Derek Hale

Stellina odpověď ho zrovna neuspokojí tak, jak by chtěl. Trochu se ušklíbne, ale netahá to t ní. Přijde na její denní režim postupně i bez toho. Jen to bude chvilku trvat.
"Tak fajn, ty ospalče." Odpoví jí a trochu si z ní dělá legraci. Stejně si to hodlá udělat podle sebe.
Když se pak posadí a vezme mu mobil, chvilku nestíhá a nechápe, co má za lubem, ale jakmile se začne před telefonem nakrucovat a tak podobně, udělá přehnaně chápavou grimasu a neubrání se krátkému smíchu. Sleduje Stellu při focení a když je po všem, vezme si od ní zpět svůj telefon. Natočí ho k sobě a prohlédne si výsledný efekt. Kývne mírně hlavou na srozuměnou a uloží si fotku ke Stellinu telefonnímu číslu. Po té si mobil schová zpátky do náprsní kapsy své bundy.
Na Stellinu domněnku o tom, že se s Kate nikdy dohromady nedá se jen kysele ušklíbne.
"Nikdy jsme spolu nebyli, El." Připomene jí, že Kate na něm nikdy nezáleželo. Plnila pouze úkol, který jí dali.
"Věřím, že když bude mít příležitost, bude chtít svou misi dotáhnout do konce." Dodá ještě, aby si Stella u Kate nedělala naděje nebo neočekávala něco, co se nemůže stát. Tohle téma mu trochu pokazí náladu.
Když ho pak Stella začne vyhánět, změní názor. Chtěl u ní původně zůstat, dokud neusne, ale vyjde ji vstříc.
"Vždyť už jdu, El." Odvětí a vstane z postele. Pohlédne krátce na ni. "Pěkně se vyspi. Dobrou noc." Popřeje jí a zůstane ještě chvilku stát na místě a kouká na ni, jak se ukládá do postele.

Pohodlne sa uložím do postele a vytiahnem si prikrývku až pod krk. Zatvorím oči a snažím sa zaspať no zistím, že mi niečo pri mne chýba. Nie niečo ale niekto. Rýchlo sa posadím a pozriem na teba dúfajúc, že si ešte neodišiel.
"Počkaj !" poviem rýchlo keď ťa zbadám ako už stojíš pri dverách.
*Zostaň pokiaľ nezaspím....prosím." Dodám na koniec jednoduché prosím. Zahriznem si do pery dúfajúc, že ti to nebude prekážať a znova si ľahnem a prikrijem sa preinou. Pozeram na teba s iskričkami v očiach. Ako malé dieťa si ma nikdy neuspaval. Teraz som už na to veľká preto mi bude úplne stačiť to, že si tu sadneš a počkáš kým nezaspím.

Už je pomalu u dveří, připravený odejít a nechat El odpočívat. Přesto jej něco stále drží v pokoji. Jednoduše se mu nechce odejít, protože je Stella ještě vzhůru. Sleduje ji, jak se ukládá. Zpozorní, když se po té znenadání zase posadí. Zprvu se lekne, že se jí něco stalo, ale když pak od ní slyší její žádost, neubrání se slabému, spokojenému pousmání, že se nakonec přeci, jen dočká toho, co si v duchu přál. Spustí dlaň ze zárubně dveří, o kterou se mírně opíral.
"Moc rád, El." Odpoví jí tiše a zamíří od dveří zpátky k její posteli, kam se znovu usadí na její okraj. Zadívá se na Stellu a v duchu lituje, že nezná žádnou ukolébavku, protože v danou chvíli si opravdu nedovede žádnou vybavit. Rozhodně má, ale v plánu si tyhle vzpomínky oživit, aby byl příště připravený lépe.
Naštěstí Stella brzy usíná i bez ukolébavky. Zůstane u ní ještě chvíli sedět a nalouchá jejímu pravidelnému oddechování a sleduje ji, dokud si není jistý, že opravdu tvrdě spí. Teprve po té opět vstane a potichu se vyplíží z pokoje a opustí dům.

Když odejde od Argentových, tak nasedne zpátky do svého auta a odjede. S hlavou plnou nových neskutečných novinek chvíli, jenom tak jezdí ulicemi a snaží se vymyslet, co bude dělat dál. Tohle mu obrátilo život vzhůru nohama. Míří vozem k okraji města. Když už má domy za sebou a kolem něj je, jenom příroda, tak zastaví na okraji silnice, vypne motor a opře se o opěradlo sedadla. Chvíli, jenom tak sedí a kouká do tmy před sebe. Přijde si odsunutý na vedlejší kolej. To, že potkal a poznal Stellu je jedna velká náhoda. Kdyby se sem do Beacon Hills nyní nevrátil, nejspíše by trvalo ještě dlouho, než by se o ní dozvěděl. V podstatě by jeho život mohl běžet dále stejným směrem i tempem, ale ví, že skutečnost, že má dceru, které je šestnáct, ho rozhodně nenechá lhostejným.
Nějak si nedovede představit, co bude dál. Kate zřejmě nebude nadšená, že se o Stelle dozvěděl. Patrně to mezi nimi bude dál stejně komplikované, ne-li ještě více.

Když usoudí, že už je ticho kolem něj příliš dlouhé, koukne na přístrojovou desku na čas a zjistí, že ještě není tak pozdě. Nastartuje opět motor svého vozu, otočí se na cestě zase směrem do města a vydá se navštívit jednu z blízkých osob, kterou zase docela rád uvidí. Hlavně i proto, že Scott patrně netuší, že je ve městě. Neviděli se už nějakou dobu, protože každý dnes žije jinde. Přemítá, co je u Scotta nového, než dojede k jeho domu. Zastaví před ním, vypne motor, vezme klíčky ze zapalování a vystoupí z auta. Po chodníku zamíří ke schodům vedoucím k domu. Krátký chodník k verandě překoná několika kroky, vystoupá těch pár schodů, dojde ke dveřím a zaklepe. Doufá, že bude mít na Scotta dnes štěstí. Na sobě má černou koženou bundu, pod ní bílé tričko a na nohách tmavě šedé kalhoty a černé boty. Tmavé husté vlasy mu na hlavě trčí vzhůru jako bodliny dikobraza. Tvář mu pokrývá tmavé několikadenní strniště.

Scott si pamatoval že by se měl učit. Chtěl udělat matce radost a to bylo to, že ho nemohli jen tak vyhodit ze školy, přeci jen zachraňování města a škola moc dohromady nešlo. Samozřejmě i dnes byl doma, učil a jen tak cvičil. Když v tom ucítil známý pach. Zavětřil ve vzduchu a zarazil se. Rychle vstal, jak mile uslyšel klepání na dveře, Mellisa doma nebyla a tak šel hned otevřít. Téměř okamžitě doběhl ke dveřím, které hned otevřel. Byla tma, a tak rozsvítil na verandě a všiml si známé postavy. "Dereku? Co tu děláš" byl překvapen, že ho vidí. Dlouho byl pryč a teď byl najednou zase zpět. S tím strništěm vypadal rozhodně starší. Chvíli tam jen tak stál, jak kdyby vážně zjišťoval jestli to je on a pak jen nad sebou zavrtěl hlavou a pustil ho dál. "Je to doba. Má cenu se vůbec ptát kde si byl?" pozvedl hned obočí protože nečekal že by jednoho ze svých přátel viděl. Vlastně přátelé ze školy viděl pořád a často ale Derek v tomhle městě prostě tu dobu chyběl.

Chvíli postává za dveřmi a vyčkává. Moc dlouho v nejistotě z toho, jestli je někdo doma nezůstane, neboť krátce po zaklepání zaslechne zevnitř domu zvuky, které nasvědčují, že prázdný rozhodně není. Trochu poodstoupí od dveří, aby měl malý odstup. Podle zvuků a pachu zevnitř doufá, že je to právě Scott, koho zde zastihne. Naslouchá zvukům, které se blíží ke dveřím. Netrvá pak moc dlouho a dveře se otevřou a v nich se objeví Scott. Spokojený s výsledkem si ho přeměří zkoumavým pohledem, při kterém se snaží zachytit všechny změny a odlišnosti od posledního setkání. Samozřejmě je to příliš krátká chvíle a ti dva se viděli už moc dávno, ale něco mu říká, že Scott ještě zesílil, což shledává za velmi dobré.
"Ahoj, Scotte. Překvapení." Pozdraví ho na uvítanou a neubrání se pobavenému úsměvu, při kterém se krátce zablýsknou jeho bílé zuby, když vidí, jak Scott kouká a připomíná mu tak trochu právě vyoranou myš. "Dlouho jsme se neviděli." Přikývne, neboť v tom má Scott pravdu. "Přijel jsem se podívat. Donesly se mi divné zvěsti. Chci se osobně přesvědčit, co se děje." Odpoví mu, proč je ve městě. Při tom jsem, jen tak náhodou odhalil, že mám dceru. Pomyslí si, zatímco pozoruje Scotta, jak si jej prohlíží a vyčkává, až zpracuje tohle překvapení.
Vejde dovnitř, když jej Scott pustí. "Chvíli jsem cestoval, potom jsem se vrátil domů za rodinou do Brazílie." Odpoví Scottovi ve zkratce, co dělal od doby, co se jejich cesty rozešly.
"Jak se daří tobě? Co je nového v Beacon Hills, kromě lovců?" Zajímá se i on o to, jak se vede Scottovi a hned mu dá také najevo, že ví o situaci, která v současné době v Beacon Hills panuje. Trochu se při tom zachmuří, protože se mu nezamlouvá, že si tady lovci dělají, co chtějí, na úkor místních.

Dereka opravdu dost dlouho neviděl, dokonce mu párkrát v Beacon Hills dost chyběl. Přeci jen to byl on kdo si ho vlastně kdysi vzal na starost a naučil ho dost věcí. „Tomu říkám velké překvapení,“ sám se celkem pobaveně uchechtne. Byl z toho stále dost překvapen. „To ne no,“ zamumlal a pak ho trochu poslouchal. Jistě zvěsti se dokázaly nést hodně daleko, a skoro ke všem dokonce i k Derekovi, u kterého by neřekl, že by se tu ještě někdy zjevil. „Je to celkem na dlouho,“ uchechtne se a pak ho trochu pozoruje, jak kdyby se bál že je to přelud. No co, v tom městě toho bylo hodně tak by se ani nedivil, kdyby se tu začali objevovat i duchové, i když by to znamenalo že je Derek mrtvý a to rozhodně nechtěl. Stále překvapený to pomalu zpracovával a nakonec ho i pustil dovnitř. „Velmi stručné. Ty máš rodinu v Brazílii?“ jedna věc, kterou snad o něm ani nevěděl. Zavřel za ním dveře aby nějak nevětral a pak ho jen pobídl rukou ať jde do obýváku jako on sám. Sedl na gauč a jen koukal na Dereka, jestli si sedne taky. „No stále se mi daří zachraňovat s partou město, nevěřil bys kolik padouchů tu bylo,“ zavrtěl trochu hlavou a jen pokrčil rameny. „Snažím se nekašlat na školu, aby matka byla aspoň trochu hrdá, ale jak si zjistil že tu jsou lovci stále to jde těžko. Jsou tu tací, kteří si neuvědomují, že se musí skrývat a vypadat jako lidi a vysvětlit jim to je taky hodně těžký,“ celku se rozpovídal a pak chvíli přemýšlel co je nového. „Myslím že ani nic není nového, pořád staré dobré Beacon Hills s novými padouchy,“ uchecthne se a pak se podíval po obýváku. „Nechceš něco? K pití k jídlu?“ zeptal se a čekal na odpověď jestli nechce nějak obsloužit, vždycky se staral o hosty, i když byli staří známí.

Sleduje Scotta se stále viditelnějším pobavením ve tváři, protože se mu dlouho nestalo, že by jej natolik vyvedl z míry. Rozhodně si tu chvíli náležitě užívá a baví se tím. Pár okamžiků se mu daří zůstat víceméně vážným, ale čím déle Scotta pozoruje, tím se jeho výraz postupně změní v pobavený a nakonec se zkrátka neubrání širokému pobavenému úsměvu.
"To vidím." Ujistí Scotta že jeho překvapení rozhodně nelze přehlédnout. V tom krátkém momentu se pokouší přijít na to, jak dlouho trochu přesněji to je, co opustil Beacon  Hills a žil si podle sebe. Pár let už to bude, tím si je jistý.
"Já mám čas." Zareaguje na Scottova slova, když má dojem, že je toho na povídání dost. Uvědomí si, že nemá do rána žádný program, ale samozřejmě, nehodlá Scotta otravovat svou přítomností tak dlouho. Potřebuje, jen přítele, za kterého Scotta už dlouho považuje, se kterým si může popovídat. Přítel v případě Scotta není přesné označení. Už dávno ho bere jako mladšího bratra, protože když ho tenkrát Peter kousl, tak toho společně prožili opravdu moc. "Nechci tě, ale dlouho zdržovat. Chtěl jsem tě vidět, když jsem tady." Poznamená po té, aby Scotta ujistil, že se nezdrží déle, než mu bude milé.
Má pocit, že si jej Scott prohlíží už trochu dlouho, přestože, že mu opravdu povedlo, jej překvapit. Nakonec smí vstoupit a tak následuje Scotta dovnitř. Neubrání se lehkému úšklebku, když má Scott pocit, že jeho odpověď byla stručná. Některé věci nechce rozebírat mezi dveřmi. Zauvažuje, jestli Scottovi doopravdy nikdy neřekl, že jeho rodina teď žije v Brazílii.
"Já jsem ti to nikdy neřekl?" Odpoví mu otázkou. "Myslel jsem, že ano." Dodá. "Od té tragédie zde v Bacon Hills si našli nový domov v Jižní Americe." Pokračuje a poví mu tak něco málo.
Následuje Scotta domem do obývacího pokoje. Přelétne místnost pohledem a má pocit, že se tady toho moc nezměnilo. Nepatrně se nad tím pousměje. Je fajn vědět, že aspoň něco zůstává při starém, i když je to jen vnitřek Scottova domu. Přejde k jednomu z volných křesel a posadí se do něj. Najde si pohodlnou polohu a zaposlouchá se do Scottova povídání. Jeho výraz je soustředěný. Nepřerušuje jej, ale aby věděl, že ho vnímá sem a tam kývne hlavou.  Ze Scottovy řeči má pocit, že má pořád, co dělat a určitě se nenudí.
"No jestli existuje někdo, kdo tohle všechno zvládne, neznám lepší osobu, než tebe, Scotte." Poznamená pak povzbudivě a po tváři mu přelétne pousmání. Je mu jasné, že Scott pro Beacon Hills a zdejší lidi udělá maximum.
"Překvapilo by mě, kdyby v Beacon Hills byl někdy klid." Odvětí, zvedne při tom pravou ruku a přejede si konečky prstů po bradě, až to vydá onen škrábavý zvuk, protože si při tom hladí své tmavé strniště. Nespouští při tom ze Scotta oči a přemítá, jak zareaguje na jeho novinu.
"Přijel jsem teprve dnes, ale už se mi podařilo zjistit pár zajímavých novinek." Zavrtí pak záporně hlavou na jeho nabídku nějakého občerstvení. Na světě neexistuje žádný alkohol, který by docela uvítal, který by mohl použít a otupit své smysly a myšlenky. Navíc nevěří, že by to něco změnilo. Stella bude pořád skutečná a pořád tady bude ta záležitost, že o ní až do dnešního dne nevěděl a nebýt oné náhody, žil by v té nevědomosti dál.
"Stiles odjel do New Orleans i Lydia." Poví mu, co ví. "Asi je tam pro ně více možností, než tady." Uvažuje nahlas a na chvíli se zadívá někam před sebe. Vypadá zamyšleně, tak trochu duchem nepřítomný.
"Dnes jsem, jen náhodou přišel na to, že mám dceru." Prozradí Scottovi tu největší bombu dnešního dne. Zvedne k němu zrak od desky stolu. Tváří se smrtelně vážně, aby snad Scotta nenapadlo, že si dělá legraci.
"Jmenuje se Stella Argent a je jí šestnáct." Pokračuje dále. "Hádáš správně, její matka je Kate." Ačkoliv ho nyní nepustí ke slovu, přesto věří, že snadno odhadne, kdo je matka jeho dcery. Předpokládá, že podle příjmení by na to stejně přišel. Chce ho toho ušetřit. Když to ze sebe dostane, trochu si oddechne. Odmlčí se, aby mohl dát prostor Scottovi.