobrou pověst." Podotkne, když v tom konečně vejde dovnitř osoba, kterou potřeboval. "Připraveni?" Zeptala se čarodějka a on jen přikývl. Následně utvořila portál a brzy se již ocitli v bytě v New Yorku.

Možná kdyby byl volný, zapomněl by na své vychování i to, co mu vtloukali do hlavy a praštil by ho. Jenže naneštěstí nemohl. Viděl, že si to Jonathan patrně užívá a ještě se mu vysmívá. Při tom za tohle může právě on. To on jej sem dostal a dělá, jako by nic. Neví, co od něho očekává. Gratulace? Pochvalu? Kdyby ho znal o něco více, než si myslí, věděl by, že se jen tak nevzdává a když si něco vezme do hlavy, tak toho dosáhne. V současnosti je jeho prioritou utéct a je jedno, kdy. Udělá to v okamžiku, kdy se mu naskytne možnost.
Raději se kousne do jazyku a odpustí si reakce na Jonathanův výsměch a sebevědomí. Sleduje jej, ale nenávistným pohledem. Zkouší to. Třeba se mu ho podaří zlikvidovat svým pohledem, protože ten teď přeci musí metat blesky. Možná, když se bude ještě o něco více soustředit.
"Kdo by si to s ním nechtěl vyřídit?!" Odpoví mu následně stručně. "Postav se do fronty." Doporučí mu odměřeně. Více se mu k tomu nechce vyjadřovat. Stejně se oni dva v ničem už neshodnou. Skončilo to v momentu, kdy ho Jonathan napadl.
V jeho nepříjemné a nepohodlné pozici ho bolí snad každý kousek na těle a nejvíce hlava. Má dojem, jako by mu v ní bušilo tisíce permoníků. Ta rána do hlavy, kterou dostal musela být pořádná.
Zvedne pohled k Jonathanovi a poslechne si, když vyvrací jeho slova o tom, co je všeobecně známo o Jonathanově osudu. Uhořel jako malý při požáru.
Ačkoliv už se mohl přesvědčit, že jemu věřit nesmí vůbec nic, přesto má opět silný pocit, že mu říká pravdu.
Ten příběh zní jeho uším jako noční můra. Horor. To čím si Jonathan musel projít? Nepřál by mu to a nepřeje ani teď. Byl to lovec, který potřeboval pomoc a naneštěstí se jí nedočkal. Přemítá, jak dlouho v Edonu byl a bojuje s tím, aby se ho na to zeptal.
"Valentine si zaslouží spravedlivý trest za to všechno, co udělal. Nejenom tobě..." Odvětí pak stručně a chvíli se na Jonathana dívá, než už mu to začne být až příliš nepohodlné a nechá hlavu klesnout na zem.
Má dojem, že má Jonathan odpovědí na všechno, s čím se ho snaží přesvědčit, aby jej pustil. Nakonec se s ním přestane dohadovat a plýtvat energií. Stejně mu nevěří, že mu to všechno projde a někdo si nevšimne toho, že něco nehraje. Přeci, jen zmizel najednou těsně potom, co se s Aline bavil o potenciální hrozbě v Paříži a že po ní půjde. Když beze slov zmizí, určitě to jeho sestřence bude podezřelé a bude ho hledat. Povzdechne si, ale potichu. Nepotřebuje, aby se Jonathan ještě více bavil jeho situací.
Má chuť Jonathana poslat do háje. Jeho slibům nevěří ani za mák. Hrozí se toho, za co bude pak podle všeho zodpovědný, ačkoliv u toho vlastně vůbec nebude.
Když se objeví čarodějka, ani se nepokouší žádat jí o pomoc, protože to vypadá, že je z Jonathanem jedna ruka.
*Nejsem připravený. Nikam jít nechci.* Pomyslí si v duchu, když se jich ptá. Přijde mu to směšné. I ona dělá, jako by tohle bylo úplně běžné. Aniž by se na tom nějak podílel, ocitne se v New Yorku. Paradoxně se mu splní jeho sen, ale vůbec se mu to nelíbí. Raději by to všechno oželel, jen kdyby byl zase volný a nemusel se na "sebe" pořád dívat.

Možná kdyby byl Sebastian volný, bylo by všechno jinak, než je teď, ale proč spekulovat o možných věcech, když se stejně nestanou. Postará se o to, aby se lovec jen tak pryč nedostal a nepřekazil mu pak jeho velký plán, který je pro něj důležitý. Není sice z Edomu dlouhou dobu pryč, ale přesto je touhle svobodou poměrně zklamán. Čekal od toho víc, opravdu i čekal to, že bude lepší, že bude cítit nějaké emoce, jenže nic z toho se nedostavilo. Necítil ani štěstí, ale ani hněv V tuhle chvíli nemá z tohohle celého únosu žádné výčitky, ale stejně tak ani dobrý pocit nebo něco podobného. Je mu to vlastně celé dost jedno. Proto usoudil, že by se měl pomstít Valentinovi. Možná, že když ho uvidí, znovu se mu před očima objeví to, co mu jeho otec způsobil a začne cítit alespoň ten hněv a ve chvíli, kdy se mu pomstí, objeví se i jiné emoce, možná něco jako uspokojení nebo dokonce i radost z toho, že jeho otci se dostalo to, co si zasloužil. Jsou to možná jen pouhé spekulace, které se nevyplní, nehodlá to ale vzdávat a je odhodlaný své pomsty dosáhnout. Za celý pobyt v Edomu si tuhle svobodu vysnil trochu jinak, obzvláště ve chvíli, kdy se dozvěděl, že má sestru, někoho, komu by mohlo na něm záležet, ale i přestože na Zemi není moc dlouho a vše se může změnit, domnívá se, že jeho sny se tu tak úplně skutečností nestanou a vše bude nakonec úplně opačně. Myslí si totiž, že teď nedělá zas tak špatnou věc, neuvědomuje si fakt, že pokud se Clary dozví, co teď dělá, že ho za to ještě spíš bude odsuzovat. Má zkrátka trochu problém i rozeznat to, co je správné a co ne.
Podívá se tedy poněkud znuděně na svého společníka. "Jsem jeho syn, myslím, že mám právo na to, celou tu frontu přeskočit a postarat se o něj sám." Možná, že kdyby ho opravdu přenechal Spolku, udělal by lépe, jenže v tuhle chvíli to tak nevidí a bůh ví, jestli někdy bude. Je přesvědčen o tom, že vyřídit si s ním účty musí on. To on musí být ten, kdo Valentine srazí na kolena. Spolek by ho uvěznil, on se ale postará o to, aby každičký den trpěl v pekle, kdy mu démoni způsobí víc bolesti, než si dokáže vůbec člověk představit. Kvůli výše zmíněným důvodům se po jeho dalších slovech na mladíka opět podívá a souhlasně přikývne. "Přesně, to zaslouží. Jenže ten spravedlivý trest Spolek zajistit nemůže. Proto se o to postarám sám." Kdyby jen věděl už teď, že ho jeho otec zmanipuluje a zradí, nejspíše by se k celé téhle situaci též stavěl úplně jinak. Bohužel do budoucnosti člověk moc nevidí.
Brzy poté, co konečně dorazila osoba, na kterou celou dobu čekal, vstal z křesla a nakonec díky portálu se společně se Sebastianem přesunuli do nějakého bytu v New Yorku, kde je jen sotva někdo bude rušit. Porozhlédne se po novém bytě, který by mu měl snad sloužit ovšem jen jako dočasný. Uvidí se, jestli vše půjde jak má. Přejde k oknu a podívá se z něj ven. "Nejspíše se tvůj sen podívat do New Yorku nevyplnil tak, jak jsi čekal, ale jsme tady." Podoktne a otočí se zpět na Sebastiana. "Takže, co se ví o Valentinovi?" Musí určitě něco vědět a no pokud ne, nebo mu to neřekne, nezbyde mu nic jiného, než si to zjistit sám. S jeho identitou by to nemusel být tak velký problém.

Čím déle je s Jonathanem a poslouchá jeho názory a myšlenkové pochody, tím více se usvědčuje, jak pokřivený pohled na svět má. Možná mu tato skutečnost a zjištění poodhalí odpověď na jeho otázku. Nemusí se proto Jonathana ani ptát, jak dlouho trval jeho pobyt v Edomu. Uvědomí si, že se mnohé dozví pouhým pozorováním a posloucháním. Přijde mu, že si absolutně neuvědomuje, že by tím, co nyní koná dělal něco špatného. Podle Jonathana je to patrně jen účelem, který světí prostředky. Když znovu připustí, že mu o své minulosti říká pravdu, pak by to odpovídalo, že ze světa zmizel jako malý a od té doby mu chybí výchova. Jako by mu zůstaly názory a pohled tříletého dítěte, které si mnohé věci a důsledky svých činů neuvědomuje, protože mu ještě nikdo nevysvětlil, co je špatné a co nikoliv. Jenže on tady není od toho, aby ho nyní vychovával. Jontathan se stejně nenechá. Jde si zatím, co si usmyslil a nic více jej nezajímá. Instinkt mu říká, že by šel klidně i přes mrtvoly, pokud by to bylo nutné. Obává se toho, že tenhle kluk, či spíše monstrum je schopné čehokoliv. V jeho bolavé hlavě se rojí plno podobných myšlenek. Hlavně se snaží přijít na něco, jak z toho ven. Je to silnější, než jeho vůle. Nedovede to nijak ovládnout, nedovede se ani uklidnit. Navenek to možná vidět není, ale uvnitř něj zuří bouře. Poznat by to snad šlo na jeho očích, které vypadají stejně neklidně a roztěkaně, jako se on cítí uvnitř sebe.
"Možná právě proto by si měl nechat Spolek, aby se o tvého otce postaral..." I v téhle své prekérní situaci mu hodlá odporovat a trvá na svém. Je mu jasné, že nad tím, co mu říká se, Jonathan ani nepozastaví, takže se namáhá zbytečně, ale i tak se nevzdává.
"Někdo, kdo je zaujatý, nikdy nemůže vykonávat spravedlnost." Poznamená věcně, zní trochu unaveně nebo rezignovaně, ale vzhledem k tomu, co má během posledních hodin za sebou se mu nelze moc divit.
Když se nedlouho po té nezávisle na své vůli ocitne v New Yorku, není to pro něj ani výhra, ani žádná úleva. Cítí se stále bídně, hlava ho třeští, bolí ho klouby, protože se nemůže hýbat a jeho situace se po přesunu nijak nezlepší. Zatímco se Jonathan "zabydluje" Přemítá nad tím, jak dlouho tady bude muset zůstat. Jestli vůbec existuje naděje, že by mu přišel někdo pomoct. Spoléhá na Aline, ale netuší, jestli se jí podaří ho najít. Zvláště potom, co se za něj bude Jonathan vydávat i na veřejnosti. Při těch myšlenkách a úvahách mu začne být ještě hůře. Když tak leží bez hnutí na tvrdé podlaze v nějakém pokoji, ani se nesnaží zjistit, který mu Jonathan vybral, kouká nepřítomně někam do zdi a snaží se odsud uniknout alespoň v myšlenkách. Ze všech svých sil se snaží soustředit na svou sestřenku, aby si třeba i díky tomu uvědomila, že něco není v pořádku. Jinou možnost nemá.
Neví, jak dlouho takhle setrvává, ani co mezitím podnikal Jonathan, než si uvědomí, že k němu opět promlouvá. Jen obtížně se na něho znovu začne soustředit a pokouší se jej vyhledat pohledem. Vypadá to, že si Jonathan s tím rýpáním a vysmíváním se mu pokoj nedá. Napadne jej to, když mu znovu připomene jejich předchozí rozhovor, kdy se spolu nezávazně bavili v té kavárně. Připadá mu, jako by se to stalo někdy v minulém životě a ne před pár hodinami. Zadívá se na Jonathana a nehne ani brvou. Nedá najevo, jak moc ho tímhle výsměchem zraňuje a ubližuje mu tím. Ani se neušklíbne, neudělá nic.
"I kdybych o Valentinovi něco věděl, proč bych ti měl pomáhat?" Odpoví mu otázkou docela udiveně. Doopravdy nechápe, jak si může Jonathan myslet, že se od něj ještě něčeho dočká.O Valentinovi toho ani moc neví. Doneslo se k němu, jen to, že se lovcům povedlo jej chytit a je teď někde za mřížemi. Má dokonce dojem, že by to mělo být tady v New Yorku. Jonathanovi to, ale prozrazovat nehodlá.

Jeho dětství zkrátka nebylo úplně ideální. Jeho vlastní matka ho opustila - alespoň on to tak vidí, i když to nebyla zcela pravda. Opustila ho totiž právě z důvodu, že si myslela, že uhořel. Dále pak si procházel ne úplně ideální výchovou Valentina a to nemluvě o tom, že již ještě předtím, než se narodil, na něj dělal experimenty, které z něho udělali to, čím je. Možná že by se mohl snažit být i dobrým, ale právě i krev Lilith, která v něm koluje, dělá své a stejně tak i další zážitky v jeho životě, kdy se ho začal bát i jeho vlastní otec a tak ho poslal do Edomu, kde se o něj sice starala Lilith, ale za jakou cenu? Byl odříznutý od společnosti, od těch dobrých jedinců, kteří by se možná postarali o to, aby nesešel z cesty, ale takhle? Takhle zůstal napospas Lilith a dalším démonům, který každý den pálili jeho kůži až do masa, aby nevypadal tak lidsky a spolu s jeho lidským vzhledem mu právě brali i jeho poslední zbytky lidství. Na jednu stranu chce být milován a nelze popřít, že na jeho sestře mu záleží a to je i ten důvod, proč jí chce najít. Protože už zjistil, že lásky se od rodičů nedočká a jeho poslední nadějí je v tomhle jeho sestra. Pokud ho ovšem odmítne i Clary, bůh ví, jak to vezme. Ostatně není zrovna člověkem, který by bůh ví jak zvládal své emoce. Odmítnutí jeho sestry a posledního člena jeho rodiny, ve kterém vidí nějakou naději, by ho mohlo svým způsobem zabolet a spustit nějakou katastrofu.
"Spravedlnost je dost relativní pojem pro každého, nemyslíš?" On viděl spravedlnost po svém, stejně jako jí viděl Spolek. Valentine udělal spoustu špatného, o tom není pochyb, ale je i tak přesvědčen o tom, že nikdo z nich to nezažil tak moc na vlastní kůži, jako on. Proto tolik prahne po pomstě a je přesvědčen o tom, že nikdo nedokáže jeho otce spravedlivěji potrestat, než on sám. On to totiž vidí jen tak, že by měl Valentinovi provést to, co mu udělal on sám. Poslat ho do Edomu a o zbytek už by se postarala Lilith sama. Ale pořád jde o to, že Valentine by si užil všechnu tu bolest, kterou si musel projít on a zároveň by se i postaral o to, aby se mu nepodařilo odtamtud uprchnout. Byl by tam uvězněn jednou pro vždy. Přesně tohle je pro něj osud hoden jeho otci. Nezaslouží si nějaký tuctový trest, jako je nějaké vězení a i trest smrti by byl pro něj málo. Smrt je v mnoha ohledech totiž vysvobozením a pro někoho jako je Valentine by to opravdu dříve nebo později vysvobození bylo. Protože v mnoha případech jsou stále horší scénáře než smrt a ten by mu chtěl poskytnout. "Někdo jako je Valentine si nezaslouží ani ten nejvyšší možný trest Spolku. I ten je pro něj totiž málo." O tomhle byl přesvědčen možná až příliš. Jenže nic jiného se od něj ani nedalo snad čekat. Ne, když v tuhle chvíli snad opravdu necítí nic jiného, než nenávist a už vůbec ne, když byl nakonec vychováván Lilith. Mnoha názorů, které má, jsou právěže i od ní, což nikdy nemůže znamenat nic dobrého.
Po přesunutí do New Yorku měl samozřejmě v plánu už i jiné věci. Má teď nakonec hodně práce a přestrojení za tohohle lovce to už bude snadné. Co teď musí je jen to, aby si zjistil všechny potřebné informace o Sebastianovi Verlacovi a následně se už jen nějak nenápadně dostat do spolku a k jeho sestře, kde by zároveň se nejen mohl s ní sblížit, ale i zjistit potřebné informace o Valentinovi, které by se mohl dozvědět právě v Institutu. Proto na jeho slova přikývne. "Pravda. Nevadí, zjistím si to sám." Rozhodne nakonec a popadne do ruky telefon, ve kterém se začne prohrabovat. Po chvíli k němu zvedne pohled. "Takže Aline je tvá sestřenice. Nejspíše se bude občas po tobě shánět, že? Doufám pro dobro všech, že nebude dělat ale jinak větší problémy."

Zdálo se, že Jonathan má na všechno už dávno utvořený názor a jeho odpovědi podle toho vypadají. Má dojem, že se snaží zcela zbytečně přesvědčit ho, aby se na to podíval z jiného úhlu. Patrně ten pobyt v pekle udělal své a nenávratně tohohle patrně lovce nebo, co by z něj bylo, kdyby jej nepotkal takový osud, poškodilo. Na vše se díval pokřiveně a na vše měl odpověď a obhajobu. Patrně i na to, že se jej rozhodl unést a teď se chce za něj vydávat. Při představě, za co teď bude/nebude zodpovědný mu hrůzou běhal mráz po zádech. V hlavě mu to hučí jako v úle. Ovládne jej jakási otupělost, únava. Přestane mít chuť se s ním o čemkoliv dohadovat, protože to je předem ztracené. Alespoň v danou chvíli. Raději toho nechá a snaží se si trochu odpočinout a nasbírat novou energii a sílu.
Když se přesunou do New Yorku, nepředstavoval si ani v nejhorších snech, že se sem podívá právě za takové situace. Jonathan se po zabydlení začne zajímat o to, co je ve světě Lovců nového, hlavně co se týká jeho otce, ale jemu se nechce ani trochu spolupracovat. Nevidí důvod, proč by mu to zde měl usnadňovat ještě více. Hlavně potom, co si vzal tak drze jeho podobu a hodlá ji zneužívat ve svůj prospěch. Když mu pomoc odmítne, čeká, že jej bude opět přesvědčovat ke spolupráci. No chvíli má pocit, že se toho nedočká. Sleduje Jonathana, jak si hodlá poradit. Vidí, jak si klidně vezme jeho mobilní telefon a začne se probírat jeho kontakty.
Čím déle to dělá, tím více je jak na trní. Ošívá se a poškubává svými pouty v marné snaze se z nich dostat. Nejraději by v tu chvíli Jonathana zakousl, kdyby měl příležitost. Když se pak na něj dotyčný podívá a pronese svou poznámku, div nevylítne z kůže. Cítí, jak ho polévá studený pot a běhá mráz po zádech.
"Nech, Aline být. Vůbec k ničemu ji nepotřebuješ... Máš přece mě..." Odpoví mu na to přiškrceným hlasem. Už se mu ani nesnaží vyhrožovat nebo nějak zastrašovat. Spíše ho prosí a ze všech sil se drží, aby mu nakonec přeci, jen neslíbil spolupráci. Cítí rozpolcenost. Má povinnosti jako lovec, ale jeho rodina, je pro něj velmi důležitá. Po svých slovech se pak raději odmlčí a po očku pozoruje Jonathana.

Byl naučen k tomu, ať si vždycky vezme to, co chce a není tomu ani v tuhle chvíli jinak. Má své cíle a těch chce dosáhnout a to i za tu cenu, že musel unést nějakého lovce, vzít si jeho identitu a následně ho držet v bytě, ze kterého se on jen tak rozhodně nedostane. Alespoň nemíní dovolit, aby se odsud jen tak dostal. Brzy pochopil i, že mu Sebastian jen tak dobrovolnou spolupráci nenabídne a pravděpodobně to znamená, že bude muset použít pár donucovacích prostředků a je v tuhle chvíli jen na něm zjistit, který z nich bude na něj platit nejvíce. Dokonce i pro někoho jako je on, je rodina svým způsobem důležitá, alespoň někteří členové - nebo spíše jenom Clary, jeho sestra je pro něj důležitá a tak nějak spoléhá na to, že někoho takového by mohl mít i on a díky jeho telefonu, který je v tuhle chvíli v jeho rukou, nebude nejspíše něco o jeho rodinných příslušnících zjistit. A měl pravdu! Netrvalo dlouho, než narazil na jedno jméno jeho sestřenice, které pro něj očividně bylo dostatečně důležité, alespoň podle jeho reakce důležitá opravdu byla. "Máš pravdu, zatím jí nepotřebuji, ale možná by mi mohla poskytnout potřebné informace. Jsem přece její bratranec." Připomene mu tuhle maličkost. Byť Sebastiana nezná, pozoroval, jak se chová, měl chvíli tu možnost to sledovat a měl možnost si i vyslechnout alespoň část rozhovoru po telefonu právě jeho sestřenicí a je tím pádem díky tomu přesvědčen o tom, že by dokázal si hrát na něj i před ním. "Ale pokud si přeješ, abych se k ní nepřiblížil, samozřejmě ti to mohu splnit. Chci jen pár informací. Na tom není přece nic špatného. Jsem nakonec i přesto všechno také lovec stínů." Pokračuje. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby mu všechno prozradil Sebastian, ale pokud to nepůjde, poradí si samozřejmě i jinak. Udělá k němu několik kroků a kousek od něj se sníží do podřepu a podívá se na něj. "Takže, jak to bude?"