Isabelle Lightwood

Byla jedna z těch nocí, kdy se Daria spoléhala na to, že za ní kdosi dojde, přestože se nikdy v Brooklynu nezdržovala na tak dlouho, aby si těch známostí vytvořila hned několik, jestliže nešlo jen o ty jednorázové. S onou Lovkyní se setkávala poslední dobou dost často, až kolikrát děkovala samotnému Pánu za to, že jí umožnil být ve správný čas na správném místě. Co to znamenalo pro Raphaela? Bylo jí to upřímně jedno a nehodlala se tím ani trochu zabývat; alespoň do té doby, kdy by se chystala zmizet a třeba ho chtěla ještě trochu vyprovokovat. Stejně by New York neopustil. Nejen, že by toho zřejmě ani za slunce nebyl schopen, měl také svůj Klan. Jí samotné to přišlo vcelku smíchu, jeden za všechny a všichni za jednoho. Nežili přece v pohádce, ale byli upíry, tak proč do jejich života zatahovat takové nesmysly? Případnou ochranu chápala, ale to si bez něj ti ostatní, co měl pod sebou, sami neuměli užívat nebo se o sebe postarat? Tak jako tak ho ale trochu v lásce měla, jinak by mu kolikrát nepomohla, stejně jako si to pak nakonec vyžádala i ona od něj. Jednoduché.
Hotelovým pokojem se rozléhala tichá hudba žánru jazz, za niž byla ráda, že tehdy ještě stihla osobně. Nebýt Killianova zájmu a všímavosti, bůh ví, zda by se vůbec kdy dostala ven z kobky, která se od roku 1864 nacházela v Mystic Falls. Třeba by tam byla ještě doteď. Byla po sprše, tak byla zahalena akorát do tenkého župánku ze saténu, nicméně pro tu lahodnou krvavou sklizeň, kterou noc za nocí očekávala dál a dál, byla schopna se vydrhnout ještě na několikrát. Stejně vodu milovala. Procházejíc se z jedné místnosti do druhé, trochu sebou do rytmu hudby tak pohupovala a se vzpomínkami přivírala oči, až to muselo připomínat, že snad právě čte ve hvězdách o tom, co bude den další a ten poté, než že přemýšlí nad minulostí.
Ze skříňky v kuchyni poté pro sebe vytáhla láhev červeného vína a nalila jej do připravené skleničky málem po okraj, načež to do sebe všechno hodila, jako by snad šlo o vodu nebo právě tu krev, na kterou se tak chystala, až okusí znovu. Kolikrát sebe samotnou musela dlouze přemlouvat, aby drahou Isabelle nechala žít dál, jak z ní stále neměla dost a s tou její rudou tekutinou v sobě měla menší problémy se sebeovládáním, přestože jinak věděla přesně, kdy přestat. S ní to ale bylo jiné. Nejen, že za ní tak častokrát chodila dobrovolně, jí samé to bylo příjemné až až. Uspokojující, jak se jen představit a říci dá. Láhev červeného postavila bokem a s klidem přešla zase do obývacího pokoje, kde se posadila na gauč a hodila si nohu přes nohu, načež s pohledem zabodnutým do dveří čekala. Měla to tušení; věděla, že přijde a z toho důvodu už pomalu ani nezamykala. Měla totiž od ní to svolení jít dál.

Každý deň čakala na ten moment. Kedy sa s ňou stretne a pocíti ako sa jej telo mení. Niekedy sa dokonca cíti voľnejšie ako v náručí nejakého muža. Po poslednom stretnutí s démonom, ktoré neskončilo veľmi dobre v jej prospech to bola jediná vec, ktorú potrebovala. Nevedela sa sústrediť na nič iné. Nechcela to. Premýšľať nad tréningami alebo nad tým, kedy sa objaví ďalšia hrozba. Po tom ako jej Raph zatvoril dvere priamo pred očami a odmietol jej dať to, čo potrebuje, čo chce musela hľadať na iných miestach. Mnoho upírov samu podriaďovalo, takže aj keby chceli nemohli to. Báli sa ho. čo Izzy na jednej strane chápala no bolo jej jedno čo by na to povedal. Našla ju náhodou alebo to mohol byť dokonca osud. To nevedela. Dokonca si myslela, že by to mohlo spôsobiť u Raphaela problémy no komu na tom v ten moment, kedy sa stretávali vôbec záležalo.

Izzy mala na sebe červené, priliehavé šaty. Mala to vo zvyku. Nosila oblečenie, ktoré sa jej páčilo a vedela, že tým oblečením vie upútať mnoho pohľadov mužov. No na tom jej nezáležalo. Cítila sa v nich pohodlne, dokonca neodolateľne. na vysokých, čiernych topánkach sa ladným krokom pohybovala zo strany na stranu. Bol to krok hodný kráľovnej. Jemné pohyby bokov, odvážne vypnutá hruď a ani jedno malé zaváhanie.
Izzy zaklopala na dvere opatrene. Niekoľkokrát kým napokon vkročila dnu a pozrela sa priamo pred seba. Videla ju tam, cítila jej prítomnosť no aj tak to miesto pre ňu bolo stále miestom novým. Nachádzali sa takmer vždy na tom jednom mieste. Neprechádzala celým bytom pretože tak ako izzy aj ona vedela prečo sem vždy chodila. Venovala jej jeden úsmev. Nebol to jeden z tých nesmelých úsmevov ale naopak. Bol priateľským dokonca hrejivým. Pred tým ako sa posadila o niečo viac si posunula šaty no aj tak jej siahali nad kolená. Výstrih, ktorý mala na dekolte dokonalo odhaľoval runy pokrývajúce jemnú a hebkú pokožku.

V momentě, kdy zaslechla pár zaťukání na dveře, zhluboka se nadechla a s jejich otevřením se zahleděla z okna ven. Tvářila se, jako by zkoumání oblohy za postupného stmívání se bylo zrovna tou nejzajímavější činností, co zrovna mohla provádět. Tím pohledem neuhnula do té doby, než Isabelle vstoupila do obývacího pokoje a tam se na ni zahleděla takovým způsobem, jako dravec před požíráním pozoruje svou kořist, důkladně ji pozoruje a poté se na ni vrhne tak, že už není cesty k úniku. Postupně si ji prohlédla od hlavy až k patě, ovšem jak si k ní přisedla na gauč, oči nechala ještě na moment zabodnuté do protější zdi, kterou zdobilo jen pár, přesto úžasných obrazů. Se skončením do té chvíli znějící skladby se k ní pořádně otočila celým svým tělem a rukou si podepřela hlavu poté, co ji v lokti opřela o opěradlo gauče. „Nemůžu si pomoct. Prostě mě jednou budeš muset do Institutu vzít na prohlídku šatníku, ať se ti to líbí nebo ne…“ Teprve poté jí věnovala ten stejně přátelský úsměv, načež rukou pokynula, aby si sedla blíže.
„Nedáš si před tím ještě něco? Času máme dost.“ Málem zašeptala směrem k ní a zase se usmála. Pohledem mimoděk zavítala k jejímu krku a později také dalším odhaleným částem jejího těla včetně rukou, jak si opětovně prohlížela její runy, jichž významů znala jen pár. Ne, že by ji to docela nezajímalo, ale nepočítala to za pro sebe potřebnou věc k žití a krom toho také byla takovým pouhým druhým nebo třetím Lovcem, co za život potkala osobně nebo mu dokonce byla blízko. Ne, že by si s nimi ona něco začínala… Nosem nasála její vůni a pomalu natáhla ruku, aby párkrát přejela konečky prstů po její hebké pokožce na krku, která pod sebou skrývala podstatné litry tmavě červené tekutiny, která pro ni byla drogou, nemluvě o tom, když ještě k tomu pocházela od Lovce Stínů.
Letmo si olízla rty, ještě párkrát se její kůže jen dotkla a přitom se jí zadívala do očí, jako by od ní sama nyní čekala na jakýsi souhlas, přestože byla schopna si ji prostě vzít během pár vteřin a nebrat ohledy na to, co chtěla ona. I kdyby nebyla připravená a bránila se, to by ji samou neodradilo, pokud by s ní nebyla ve vztahu přátelském. Tehdy si dala vždy pozor na to, aby byla schopna zastavit a do té chvíle se sama dokázala zastavit vždy. Nebyla v tom přeci jen nováčkem, pomalu by mohla chystat oslavu na příští rok pro své již 511. narozeniny, ovšem na tom jí nikdy nezáleželo. Takové oslavy považovala za zbytečnost, pití by však neodmítla asi nikdy. Ona Isabelle za svou přítelkyni považovala, přestože se zas tak moc dobře neznaly…a dokonce přestože ji měla za úplně jinou osobu, než kterou skutečně byla. Při setkání se totiž představila jako sestra Raphaela Santiaga, když jí to přišlo vhod a kvůli toho, co se jí potom dostávalo, byla za tu lež nesmírně vděčná. Opět jí to tak hezky vyšlo.

Izzy sa musela zasmiať. Pretože pri pohľade na ženu, ktorá sa nachádzala v jej blízkosti si musela pomyslieť, že to je len žart. Aj ona bola tá, ktorá mala určitý cit pre modu a to ju priťahovalo. A nie len to. Bol to ten pocit, ktorý potrebovala. Uľavenie od bolesti, ktorú cítila. Niekedy dokonca mala pocit, že ju to spaľovalo od prvého momentu, kedy pery opustia to správne miesto. " myslím si, že by to bolo zbytočné. Pretože tvoj šatník taktiež obsahuje mnoho zaujímavých prvkov, ako som si mohla všimnúť." jej pery sa stočili do malého úsmevu. Iba malého no aj tak úprimného. Nebolo ťažké hovoriť. Skladať písmená do slov a následne slová do viet. No aj tak boli obidve pripravené na to, čo sa má udiať o pár minút. Predsa kvôli tomu sa deň čo deň stretávali, alebo nie?
Izzy cítila ako jej prešla končekmi po krku pričom na malý okamih zatvorila oči. Dokonca si uvedomila aj to, ako si zahryzla do pery. Chcela opäť cítiť ten pocit, to opojenie ktoré jej to prinášalo. Možno ak by sa o tom dozvedel Alec, pozeral by sa na ňu úplne inak. Bola slabou a ona si to postupne uvedomovala čoraz pevnejšie.

" možno máš pravdu, mali by sme sa pred tým niečoho napiť. Nemusíme sa nikde ponáhľať." bolo stále ťažšie a ťažšie si vymýšľať výhovorky pre to, prečo sa chce vytratiť z inštitútu. Bola dospelou no tie základné otázky sa jej stále pýtali. Kde si bola? s kým si bola? Si v poriadku?
Izzy musela vždy prísť s niečím novým, pretože používanie jednej a tej istej výhovorky by nemalo žiaden zmysel. Bola dokonca rada, že na ňu doposiaľ nikto nikoho nenasadil. " povedz mi niečo predtým, prosím." izzy si uvedomila, že v momente kedy to začne určite na otázky nebude mať čas. Nebolo to z toho dôvodu, že by bola príliš zvedavá. Nikdy sa nepýtala na určité veci a dávala priestor na to aby tie pravé veci zakryla.
" povedz mi niečo o tom svete. O tom byť upírom. Bolo ťažké rozlúčiť sa so životom predtým? " povedala tichým hlasom Izzy a usadila sa o niečo pohodlnejšie, jednu nôžku si preložila cez tú druhú a šatičky, ktoré sa jej mierne vyhrnuli hore si opäť upravila aby vyzerala rovnako elegantne ako doteraz.

Nad Isabelliným kousnutím se do rtu se pro sebe tak lehce pousmála. Přišlo jí, že nad ní měla téměř veškerou moc a to se jí stačilo jen lehce dotknout. Mnohdy ale stačil i pouhý pohled. To měla ta rádoby nesmrtelná v oblibě, když o osobách věděla, že je měla takovým způsobem omotané kolem prstu a zdálo se, že by ji kolikrát hodlali doprovázet, kam jen by se jí samotné zachtělo. S Lovkyní to možná nezašlo ještě tak daleko, ale zato věděla; tušila, že na ní byla závislá. Požadovala její přítomnost a toužila po tom, aby byla spasena něčím, co se dalo přirovnat k velice silné dávce heroinu, po které bylo třeba víc a víc, až pouhý člověk kolikrát není schopen přestat a vrátit se do normálu. Až kolikrát čelí také smrti samotné a vysmívá se jí do tváře. Otázkou zůstává, zda si to od toho člověka nechá líbit nebo ne. Zda má dost kuráže anebo se pomalu jen stává šíleným.
„Co bys ráda?“ Položila druhé brunetce otázku, jakmile se po zvednutí se z gauče ocitla v kuchyni a otočila se poté čelem k ní s láhví červeného vína, kterou těsně před jejím příchodem stačila načít, načež druhá ruka zalovila ještě po šampaňském. „Netřeba šetřit. Pověz mi, co chceš a já ti to donesu i na stříbrném podnose, bude-li třeba. Považuj to za gesto z mé předobré vůle. Hm?“ Pobroukla jejím směrem a pozvedla nad tím lehce levé obočí. Pak se nad tím, nad sebou tiše zasmála, když rty se jí zkroutily do jemného úsměvu a otočila se k Izzy jen na moment zády, když vyčkávala její odpověď. Pak vzala spolu s jednou láhví, čeho si vyžádala, i dvě čisté sklenky, které se zdály být dokonce nepoužitými, a přešla nazpět do obývacího pokoje. Sklenky postavila na stolek, novou láhev otevřela po svém, a to sice pouhou silou, kterou jakožto z rodu upírů ovládala a nalila do obou málem po okraj. Když měla ruce volné, převázala si a tak o trochu upevnila ještě u pasu narychlo ten samotný župan, do kterého byla zrovna oděna a poté se posadila zase na gauč k ní. Jednu nožku přitáhla na gauč k sobě, nijak násilně a nechala ji ležet, zatímco ta druhá od kolene mířila z gauče směrem dolů a špičkou chodidla se opírala o podlahu. Sama na tu sklenku chuť ještě neměla a přece jen už se předtím napila. Prostě to na ni ještě nepřišlo.
Tak se na gauči posadila tak nějak bokem, aby byla otočená čelem k ní a hlavu si lehce podepřela rukou, když se loket nacházel na opěradle. Pohledem po ní zabruslila zase i do těch menších detailů, kterými oplývala, nicméně se mimo její tvář nezdržela na dlouho, aby jí to snad nepřišlo nepříjemné až krajně zavádějící něčím jiným, než kvůli čemu se vlastně scházely. Nad její žádostí o tom, aby jí vyprávěla, co bylo předtím, se krapet zarazila. Nebyla o to totiž žádána už delší dobu, nemluvě o falešných příbězích kvůli skryté identitě. Hold se ty dvě setkaly v pro ni nepravou chvíli, jinak by ani nebyla nucena lhát a svým způsobem se tak chránit. Věděla, čeho byli Lovci schopni, navíc ti jejího druhu. Žádný z jejich trestů se jí ani jednou nezamlouval. Tolik k tomu, co s nimi měla společného a věděla o nich z dřívějška. „Ne.“ Odpověděla jí jednoduše a tehdy se naklonila pro svou skleničku s alkoholem, ve které poté smočila rty. Usoudila, že jí to asi nakonec vlastně bylo i trochu potřeba.
Míchajíc s obsahem skla, které držela mezi prsty, přejela pohledem nazpět zas k rysům její líbezné tváře a naklonila hlavu ke straně. „Byla jsem o své přeměně rozhodnutá už dlouho dopředu… Měsíce nebo i roky, řekla bych.“ Přimhouřila nad tou myšlenkou své oči, ještě se nad tím totiž zamyslela, nicméně to pak nechala plavat a opět se napila s pohledem zapíchnutým do místa někam za ní. „Hledala jsem v tom ráj…“ Vyšlo potom ještě z jejích rudě zbarvených rtů spolu s takovým lehce poblázněným, zamilovaným výrazem v její tváři včetně menšího úsměvu. Přesto tam ten úsměv ale byl. Byla ráda za nejen tu možnost žít, jak si poslední staletí žila, ale především onoho muže, který ji k tomu vlastně přivedl. Zamlčela se. Oči poté vyhledaly zas ty její a v obličeji zvážněla, usmívala se však dál právě jimi.

Izzy si prehodila jednu nôžku cez druhú pričom si urobila najväčšie pohodlie aké len mohla. Nemohla sa ponáhľať späť do inštitútu, už v tomto okamihu sa na ňu brat pozeral ako na niekoho, kto niečo tají. Možno v okamihu ak by sa dozvedel o čo ide, určite by sa na ňu pozeral úplne inak. Bola zjavne slabým článkom ich rodiny, ktorý sa nechal opantať zmyslami. Nepremýšľala v tej chvíli na nič iné len na to, kedy to opäť príde. Bolesť, ktorá ju trápila sa uvoľní, zmizne na nejaký čas a telom jej prejde tá opojná zmyselná vec, ktorá by sa dala prirovnať k droge. No Izzy sama vedela, že sa toho nemôže vzdať. Ešte nie, ešte niekoľko dní, to si nahovárala už pomerne dlho.
„ nikdy som nad tým nepremýšľala takto.“ Oni mali možnosť voľby, nie ako oni. Izzy to milovala, byť tým, kým je no aj tak to bolo niečo iné. Nikdy nepocítila aké to je byť obyčajným človekom. Stretávať sa s normálnymi ľuďmi a nevedieť o nadprirodzenu toľko vecí, ktoré jej niekedy nedávajú ani len spávať. Izzy si upravila šaty, ktoré sa jej v jednom momente vyhrnuli. Trocha vyššie. Izzy sa pozrela na pohár, ktorý jej bol ponúknutý. Nepila alkohol často. Nemala k tomu nejakú príležitosť no jeden pohárik ešte nikomu nemal ublížiť. Jej určite nie. Izzy dokonca napadol fakt, že by to spoločne už mali ukončiť. Toto stretávanie, ktoré vždy viedlo k jednej veci no ona to ukončiť nedokázala. Bola na to v tomto okamihu pomerne slabá. „ tvoj hlas je tak príjemný.“ Priložila si pohárik k perám po ktorých si predtým prešla jemne jazykom a napila sa. Cítila ako jej tekutina prešla hrdlom. Na jednom mieste sa usadila a spaľovala ju.
„ tak príjemný, že by mi nerobilo problém ho počúvať stále. Chcem vedieť ešte jednu vec, prosím“ posledné slovo jej vyšlo z pier aj napriek tomu, že ho nechcela vysloviť. No aj tak chcela aby jej to povedala. Aké to je byť človekom. „ povedz mi niečo o tom aké je to byť človekom. Ešte pred tým ako si sa stala upírom. Nechcem vedieť podrobnosti len pocity.“ Nechcela vedieť všetko, ani to, čo by jej mohlo prísť nepríjemné. Chcela na malý okamih zatvoriť oči a predstaviť si ten fakt, že by aj ona bola niekedy človekom. V ten moment sa na Dariu pozrela a podišla k nej o čosi bližšie. Posadila sa vedľa nej, mohla cítiť dokonca jej dych na pokožke. Možno si to len namýšľala a skutočnosť bola niekde úplne inde. Pozrela sa na ruku, ktorou si podopierala hlavu a bola to práve ona, kto takmer okamžite svojimi prstami sa natiahol k jej tvári. Chcela opäť cítiť tú jemnú pokožku, ktorá bola svojim spôsobom iná. jemne privrela oči a snažila sa jej hlas si zapamätať čo najlepšie. Každý jeden ton, jedlo slovko.

Nad Izzyinou reakcí se krapet pobaveně uchechtla. „Ne?“ To slovo s otazníkem za sebou málem zamručela, jako by jí to nebylo po vůli, ale spíše si s tím hlasem jen hrála. Svá ústa pak na pár vteřin ještě nechala pootevřena a následovala ji pohledem, jak si upravila to, co měla na sobě. Sama takový problém znala moc dobře, ačkoliv tento typ oděvu zrovna nepreferovala. To už dávno ne. Ne, že by tedy vůbec měla předtím na výběr. S narážkou na její hlas se jí sotva pohnul levý koutek, aby vytvořil téměř nepatrný úsměv, který stejně nevydržel ani pár vteřin a sledovala ji, jak pije. Sama svou sklenku pouze držela mezi prsty poté, co se napila už předtím a potom se nahnula zase ke stolku, aby ji tam umístila. Stejně na ten nápoj nijak více neměla zrovna chuť, necítila tu potřebu. Tu potřebovala uhasit něčím jiným, co jí večer za večerem chodila nabídnout právě ta milá osoba, co se zrovna před ní usídlila. Patřila ovšem mezi takové, se kterými si povídala a trávila čas ráda, až přemýšlela nad tím, že jí snad dokonce bude chybět, jakmile se jejich cesty rozejdou. Z její strany teda určitě ano, ať už dříve nebo později.
Toho kouzelného slovíčka se jí dostalo už tolikrát a rovnou ve spoustě různých situací – především ale takové, kdy to pro ty protějšky nedopadlo zrovna dobře. Z jejích úst, hrdla ale vždy vyznělo takovým způsobem, že se jí vždy v hlavě ještě párkrát samo zopakovalo ozvěnou, která jí však byla příjemnou. Nad jejím přáním pro tentokrát přimhouřila oči. Nebyl by jistě problém dát jí to, co chtěla vědět a ani to, z jakého důvodu vlastně měla přijít, ale chtělo se jí vůbec? Zkameněla nejen ve tváři, ale vlastně celé její tělo, když se Lovkyně rozhodla zkrátit tu vzdálenost mezi nimi a pak se dotkla jejího obličeje. Necukla sebou, ale vlastně ani nemrkla a zůstala na ni hledět, jako by byla pouhým dílem jakéhosi umělce. Dokonce hrudníkem nepozvedla, jako si za ta léta navykla. Jako by byla pouze dokonalou sochou. To přídavné jméno v tom ale stále hrálo určitou roli, na které by se zřejmě nemělo zapomenout. Ostatně k tomu neměla ale daleko ani ta osoba druhá. Možná.
„Chtěla bys to zažít.“ Usoudila namísto toho, aby jí vyhověla v té další žádosti a zahleděla se jí hluboko do očí. Trochu pozvedla hlavu, jako by se jí snažila dát na důraz to, že byla nadřazenější než ona a opět se na pár vteřin zamlčela. „Pojď ještě blíž.“ Přikázala jí potom, vyznělo to však tak sladce jak pusa plná cukru, dokonce tajemně. Až to mohlo i náležitě zabolet. Nechtěla se zabývat tím, jakými pocity se řídila předtím a přeříkávat to. V nestřeženém okamžiku ji jemně chytila za bradu, za níž si ji pak k sobě ještě tváří přiblížila, aniž by od ní utíkala pohledem pryč. Ne, oční kontakt nepřerušila ani jednou – dokud nemělo být jinak. „Zavři oči.“ Šeptla k ní ještě a pak tu ruku z její brady pomalu postupně, s pohlazením nasměřovala k její spánkové kosti. Do toho místa se zabodla pohledem, ještě ji pár vteřin pozorovala a potom jí se zavřením očí i svých věnovala pár útržků ze svých vzpomínek, odlišných emocí. Přesně tak, jak si přála. Jen při tom nemusela v tu chvíli vydat ani jedno jediné slůvko. Mohla se to sama na ten moment pokusit prožít. Dokud se nerozhodla, že jí už toho ukázala dost, přestože to bylo vlastně obrovské málo a svou ruku z ní poté nestáhla zase zpátky dolů. Tehdy se opět zahleděla do jejího obličeje, jen aby se shledala s její reakcí, o které neočekávala, že jí bude zklamaná, ba naopak. Troufala by si říct, že o tomto jejím umu ani nevěděla; přece jen byla Daria tím druhem upírů, se kterými se ona asi jen tak nesetkávala.

Nikdy nebola človekom. Chcela vedieť aké to je, aké to je byť upírom a ako vníma veci niekto ako bola Daria. Mohla ju odmietnuť, no ona urobila niečo iné. Za čo jej Izzy určite bude musieť neskôr ešte podakovať. Izzy neváhala ani len jednu sekundu. Možno by sa mal ozvať strach v krvi a v tele, no pri nej cítila až príjemne zvláštny pokoj. Vedela, že je upírom pred ktorým by mala mať nejaký rešpekt no rovnako ako Daria, aj Izzy bola podstatne nebezpečná. Nebolo by to po prvýkrát, kedy by sa niekoho pokúsila zabiť a dokonca sa jej to mnohokrát aj podarilo. Izzy nechala aby sa jej dotkla a tým pádom ju doviedla práve na to miesto o ktoré si ona sama požiadala.
Izzy zatvorila oči a nechala sa viesť. Ruky mala spojené na stehnách a oči zatvorené presne tak, ako jej to povedala. Izzy bola pripravená na mnoho vecí, no ona sama chcela začať práve bolesťou. vyžiadala si to a našla presne to, čo hľadala. Videla jeden okamih, kedy to bola fyzická bolesť. Ona sama už niekoľkokrát zvládla bolesť, ktorá jej prechádzala celým telom no tento okamih bol iným. Bolo to ako keby ju niekto roky uháňal a spôsoboval jej bolesť. Dalším bodom bola psychická bolesť. Aj napriek tomu, že to mnoho ľudí skrýva. Izzy vedela, že to v sebe určite musí mať aj ona. Nevidela presné spomienky, to nechcela. Chcela len vedieť ako vníma určité pocity, ktoré vníma každý jeden človek. Všetko bolo v jednom momente zosilnené, ako keby to bolo trikrát horšie ako to v skutočnosti je. Izzy sa sústredila na šťastie, na maličkosti ktoré by ju urobili šťastnou. Chcela vidieť úprimný úsmev, ktorý by sa nachádzal na jej tvári, to v jednom momente vyčarilo úsmev na tvári aj práve jej. Keď pochopila, že videla všetko, po čom túžila. Sama sa odtiahla a chytila jednu jej ruku do svojej dlane.
" ďakujem." jedno tiché slovo, ktoré sa nieslo celou miestnosťou. Nepotrebovala povedať viac ani vidieť viac. Uvedomovala si, že ukázať niečo také určite nemôže každému. Pretože každý pohľad na emocie by ju mohol robiť slabším článkom. Izzy sa odtiahla a pozrela sa na jej ruku a do jej očí. Boli tak krásne, nevidela v nich nepriateľa aj ked možno by mala. Ona sama vedela, že skôr alebo neskôr príde ten moment, kedy to budú musieť ukončiť. Kedy tento pocit zmizne a každá z nich pôjde inou cestou. Po tom ako sa Izzy odtiahla a držala jej ruku, prešla na svoj krok, naklonila sa tak, aby mala k nej o čosi väčší priestor. „ môžeš to urobiť.“ Zahryzla si Izzy do spodnej pery a čakala na ten mierne bolestivý úkon, kedy sa jej zuby zahryznú do jemnej pokožky krku.

Dala jí přesně to, oč žádala a ještě mnohem více – tím myšleno, že si to všechno mohla sama prožít, čím za svého lidského života prošla ona. Věnovala jí také prožitek určitého bodu bolesti, nenechala to však zajít až moc daleko a tehdy přešla zase nazpátek k těm světlejším stránkám. Jako by se bála toho, že by to nezvládla a raději ji právě proto od toho uvolnila. Po celou tu dobu, co ji nechala si postupně zažít asi každou emoci, se kterými předtím prožívala, nechala oči spočaté na její tváři. Pozorovala detaily, jak se při té chvíli chovala. Každičký záhyb, každý tik ve tváři i onen úsměv. Až se nakonec zase obě shledaly pohledem, když Isabelle oči konečně otevřela a tím jí dala najevo, že by to zřejmě stačilo. Snad proto jí poté i poděkovala, na což neodpověděla ničím jiným než slabým pokývnutím svou hlavou a zaměřila se na ty jejich dlaně spojené. Netrvalo dlouho a tu svou od té její posunula stranou a akorát po ní zase docela příhodně šlehla pohledem jako lvice, která se chystá zkonzumovat svou kořist. Příhodně proto, neboť jí jen o pár vteřin svolila to, na co po celou tu dobu čekala. Večer za večerem. Mohl si vůbec nějaký upír přát více než to, aby za ním oběť docházela sama od sebe? Jí se toho privilegia (nejednou) dostalo a byla daleko od toho, aby si na to stěžovala. Právě naopak. Byla třeba toho navíc využívat plnými doušky. O to větší potěchu jí ale působilo to, co z toho měla tato Lovkyně Stínů, jako to bylo u dalších z jejích řad. Šlo o ten druh. Onen prožitek se poté dal z druhé strany přirovnat nejen k droze, ale pomalu i samotnému orgasmu. A u toho všeho záleželo na provedení.
Ze rtů se jí vykradl pobavený smích. „To sis myslela, že se tě budu ptát? Ale ne…“ Naklonila hlavu ke straně a s tím samým úsměvem opět natáhla svou ruku jejím směrem, načež prsty spočinula na její tváři. Po té prvně jemně přešla bříšky prstů a postupně se k ní začala naklánět, až ji dělilo pouhých pár centimetrů. Vzala ji jemně za bradu, za kterou její hlavu ještě pozvedla a na nějakou chvíli se jí zahleděla do očí. Levý koutek rtů se jí podařilo pozvednout jen na vteřinu, a to zrovna proto, že během vteřiny další se ostrými zuby zabořila do jejího krku. Ruku druhou omotala kolem jejího těla, tak si ji u sebe přidržela a přitiskla ji poté k tomu gauči zády. Následovalo to, že si na ní obkročmo sedla, ale ve velice krátkém vzápětí se zase nadzvedla a jen si ji tak držela zkrátka. Kdyby ji náhodou napadlo odporovat. To všechno proběhlo, aniž by její jemnou šíji byť jen na pár sekund opustila. Narudlá tekutina s kovovou příchutí, přesto tak sladká a návyková stékala jejím hrdlem dolů. Bylo to její potravou, od které upustit zkrátka nemohla a ta druhá si to ještě do toho užívala. Nemohla z toho mít radost větší.
Prošla spoustou momentů, kdy Izzy držela až příliš pevně, mačkala ji, načež si to uvědomila a vše napravila, ovšem měla s tím skutečně trochu potíže, díky tomu, jak byla zvyklá se svými oběťmi normálně zacházet. Měla ale nad ní kontrolu zároveň takovou, kdy poznala, že už toho na ni mohlo být moct a tehdy postupně přestala, nevynechala ale tiché, vcelku také frustrované zavrčení. Měly ale spolu určitou dohodu, ač nebyla sepsaná a ani pořádně smluvená. Zkrátka řečeno ji musela nechat žít. Už tak se k tomu hnala nejen kvůli té dohodě, ale aby si měla s kým pořádně popovídat. Skutečně ji z části začala brát jako jednu ze svých přátel. Zuby vyklouzla z jejího krku, který ji ještě stačila svými rty očistit, až nezbylo nic víc než dvě malé ranky právě po tom kousnutí, které umělo přinést horu slasti. Olízla si poté své rty a během okamžiku sebou žuchla na ten gauč hned vedle. Na chvíli zavřela oči, při čemž si přeběhla, sklouzla po rtech palcem, aby případně pochytila ještě zbytky její krve a vsunula pak jeho špičku dovnitř. Nasála jej a potom pustila, ruku hodila vedle sebe a s nádechem oči zase otevřela.
„Dnes nosíš jinou vůni…?“ Optala se jí pak tiše, opatrně a otočila k ní hlavu. Přišlo jí to tak. Nadechla se ještě jednou a poté se prudce předklonila, jako by byla znovuzrozená a znovunabitá veškerou energií světa. Vzala do ruky svou skleničky s vínem, kterou hned dopila a kousla se pak do zápěstí. Tu skleničku poté z části naplnila krví svou, aby stačila zahojit její rány a pak se k ní vrátila. Klekla si však na ten gauč a jako starostlivá kamarádka ji pohladila po vlasech, načež jí pobídla tu sklenku. Pochopila by, kdyby s tím chtěla ještě vyčkat a času měli přeci jen dost. Na cokoliv. Poté si však povzdechla, když se zamyslela nad tím, jak ta momentálně sjetá brunetka mohla, ale zase nemusela po jejím odchodu dopadnout. Svým způsobem doufala, že od toho nakonec opustí. Přestože jí to přinášelo neskutečnou potěchu, nedokázala si představit, že by na jejím místě byla ona. Dostala by se k tomu ona vůbec? „Každým dnem toho zvládáš více.“ Pověděla nakonec s úsměvem a pak jí podruhé zkusila nabídnout tu sklenku s krví. Jestli ale ještě odmítala i tentokrát, nakonec se z ní mohla napít ona sama. Naplnit ji přeci mohla až po okraj každou chvílí bez toho, aby si nějak ublížila. To by při tom musela cítit alespoň špetku bolesti, ke které to ale pro ni mělo daleko.
„Pověz mi teď ale něco ty, dokud jsi v takovém stavu…“ Uchechtla se nad tím a znovu se opřela o ten gauč bokem. Rukou si podepřela hlavu a s čirým zaujetím v očích ji pozorovala. „Už ses s tím svěřila svému bratrovi? Protože si myslím, že bys u něj měla vyhledat pomoc okamžitě po tom, co už nebudu k mání. Jestli je tedy takový, jak jsem slyšela a má tě dostatečně rád, přeci tě v tom nenechá samotnou. Být tebou…“ Zamyslela se a s úsměvem zas vydechla. „Snažila bych se s tím nejdříve poprat sama, to samozřejmě. Ale jestli by toho všeho na mě začalo být příliš, šla bych za ním. Někým, komu důvěřuji a svěřila bych mu svůj život. Šla bych za svým člověkem… Je Alec tím tvým?“ Pozvedla nad tím nakonec obočí, dál ji ale pozorovala s přivřenýma očima a znovu ji pohladila po těch dlouhých, hustých vlasech, které nakonec jemně pročesala.

Ona sama vedela že tento okamih musí prísť. Veď kvôli tomu sa nachádza a v jej byte a aj v prítomnosti. No možno to nebolo len to čo chcela. Predsa len ak by išlo iba o to aby sa zahryzla do krku Predtým by sa nerozprávali niekedy aj celé hodiny. Neboli to tie nútené rozhovory keď jedna strana nepočúva tú druhú A namiesto toho aby viedli rozhovor sa vedie iba jednosmerný monológ. Možno by sa dalo povedať o tom že konečne po celých tých rokoch našla niekoho koho by mohla nazývať svojím kamarátom. Niekedy sa zdalo že majú na niektoré veci rovnaké názory dokonca aj vkus bol celkom podobný. kedy keď ju videla v obtiahnutých šatách alebo v dobre padnúcich nohaviciach závidela jej jej krásnu postavu. V okamihu kedy prišiel ten správny čas pochopila že opäť tá bolesť ktorá sa nachádza v celom tele bude  možno prechádzať. Práve z toho dôvodu sa rozhodla navštevovať niekoho ako bola práve ona. Chcela aby tá bolesť ktoré pocítia a postupne ustupovala ba dokonca chcela aj to aby zmizla natrvalo. Keď ucítila ako sa zahryzla do jej pokožky mierne pocítila ako jej telo šklblo. A napriek tomu že to nebolo po prvýkrát Kedy sa nachádza a v tejto situácii Nevedela si stále na to zvyknúť. byť upírom možno pre ňu by znamenalo niečo úplne iné. Nechcela by nikomu spôsobovať bolesť. No bolo to súčasť ich života a ona to chápala dokonca to aj rešpektovala. Izzy cítila ako sa jej telo v jednom momente zosúvalo, dokonca bola rada za to, že si ju pridržala rukou. Bola presvedčená o tom, že v rukách drží veľkú silu no určite si nemohla myslieť, že je Izzy slabým článkom. To rozhodne nebola. No v tejto chvíli to možno tak vyzeralo. Jej pery boli mierne otvorené, pričom cítila ako jej z pier vyšlo niekoľko sladkých tónov a stonov. V tejto chvíli to nebolo to dievča ako obvykle, v tejto chvíli to bol človek, ktorý očakával a dokonca aj prijímal svoju dávku endorfínov. Bolo to ako keby sa jej niekto čo i len dotkol a tá bolesť, ktorá sa v nej nachádzala postupne odišla a doniesla so sebou slasť a šťastie. Privrela oči no stále bola pripravená. Dokonca jednou rukou sa zaborila do jej ruky a vedela, že v okamihu ak by ju nepustila, pokúsila by sa ju zastaviť. Bolo by to tak jednoduché, zbraň ktorú mala vždy pri sebe obmotajú okolo ruky by stačilo len povoliť a mnoho vecí by sa zmenilo. No robili to tak často, každý jeden deň, že sa nebála toho okamihu. Možno by mala, no bola rada ak jej v tejto chvíli nevidela do hlavy.

V momente, kedy sa odtiahla, tak sa zosunula o čosi pohodlnejšie a následne si preložila jednu nôžku cez tú druhú. Cítila sa uvoľnene, dokonca v tejto chvíli nemusela myslieť na nič. Bolo to ako keby jej mozog vypol a ona bola pod určitou drogou pod ktorou sa dokonca nebude môcť dostatočne ovládať. ,, nemôžem mu to povedať." vyšlo z jej pier takmer okamžite bez toho aby sa nad tým mohla čo i len zamyslieť. ,, nechcem vidieť v jeho očiach sklamanie. Naša rodina je postavená na dôvere a na sile. A v tejto chvíli mám pocit, že nie je splnená ani jedna podmienka." nechcela jej povedať viac no myšlienkami sa nachádzala na miestach, kde sa cítila o čosi príjemnejšie. Natiahla sa po pohári s alkoholom, na miesto toho aby ochutnala jej krv, ktorú jej ponúkala. nechcela ju, nikdy ju nechcela ani nepotrebovala.
Izzy nemala teraz dostatok sily na to aby sa zodvihla a následne sa vybrala domov. Na miesto toho dúfala, že ju ešte uchýli na nejaký ten čas, kým bude pripravená vrátiť sa do toho kolobehu, kedy musí na malú chvíľku pretvarovať sa, že sa s ňou nič nedeje. ,, chcem to skúsiť." povedala tichým hlasom, ktorý znel z jej úst pomerne sladko. Aj napriek tomu, že by sa mohlo zdať ako keby nebola pri zmysloch, chcela byť tou izzy ako na samotnom začiatku.
,, aj napriek tomu, že by to mohol znamenať koniec týchto okamihov pred tvojim nakrmením, dnešný deň je posledným.." bude to pre ňu ťažké no aj napriek tomu bude chcieť to podstúpiť.

Tu skleničku s vlastní krví, které bylo na Isabellino úplné uzdravení více než dostatek, nakonec zkonzumovala ona sama, když ji i napodruhé odmítla. Sama to se svou nabídkou jí nemyslela nijak zle, ale chápala možné důvody, respektovala je. Nahnula se pak tedy ke stolku jen na vteřinu, a to proto, aby tu sklenku namísto krve dovršila vínem. Hned poté se napila navíc jej, jako by se tím snažila překrýt tu chuť, kterou ještě stále pociťovala – ono přeci jen to bylo mezi nimi dokonáno sotva pár minut, tak ani nebylo, čemu se divit. Tu chuť se tím však přebít nijak nesnažila, pouze mixovala jeden poklad s dalším. K Alecovi a tomu jejímu svěřování jeho osobě se nijak nevyjadřovala, alespoň tedy prozatím ne. Snažila se jí akorát po svém způsobu pomoct, i kdyby spoustě lidem nemusel přijít nejvřelejším. Zrovna ji chtěla nechat se utápět samotnou v těch myšlenkách s tím, že by jí nakonec třeba i konečně dala za pravdu a uvědomila si, že je lepší něčemu čelit ne o samotě, ale s někým po svém boku, který dokáže podpořit a má ten zájem pomoct, i kdyby měl zmizet z povrchu zemského. I kdyby byl jediným důvodem k tomu, provést ten čin, někoho rozesmát, což by se mohlo zdát být tím nejprostším, nejjednodušším na světě. Nebylo to tak. Spousta lidí by za to dala skutečně cokoliv a ještě mnohem více, o čem malé děti rozhodně nesní. Světem totiž převládá černá nad bílou. Daria si byla jista tím, že z toho, co o jejím bratru slyšela, byl rozhodně jedním z těch lidí, kteří už byli výše zmíněni. Jedním z těch, co by obětovali sebe sama, i kdyby šlo o naprostou drobnost, ale stejně tak něco většího. Doufala, že se s tím ona Lovkyně nebude vypořádávat zcela sama, ačkoliv věřila tomu, že by to zvládla. To skutečně ano. Možná tam ale jen chtěla mít po jejím boku náhradu za sebe, když měla zmizet a už se jí více neukázat. Alespoň ne několik let, dokud by nepřišel ten správný čas.
„Dobře.“ Odpověděla jí prostě, jednoduše za pokývnutí hlavy a svou ruku pomalu stáhla dolů z jejích tmavých vlasů málem stejného odstínu, kterým se pyšnila i ona sama. Nakonec ji jemně chytla za tu, kterou nedržela skleničku, i kdyby se měla více natáhnout, když by náhodou byla na druhé straně než té, kterou jí byla blíže a pozvedla malinko jeden koutek rtů. Jen tak lehce se na ni pousmála, načež její obličej kraloval zas vážnosti. „Chci ale, abys věděla, že tak to být nemusí. A rozhodně to tak nebude navždy. O to se postarám už sama.“ Pověděla nakonec s konečným rozhodnutím hlase, ba ji to dokonce oznámila a cosi pořádně pohnulo její čelistí, jak pořádně zatnula zuby o sebe, což jen zdůraznilo její lícní kosti. Během pár vteřin zmizela z gauče a nechala ji tam sedět samotnou. Sama se postavila jen opodál, málem hned vedle onoho gauče, a to sice k obřímu oknu, kterým se po otevření dalo vklouznout na balkon, kde také strávila nějakou tu dobu za chvíli svého působení tam na tom místě.
Zahleděla se ven, kde slunce už pomalu začínalo zapadat a spolu s tím se měnila barva záře, jež osvěcovala její tvář. Rty měla navíc stále pevně sevřené k sobě a ruce si po chvíli založila na hrudníku. Musela vypadat stejně tak, jako by rozjímala o něčem vážném a snažila se prostě v hlavě přebrat veškeré alternativy. Možná se do toho všeho neměla nijak plést a zmizet z Raphaelova bytu před tím, než si jí ta pokrytá runami stačila všimnout. Než si vymyslela onu lež o svém původu a vzápětí jí i dala najevo to, z jakého okruhu nadpřirozena pocházela. Nebo si jen spojila dvě a dvě dohromady? Nejspíše si ani neměla dovolit to, nabídnout jí řešení v podobě nahrazení objetí brooklynského upíra za to její. Teď už bylo dost pozdě na to, cokoliv vzít zpět. „Nechám ti do Institutu přes někoho poslat dopis s řadou kontaktů včetně toho mého.“ Opět šlo spíše o oznámení, než aby jí dávala na výběr. Co ale pak s listem hodlala provést, bylo přeci jen pouze na ní. „Kdybys měla potíže jakéhokoliv rázu, tak se buď mně, nebo těm jiným ozveš. Rozumíme si?“ Na vteřinu si i zkousnula spodní ret, to však jistě neměla šanci poznat či vidět, jelikož k ní stála bokem. Ledaže by měla opravdu skvělý výhled na její odraz v tom okně. Otočila poté hlavu jejím směrem a očekávala reakci, ať už by byla zápornou či ne. Ač to tak neznělo, dávala jí na výběr, nemluvě však o tom psaném listu. To záleželo už jen a jen na ní samotné, pomoc jí navíc nabízela z určitého důvodu. Měla o ni svým způsobem starost.