Kavárna Du Monde

Byl to nějaký ten čas co se Lydia nastěhovala do New Orleans. V Beacon Hills to nikdy nebylo zrovna nejlepší, jenže poslední dobou kdy tam ještě stále žila se všechno stupňovalo a táhlo to jen k horšímu. Její přátelé taktéž odjeli a tak neměla na vybranou a odjela také. Její schopnosti se za těch pár let zlepšily a ona je dokázala perfektně ovládnout. Nevěděla nic o jejích přátelích, o tom jak se mají a jestli jsou stále naživu. Věřila a měla naději, že všichni jsou stále v bezpečí a nic strašného se jim nestalo. Jakmile se nastěhovala do New Orelans tak toho možná začala zpočátku litovat. Hlasy v hlavě které slýchávala byly občas silnější než sama očekávala a to jí dostávalo do nemilé situace, hlavně když byla na veřejnosti. Občas si povídala i něco sama pro sebe, nebo tedy povídala spíše k hlasům v její hlavě. Nečekala, že v New Orleans ucítí tolik bolesti a umírajících, nejdříve jí to přišlo až nemožné, aby se všechno dělo jen v jednom městě, ale už si na to začínala pomalinku vykat. Lydia si pronajala menší byt, který jí bohatě stačil. Sice byla zvyklá trochu na jiný druh bytu, ale budiž. I na tohle si zvyknout musela. Právě teď se nacházela v jejím bytě, respektive v hale a obouvala si hnědé boty na klínku. Hnědé boty byly posledním doplňkem jejího dnešního outfitu, který se skládal z béžových šatů s potiskem hnědých a vínových menších květin s černým páskem kolem pasu a ona tak spokojeně mohla vyjít ven a zajít si na kávu, po které toužila skoro celý den. Cesta jí netrvala nijak dlouho, jelikož kavárna byla jen pouhých deset minut od bytu. Na rtech se jí objevil menší úsměv jakmile ucítila vůni kávy, hned jakmile vešla do kavárny. Objednala si karamelové frappé a k tomu menší kousek tvarohového dortu. Přeci jen když je tady, tak si aspoň dá něco dobrého. S objednaným jídlem si sedne na verandu jež je propojená s kavárnou. Posadila se k volnému stolku a zadívala se na její okolí. New Orelans bylo vážně krásné město, úplně jiné než Beacon Hills. Líbilo se jí tady, i přesto, že snad na každém kroku cítila něčí smrt. Nebylo to tak silné, ale občas na některých místech měla vážně divný pocit a tak šla raději dále. Už sahala po kousku tvarohového dortu, když kousek od ní uviděla něčím známou postavu dívky. Sice je tady dost volného místa, ale nechceš si sednout? Zavolá na ni ne moc nahlas, aby nerušila ostatní, no takovým hlasem aby to slyšela. Při jejích slovech kývne hlavou k volné židli u stolku a pousměje se. Nestávalo se často, aby se Lydia jen tak někoho zeptala jestli si k ní chce přisednout. . Někoho mi připomínáš. Nepotkali jsme se někde? Zeptá se jí, jakmile si dívka přisedne. Lydia byla sice velmi inteligentní a vše věděla, bohužel v některých situacích zase tak dobrá nebyla. Dívka jí někoho připomínala a bylo dost možné, že ty dvě se už někde potkaly, jenže Lydia si nemůže zpomenou kde a jestli vůbec se někdy viděly.  Prohlédne si dívku od vrchu dolů a pak se napije frappé. Pěkné boty. Konečně někdo, kdo má taky styl. Mrkne na ni a otočí hlavu směrem k lidem procházející se po ulicích. Nadechla se čerstvého vzduchu a na malinký moment zapomněla na vše co se v jejím životě děje. Její rozjímání ale netrvalo dlouho a ona se vrátila opět do reality, kde slýchávala hlasy v její hlavě a cítila když se blíží nějaké nebezpečí nebo když někdo umřel. A k tomu všemu, její přátelé jsou bůhví kde.

New Orleans nemala v pláne. Mnoho vecí nemala v pláne no po tom ako pod ich inštitút padli ďalšie tri miesta len z toho dôvodu, že Spolok si myslel, že New York je zjavne pre nich málo a možno nemajú čo robiť sa jej práca strojnásobila. Izz dokonca prestávala žiť osobný život a už si ani len nepamätala, kedy si len tak vyšla do ulíc prevetrať nejaké šaty a nadýchať sa čerstvého vzduchu bez toho aby bola niekomu alebo skôr niečomu na stope. No dnešok musel byť iným. Nechala na stole v pracovni svojho brata, hlavy inštitútu malý odkaz len z toho dôvodu aby sa o ňu nebál a ona sama sa rozhodla pozrieť sa na kĺb jednému z tých miest. New Orleans bolo krásnym niečo iné ako Beacon Hills, ktoré navštívila takmer okamžite po tom ako sa dozvedela, že lovci, ktorí boli od nich patrične odlišnými sa dokonalo vymkli spod kontroly. Bolo to únavné. museli dávať pozor na upírov a vlkodlakov a na čarodejníkov s ktorými mali menšiu dohodu a taktiež museli dávať pozor aj na démonov a rôzne iné bytosti. Niekedy mala pocit, že mali dávať pozor na všetko a na všetkých a teraz aj na lovcov, ktorý boli inými lovcami ako oni.
Izz chcela vypnúť myšlienky. Na miesto toho aby išla po stopách démona, ktorého hľadajú už niekoľko dní rozhodla sa navštíviť prvé miesto, ktoré jej padlo do oka. Bola to malá kaviarnička, ktorá mala aj terasu a výhľad na ulice. Dokonca aj zákusky, ktoré mali vyzerali pomerne lahodne.
Objednala si, zaplatila a spoločne s kávou to mala namierené na nejaké miesto. No po tom ako ju niekto vyrušil a ponúkol miesto pri sebe nemohla povedať nie. Izz mala výhodu v tom, že v momente ak bol nejaký problém dokázala sa zatajiť pred ľuďmi. Nemusela sledovať ich pohľady no teraz to bolo iné. Videla ju zasa, dievča, ktoré videla niekoľkokrát vo svojich snoch. Netušila, že je skutočnou osobou až do momentu, kedy na ňu neprehovorila. " prečo nie." povedala milým hlasom. nechcela na seba pútať niekoho pozornosť. ľudí, ktorý sa mohli nachádzať okolo nich a počúvať ich. Po tom ako si vybrala miesto prešla pomalým krokom za ňou.
Izzy mala na sebe červené obtiahnuté šaty, ktoré mali vykrojený výstrih a čierne topánky, ktoré boli viac ako len pohodlnými. " dakujem. Cením si to." Izzy sa posadila a pozerala sa na ňu. Dokonca sa pristihla pri tom, že na ňu civí no nechcela si to priznať. Na miesto toho si vydličkou zaborila do koláča a pozerala sa skôr na ruky ako na ňu. " verila by si niekedy niekomu, kto by ti povedal, že videl danú osobu vo svojich snoch niekoľkokrát po sebe?." povedala mierne diplomaticky aj napriek tomu, že to bolo jasne zreteľné, že práve išlo o ňu.

Občas přemýšlela kde se její přátele momentálně nacházejí. Kde je Scott nebo Malia?A co Stiles? Nebyla s nikým z nich v kontaktu, čehož občas litovala. Přeci jen je znala už dobrých pár let a po smrti Allison se na ně upnula možná o něco málo více než by měla. Jakmile odjela z Beacon Hills, kde se všechno začalo komplikovat tak se přestěhovala nejdříve na malou chvíli do Mystic Falls. Tam spíše byla pouze ve svém pronajatém bytě a moc ven nevycházela. Jenže se následně musela posunout dále a ještě než přijela do New Orleans, tak stihla navštívit dalších pár měst. Nakonec skončila v New Orelans, které jí nejen, že přišlo vážně pěkné ale také plné otázek, které by chtěla vyřešit. Různé hlasy v hlavě jí stěžovali život, jenže ona nevěděla co s tím dělat. Nešlo je jen tak odstranit nebo odehnat. Zkoušela to, no nefungovalo to. Vždy když je zase uslyší a občas to bývá docela pěkně nahlas, tak radši zůstane ve svém bytě a je v ústraní než aby se s tím potýkala mezi lidmi. Dneska moc dobře nespala a byla vzhůru už kolem šesté hodiny ranní. Pak pouze seděla v posteli a nebo v menším obýváku v křesle a četla si. Snažila se také zjistit proč se hlasy v její hlavě tak moc zvětšily a proč je slýchávala čím dál častěji. Na takové hledání měla v obýváku na menším konferenčním stolku položený otevřený notebook, kde je hned několik otevřených stránek. Všechno to ale kolem deváté hodiny zavřela s rozhodnutím si jít sednout do nedaleké kavárny na něco dobrého. Posadila se k volnému stolku s ještě jednou židlí. Položila si frappé a tvarohový koláč na stolek a chvíli seděla sama, dokud neuviděla jednu dívku. Černí dlouhé vlasy, šaty perfektně padnoucí. Jakoby jí někde už viděla, jen si nemohla vzpomenout kde. Proto se jí zeptala, jestli si k ní nechce přisednout. Byla ráda, že dívka souhlasila a tak jí sledovala jak si sedá naproti ní. *To je maličkost.* Měla ráda dívka, které o sebe dbaly a věděly jak se oblékat přiměřeně ke své postavě, což tahle dívka perfektně splňovala a proto jí nedělalo problém, jí takhle pochválit. Přeci jen by si dívky mezi sebou měly říkat více komplimentů. Začala jíst koláč a koutkem oka jí sledovala, jakoby chtěla zjistit kdo doopravdy je. Abych pravdu řekla, tak ano. Neřekla bych, že je to dost časté, ale stávat se to může. Objasní a kousek koláče zapije karamelovým frappé, které bylo možná o něco málo sladší než by požadovala, ale stále bylo dobré. Na chvilku se zadívala na ulici která se rozprostírala kolem nich. I když bylo teprve ráno, lidí tady bylo už docela hodně a to se jí na tomhle městě líbilo. Bylo tady tolik akce a něčeho zvláštního, že jí to každým dnem nutilo tohle město prozkoumat. Nechci moc vyzvídat, ale nedá mi to a tak se zeptám. Vídáš nějakou osobu vícekrát ve svém snu, když se ptáš? Nadzvedne obočí o něco málo nahoru a nakloní hlavu jemně na stranu. Pořád se nemohla zbavit pocitu, že jí zná a nebo alespoň jí někoho docela dobře připomíná.

Sny boli určite dôležitou súčasťou života každého jedného človeka. Mnohokrát práve v snoch sa nachádzali odpovede na otázky, ktoré ťažili ľudskú myseľ. Ona mnohokrát postrehla to, že ak ju niečo trápilo, kedy si nevedela dať rady s nejakým riešením stačilo sa ponoriť do ríše snov. No v tomto okamihu to bolo pomerne iné. posledné dni dokonca týždne sa jej sníval sen práve s týmto dievčaťom a ona sama nevedela, čo to znamená. Možno ona bude jednou z tých, ktoré potrebuje k tomu aby prišla na odpovede no nechcela tomu dávať doposiaľ žiadnu cenu. Mohla to byť len hra, nejaká vlasnosť silného démona, ktorý sa jej dostal do hlavy a jej neostane nič iné ako sa len zblázniť. Nikdy nebola tou, ktorá by hneď verila. Mala vo svojom okolí a v živote niekoľko ľudí, ktorým verila a to jej pomerne stačilo. No určite to nebolo to, čo sa nachádzalo u jej brata. On neveril takmer nikomu a to niekedy ju vedelo zabaviť ale zasa niekedy jej to vedelo spôsobiť menšie vrásky na tvári.
,, sny sú väčšinou nevyspytateľné. No mám pocit, že toto bude znieť zvláštne. No v mojich snoch sa objavujte pomerne často práve vy." Na malý moment sa zasmiala pretože vykať niekomu kto vyzeral ako v jej veku alebo o trocha mladšie jej prišlo doslova absurné. Mierne sa na stoličke postavila a natiahla ruku pred seba. Malo to byť gesto, priateľské gesto kedy jej mohla začať bez nejakej otázky tykať.
,, moje meno je Isabelle. Ale môžeš ma volať Izzy. Môžem malú otázku? čo ťa prinútilo prísť do tohto mesta, pretože mám pocit, že nie si jednou z miestnych." Izzy si mnohokrát prezerala človeka. To ako sa správa, ako sa pohybuje a ako mu vychádzajú slová z pier. No a ten fakt, že ona sa pozerala okolo a dokonca aj do ulíc jej dávalo viac ako len najavo, že bola v tomto meste nejakým nováčikom alebo len človekom, ktorý prechádzal. Boli to len základné otázky kedy sa chcela uistiť, že dievča pred ňou nie je nejakým démonom, ktorého by musela zabiť. No senzor, ktorý nosila tkmer neustále pri sebe nesvietil takže tá obava z nej na malý moment opadla.

Lydie měla sny, které jsou nejvíce spjaté se smrtí a vše kolem ní. Její sny se začínaly projevovat ještě před tím než zjistila, kdo doopravdy je. Vždy to bylo jen nějaké tušení, pocit. Bylo to pro ní tak časté až se z toho stala rutina. Lydie sice neměla sny přímo o téhle černovlasé dívce, ale měla takový zvláštní pocit jakoby ji už někde viděla, jen nemůže přijít na to kde. Nebo se možná jen plete. I když v tomhle směru se ona nikdy nespletla. Bylo na ní něco zvláštního na co stále nemohla přijít. No byla si jistá, že na to co nevidět přijde a odhalí, kdo vlastně je. Frappé jí pomalu ubývalo a po jejím koláči jakoby se slehla zem. Prázdný talířek odsune trochu stranou, aby jí moc nepřekážel. Seděla by v klidu i nadále pokud by se její společnost nezmínila o tom, že jí vídá ve snech. Moc by se nad tím nepozastavovala, jelikož sny můžou být různorodé, jenže tohle jí přišlo divné. Přeci jen tyhle dvě se teprve teď potkaly a ani neznají svá jména. Takže jak ji tahle dívka mohla vídat ve snech? Takže máš sny ve kterých mě vídáš? Jak ty sny vypadají? A kdy vůbec začaly? Jedna otázka padala za druhou a vůbec jí to nevadilo, protože chtěla znát odpovědi. Bylo zvláštní, že Lydia byla stálou soobou v jejích snech. Proto se i lehce nahnula nad stůl s lokty opřenými o stůl. Nicméně takhle dlouho nevydržela z důvodu představení a sdělení svých jmen. Usměje se a natáhne k ní také svou ruku a potřese si s ní rukou. Ráda tě poznávám, Izzy. Já jsem Lydia. Představí se samozřejmě i ona, jinak by to bylo nezdvořilé a najednou by z toho mohla být i docela trapná situace. Proč zrovna New Orelans? Popravdě ani moc dobře nevím. Řekla bych, že mě to tady lákalo. Odpoví na její otázku stále s úsměvem na rtech. Sama ani dobře nevěděla proč zrovna New Orelans. Z jedné části tady bylo něco, co jí do tohohle města nalákalo, no také to bylo z důvodu, že nevěděla kam jinam. A tohle město bylo velmi zajímavé a krásné na pohled. Potřebovala jsem nějaké nové místo a New Orleans mi přišlo nejvhodnější. Nakonec jen jemně pokrčí rameny a prohrábne si své zrzavé vlasy, které jí za ty léta ještě o něco málo vyrostly. A tvůj důvod navštívení New Orleans? Nebo tady snad bydlíš? Tohle ona moc nepozná a tak se raději zeptá. Upíjí své frappé a přitom tentokrát nesleduje ulici a lidi kolem ní, ale pozoruje Izzy před ní.

izzy vedela, že bude musieť zmeniť tému, pretože v tomto momente bude vyzerať ako blázon. Prečo? nikto predsa sa nepozrie na človeka len tak a nepovie, že ho vída v snoch. Izzy musela v hlave na malú chvíľu poprieť ten fakt, že to vôbec začala rozprávať. ,, čo ak by sme na tento moment zabudli? myslím na to, že som to vôbec povedala. Vyzniem ako blázon, nemám pravdu?." Izzy sa tomu musela sama zasmiať, pretože jej to prišlo vtipné aj napriek tomu, že v hlave sa jej nachádzalo niečo iné. Nemohla byť len človekom, to rozhodne nie. pretože s človekom sa jej to doposiaľ ešte nestávalo. Možno niekedy s nejakým lovcom, predsa sny sú ovládané jednou časťou v hlave. Izzy to ale z hlavy nevedela pustiť no určite sa o tom nechcela rozprávať na tomto mieste a dokonca celkovo na verejnosti. Musela prv prísť na to, či je človekom alebo nie a neskôr na to, čo tie sny vôbec znamenajú.
Ale po tom ako počula tie otázky, ktoré z nej vychádzali tak prirodzene a dokonca v nich nepočula žiaden strach tak sa zamyslela. ,, začalo to možno pred dvoma týždňami alebo dlhšie, netuším. Najprv sa to zdalo len ako silueta, ktorá ma k sebe volala. Neskôr, postupne to začalo dávať zmysel. Videla som tvoju tvár. Potrebovala si pomoc, bola si v lese a sama a stále si opakovala niekoľko slov, ktoré nič neznamenali. Alebo aspoň ja som nerozumela čo to znamená. Bola si sama, ako keby si niekoho alebo niečo hľadala." Izzy na malý moment zastavila a pozrela sa okolo seba. pre jej šťastie im nikto nevenoval pozornosť a to ju dokonca potešilo. Zaborila vydličku do koláča, čokoládového koláča, ktorý vyzeral lahodne a dokonca aj chutil dokonalo. Usmievala sa v momente, kedy sa tá chuť rozplynula na jazyku. Bolo dobré na malý okamih myslieť na niečo iné ako na nebezpečenstvo nachádzajúce sa takmer všetko okolo nich.
,, toto miesto je krásne. o tom nie je pochýb. Vie človeka okúzliť no aj tak to nie je to najkrajšie čo som niekedy videla." chýbal jej domov. Hoci Aleca mala v meste rovnako ako jej priateľov tak to bolo iné. Inštitút bol jej domovom. ale teraz to bolo iné. Po tom ako sa pridali ďalšie tri mestá pod ich inštitút musela si zvyknúť na to, že bude chodiť z jedného mesta do druhého podľa toho, kde ju budú potrebovať viac. ,, môj dôvod prečo som prišla do mesta? bude to asi komplikovanejšie. Kvôli práci, ktorá ma baví a naplňuje som si musela zvyknúť na to, že sme pokryli dalšie tri mestá. New Orleans, Beacon Hills a Mystic Falls. Takže tak nejako prišiel rad na to aby som si tu urobila svoju prácu." nepovedala nič priamo ani to nemala v pláne. Mohlo sa tu nachádzať mnoho civilov, ktorý by si to najradšej vypočuli a to neprichádzalo do úvahy, rozhodne nie.

Isabelle si o sobě mohla možná myslet, že je blázen, jenže to si o ní Lydia nemyslela. Nebylo by to poprvé, co by se setkala s něčím nadpřirozeným a něčím těžko vysvětlitelným. Už si na to za ty léta zvykla a nic už jí nepřipadalo zvláštní ani jí nepřekvapilo. Přemýšlela nad tím, jestli je Isabelle pouhý člověk nebo něco více. Pokud má takové sny, tak by mohla být něco více než člověk, no ne? Tím si ale Lydia nebyla jistá a tak se ještě radši na nic neptala. Pokud by z ní vyšlo, že je člověk tak by Lydia působila jako blázen a to by se jí moc nelíbilo a netoužila po tom. Upřímně, slyšela jsem i zvláštnější věci. Vážně. Nejsi první. Takže pokračuj. Ubezpečí jí, že není jediná, co jí tady vykládá nějaké podivné věci. Chtěla zjistit něco více o jejích snech a proč zrovna ona se tam objevuje a tak jí dále nutí do toho, aby jí to řekla. Nenechá jí z toho jen tak vycouvat. Když už něco začala tak ať to také dokončí. Proto byla ráda, když se nakonec rozhodla jí o tom něco říct a odpovědět na její otázky. Možná nebylo bezpečné o tom mluvit na takovém místě plném lidí, ale chtěla zjistit co o tom ví a tak nehledě na místo čekala na odpovědi na její otázky. Při jejích slovech se jemně zamračila a začala nad tím přemýšlet. Někoho nebo něco jsem hledala? Zopakuje a kousne se do rtu, jakoby na to všechno chtěla hned přijít. Byla v lese. Potřebovala pomoc. Někoho nebo něco hledala. Bylo to zajímavé, to určitě ano. Jenže co to všechno znamenalo? S čím potřebovala pomoct? To bych se mohla do toho lesa podívat. Nevíš přesné místo? Nebo alespoň něco poblíž? Zeptá se jí znova, tentokrát o něco málo tišším hlasem. Kdyby jen věděla ve kterém lese v jejím snu byla, tak by se tam mohla jít podívat a možná něco zjistit. Pokud by něco zjistila, mohlo by to dávat větší smysl než doteď. Bylo to tady v new Orleans a nebo někde jinde? V Beacon Hills? *A jaké město se ti líbí nejvíce, když ne tohle? Možná bych se tam někdy mohla podívat.* Nehodlala zůstat v New Orlelans po celý svůj život a pokud se Izzy někde líbilo více, tak by ráda věděla dané město, aby se tam když tak mohla přijet podívat. Ty pracuješ? Jakou máš práci? Tohle jí překvapilo. Netušila, že by mohla pracovat. Možná tak působila díky jejímu vzhledu. Věnuje obsluze úsměv, když jí odnáší prázdný talíř od koláče a následně se napije kávy. Odloží kelímek s kávou a nakrčí čelo při zmínění pokrytí dalších měst, čímž jedno z nich bylo jí velmi známé Beacon Hills. Beacon Hills? Možná to bude znít zvláštně, ale kdysi jsem tam bydlela. A vím, že teď to tam je skoro prázdné, nikdo tam není. Tak na čem tam pracujete? Podívala se jí přímo do očí a vyčkávala. Nikam nespěchala. Měla čas a tak byla trpělivá, tak jako vždy. Pohodlněji se opřela o židli a prohrábla si vlasy, které jí za ta léta ještě o něco více narostly. 

Izzy si musela dávať pozor na to, čo povie. Hovoriť mohla len o veciach ako keby hovorila s civilom o tom nebolo pochýb. Dokonca mala pocit, že týmto mierne prekročila tú pomyslenú hranicu, ktorú si stanovila no na tom už aj tak nezáležalo. Tak mnoho otázok jej bolo položených, že nevedela ani na čo má ako prvé odpovedať no napokon sa len tomu musela zasmiať. " myslím si, že v tvojej spoločnosti nikdy neviazne komunikácia, mám pravdu? " povedala so smiechom a potom sa napila dobrej kávy. Oh ako milovala tú lahodnú chuť, ktorá sa jej pomaly rozplývala na jazyku a končila ako dobrý a lahodný pocit v žalúdku. Mala to vážne rada.
" takže pôjdem jeden bod za druhým." povedala s úsmevom a následne sa o niečo viac usadila na stoličke. " to miesto si veľmi nepamätám. Bol to len, ktorý vyzeral ako každý druhý no aj tak sa zdalo ako keby bol svojim spôsobom zvláštny, no mám pocit, že na tom nezáleží ak osud chcel aby sme sa napokon stretli aj v normálnom živote, tak sa to už stalo." povedala Izzy a potom premýšľala ako má nadviazať na tému Beacon Hills a na to, čo sa tam deje alebo dialo. Bolo pre ňu zvláštne hovoriť o tom, že sa tam niečo nachádza.

" beacon hills je samé o sebe tajomnstom, nemyslíš? čo teba prinútilo z tamad odísť? " povedala pričom premýšľala nad tým, či vie čo sa tam dialo alebo nie. " no ako to povedať. pracujem v rodinnej firme." bola to možno už aj rodinná firma. Pochádzala zo známej rodiny lovcov. Jej matka je lovec, otec, dvaja bratia a Jace, ktorého taktiež berie ako svojho brata. Boli jedna z tých rodín, klanov lovcov tieňov, ktorí boli na to stavaní a vychovávaní už od mala. A ona bola jednou z nich.A taktiež aj jej mladší brat, ktorý je k tomu vedený už teraz. " nie je to tým, že by sa mi nepáčilo toto mesto ale to ako na mňa vplýva. Mnoho energií, ktoré sa nedajú zvládnuť." povedala Izzy stále s malým úsmevom na perách.

Chtěla od ní zjistit co nejvíce informací, ať to stojí co to stojí. Možná Lydia kladla až příliš mnoho otázek, mohly být i nevhodné, jenže jí to tak zajímalo, že se jednoduše nedala zastavit ani odbýt pouhými slovy. Dívku sledovala při každém pohybu, jakoby se chtěla ujistit, že nikam v nejbližší době neodejde. Napije se kávy, která už za tu dobu vychladla a pozorně naslouchá slovům Isabelle. Lydia jí kladla jednu otázku za druhou a neměla v plánu končit. Otázka střídala další otázku a když se Isabelle zasmála, tak i sama Lydia se musela jemně usmát. Už taková prostě byla a nebylo se za co omlouvat. Její zvědavost mohla být v určitých případech až nebezpečné, jenže se toho nehodlala jen tak pustit. Když chtěla něco zjistit, tak to nakonec prostě zjistila. Věř mi, že nevázne. Jsem už prostě taková. Byla to pravda. V její společnosti o konverzaci nouze nebylo, protože dokázala perfektně rozvinout jakékoliv téma a dokázala snad na všechno vytvořit nějakou tu otázku. Dobře. Tak můžeš začít. Kývne souhlasně hlavou a opře se lokty o stolek, čímž se jakoby přiblíží k Isabelle. Mohla vypadat vážně směšně, ale to jí teď vůbec nezajímalo. Hlavní pro ní byly informace a ty se snažila získat právě od Isabelle u které měla stále takový zvláštní pocit, kterého se nemohla zbavit. Asi ano. Stejně je zvláštní, že se máme potkat, my dvě. Nemáme nic společného. Tyhle dvě neměly mezi sebou nic společného. Lydia byla banshee, nadpřirozená bytost která dokázala vycítit smrt, když jí byla poblíž. A Isabelle? To ona nevěděla. Nevěděla co je Isabelle zač, no určitě věděla, že není obyčejná dívka. Nějaké nadpřirozeno se v jejím životě muselo odehrávat, jinak by se tyhle dvě nepotkaly. Téma Beacon Hills pro ní bylo také svým způsobem zajímavé, jelikož vůbec netušila, co by tam měla mát Isabelle za práci. Věděla, že Beacon Hills už nebylo město, kterým bývávalo, když tam ještě se svými přáteli studovala a řešila nadpřirozené problémy. Lépe bych to neřekla. Beacon Hills je vážně zajímavé město. A co mě přinutilo odejít? Zopakuje její otázku a pohodlněji se posadí. Beacon Hills bylo samo o sobě dost zvláštní a tajemné město, už tak od pohledu. Lydia si na to postupem času už zvykla. Se vším se dokázala vypořádat s pomocí svým přátel, kteří teď jsou bůhví kde. Bývalo to město ve kterém jsem vyrůstala, řešila různé věci se svými přáteli, jenže postupem času se město vylidňovalo až jsem nakonec odjela pryč. Začala jsem tam cítit něco zvláštního. Město se za ty léta stávalo spíše poutním místem, než městem na které byla zvyklá. Začínala tam cítit hodně nepříjemných emocí a všeho kolem toho, takže to tam pro ní nebylo zrovna dvakrát ideální. Hlasy v hlavě se jí od té doby ještě více zesílily a ona tak raději odjela. Odjela mezi prvními, bez jediného slova a proto jí možná i mrzelo, že už se nevídala se svými přáteli. Ani nevěděla, co se s nimi stalo. Doufala jen v to, že jsou všichni v pořádku. Rodinná firma? Čím se vaše firma zabývá? Zase další otázka. Rodinná firma. Měla pocit, že jí Isabelle neříká pravdu, ale teď to s ní řešit nehodlala. Chtěla na to přijít sama a taky, že na to přijde a potom se uvidí jak s tím naloží. Taky to cítíš? A já myslela, že jsem jediná. Mohla být Isabelle stejná jako je ona sama? Tím si nebyla tak jistá. Nechtěla ale nic říkat a tak se o tom radši nezmiňovala. Stále zde byla také možnost, že je člověk nebo něco horšího.  Zvedne pohled od stolu nahoru k servírce a usměje se na ni, přičemž jí řekne, že už nic dalšího nebude chtít a servírka následně na to odejde. Vím, že tohle není to nejvhodnější místo, ale co jsi vlastně zač? Protože si myslím, že jsme se nepotkaly jen protože obě máme rády kávu.  Svůj hlas tentokrát o něco málo ztiší, protože nikdy nevíte, kdo vás zrovna poslouchá. Proto chtěla být diskrétní jak jen to šlo. Chtěla o Isabelle zjistit všechno co šlo, no bylo jí jasné, že jí na to Isabelle nemusela odpovídat a i s tím se dokázala smířit.

Bylo pár dní po karnevalu, docela zvláštní karneval, ale i tak si ho užil, když potkal Sitelese a Alex. Hned jak mu naběhla do hlavy, musel nad dní zase přemýšlet, což ho zaráželo nejvíce. Dost ho zamrzelo, že nedala vědět, jistě chápal to, ale chtěl s ní mluvit, pomoct ji ale asi to nestálo tolik za tu námahu.
Z nějakého důvodu, který si sám pořádně neuvědomoval se zdržel v New Orleans opravdu to bylo pěkné místo a možná jeho důvod byl že by snad potkal Alex a konečně by si s ní pořádně promluvil, ovšem jen nad tím zavrtěl hlavou, nevzdával tak lehce ty věci, ale i tak tohle vzdal nějak moc rychle. S tím že se zdržel ve městě se zrovna dnes rozhodl projít do města, trochu to obhlédnout a zkusit místní kavárnu, dlouho neměl dobrou kávu tak proč ne? Došel celkem pomalým krokem až do kavárny už na míle daleko cítil vůni kávy a tak nezabloudil, zvoneček oznámil jeho příchod, následně vlezl dovnitř a dveře se za ním pomalu zavřeli. Rozhlédl se okolo, pár lidí se na něj otočilo, aby věděli kdo přišel a hned se zase věnovali svému. Scott nevypadal nijak zvláštně od ostatních. Na sobě měl lehce tmavě modré tričko, s krátkým rukávem a trochu mu zvýrazňovalo svaly a normální černé kalhoty, které nosil každý den. Když si na ně vzpomněl jen se na ně podíval a zkoumal jestli náhodou nepotřebují vyprat nezdálo se. Zvedl hlavu, pohledem si našel prázdný box, kam hned zaplul. Byl tak hezky stranou, ne všem na očích, ale on viděl všechny okolo a to se mu líbilo. Najednou k němu přišla obsluha a tak nasadil úsměv a koukl na ni. "Dobrý den, jedno kapučíno prosím," řekl svoji objednávku, vybral si k tomu nějaký skořicový posyp navrch a pak se rozhlížel okolo sebe. Bylo to jiné než Beacon Hills rozhodně lepší a tady se nemusel tolik skrývat, tedy pokud ho někdo nesleduje, ale na to se nesnažil moc myslet.

Té noci se pak opět vytratila, přestože to všechno chtěla Scottovi vysvětlit. Její rodiče byli velkou hroznou a ona prostě jenom nechtěla zavinit jeho smrt. Cítila k němu jakési zvláštní pouto, i když to mohlo znít směšně. To, jak se k ní blížil, zvládlo strašnou rychlostí rozbušit její srdce. Byl to první člověk, který by jí chtěl, i když věděl, co je zač. Její rodiče mnoho lidí odehnali a samotná Alex s tím nemohla nic dělat. Scott věděl o tomhle, samotný by byl jejich kořist, ale nějak ho to nezajímalo. Dokonce se zdálo, jakoby jí svým způsobem obdivoval.

Dny trávila v samotě, když nemusela jít někam s rodiči. Pořádali různé večeře s jinými lovci a právě dnešní noc se měli vypravit lovit do ulic New Orleans. Alex s tím nesouhlasila, ale její názor nikoho nezajímal. Nejhorší na tom bylo to, že ona byla nucena jít taky. Byla nervózní a zároveň se bála. Nebála se o sebe, prostě jen nechtěla dělat tyto věci. Neměla na to povahu, prostě... ne. V tuhle dobu byla jen roztřesená mladá dívka, která neví, co si má počít.

Vydala se do místní kavárny, kde si objednala vážně silné kafe, které jí mělo udržet v noci vzhůru a trošku zklidnit její nervy a donutit její ruce se neklepat. Nemohla si pomoct, takhle se prostě cítila. Někdo by se jí mohl vysmát, ale on by nemohl tušit, co to je za pocit. Samozřejmě by nechtěla být kořist, ale ani lovec. A dalo se říct... Že byla něco mezi.

Posadí se k prvnímu boxu, který uvidí, ale spíše někde vzadu.  Bezmyšlenkovitě pije kávu a snaží se uklidnit své srdce, jde na ní poznat, že je vážně mimo. Kdyby však věděla, že někde za ní sedí Scott McCall, už by to asi vůbec nedala. Samozřejmě ho chtěla vidět, ale... Její stav nebyl zrovna nejlepší. Navíc... Pokud je stále ve městě, je dnešní kořist. Mohlo to znamenat, že ho bude nucena zabít.

Byl ponořen do svých myšlenek na to všechno co se za posledních několik dní událo, pořád myslel na ten den kdy kvůli němu Alex zmizela tak rychle a on ji už neviděl. Nechtěl ji políbit, nebo možná chtěl sám se v tom nevyznal, ale něco ho k ní prostě táhlo a on nedokázal pochopit proč. Chtěl ji být na blízku jakkoliv ji pomoct, i když by mohl každým dnem umřít. Bylo mu to jedno, dlouho se tak necítil, ale věděl že ona by jeho nechtěla, věděl by že by to byl moc velký problém ale nevěděl jestli se s tím smíří.
Neslyšel ani ten malinký zvoneček, který oznamoval příchod někoho nového, nezvedl pohled jen hypnotizoval svoje kapučíno, tedy do doby než přes velkou vůni kávy neucítil vůni, kterou si zapamatoval až moc dobře. Dost dlouho váhal jestli by snad měl zvednout hlavu, podívat se jestli je to opravdu ona, ale nakonec se přemohl a jen se zaměřil na její záda a vlasy, jediné co viděl. Ale toho co cítil bylo mnohem víc. Posledně taková nebyla, bylo mu ji líto a tak ho napadla první blbost, kterou uskutečnil. Mávl na obsluhu, objednal tabulku čokolády, neboť pomáhá dost na nervi a tak ji tu čokoládu nechal poslat s tím, aby ji řekli od koho je. Byla to blbost teď určitě odejde. Pomyslel si a trochu si povzdechl. Nevěděl jestli to měl dělat, alespoň to zkusil.

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že se vylekala, když k ní přišla obsluha. Převezme tabulku čokolády a poslouchá jméno Scotta s pootevřenou pusou. Znamenalo to jediné - byl tady. To by byla ještě ráda, ale to jí hned opustilo, vzhledem k tomu, že měl dneska proběhnout lov. Hned se otočí a pohledem hledá onoho mladíka a když se na něj podívá, tak se na chvilku usměje. Ani chvilku neváhá, sebere se a vydá se jeho směrem s kávou a tabulkou čokolády. Bez dalších slov jí rozpůlí a druhou půlku mu podá a na té druhé si pochutná ona. Dlaně si položí na kolena, aby nemohl vidět, že se stále ještě trošku klepe.

"Ahoj Scotte," poví opatrně a rozhlédne se kolem sebe, zda tu není někdo z lovců. Jejich tváře znala, takže jí nikde nemohli úplně překvapit. "Musíš odtud odjet. Hned," řekne bez dalšího většího váhání a dojde jí, že to může vyznít špatně, jakoby ho tady nechtěla. "Proběhne lov, kterého se samotná musím účastnit," vysvětlí a jde na ní vidět, jak je z toho špatná už teď. Rodiče jí do toho nikdy nějak extra nenutili, ale tomu byl konec. Někdo jim poradil, aby jí vzali sebou a Alex byla na toho člověka tak naštvaná, i když netušila, kdo to vlastně byl. Třeba to byl pouhý výmysl rodičů a rozmysleli se samotní, ale... proč by jí o tom lhali? Pravdou je, že by se tomu moc nedivila.

"Samozřejmě tě ráda vidím, ale tohle je důležité," snaží se pousmát, ale raději svůj pokus zahodí a napije se kávy. Bylo to zvláštní tu s ním sedět na veřejnosti jako někoho, kdo byli přátelé či tak něco. Ať by si to jakkoliv přála, bohužel to nešlo. Rodiče jí nedají nikdy pokoj a pokud zjistí o tom, co je zač... je po ní. Zahledí se Scottovi do očí, ale pak jí napadne, jak by se nemusela zapojovat do lovu. Byla to však sebevražda...

Kdyby Alex řekla svým rodičům o tom, co je zač... nebyla by poslána na lov. Byla by nucena projít nějakým rituálem očisty a pak by si musela vzít svůj život. Bylo to strašné, ale možná by to bylo lepší než ztratit sebe samotnou a zabít třeba takového Scotta. I tak však musel odjet, nebylo na výběr. Byla velmi vysoká šance, že se mu během dnešní noci něco stane.

Sledoval obsluhu, jak nějakou lovnou kořist. Chtěl si být hodně jistý, že čokoládu předají správné dívce. Když se dostala k Alex, chvíli koukal jak na ni mluví, ani nemusel poslouchat bylo jasné, že mluví o tom kdo předává čokoládu, avšak když se Alex na něj otočila začal v duchu panikařit. Měl chuť někam skočit, schovat se pod stůl. Připadalo mu to jako blbost, neměl ji dávat určitě tu čokoládu. Odejde a on ani nebude mít možnost si s ní pořádně promluvit. Na karnevalu to bylo taky o ničem a chtěl se ji prostě omluvit. Za to že chtěl, nebo nechtěl něco zkusit, ani sám neutušil jak to vlastně bylo. Najednou viděl jak se zvedla, celý…zmatený přemýšlící jestli opravdu nemá prostě utéct sledoval jak sedla naproti němu. Koukl na půlku čokolády, kterou od ní dostal a tak si ji vzal a trochu křečovitě se pousmál. Cítil z ní že je jiná, že stále má špatnou náladu, ale zatím to nekomentoval.
„Ahoj, Alex,“ vydechne a sám se lehce podíval okolo, ovšem ne kvůli němu, ale kvůli jejímu bezpečí. I když ji tak moc chtěl poznat, pomoct ji i když to nešlo. Když na něj hned vybalila to aby odjel, nezabýval se ani tím aby se ji zeptal jak se ji daří, a že ho to opravdu zajímalo. Pak si vyslechl důvod, jen zavrtěl hlavou a napil se své kávy. „Nikam nejedu,“ pokrčí lehce rameny, tak moc tvrdohlavý byl že to nebylo snad možné. „Nemají právo tě do něčeho nutit, navíc. Když se zavřu doma nedostanou mě. Prostě nikam nepojedu jasné?“ chtěl ji být na blízku, pomoct ji, klidně ať ho to stojí život, stejně…přátelé dlouho neviděl ale přes jeho smrt by se přenesli. Sledoval ji, její tvář její vlasy, dlouho ji neviděl a prostě si chtěl zapamatovat další obrázek na ní, i když bylo jasně poznat jak špatná z toho je. „Taky tě rád vidím, Alex. Ani netušíš jak, ale potřebuju tu zůstat, musím najít mé přátelé tak dlouho jsem je neviděl a Beacon Hills mě nic nečeká,“ zamračil se když ona se snažila pousmát. Cítil se hrozně za ní, cítil jak ji je, ale i tak neodejde. Měl svoje priority a jednou z nich byla i ona, ať chce nebo ne. Proč? To kdyby sám Scott věděl.

Doufala, že ho ten důvod dostatečně přesvědčí a prostě se sebere a odjede. Pro její a i jeho dobro. Nebylo vůbec dobré, že tady v tuhle dobu byl. Mohla to být náhoda? Proč se zrovna najednou musel objevit v New Orleans v tu stejnou dobu jako ona? "Jak jako... nikam nejedu?" zeptá se lehce zaskočeně. Fajn, tak tohle nebude tak jednoduché. Možná to mohla čekat, možná to čekala... Netušila však, že je tak tvrdohlavý, i když jde o jeho život. Lovci neměli slitování. "Tady nejde o to, zda mají právo. Prostě to tak je a ani já ani ty s tím nic neuděláme," zakroutí hlavou. Nechtěla, aby si bral do hlavy, že jí může nějak pomoci. Tohle byl její život a z něj nebylo úniku. "Nejsem si ani jistá, zda ti pomůže být zavřený doma," zakroutí hlavou a semkne rty k sobě. Mohla pouze doufat, že ano. Svou roztřesenou dlaň položí na stůl a opatrně se natáhne pro tu jeho, aby dala na svá slova větší důraz. "Pro mě, prosím... Prosím odjeď."

Přeci jenom se lehce usměje, když jí poví, že jí taky rád vidí. Přesto všechno mezi sebou měli zvláštní vztah, vůbec tomu nerozuměla. Úsměv jí pak rychle zmizí a jen si spadlý pramen vlasů zastrčí za ucho a zdráhavě se nadechne. "Ale když neodjedeš, tak tě nic bude čekat všude. Zabijí tě," a nebo bude muset ona. "Proč to nedokážeš pochopit?" zeptá se zoufale.

Hope se nacházela v New Orleans už pěkných pár dní, které trávila především v rezidenci. Říká se přeci; 'všude dobře, doma nejlíp' a svým způsobem to byla i pravda. Rodina jí chyběla v Mystic Falls ze všeho nejvíc, na druhou stranu si nemohla stěžovat, protože pod křídly Alarica, jí nic nikdy nescházelo a svým způsobem se jí snažil i vychovávat. Byla mezi svými, ačkoliv jí nemohli vynahradit rodinu a proto byla teď tady. Zdálo se, že přijela v tu nejvhodnější dobu, ale samozřejmě jen pro ní, v očích ostatních členů rodiny si vybrala špatné načasování vůbec. Tím, že se ve městě objevil nový vetřelec, o kterém nevěděli téměř vůbec nic, zdálo se, že všichni jsou napjatí jako struny a ostražitý víc, než kdy dřív. Hope to chápala, proto také chtěla pomoct. Vždycky jí ode všeho drželi dál, jako kdyby byla porcelánová panenka, která se kdykoliv může rozbít na milion malých kousíčků, ale tak to nebylo. Už nebyla ta malá bezbranná holčička, teď bylo na čase, aby i ona přidala ruku k dílu. Také proto posledních pár dní prohledávala všemožné knihy, které zůstaly po Esther na půdě a hledala něco, co by jim mohlo pomoct.
V těch všech knihách byla zalezlá už od samého dnešního rána, že nevnímala ani čas, který okolo plynul jako voda. Z jejího rozjímaní jí probudil až list papíru, který se jí pomalu začal vznášet k nohám. Nejdřív nad tím podezřele přimhouřila očka, ale hned jak ho vzala do rukou a přečetla si těch pár řádků úhledně napsaných slov s podpisem Caroline, na její tváři se objevil náznak úsměvu. Neváhala ani na vteřinku a o pár chvilek později, kdy byla připravena vyrazit do ulic, si to namířila rovnou směrem k místní kavárničce na místo, které bylo napsané ve vzkazu. Ze setkání, které mělo proběhnout, měla smíšené pocity, ale rozhodně to nebyly žádné špatné, naopak. Hope jen mohla tušit, proč se s ní Caroline chtěla sejít, ale svým způsobem si byla jistá, že si měli, co říct.
V kavárně si objednala čaj s příchutí lesních plodů, který měla ze všech nejradši a usadila se jednomu ze stolků, které byli venku, načež vyčkávala na příchod 'své společnice'. Pozorovala lidi, kteří se hemžili na ulicích a sledovala, jestli se neobjeví někde nějaký náznak blonďatých vlasů.

Nenechal se přesvědčit, v tuhle chvíli mu bylo jednoduše všechno jedno… Sledoval ji a jenom v tichosti s lehkým oznámením že nikam prostě nejede upíjel svoji kávu dokud znovu nepromluvila. Jednoduše chtěl tu zůstat, doma ho nic nečekalo.. „Nemám proč se vracet, nevím co je s přáteli, nevím o nich nic. Třeba je někdo tady, třeba tu je Stiles,“ poví vážně a jenom si prohrábl svoje vlasy. Nikdo ho nemohl donutit do toho aby odjel, ani netušil že by mohl pro Alex znamenat tolik, neřekl by to do ní. „I tak to není fér,“ pouze to okomentoval a nakonec se podíval okolo, jako kdyby je někdo poslouchal, i když něco nepříjemného by vycítil tím si byl jistý. „Pomůže, dokážu se ovládat a navíc se zamknu,“ řekl pevným hlasem. Nelíbilo se mu to, proč bylo tak důležité aby odjel? Proč? Nahnul se ní a stiskl ji ruku. „Proč chceš tak moc abych odjel? Proč?“ zeptal se pevným hlasem. Vždyť ho sotva znala, nemohlo to být z citů. Byl pro ni jako cizinec no ne? Netušil co všechno si o tom myslet, byla to naprostá blbost. Měl Alex rád, chtěl ji pomoct, ale nechápal proč ji tak zajímá aby odjel..
Sám se malinko pousmál, naivně doufal že tím nasadil lepší náladu, ale nebylo tomu tak. Olízl si rty, na kterých měl kapičky kávy a jenom si povzdechl. „Není to jedno? Zřejmě jsem toho udělal dost,“ pokrčí rameny, zněl jako kdyby byl připravený umřít, ale nebyl ani v nejmenším a to byl zřejmě jeho problém. Opřel se o židli a ještě než pustil její ruku jemně ji pohladil s myšlenkou, že by ji to mohlo uklidnit. „Proč se o mě tolik zajímáš? Nejsem cizinec?“ pozvedl obočí. Musel ji odpovědět na otázku otázkou, nemohl říct proč to nedokázal pochopit, neboť to sám ani netušil…

Nad jeho odpovědí si opětovně povzdechne, ani to nešlo jinak. "Copak vy vlkodlaci nepoužíváte telefon?" řekne dostatečně potichu, aby ono slovo neslyšel někdo, kdo by neměl. Co kdyby to zaslechl nějaký lovec, který jí zde sledoval? Nemohla nikomu momentálně věřit, snad pouze Scottovi. "Sám jsi říkal, že musíš najít své přátele. Když zde zemřeš, nenajdeš je," připomene mu onen fakt. Stiles zde možná někde mohl být, ale to se teď stejně nedozví, dokud mu třeba nezavolá, či tak něco. Navíc to jejich setkání může proběhnout jinde než v New Orleans.

"Myslím si, že nebudu první člověk, který ti připomene, že život není fér, co?" nervózně semkne rty k sobě. Její život pro ní nebyl absolutně fér, jak si něco takového vysloužila? Ne jen, že byla nucena dělat něco, co odmítala. Odmítala ztratit svou lidskost a zabít někoho jiného, možná dokonce i nevinného. Jen nesplňoval nějaké ideály lidí. Všichni takhle byli na stejné úrovni jako oni. Nebyli to lidé, byli něco mnohem horšího. Nadpřirození lidé mohli být o mnohem lepší v lidskosti, než-li oni. Ona se však k nim nepřiřazovala, ani nemohla. Byla čarodějka, což musela tajit. A nedokázala se moc ovládat, když to přišlo, tak to prostě přišlo a něco se přihodilo. Takže jak tohle bylo fér? Žít ve strachu, že tě zabije vlastní rodina? "Pořád to nechápeš. Co když tě najdou a já tě budu muset zabít? JÁ!" neuhlídá si svůj hlas, proto pak jen pohoršeně sklopí hlavu, kterou zvedne, až stiskne její ruku.

"Jak to jen takhle můžeš říct?" cukne rukou k sobě a napije se své kávy, aby měla chvilku na uklidnění. "Kolem sebe máš určitě lidi, kterým na tobě záleží. Copak jim chceš tak ublížit? Zachovat se tak hloupě?" sotva měla slov. Netušila, jak ho může přesvědčit. "Co je tak moc těžkého se sebrat a na pár dní odjet třeba do sousedního města, kde lovci zrovna nejsou?"

"To možná jsi, ale to neznamená, že mi jsi ukradený," koukne se mu do očí. Pravděpodobně na tom nebylo nic moc osobního, nechtěla zabít nikoho. O Scottovi však dokonce i věděla, jak dobrý člověk s dobrým srdcem to je. Když může zabránit tomu, aby zemřel, samozřejmě to plánuje udělat. Následně už jí pípne mobil a ona se pro něj bez váhání zohne ke kabelce. Byli to její rodiče. "Musím jít," snaží se potlačit své slzy. Byla tak moc zoufalá.

Caroline bola matkou dvoch dievčat. Možno nebola ich biologická matka no to neznamenalo, že v jej srdci sa nenachádzalo to, čo by im dala ona. Ona ich porodila a vychovávala a milovala celým srdcom a vedela by pre nich obetovať aj vlastný život. Po tom, ako sa rozhodla s Alaricom vytvoriť školu nenapadlo by ju ani v tom najmenšom, že by možno mala možnosť spoznať niekoho ako je Hope. Snažila sa jej pomáhať ako to len vedela. Brala ju dokonca ako niekoho,kto jej prirástol naozaj za tie roky k srdcu. Chcela aby vždy vedela, že ak niečo potrebuje, tak sa na ňu môže bez jediného problému obrátiť. Ale to nevedela, že o pár rokov na to, kedy sa po prvýkrát stretnú bude musieť čeliť tejto situácií.
Caroline jej napísala list v ktorom ju poprosila, či sa môžu stretnúť v kaviarni. Mala strach pretože vedela, že na jej názore veľa znamená a pochopí, ak sa budú musieť s Klausom rozísť a žiť si opäť svoje životy podobne ako doteraz. Netrpezlivo očakávala na jej prichod. Objednala si už jednu kávu a ked ju videla, postavila sa a zobrala si ju do náručia rovnako ako by to urobila so svojimi dvoma dcérami. " som naozaj rada, že si prijala moje pozvanie. Myslím si, že je čas na to, aby sme sa pozhovárali." Aj ked sa v nej nachádzal strach, tak to v hlase nedala poznať.