Scott McCall House

Chápavě pokýve hlavou a pak se tedy s ním vydá směrem k místu, které mělo být jeho domov. Musela uznat, že vypadal prostorně a hlavně útulně.

"Bydlíš tu sám či s rodiči?" optá se s úsměvem, snaží se opět nadhodit nějaké téma. Upřímně řečeno, ona sama taky bydlela s rodiči, což on věděl, ale kdyby měla možnost, odstěhovala by se do svého vlastního obydlí. Nemusela by se tak bát, že se její magie každou chvíli projeví. Takhle se každodenně bála svého odhalení, ale ještě více nenávisti z jejich strany.

Upraví si vlasy a skousne si spodní ret. Byli všichni rodiče tak netolerantní jako ti její? "Tví rodiče o tom všem šílenství ví? Že patříš mezi nadpřirozeno?" zeptá se s pohledem zabodnutým v zemi, protože o sobě nechtěla nic prozradit. Prozradit nějak svým pohledem, že je taky podobná jako oni. "A dokážou to tolerovat?"

Mohla být trochu podezřelá, ale na tom jí teď až tak strašně moc nezáleželo. Hlavně chtěla získat i nějaké odpovědi... Samozřejmě přímo na své otázky je asi nikdy nedostane. Neznala nikoho, kdo by pomohl s jejím ovládáním, protože neznala nikoho stejného. Tiše si povzdechne a zastrčí si vlasy za uši.

Pravdou bylo, že čím déle už nečarovala, tím více v sobě cítila tu energii, která dle ní každou chvilku mohla 'explodovat' a Alex mohla něco provést. Proto se snažila zachovat chladnou hlavu, aby se nic zlého nemuselo přihodit.

Nakonec spolu došli až k němu domů. On sám byl celou dobu v tichosti, neměl nic moc zapotřebí něco říkat, spíš se topil ve vlastních myšlenkách o tom všem co se děje, ostatně jak to dělal každý den. Když došli k němu domů, otevřel, pustil ji jako první a hned za ní vklouzl sám do domu a zamkl. Sám moc dobře věděl, že zámek jen tak nevydrží proti lovcům rozhodně ne, ale jistota byla jistota. "Pro jistotu," řekl to ještě nahlas, aby se Alex nevyděsila.

Zul si boty a pozval ji dál. Sám šel pomalým krokem aby se mu nikam neztratila a tak ji pořád sledoval ostražitým pohledem. Kdo by chtěl mít tu někoho, kdo je lovec, ovšem po té otázce se lehce zarazil a pootočil se pořádně na ní. Vypadala celku nejistě, že by ji vadilo, že žije s rodiči? Copak jim něco tají? "Ano s mámou. Otec odešel, když jsem byl malý," pokrčí rameny neboť přes to všechno se s otcem setkal několikrát a sám mu odpustil, ovšem doma by ho už nechtěl.

Dojde do kuchyně a sám se natáhne pro sklenici, neboť měl celkem žízeň. "Dáš si něco?" samozřejmě se nezapomněl slušně zeptat, ale místo odpovědi se mu dostala spíš další otázka. "Máma o tom ví. Zjistila to velmi nepěknou situací. Dokonce se mě i bála, ale pak pochopila, že je to část mě a začala mě chápat, i když moje sebevražedné sklony pro přátelé a město moc ne," zasměje se a pak si vydechne. "Ale jo toleruje to," přikývne, i když moc nechápal, proč se na to ptá. Asi opravdu něco tají a Scotta lákalo zjistit co.

"Cítím že něco tajíš. Nic mi do toho není, ale asi není příjemné mít za rodiče lovce, kteří nenávidí všechno to nadpřirozeno. Nikdy jsem tomu moc nerozuměl, jaké to vlastně je, ale i tak mě to mrzí," poví nakonec a opře se o linku za sebou, neboť se mu moc nechtělo stát rovně a tak aby to vypadalo že to myslí vážně, což taky myslel. Nedokázal by si představit, co by se stalo, kdyby jeho máma byla lovec, a tak si mohl v klidu oddechnout, že nedokáže ublížit ani mouše.

Taky se podivila, když zamkl dveře, ale zároveň to chápala. Nebylo tady v tomhle městě bezpečno a tak to bylo normální bezpečnostní opatření. Sama si tedy pak ještě zula boty, aby nebyla neslušná a následovala ho. Nemohla si nevšimnout jeho pohledu a věděla, že je někde.

"To mě mrzí..." vlastně ona sama si nebyla jistá, zda její rodiče byli praví. Odněkud se magie vzít musela, od jednoho z nich... "Dala bych si jen vodu," poví pak rychle, aby zmizela od tématu.

Nad jeho situací s mamkou se pouze pousměje, protože na to neměla přímo co říci. Byla za něj ráda, protože tohle se jen tak někomu nepoštěstilo a rozhodně jí se to nepoštěstí. Dovolí si pak usadit se na linku, přičemž ho pozoruje a zatají dech, když i on ví, že něco tají. Když on to zjistil za takovou chvilku, jak to mohla skrývat navždy před rodiči?

A tak co by ještě mohla ztratit? Kdyby se to na ní rozhodl prásknout, vlkodlakovi by nevěřili. Proto na chvilku zavře oči a v jejích rukách se objevila její magie. Bylo to jenom červené světélko, ale sama byla ráda, že to aspoň pro teď ovládla. Chvilku se na ně dívá, ale pak zvedne hlavu.

"Víš co se stane s lovcem, když se stane nadpřirozeným?" zamumlá a magie pohasne.

Pokrčil rameny a jen mávl rukou. "Nemusí. I když to s ním bylo hodně složité usmířili jsme se a jsem zase spokojený, ale tady bych ho už asi nechtěl," tak moc si zvykl, že je tu jen s jeho matkou, navíc ani on ani jeho máma nebyli většinou doma, takže to bylo nějak jedno a dům byl většinu času prázdný. Následně jen přikývl a vzal druhou skleničku, do obou natočil vodu a jednu z nich položil před ní na jídelní stůl.

Bylo okolo cítit napjetí. Jak z ní tak i z něj, nevěděl, proč, ale cítil se najednou tak zvláštně. Cítil z ní jak zatajila dech a to ho usvědčilo, že na něco kápl. Samozřejmě se nepletl do soukromých věcí, kam by neměl strkat nos, ale i tak byl hodně zvědavý. Po chvilce se lehce překvapil, kdo by čekal, že z její ruky bude vidět červené světýlko. Ano poznal, že se jedná o magii, ale nikdy žádnou čarodějku neviděl. Spolkl knedlík v krku, ovšem pak i on chtě nechtě ukázal svoje červené oči, asi to byla reakce na její vyzrazení. Tak nějak doufal, že se ho nelekne.

"Určitě něco hrozného. Netuším co, mrzí mě, co musíš prožívat," sleduje svýma červenýma očima světýlko, a když pohaslo zvedl pohled k ní a díval se ji do očí. Mohl být rád, že mu svítí jen oči a neukázal i zuby, to už by se opravdu lekla.

Zvedne k němu pohled, ale vůbec jí jeho očima nepřekvapil. Počítala s tím, že je to právě vlkodlak, ale nečekala, že je to právě alfa. Jeho smečka tedy musela být podobná jako on, taky proti zabíjení nevinných lidí. A pak, že každý nadpřirozený musel být hned špatný...

"Nemusí tě to mrzet," lehce se na něj usměje, aby ho přesvědčila o tom, že je to v pořádku. Nemohl za to, nikdo jí nemusel litovat. Bylo to tak, jak to bylo a nikdo s tím nemohl nic udělat, ani kdyby sebevíc chtěl. To na tom bylo to nejhorší, nemohla s tím vůbec nic dělat, jen se skrývat před svou vlastní či nevlastní rodinou. Dalo se to vůbec nazývat rodinnými vztahy, když by jí obětovali bez mrknutí oka?

"Většina oddaných lovců se dobrovolně obětuje, protože platí, že by raději umřeli, že se stali monstry," vrátí se k tématu, přičemž teď už se mu do těch zářivých červených očí nedívá, protože prostě nemůže. Mluvit o tomhle bolí. "A když nechceš? Stejně to uděláš z donucení a nezáleží na tom, kdo jsi," byla to krutá pravda.

Dalo se říct, že nežila. Pouze přežívala. "Nevím jak ta magie funguje, kde se vzala a jak jí ovládat... Kdykoliv se můžu prozradit," byl fajn pocit to ze sebe konečně dostat, i když to ve finále nic neřešilo...

"I kdyby nemuselo jsem takový. Prostě to musí být hrůza," jeho oči se pomalu vrátí do normálu a sleduje její tvář. Určitě ji došlo, že bude vlkodlak, ovšem nemusela tušit o tom, že bude alfa, ke všemu pravá alfa. Nadechne se a následně vydechne. Tohle pro něj byla taktéž novinka, ne že ne, celkem ho to překvapilo, ovšem o mnohem víc ho překvapily její další slova o tom všem.

Doslova ji hltal všechno co říkala, poslouchal to všechno a snažil se tomu porozumět.
"To je hrozné, nikdo nikdy nemůže za to jaký je. Nechápu moc dobře způsoby lovců, ale nikdy bych nechtěl tohle zažít," upřímně ho mrzelo, co si prožívala, muselo to být těžký. "Tvoje tajemství je u mě v bezpečí, a kdyby to zjistil zbytek mé party nikdy by to nepoužili proti tobě. Jsou stejní jako já, ne doslova, ale jsme si podobní," samozřejmě jim to jen tak neřekne, neměl důvod, ale kdyby je náhodou potkala osobně má tě aspoň malou jistotu, že by i s nimi byla v bezpečí.

"Možná...možná bych ti třeba mohl pomoct. Pomoct ti zjistit, proč ji máš, najít někoho kdo by ti pomohl," řekne téměř okamžitě, chtěl nějak pomoct a sám nevěděl proč.

Bylo hezké poslouchat pro změnu tyhle hezké věci od někoho. Taková podpora jí vážně scházela, ale nechtěla se o ní prosit. Rodiče jí učili, že se musí spoléhat hlavně pouze na sebe a ne na někoho jiného... Prý nesmí čekat, že jí někdo zachrání před jejími potížemi. A časem? Vážně v to začala věřit, že každý řešil jen své věci a věci ostatních lidí mu byli šumák.

Znejistí, když vykládáš o své partě, ale nic na to neřekne. Pouze pootevře pusu, ale poté jí zase zavře, protože nemá co říct. Ano, pravděpodobně by jim taky mohla věřit, ale čím více lidí to vědělo, tím to bylo více nebezpečné.

"To by bylo fajn," poví s pohledem zabořeným v zemi. Chtěla by to všechno zjistit, ale nevěděla, zda jí právě Scott dokáže pomoci. Dalo se říct, že mu vážně věřila i za tak krátkou dobu, ale i tak po něm nemohla chtít něco takového. Tato spolupráce by oba dva postavila do velkého nebezpečí. "Ale nemyslím si, že mi někdo může pomoci," smutně se usměje a už se na něj konečně podívá.

"Podívej... Moc si toho vážím, strašně moc, ale... Nešlo by to. Odhalili by nás oba, kdybychom se scházeli tak často," skousne si spodní ret. Mrzelo jí to, protože Scott byl zrovna někdo, koho by nechtěla vidět naposledy. Jenomže co jí mohlo zbývat? Nebylo to úplně rozhodnutí na ní, nemohla být tak sobecká, že by kvůli tomu obětovala jeho život, aby se s někým fajn pobavila.

Každým dnem Alex trpěla více a více. Nemohla snést to ohavné tajemství a dohánělo jí to k šílenství. Začala být i paranoidní a to nebylo úplně dobré znamení. Každopádně na jednu otázku už odpověď našla. S magií se musela narodit, ale tímhle končila. Byl jeden z jejich rodičů tajný čaroděj, či někdo dál v pokrevní linii? Bylo to skoro nemožné, protože všichni to byli prý čistokrevní lovci, jejichž tradice kolovala už po staletí. Jediná další možnost byla ta, že jeden z jejích rodičů, není její rodič.

Sledoval ji, ano byl ji pořád zaujatý a tak ji jen zkoumal pohledem. Přeci jen, myslel si že bude jedna z těch lovců, kteří ho hned zradí, ale když se ukázala svoji druhou stránkou nějak mu narostla důvěra, i když by třeba neměla. Přeci jen, neví jak s vědou lovci pokročili, ale po jejích slov uznal za nesmysl, že by zrovna ona zradila.

Možná moc mluvil o svojí partě, ale přitom je dlouho neviděl. Kdo ví, třeba se i změnili, ale Scott měl pořád víru, že jsou stejní a tak by jim mohla věřit. Samozřejmě chápal to riziko, že by to správně nemělo vědět moc lidí. Dokonce jim to on sám neřekne, i když bude mít co dělat, ale dodrží slib, který ji dal.

"Možná, ale někdo by se možná zkusil najít. Přeci jen to nemůžeš nechat být. Podle toho co jsem pochopil, jsi špatně řečeno časovaná bomba nemýlím se?" koukl na ni a začal přemýšlet. Co se týkalo města, nebo nadpřirozena v něm byl celku odhodlaný tomu přijít na kloub jako kdysi. "Nemusíme se scházet často, ale zase to chápu. Přeci jen... možná bys kvůli mně umřela i ty," uchechtne se a následně radši ještě přikývl, že to opravdu chápe, ale zase neřekl, že nebude hledat.

"Ovšem jednou za čas se sejít můžeme. Nevím čím to je, ale přijdeš mi jako fajn a momentálně jediný normální člověk, se kterým se mi dobře povídá. Už ani máma není taková jaká bývala," navrhl ji, neboť ani on sám ji nechtěl vidět naposledy a už vůbec ne takhle. Možná ji trochu chápal, nějak takhle se cítil, když ho kousl Peter. Nedokázal se ovládat, bál se že někoho zraní a ještě horší to pro něj bylo když se stal Alfou a v hlavě mu tkvěly myšlenky na to, že by se z něj stalo stejné monstrum jako z Petera. I on to neměl lehké, ale nebyl na to sám. Jenže ona byla a to jen tak nechat nemohl.

Pozorně ho sleduje a ušklíbne se při slově 'časovaná bomba', znělo to totiž směšně, ale zároveň to na ní teď sedělo vážně nejvíce. "To teda jsem," tiše se zasměje, přičemž odvrátí pohled a prohrábne si vlasy než se na něj podívá znovu a opět trošku zvážní. "Oba dva tady riskujeme. Díky, že jsi vůbec ochotný se mnou promluvit..." věřil jí, šlo to poznat. Kdykoliv by ho mohla bodnout do zad jako lovkyně, ale to nebyla ona. Nikdy by tohle neudělala.

"Nevím, Scotte," osloví ho jménem a trošku se zamyslí. "V tomhle městě nebudu věčně, maximálně tak týden," pokrčí rameny. Celkem jí to zamrzelo, když to musela i vyslovit. Udělala si něco jako nového kamaráda a hned ho měla zase opustit? Možná to tak bylo lepší, zanechat někoho s jejím tajemstvím, za sebou. Ten problém byl, že takhle to nechtěla. Chtěla se se Scottem vídat více než jen pouhý týden a pak to ukončit, ale co měla tak dělat?

"Jak to myslíš? Změnila se a není moc doma?" soudí podle prázdného domu, po kterém se rozhlíží. U ní rodiče byli málokdy doma a když byli, byli zažraní do loveckých záležitostí. Žádná pomoc třeba s domácím úkolem, jen tvrdý trénink, který musela absolvovat. Nikomu by tohle nepřála a to ani sobě.

Jen si povzdeche, nechtěl znít nějak zle, ale přeci jen. Něco na tom musela být pravda. Chudák svoji moc musela držet v sobě a tak nikdo nevěděl, kdy vyleze na povrch. "Nemusíš děkovat. Už jsem ti říkal, že nemám s kým jiným mluvit. Jsem rád že s někým můžu mluvit po takové době, i když je to pochmurné téma," odrazil se od linky, položil prázdnou skleničku a znovu tiše přemýšlel, co by pro ni mohl udělat.

"Ale já vím Alex. Vím jak bych mohl získat čas abys tu nebyla jen týden," ten jeho nápad byl hodně zvrácený, dokonce se sám sebe ptal jestli se z toho všeho zachraňování nezbláznil. Nadechne se a přijde k ní o něco blíž, ale ne tak aby ji nenarušil nějaký osobní prostor. "Co by tvoji rodiče řekli na to, že je tu pravá Alfa. Jasně, dost možná o tom ví, ale kdyby si jim třeba řekla, že si mě viděla, nebo bych proběhl lesem?" jak si sám řekl. Bylo to zvrácené, další sebevražedná mise, jen aby získal čas pro dívku, které začal pomalu věřit.

"Jde o to, že ona mi tolikrát pomohla řešit ty neobyčejné problémy. Sama se do nich kvůli mě zapletla a většina nadpřirozených bojů byla v nemocnici a na střední. No moje máma samozřejmě pracuje na střední. Muselo pro ní být těžké strachovat se o syna, zvlášť když jsem málem tehdy umřel, nebo málem přišel o zrak. A taky Chris. Mámin přítel, vlastně i můj přítel a jsem za mámu hrozně rád. Zaslouží si někoho jako je Chris. Aspoň myslím, že jsou spolu pořád, sám nevím" mohl být rád, že se otec Allison tehdy urovnal a byl v boji proti zlým s ním a jeho partou. Byl rád že jeho máma skončila s ním a ne s Peterem, už jen ta představa byla hrozná.

Na chvilku zatají dech a poslouchá ten jeho šílený plán. Nakrčí obočí a pootevře pusu, aby nějakým způsobem vzdorovala, ale neměla slov. On by tohle pro ní vážně riskoval? Tohle by pro ní neriskovalo spoustu jejích přátel, natož nějaký kluk, kterého potkala asi před hodinou.

"Nechci tě dostat do problémů," zamumlá a sklopí pohled k zemi. "Zabili by tě, bez menšího zaváhání," teď už svůj pohled zvedne a podívá se mu přímo do očí. Lehce se usměje a následně si skousne spodní ret. "A ty jsi dobrý... Dobrý člověk. Něco takového si rozhodně nezasloužíš," i ona seskočí z kuchyňské linky a teď už se jenom opře, přičemž poslouchá jeho povídání o jeho matce.

"Jaká matka takový syn, co?" neodpustí si. Přišlo jí, že má Scott obrovské štěstí s tím, jací lidé kolem něj jsou. Chtěla by, aby to byl i její kamarád, ale ví, že by ho tím akorát dostala do větších problémů s lovci. Její rodiče by tohle jen tak neskousli, ani kdyby si mysleli, že je Alex normální člověk. Mysleli by si, že jí doslova přeskočilo a to bylo to poslední, co potřebovala. Už poslední dobou o tom možná chvilkami přemýšleli, zda je jejich dcera v pořádku. Naštěstí to nebyli rodiče roku a byli vcelku nevšímaví, co se týkalo jejich dcery.

"Bolí to... Poslouchat, co jsme za monstra. Je divné, že si jako monstrum nepřipadám?" zeptá se vážně s neutrálním výrazem, který se začíná mísit s tím smutným.

"Říkal jsem ti, že jsem obětavý pro každého kdo chce pomoct, tedy spíš kdo potřebuje ať ho znám klidně i hodinu," pokrčí rameny a pak si jen povzdeche. "Je mi to jedno. Jestli by se tím dál získat čas udělal bych to. To bys mohla poznat už i za ten krátký čas co se známe." dodal hned a pak jen mávl rukou. Nikdy si vlastně nepřišel jako dibeyz člověk. Zvlášť to období kdy se stal alfou. Netušil, že je možné takovým povídáním vyvolat tolik vzpomínek. Zase se trochu přiblíží a řekne: "Ať jsem dobrý nebo špatný. Na tom mi nezáleží. Možná ti tolik pořádně nevěřím, přeci jen důvěra mi trvá déle, ale vím že ty jsi taky dobrý člověk. Ale ja dobrým lidem pomáhám." dalo by se říct, že rozhodl za oba. Teď by se akorát dohodlo jak to bude pokračovat.

Musel se uchechtnout. Často si myslel že je stejný jako Melissa, ale často za to byl i rád. "Skoro až na vztah," to byl dost možná jediný rozdíl mezi nimi v tomhle okamžiku. Aspoň si to myslel. Věděl že okolo sebe má dobré lidi, ale teď dával možnost i Alex, aby jich pár u sebe měla a cítila se taky dobře. Dobře jako on. "Mám dokonce takovou zkušenost, že lovci se mění. Zažil jsem to a teď vidím změnu i před sebou," poví jen tak a ještě ji k tomu lehce šťouchne do ramene, aby odpadla ta smutná nálada. Asi by byl velký blázen kdyby začal doufat, že by se i její rodiče mohli změnit, kdo ví.

"Mě to nebolí. Ať si říkají, že jsme monstra. Jediné co je na tom dobře je, že se tak necítíš. My nejsme monstra, jsme stejně nevinní jako oni, lidé jen trochu jinčí. To oni jsou monstra, když nás loví jako nějakou zvěř," díval se jí do očí, měl chuť se jí dívat do očí, dokonce se v té barvě topil.

S každým jeho krokem blíže k ní, byla trošku více nervóznější. Snaží se však svůj dech uklidnit a nepůsobit nijak více nervózně, i když on to z ní mohl jako vlkodlak vycítit. Zaposlouchala se do jeho slov a nemohla se mu divit, že jí tak úplně nevěří. Jak by mohl? Zná jí hodinu a vypadlo z ní, že má být správně lovkyně, ale je čarodějka. Jak přesvědčivý důkaz, že vám má někdo věřit, že? Když však řekne tu věc o dobrém člověku, jen se pousměje. Upřímně jí to zahřálo u srdce, že si to o ní myslel.

"Až na vztah?" tuhle větu trošku nepochopí. Co tím chtěl říct? Že je vážně s její matkou tak moc stejný, že jediný rozdíl je, že on je nezadaný? Tiše se nad tím uchechtne, dost to znělo něco, jakoby jí říkal, že by klidně nějakou holku bral. Věděla, že to tak nemyslí, ale i tak jí tvář zdobil pobavený úšklebek, který však za chvíli zmizel, když jeho pohled mířil přímo do jejích očí.

Ona sama se do těch jeho zahledí a na chvilku ztratí slova. Chvilku se mu tedy taky dívá do očí, bez možnosti cuknout pohledem, ale pak jí dojde, jak je tohle špatný nápad. Kdyby něco bylo... Mezi nimi, bylo by po něm i po ní. Rychle couvne a sklopí hlavu. "Scotte," zamumlá, i když tohle nemuselo nic znamenat. Musela ho varovat předem. "Tohle nemůžeme."

I kdyby chtěla, bála se. Bála se ho pustit blíže k ní a její rodině, aby na to nedoplatil.

Přibližoval se blíž a blíž, sám ani pořádně nevěděl proč. Ale zase věděl že by neudělal nic co by ublížilo nebo uvedlo do rozpaků. O nic se nepokoušel, jen ji chtěl být nějak na blízku a sám nevěděl proč.

"Ano na vztah. Podle mě aspoň si to myslím má moje matka skvělý vztah a já. Já jsem Alone jak nějaký meloun," uchechtne se sám se tímhle pobavil a samozřejmě to nebylo filtrování, prostě se cítil až tak uvolněně že to z něj vypadlo.

Pořád ji sledoval, líbilo se mu jak mu pohled oplácela ovšem pak ucítil její zmatení. Najednou sklopila pohled a když ucouvla a řekla jeho jméno pochopil. Sám sklopil pohled a podrbal se na zátylku. "Omlouvám se. Promiň. Už nebudu tak blízko," rozhodně nechtěl nic zkoušet. Nebo možná že chtěl, ale neříkal si to nahlas. Věděl jak by to dopadlo. Vždycky se zamiluje špatně. Odstoupil a radši se pořád díval do země. Rozhodně se cítil teď trapně a hodně.

"Jsi strašně fajn, dobře? Ale tohle by nefungovalo," zamumlá tiše a snaží se uklidnit tlukot svého srdce. "Byl by jsi doslova v pasti. Kdybychom se začali více vídat, prověřili by si tě a zjistili o tobě to, co jsi."

Její rodina byla tímto posedlá, zdálo se jí, že jsou to snad ti nejšílenější lovci, které kdy poznala. A věřte tomu nebo ne, ale ona za svůj život poznala hodně lovců. Bylo to občas takové seznamování s chlapci v jejím věku, kteří se o lov zajímali. Její rodiče doufali, že si jednoho z nich zalíbí, zamiluje se a jednoho dne si je i vezme. Tihle kluci se jí však hnusili, nechápala je. Navíc jediné o čem mluvili, bylo to, že se chlubili svými úlovky a Alex bylo spíše špatně než by měla být nadšená. Všichni si mysleli, že je stejná jako její rodiče, ale šeredně se mýlili. Sama občas pochybovala o tom, že je jejich dcera.

"Možná bych měla raději jít... Zastavila bych se třeba zítra?" navrhne. To napětí mezi nimi bylo teď k nevydržení a měla pocit, že ten trapný pocit pro ně oba, jen tak neodezní.

"Byla to moje chyba. Moc jsem se přiblížil, nemyslel jsem to nějak zle," zavrtí hlavou. Sám byl v rozpacích, možná na malou chvíli pomyslel, že by ji snad mohl dát alespoň malinký polibek, dokonce měl i chuť, ovšem pak uznal co by to bylo za chybu. Cítil se nehorázně blbě, všechno to zkazil a najednou zase velmi rychle přijde o svoji jedinou komunikaci. Za chvíli by sis mohl povídat sám se sebou že? Ozvalo se nelítostně jeho podvědomí a málem mu dal za pravdu. Teď jak to zkazil cítil se divně, trapně. Proč na to vůbec pomyslel? To sám nevěděl. Podrbal se na zátylku a snažil se od ní být co nejdál, aby ji ještě nějak nevyděsil. Věděl, že nešlo o něj, ale o její rodinu, možná kdyby byli hodnými lovci, nebo snad jen lidmi nebo čímkoliv jiným neprchla by před ním, i když by byl blízko tak jak byl teď. Samozřejmě to byla pro něj jen silná domněnka, kterou si alespoň nechtěl zkazit.
Sledoval podlahu a svoje nohy, jak kdyby momentálně byli to nejzajímavější co viděl a pak jen zvedl pohled. "Dobře, opravdu se ti moc omlouvám," zamumlal a podíval se na ní tím způsobem, který naznačoval že ji doprovodí aspoň ke dveřím.

"Samozřejmě že jsi to nemyslel zle," vyhrkne. Byla si jistá, že jí nechtěl nijak ublížit či něco, ale bylo jí jasné, kam to směřovalo. Ani by si pravděpodobně nestěžovala, pokud by jí netížilo několik otázek. Proč? Chtěl jí políbit, protože tu nikoho jiného nemá a tak byla prostě jen dobrá šance? Byl zoufalý? Celkem jí ti tížilo, ale nedala to najevo, jen ztěžka oddechla a snažila se uklidnit své srdce.

"Nemusíš se omlouvat. Jen už to... nedělej," zamumlá rychle a pokyne hlavou, přičemž dojde ke dveřím. Zvedne k němu hlavu, ale hned pohled sklopí, aby z toho opět nebyl nějaký omyl. Něco, co by se nemělo stát. Skousne si spodní ret. "Ráda jsem tě poznala, Scotte, jeho jméno vyslovila s mírnou opatrností.

A tak toho dne odešla a další den se však nevrátila.