Rousseau's bar

,, ah takže je to napokon pravda." Theo si jemne povzdychol a dokonca si zahryzol do spodnej pery pretože sa musel ubrániť menšiemu úsmevu ba dokonca malému smiechu. No nezasmial sa, to rozhodne nie, len to sebe zadržal a následne sa musel opäť posnažiť aby ju nabádal na to správne miesto.
,, myslel som si, že si ako tvoja rodina. Počkaj ako len že som to počul od tých upírov?." snažil sa zalapať v pamäti pri rozhovore s dvoma upírmi, ktorý zomierali postupne, jeden po druhom pomerne bolestivou smrťou, ktorú dokázal rafinovane zatajiť.
,, takže. Počul som, že toto mesto je pod nadvládou hrozného Mikaelsona. To je ten najmladší? Klaus nemýlim sa? myslím si, že som mal ísť rovno za ním s informáciami, ktoré mám alebo nie nie, s ním by som sa možno nedokázal ani len pozhovárať. pretože som počul, že je pomerne.. počkajme si na to správne slovo. áno! Paranoidný." no to bol možno aj Theo aj napriek tomu, že on mal vopred daných niekoľko krokov, ktorých sa chcel držať a nikto mu v tom nemohol zabrániť.
,, potom je tu Elijah, ten ktorý sa snaží ochrániť svoju rodinu. Ten lojálny, nemýlim sa? myslím si, že práve ten by mi mohol vedieť pomôcť. No počkať nie pomôcť ale určite by sa zaujímal o niekoľko informácií ohľadom Beacon Hills.." bolo to po prvýkrát, kedy povedal to mesto. Práve to mesto z ktorého aj on sám unikol hoci medzi poslednými ale predsa.

Sleduje ho a zatím opravdu neví co si o něm má myslet. Přimhouří oči a znovu upije ze sklenice, kterou následně položí na pult. "Ano nejspíš budu jako má rodina..." nechápavě zakroutí hlavou a dál ho poslouchá.
Když si poslechne vyprávění o jejím prvním bratrovi jen pozvedne obočí. "Máš docela zajímavé informace, nejspíš se o nás roznášejí různé věci." Sleduje ho, je docela zvláštní kolik informací si zjistil. Stále ale neví o co mu jde a začíná jí to být lehce nepříjemné. Ten jeho pohled a všechno. Tenhle člověk se jí nelíbí.
Jakmile se dozví další informace i o Elijahovi jen protočí očima. "Takže, právě jsem si poslechla přednášku o svých bratrech. To je sice zajímavé, ale stále jsem se nedozvěděla co se děje a proč jsi mě vyhledal. Ano mohl jsi vyhledat Elijaha, jak jsi mi právě řekl, ale sedím tady já a ne on. Takže Theo? Co mi tajíš o tom tvém městečku?" název jeho města nikdy v životě neslyšela, takže neví proš by se o něj měla nějak více zajímat.

,, práve o to ide kráska.." povedal mierne zaujato no následne sa zahryzol do spodnej pery a otočil sa na barmanku, ktorej venoval malý úsmev a naznačil jej, že si určite ešte jednu rundu vezme. Potreboval to, pretože mal pocit, že tento rozhovor bud nebude viesť nikam alebo naopak, on sa nedozvie niečo, čo by potreboval. No aspoň vec ohľadom lovcov pošle dalej a čoskoro si ľudia budú všímať fakty okolo seba. Toto mesto bude čoskoro miestom, kde sa bude nachádzať všetok nadprirodzenum. A to mu doslova vyhovuje. prečo? pretože bude tak mnoho mnoho možností ako si získať tie najlepšie kúsky do svojej smečky. Bol ako zberateľom, ktorý sa neuspokojil len s jedným vzácnym kúskom, potreboval ich mať niekoľko a tá vášeň stále rástla a rástla.

,, teraz je to aj vaša starosť ak sa nemýlim. Do vášho mesta prichádzajú ľudia z okolia. Všetko sa bude meniť pretože New Orleans sa stáva stredom nadprirodzena. Prosím nehovor mi, že si sa nedopočula o tom, čo sa stalo v Beacon Hills. Alebo sa vážne so svojimi súrodencami vôbec nerozprávaš? " mierne nadvihol kútik pier, ani si len neuvedomovala, že takto od nej získaval informácie. Jedna odpoved za druhou a on si sám potvrdil niekoľko vecí. Bol nevypočítateľným človekom o tom nebolo najmenších pochýb.

,, takže dobre. kedže si sa v tomto okamihu zatiaľ od svojej rodiny nedozvedela nič. Hm.." Theo premýšľal, tak úpenlivo premýšľal. ,, aspoň by si mi mohla dať menšiu radu nemyslíš? ako to je s vlkodlakmi, ktorý sa nachádzajú v zátoke? " zaujímalo ho to, to rozhodne áno. Theo vedel, že čoskoro sa bude musieť stretnúť s niekým, kto to tam vedie a možno ho naviesť k tomu aby urobil jeden krok vpred.

Pozvedne docela nechápavě obočí a pohlédne na něj. Tenhle kluk se jí ani za mák nelíbil a neměla z něj dobrý pocit. Sledovala jeho pohyby a to jak se tvářil a nic mu nevěřila, ani ten jeho hezký nos mezi očima.
Jakmile začne mluvit, jen si oddychne a poslouchá ho. Raději se napije, protože je jí jasné, že na tohle bude potřebovat alkohol. "Ne?" pokrčí rameny a objedná si další drink. "Absolutně nevím co je to za zapadákov to tvoje Beacon Hills." protočí trošku rozhozeně očima, nemá ráda tohle dlouhé vybavování. On ji sem z nějakého důvodu pozval a stále se od něj nedozvěděla nic, absolutně nic. "Do mě a mých sourozenců ti nemá co být. Stále jsem se ale nedozvěděla, co po mě chceš." poví vážně a zvýší trošku hlas.
"Zdá se mi, že mou rodinu znáš nějak více. Zvláštní...Nikdy se o tobě nezmínili. Nikdo, ani jeden z nich." ušklíbne se a objedná si další drink. Po jeho poslední otázce jen pozvedne obočí a podívá se na něj jak na idiota. "To nemůžeš myslet vážně." řekne ironicky. "Neznám tě a budu ti podávat nějaké informace? Ty jsi se naprosto zbláznil." Má chuť odejít, hned jak dopije drink tak to tady udělá, protože tady to nikam nevede.

Theo v jednom momente možno pochopil, že vážne je jedna z tých, kto nemá ani len to najmenšie tušenie o tom, prečo sa toľko ľudí rozhodlo práve pre ich mesto. Možno si to ešte neuvedomila, že jeden človek za druhým, ktorý páchol nadprirodzením sa rozhool zavítať do ich mestečka.
,, možno by ma to aj urazilo ak by som v tom meste býval niekoľko rokov. Ale teraz? Určite nie. Myslím si, že sme začali zle. Moje meno je Theo..“ povedal Theo pričom sa zadíval do očí blondíny, ktorá sa nachádzala pred ním. Vedel, že urobil jeden krok zlým smerom a uvedomil si to. Musel to predsa len napraviť.

,, nechcel som aby to tak vyznelo. V meste sa nachádzam len niekoľko dní, no od slov rasy ktorú som doposiaľ nepoznal, áno myslím tým upírov.. neuvedomil som si, ako to napokon z mojich úst bude znieť. Stále to pre mňa je pri upírovi niečo nové..“ povedal pričom jej venoval jeden pohľad. Nebol to strach, ktorý sa v ňom nachádzal to rozhodne nie len menšie pochybnosti o tom ako to v tomto meste vôbec chodí. ,, myslím si, že som sa mal vyjadriť na začiatku. Prišiel som do tohto mesta len z toho dôvodu aby som tu našiel miesto, kde by som bol v bezpečí. Naše mesto, ktoré je pre teba zapadákovom, bolo doslova napadnuté lovcami, ktorí mali v pláne z mesta vyštvať každého jedného, kto sa nadprirodzena nejakým spôsobom čo i len dotkol..“ v tejto chvíli sa mohlo zdať, že Theo je človekom, ktorý je sklamaným alebo dokonca zraneným, zlomeným. ,, mám mnoho informácií o tom, kto by sa tu mohol nachádzať. Mnoho informácií o tom, čo sa nachádzalo v meste o aké rasy v podstate išlo. Mohol by som byť k pomoci za pár informácií..“ zobral si pohárik opäť k sebe.

New orleans. Miesto, kde sa mnoho vecí deje a mnoho vecí sa ešte len bude diať. Henrik si uvedomoval, že s príchodom do mesta mu hrozí stretnutie s rodinou pôvodných no konečne bol na to pripravený. Po celé tie roky, kedy ich pozoroval len z tieňa rodičov pochopil, že je ten správny čas na to, aby sa ukázal. Uvedomoval si, že mu nebudú dôverovať no spomienky nachádzajúce sa v jeho hlave nemohli klamať. A taktiež ani to, že momentálne nebol žiaden spôsob ako ho môže niekto zabiť.
Henrik vedel, prečo sa má nachádzať v bare. To, že sa niekto nachádza na jeho zozname niečo znamená. A on v tejto chvíli potreboval jej prítomnosť. Už niekoľko dní ju sledoval, jasne jej dával najavo, že stále je v jej šľapajách. Objavoval sa ako prízrak, ktorý zmizol oveľa rýchlejšie ako by si to mohla uvedomiť. Možno v nej vzbudil menšiu paranoju no o to mu v ten daný moment išlo. Chcel aby sa ho obávala aj toho, že ich stretnutie prichádza. No a v ten pravý deň jej zanechal odkaz, kde ho môže nájsť.

Henrik sedel na drevenej stoličke opretý o pult a objednal si jedného panáka. Sedel a pozeral sa na barmanku, nepotreboval sledovať každý jeden pohyb nejakého človeka. On sám vedel, že príde. Rovnako ako to bolo po minulé roky. Henrik sa nemusel ani priveľmi snažiť, pretože tie rysy rodiny Mikaelsonových sa v ňom nachádzali. No on nikdy nepovedal to priezvisko nahlas, nechcel aby sa tie fámy o tom, že existuje ďalší nejako rozšírili. Aj napriek tomu, že niekto pozorný by to mohol pripisovať k správaniu pôvodnej rodiny.
Henrik bol na vonok mladým chlapom. Neskúseným životom no v skutočnosti to tak rozhodne nebolo. Bol podporovaný otcom, ktorý ho naučil každý jeden detail ako loviť upírov. Ako predvídať ich pohyby a ako sa stať rýchlejším ako oni. Bolo to namáhavé, pretože otec mal vysoké nároky. No po tom ako sa otec pominul a on si zapamätal od neho posledné slová, nechcel robiť presne to, čo mu kážu. V jednom momente sa mu zdalo, že rodičia ho pripravovali len na to, aby zničil súrodencov a potom zomrel spoločne s nimi. No jemu život upíra náramne vyhovoval. Možno vážne bol len Finn tým oddaným chlapom.

Měla pravdu. Po nalezení stopy, kde by se s Ním mohla setkat, byla rozhodnuta tak i udělat. Trvalo to několik dní, co na sobě cítila o jeden pohled navíc než obvykle. Jeden pohled, který jí způsoboval husí kůži, ač to na poprvé nebylo poznat a člověk by to po několikaleté známosti její osoby možná do ní ani neřekl. Několikrát propadla bezesným nocím, při kterých prázdně hleděla z okna apartmánu ven do tmy, kterou na jejím začátku i konci doplňovaly barvy ohně a především červená. Nebylo to poprvé, co nabyla tohoto pocitu pronásledování, stát se to tak ale muselo snad každému z těch, kteří přežívali rovnou několik století a částečně se podíleli na onom rozvoji celého světa, jak čas šel, no a ti ostatní se jen s dalšími vezli ve společnosti prachsprostých smrtelníků. Sama byla za své „nekonečné“ žití svým způsobem vděčná, brala to jako dar, o který přece jen prvně stála a dost možná by tu svou minulost nijak nehodlala měnit. Byla spokojenou osobou s tím, jaký způsob života si vybrala. Rozhodla se tedy zřejmě správně. Správnost ale ne vždy byla záležitostí, kterou se zabývala, a to bylo možná také důvodem k tomu, proč by ji někdo nechal sledovat. Upřímně se tomu nedivila ani jednou – špatné volby totiž s velkým rozdílem převyšovaly ty správné a dobré.
Dlouhou dobu sebe samou ubíjela tím, že s jejím počtem let už jen začínala být paranoidní, když jí napoprvé přišlo, že se stala obětí stalkingu. O nějakou dobu však přišla na to, že její mysl neovládly bludy, nebyla chorou a měla pravdu. Nacházela se na něčím seznamu osob, které zřejmě stálo za to pozorovat. Ono vidět, pozorovat ji (nejen) bez šatů bylo sice pohledem určeným pro Bohy, pochybovala však, že to bylo důvodem k tomu činu, jenž se opakoval spoustu dní za sebou v takové míře, že v jedné nebo dvou chvílích pocítila zas strach, se kterým se již před dávnou dobou rozloučila jako se starou známou, které bylo potřeba. Ne však z její strany.
Klapot podpatků oznamoval její přítomnost, kamkoliv se hnula, nebyla-li zrovna bosa. S tou samou rázností došla i do baru, kde se zastavila jen kousek ode dveří a vyhledala zdroj toho, který jí, jak už zmíněno, nejednou nahnal nepříjemný pocit. Nijak však nezaváhala a do pár vteřin se objevila na barové židli po jeho levém boku. „Gin s tonikem.“ Objednala si s pohledem zabodnutým do zdi před sebou, načež si počkala, až k ní natočí svou tvář jako první a teprve poté se na něho podívala i ona sama. Netvářila se nijak nadšeně, ve tváři si držela především vážnost, kterou jí navazovala ta situace a po pár vteřinách mlčení s otázkou pozvedla levé obočí. „Proč nepřejdete rovnou k věci?“ Zeptala se jej přidrzle, nenechala mu ani to právo promluvit jako první, dál už však mlčela a vyčkávala reakci. Dávala mu snad až dost okatě najevo to, že z jejich setkání nadšena není. Doufala však, že mu nebude trvat odpovědět tak dlouho, až by se konečky jejích vyžehlených vlasů proměnily v lokny.

Henrik sedel na mieste. Vedel, že príde ten okamih, kedy sa s ňou zasa stretne. On sám jej dal ten sľub, že sa ho nezbaví aj keby veľmi chcela. Mohla požiadať o pomoc Niklausa alebo Elijaha, určite by bolo pomerne komické vidieť ich tvár po tom, ako by zistili, že ich najmladší brat je stále na žive. No ten okamih mal prísť už čoskoro a sám vedel, že so sebou do mesta doniesol aj mnoho problémov. Po tom ako videl ako sa posadila, objednala si gin s tonicom sa natočil na jednu stranu. Jedným prstom stále prechádzal po poháriku, ktorý mal pred sebou.  Sledovať ju, jej správanie pre neho bolo vždy určitým zadosťučinením. Mal za sebou množstvo upírov, ktorých prenasledoval do toho bodu, kedy sa sami pokúsili skončiť so životom. No v jej prípade to bolo iné, úplne iné. Sám Henrik z nej mohol cítiť ten fakt, že nechce zomrieť. No mohlo mu to stačiť k tomu, aby prešiel na niekoho iného? Henrik jeden kútik svojich pier nadvihol. Nebol to úsmev, bolo to len zvláštne gesto. Následne sa jeho pery vrátili do pôvodného stavu, roviny. „ vedela si, že to bude doslova nemožné sa predo mnou skryť. Koľko to je od posledného okamihu, kedy sme sa nevideli? Možno krásnych desať rokov.“ Zobral si pohárik k sebe pričom sa napil. Nebola to tá lahodná chuť ako keby pil upírsku krv no aj tak to stálo za to. Boli to tie lahodné okamihy v jeho živote, ktoré si vedel dokonalo vychutnávať.
„ ale chceš aby som prešiel k veci, láska? Dobre.“ Natočil sa tak, aby jej videl priamo do očí pričom si prehodil pohár do druhej ruky. „ čo keby si mi povedala niečo nové o rodine Mikaelsonových.“ Mal mnoho ľudí na mnohých miestach. Upíry si ho nevedeli zaradiť do žiadneho klanu ani rodiny. Kto by si len pomyslel, že niekto ako on je súčasť rodiny Mikaelsonových. Hlavne to, že sa živil upírskou krvou muselo priniesť strach niekoľkým upírom, a to sa mu náramne páčilo. Keby len vedel, že to má podobne ako jeho brat. Tiež túži po tom aby sa na neho pozeralo okolie ako na niekoho. „ zvláštne, že si si vybrala práve toto miesto. Je pomerne obyčajným. No mám pocit, že tu nebudeš sama, nemám pravdu?“ už nejaký ten čas nevidel jej stvoriteľa, toho o ktorom vedel, že je prvým stvoreným upírom z línie Kola. Neodpustil si menšiu poznámku, ktorá bola mierená práve na neho. „ alebo sa mýlim, odpustiť mi. Úplne som zabudol na ten fakt, že tvoj milovaný priateľ zomrel pred troma mesiacmi.“ Chcel v nej vzbudiť určité emocie.

„Jedenáct let, 3 měsíce a 7 dní.“ Upřesnila ten interval, kterým si nebyl jist sám, ale ona věděla. Dávala si na to pozor, přestože právě on nepatřil do těch myšlenek, které pro ni byly stěžejní. Poděkovala barmanovi pouhým pohledem, jakmile před ni postavil skleničku, jež si objednala a tu si následně přihrála k sobě ještě blíž. Hrábla poté také rukou do mističky s arašídy a začala si jimi nacpávat pusu, zatímco byla nucena jej poslouchat a při tom se tvářila, že jí to bylo všechno naprosto ukradené. Zaměstnala se tedy aspoň těmi oříšky, když bylo na řadě její mlčení. Se zmínkou o rodině Původních se však tiše pro sebe uchechtla a tehdy se na něho podívala o něco déle. Sama se k němu natočila celým tělem a prohlédla si ho od hlavy až k patám, načež další arašíd poputoval do její pusy. „K tvé neskonalé smůle jsem se s nimi ještě stále nesetkala. Zkus to o dalších několik let později.“ Poradila mu poté se zavřením jednoho oka v podobě mrknutí a vlídně se na něho usmála. Takovým způsobem, jako by s ním snad vycházela a ještě k tomu ráda.
Misku po pár minutách odsunula stranou a do úst vložila poslední ořech, co měla ve dlani, načež si ještě olízla, nasála špičku prstu a zase se na něho podívala. Po chvíli přišel jeden dotaz za druhým, oba s jejím přítelem jako tématem v čele, až se nad tím sama pozastavila. Ani jednou jí však necuklo ve tváři, ruce či srdci, které neovládala už dávno jako každý jiný rádoby nesmrtelný. Mohla snad nejen jemu, ale lidem v tom baru připadat i tak, jako by se pro ni zastavil čas nebo byla pouhou figurínou. Nebylo to tak. Jen se za ty roky naučila ovládat to, co Killianovi před všemi těmi léty záviděla – a to zrovna um nedat na sobě nic znát, i kdyby jí proudila neskutečná bolest, které každou vteřinou jen přibývalo. Trvalo jí chvíli, než opět nasála vzduch nosem a mlaskla nespokojeně jazykem o patro. Dokázal být otravným a o to bylo pro ni otravnější to, jak se musela držet zpátky, aby byla schopna zajistit své přežití. Vskutku se jí příčila myšlenka taková, že by měla zemřít. Na určitou chvíli si to vlastně už z části vyzkoušela, i přesto, že už měla po proměně. Tehdy, kdy chvíli za chvílí, rok za rokem usychala v kobce Mystic Falls a snad dobrou polovinu jednoho století tam zůstala. Nepoznala do té doby větší muka a ani netoužila po tom, se s nimi osobně setkat. Nejraději by okamžitě utekla.
„Mám to tady ráda.“ Odpověděla mu pak prostě, při čemž rozhodila rukou do strany, aby tomu důvodu přikladla ještě na důraz a ke svému stvořiteli se již nevyjadřovala. Škubalo to v ní, určitá nejistota, ale navenek se držela. Stejně do jejího nitra neviděl. Na židli se zase otočila čelem k baru a vzala konečně mezi prsty skleničku toho, co si poručila. Poté do sebe trochu nalila, postupně polknula a položila s tím pitím ruku zase dolů. Jak byla ráda za to, že jí už staletí netlouklo srdce… Jeho směrem poté natočila opět svou tvář a hlavu naklonila krapet ke straně. „Kde je Mikael?“ Zeptala se jej namísto toho, přestože pochybovala, že by jí konečně dal po té spoustě let odpověď. Nikdy se jí té správné reakce, kterou chtěla, nedostalo. Bohužel pro ni. Třeba potom za tu informaci mohla dostat právě od jeho sourozenců něco cenného výměnou.

Bolo pre neho viac ako len pozoruhodné, že to vedela povedať takmer okamžite. On to tak povedať nevedel. Čím dlhšie bol nažive tým ten čas pre neho znamenal menej a menej. Sú ľudia, ktorí prestávajú vnímať dni no u neho sa niekedy stáva, že prestáva vnímať kolobeh celých mesiacov. No nikdy mu to neprekážalo v práci. ,, chýbalo mi to. A určite to chýbalo aj tebe. Bolo by klamstvo, ak by si povedala, že nie. Kedy cítiš môj pohľad na svojej pokožke no nemôžeš ma vidieť. Očakávaš môj príchod no nevieš z akej strany udriem. Je to vždy o tom istom.“ Henrik povedal a potom sa pozrel na pohárik. Preklopil ho do seba pričom cítil ako sa mu tekutina pomaly rozlievala po stenách hrdla.
,, vždy som vedel, kde môžem udrieť. Na nejaké slabé miesto. Vedela si, že niekedy ten čas príde, alebo nie?“ povedal henrik a pozrel sa do jej tváre. Chcel vedieť, či to je medzi nimi rovnaké ako to bolo pred rokmi. On už niekoľko krát sľuboval, že ako prvého zabije práve Killiana len aby mohol neskôr sledovať ako padá na dno. Bol by to priam krásny pohľad, možno by v ten moment prosila aj o vlastnú smrť. ,, možno prišiel ten okamih aby si sa opäť vrátila k pôvodnej rodine alebo nie?“ Henrik sa jej nemusel pozerať do očí pretože vedel, že sa o nič nepokúsi. Bola by to hlúposť myslieť si, že by niekto ako ona ho dokázal poraziť. Mal to v sebe aj keď si to možno nechcel priznať. Rovnaké vlastnosti ako jeho rodina, rodina Mikaelson.
,, myslím si, že o Mikaelovi nejakú dobu nebudeme počuť.“ Henrik pochopil už dávno, že bez jeho existencie dokáže taktiež žiť. Nepotreboval k životu nikoho, no vedel že príde ten čas kedy sa všetci dozvedia kto v skutočnosti je. Možno by mal začať práve ňou aby sa to dostalo do uší pôvodnej rodiny, určite by to bolo o čosi viac zaujímavejšie ak by si ho našli oni sami ako keby si hľadal on ich. ,, vždy ma ale zaujímala jedna jediná vec,.“ Povedal pričom jej venoval menší pohľad cez plece. ,, čo si myslíš, ako som spätý práve s Mikaelom."

Jeho osoba rozhodně nebyla něčím příjemným, co zčistajasna přišlo do jejího dlouhého života. Vnímala jej spíše jako odporný hmyz, kterého však nebyla schopna se zbavit, a co víc; dost možná jí i krapet naháněl strach, ačkoliv se to neodvažovala přiznat. Rozhodně ten fakt tajila i před svou maličkostí, jež to brala jako něco potupného. Mnohem více preferovala to, když byla nad někým ona sama. A to se aplikovalo v mnoha různých ohledech. "Říkáš to tak, jako bych se s každým tvým pohledem měla chvět vzrušením... Ovšem jestli sis nevšiml, rozhodně to tak není." Potkala se očima s těmi jeho na delší chvíli, načež vzala mezi prsty sklenku a přisunula si ji blíže. Přímo do ruky ji však ale nebrala a konečky prstů to sklo začala ohmatávat, především vrch. "Chybělo mi rozhodně jen to pití, které se sejde s tím, když se rozhodneš ukázat." Ukazováčkem pokývla k tomu, co měla objednáno a opět se na něho podívala. Tehdy pevně zatnula čelist, po čemž o trochu více vystouply její lícní kosti a dala mu tak najevo, že zase tak jistá sama sebou vlastně nebyla. Přece jen o něm nevěděla zase tak moc, ale když se jí o něm naskytly nějaké informace, bylo lepším od něj utéct, než jej třebas pozvat k sobě domů. Možná se postojem a výrazem ve tváři jevila jako někdo, koho šlo zlomit jen těžko, doopravdy k tomu měla daleko. Jako snad každý nejen v jejich světe měla tu svou slabinu a on na ni prostě přišel. Už jen tím měl nad ní rozhodně navrch, jelikož ona o něm nevěděla téměř nic. Nepatřil zrovna mezi nějaké celebrity. "Čas na to jednou přijde, to jistě." Přiznala, odsouhlasila tím část jeho slov a krátce nato si olízla rty, než pokračovala. "Pouze ale a jen mou rukou." Zadívala se mu v tu chvíli do očí a bez mrknutí tak na něho hleděla třeba i dobrou minutu či dvě, načež opět o sebe cvakla zuby a otočila se na židli přímo naproti baru.
Nikdy pro ni nebylo těžké se zbavit někoho, kdo se ji pokoušel dostat na úplné dno a sesadit z pomyslného trůnu, který si vybudovala sama. S touto kreaturou to bylo ovšem složitější. Zdál se být, byl mnohem rafinovanějším než ti jiní a dokonce se zdálo, že měl es plné rukávy, které jako by mu tam rostly a přitom nijak neubývaly. "Nepotřebuji je." Pověděla to tak, jako by s nimi ani nechtěla mít nic společného, přestože patřili mezi její opravdové přátele. Spíše tím ale chtěla dát najevo to, že se nijak nechystala k nim více připlést jako tehdy před stoletími a zároveň tím odmítla případnou nabídku špionáže. Už předtím mu pár informací o jeho rodině předala velice neochotně, a proto z části také nepravdivě. Její odpověď ovšem nikdy nebyla úplnou lží, která by byla hodna trestu, až se zdálo, jako by mu to podávala v hádankách, doufajíc, že sám někde udělá chybu a zmizí. Informaci o Mikaelovi si přebrala po svém a na nějakou chvíli úplně zmlkla. Dokonce si ani její ruka nepohrávala se sklenkou a tupě zírala do místa před sebou. Přemýšlela, jak to tedy mohlo být a jak s tím naložit. Jí samotné to vlastně mohlo být v podstatě jedno, poněvadž po ní onen muž nikdy nešel. Zajímala se, zda o tom oni už vlastně věděli. Sama se s nimi dlouhá léta neviděla, i když by se jakéhokoliv styku s nimi určitě nebránila. Přeci jen spolu dobře vycházeli.
Nad jeho otázkou nakrčila obočí. Zaprvé ji přerušil z tichého rozjímání a zadruhé se zeptal na něco, co už dávno nechala upadnout v zapomnění. Otočila hlavu opět k němu a krátce mu pohlédla do očí. "Nepamatuji si, že bych s vámi dvěma sdílela lože. Co vím já..." Pronesla to vcelku sarkasticky, až se lehce ušklíbla a poté její tvář výrazem celkově zvolnila. Tvářila se zase tak, jako by ji vůbec nic netížilo, stejně tak ani nezajímalo a prostě tam musela jen tak sedět včetně naslouchání jeho nekonečných keců. "Něco jsem ale za ta léta zaslechla." Přiznala však na konec a jednou jí cuklo v koutku oka. Nejspíše šlo o tik. "O vaší společné stravě. Až mi přišlo, že bys mohl být někým, koho se rozhodl ujat. Viděl v tobě něco, co tam rozhodně nikde není. Víc jsem se však o ani jednoho z vás nezajímala." Nakonec se nejspíše sama pro sebe uchechtla, když si nakonec vybavila, jak se právě Henrika po jejich prvním setkání snažila nějakým způsobem vyhledat v historii. Pátrání po jeho osobě dopadlo neúspěšně. Vzala do ruky svůj gin s tonikem, čehož se pak napila a skleničkou lehce bouchla o pult, jakmile ji postavila zpátky. "Když se ale někdo od narození chová jako spratek, těžko s tím něco udělá třikrát tak větší svině..."

Aurora nebyla dneska vůbec v dobré náladě. Vracela se zrovna z francouzské čtvrti, kde se měla tu možnost a čest setkat s Niklausem a Lucienem. Vedli spolu při nejmenším opravdu příjemný rozhovor, při kterém se chtěla dozvědět, co udělala rodina Mikaelson s jejím bratrem Tristanem, ale nedozvěděla se nic nového, žádné informace, které by jí pomohli jejího milovaného bratra najít. Co se ale dozvěděla, bylo, že Klaus má novou oběť lásky, které za jisté zničí život stejně jako jí. Možná by tu dívku - Caroline, pokud si pamatuje dobře její jméno, měla varovat. Varovat jí před tím jaký Niklaus doopravdy je, alespoň v jejích očích. Cestou do svého apartmánu ale narazila na známý bar, před kterým se na moment zastavila. Vzpomněla si na svou drahocennou kamarádku Camille, která jí za jisté ráda uvidí, tedy pokud tu stále pracuje. Neměla v plánu jí nijak ublížit, pokud jí potkala, jen hodit takový příjemný přátelský rozhovor. Žádné zlé úmysly s ní pro tentokrát neměla. Vstoupila dovnitř a k jejímu překvapení tu moc lidí dnes nebylo, ne že by jí to nijak zvlášť vadilo, možná to bylo i pro bezpečí ostatních lepší, její špatná nálada totiž dokáže napáchat víc škody, než by si, kdo dokázal představit. Rozešla se tedy líným krokem k baru a jakmile tam došla, rozhlédla se, jestli tam neuvidí její oblíbenou známou tvář, ale bohužel se jí nepoštěstilo a místo toho tam stál pro ní neznámý barman. Když už tu ale byla, tak se nakonec rozhodla posadit se na barovou stoličku a objednat si sklenku, i přesto že tu není osoba, kterou tu očekávala. Chtěla se odreagovat a uklidnit, jenomže nemohla myslet na nic jiného, než Klause říkajícího, že svého bratra už nikdy neuvidí. Tyhle slova se jí zaryly do paměti a neustále se jí kvůli tomu zvedal zběsile tep, který nemohla uklidnit. Bezmyšlenkovitě vzala sklenku s alkoholem do ruky, při čemž se napila, aby jí snad zlatavá a lehce nahořklá tekutina alespoň trochu uklidnila, ale nestalo se tak ani v nejmenším. A tak po chvilce, kdy sklenku držela opravdu pevně v ruce, jí nakonec i v té ruce i praskla.

Kol sa nachádzal v meste už nejaký ten čas, on sám nevedel ako dlho sa zdrží alebo či tam ostane. No vlastne, ostať na jednom mieste a dokonca s jeho rodinou zjavne asi ani nebolo možné. Potreboval určitú slobodu, ktorú mu rodina neposkytovala. V momente, kedy sa mal nachádzať v ich blízkosti, bol samozrejme aj rád, pretože spoločne boli takmer neporaziteľnými, no v skutočnosti mal pocit ako keby jeden pred druhým sa museli určitým spôsobom naparovať.
Kol z toho dôvodu sa rozhodol pre strávenie príjemného popoludnia v bare v ktorom sa ako inak, neocital po prvýkrát. Bol to jeden z tých dôvodov, prečo sa rád vracal do new Orleans. Mesto bolo domovom pre ich súrodencov. Rovnako ako k mestu pociťoval určité puto práve Klaus, rovnako to cítil aj Kol. možno nie tak intenzívne no aj tak to bolo mesto do ktorého sa Kol rád vracal.
Kol sa posadil na stoličku pri bare, objednal si jedného panáka aj napriek tomu, že on sám vedel, že to pri jednom určite nezostane pričom mal následne možnosť vidieť po svojej pravici ženu, ktorú aj napriek tomu, že nepoznal najlepšie vedel o koho sa jedná. Ako by to nemohol vedieť? Predsa len poznal každého jedného upíra, ktorý bol ako prvý stvorený v ich rodine. ,, nemyslel som si, že toto mesto by mohlo prilákať práve teba..“ musel sa zasmiať nad tým, čo vlastne vidí. Pozeral sa na jej pohár a následne sa jemne pootočil svojim telom aby mal lepšiu možnosť pozrieť sa jej priamo do očí. Na jeho tvári sa v jednom momente objavil malý náznak úsmevu, pričom ukázal na barmana, aby jej ponúkol další drink. ,, nevyzeráš veľmi nadšene..“

Ovládání emocí opravdu nebyla její silná stránka a stejně tak to bylo se vším ostatním. Ačkoliv vypadala na první pohled nevinně, rozhodně opak byl pravdou. Svým způsobem byla šílená, což dávala dost často najevo svým chováním a ani teď, když měla rozbouřené emoce, nedokázala to jednoduše ovládnout a proto v návalu vzteku rozbila sklenku, která se jí roztříštila v ruce. Koukla na moment na svou dlaň, na které se tvořily malé krvavé ranky, které v mžiku zmizely. To už se vedle ní ale ozval hlas, který až moc dobře poznávala. Nemusela se ani otáčet tím směrem, byla si jistá tím, kdo vedle ní sedí. "Kol Mikaelson.. jaké milé překvapení" vyslovila velkolepě s nádechem tajemna jeho jméno a konečně svou hlavu natočila k němu a sjela ho zběžným pohledem. "Jsem tu kvůli rodinným záležitostem, které se mimo jiné týkají i tvé slavné rodinky.. Rozhodně tu nejsem dobrovolně," jeden koutek se jí zvedl do mírného úšklebku. Po posledních událostech, které tu zažila, by bylo možná lepší, aby se od tohoto města držela co nejdál, jenomže nemohla nechat přeci svého bratříčka v nesnázích. Byla dokonce přesvědčena, že on by pro ní udělal to samé, i kdyby měl sám sebe obětovat. Možná se tenhle druh sourozenecké lásky až příliš přeceňuje. "Za mou skvělou náladu v této chvíli může momentálně Nik, se kterým jsem vedla velice příjemný rozhovor" podotkla s ironickým podtonem a přimhouřila lehce očka, po té na chvíli svůj pohled přesunula směrem k barmanovi, kterému pokynula, aby jí přinesl novou sklenku s alkoholem. Rozhodně nechtěla zůstat na suchu. Pak očima zabloudila opět ke svému nynějšímu společníkovi. Najednou viděla šanci v tom, aby se mohla dozvědět něco nového, žhavé novinky, drby.. Kol byl přeci vždycky ten povolnější a zábavnější, tak proč to nezkusit? Svým způsobem mohla mít i štěstí, že na něj v tuhle chvíli narazila. "Víš, všimla jsem si, že tvůj bratr má opravdu zvláštní vkus na blondýnky. Kdo je ta jeho nová oběť, se kterou byl na plese?" povytáhla zvědavě obočí při její otázce, u které jí vážně zajímala odpověď. Žárlila? Možná ano, možná ne. Rozhodně v tom teď ale hrála role jiná myšlenka a to pomsta, kterou si podle ní Klaus zasloužil právem.

Enzo už bol v meste dosť dlho aby to tu ako tak poznal ale stále sa našli miesta ktoré ešte nepoznal. A navyše býval ešte stále v hotely pretože stále nenašiel to správne miesto na bývanie. Ale to že bol v hotely mu nevadilo aspoň tak spoznával ľudí a mal sa s kým rozprávať. Jedného dňa keď bol v hotelovej izbe a díval sa von oknom tak rozmýšľal čo bude robiť. Teraz sa nudil a tak ho pochvíľke rozmýšľania napadlo že pôjde niekam do baru. Tam už nebol dosť dlho a mal celkom chuť si vypiť a trochu sa zabaviť. A tak sa postavil a išiel do skrine. Vytiahol z nej čierne nohavice a potom čierne tričko a kožennú bundu. To si obliekol a potom šiel von z izby. Keď vyšiel von tak zamkol dvere a šiel k výťahu. Potom nastúpil a zišiel dole a potom šiel von z hotela. Keď vyšiel von z hotela išiel smerom do mesta. A keďže vedel kam chce ísť tak išiel priamo tam. Po chvíľke prišiel k baru. Otvoril dvere a vošiel dnu. Poobzeral sa okolo seba a videl že je tu pár ľudí a tak šiel rovno k baru. Sadol si na barovú stoličku. A keď k nemu prišiel barman tak si objednal whisky. Barman mu ju po chvíľke doniesol. On poďakoval a potom sa napil a sledoval okolie.

už to bol nejaký ten čas od toho momentu, kedy opustila mesto. bolo to zvláštne, pretože to mesto milovala a vedela, že bolo jej domovom. ale taktiež vedela, že niekde inde jej pomoc budú potrebovať oveľa viac. zvláštne si predstaviť ten fakt, že niekto ešte stále nevie o nadprirodzenom svete. no v jej prípade to tak rozhodne bolo. nemala ani len to najmenšie tušenie o nejakých upíroch, alebo vlkodlakoch alebo dokonca o niečom horšom, čo by sa mohlo nachádzať niekde vo svete. žila v tej dokonalej bubline, ktorá ju mala ochrániť pred nástrahami toho hrozného sveta do ktorého ešte nikdy predtým nenazrela. paradoxom samozrejme bol fakt, že jej cesty sa zastavili priamo v meste, ktoré bolo dokonalo posiate nadprirodzenými silami.

lucinda s úsmevom na perách, ktorý sa na jej tvári nachádzal takmer v každej jednej situácií bez ohľadu na to, aké počasie bolo vonku a aký má v skutočnosti deň, si to namierila do miestneho baru. dvere sa otvorili a ona mala možnosť vidieť miesto na ktorom sa už niekoľko ľudí nachádzalo. sledovala neznáme tváre a posadila sa priamo k baru pričom si pozerala ich ponuku. na alkohol pre ňu bolo ešte príliš skoro.

Pomaly popíjal pretože sa nemal kam náhliť a mal veľa času takže načo sa ponáhľať. Treba si poriadne užiť voľný čas. Ako tak tam sedel a popíjal tak mu neuniklo že do baru vošla mladá dievčina a sadla si k baru. Najskôr si ju nenápadne poobzeral. Nechcel aby si tá dievčina o ňom myslela že je nejaký úchyl alebo niečo také. Preto si dával pozor aby si toho nevšimla. A našťastie si toho nevšimla. Len sa pousmial a znova sa napil. Chvíľu len tak popíjal a sledoval to dievča a mlčal. Rozmýšľal či sa jej prihovoriť alebo to nechať tak. A ešte čakal či sa k nej niekto nepridá. Ale za ten čas sa k nej niekto nepridal. Tak to vyzerá že je tu asi sama čo je pre neho skvelé.
Nevie koľko minút alebo hodín ubehlo kým sa jej prihovoril. „Zdravím.“ Pozdravila ju a usmial sa na ňu. Potom pokračoval v komunikácií. „Čo tu robí dievčina tak sama? To sa nebojíš že sa ti niečo môže stať?“ Opýtal sa jej a usmieval sa. Medzi tým vypil pohár a objednal si u barmana ďalší. Barman mu ho po chvíľke doniesol. Poďakoval mu a svoju pozornosť znova presunul k dievčine. Bol veľmi zvedavý či sa dievčina zapojí do komunikácie alebo nie.

stávalo sa jej pomerne často, že si k nej niekto prisadol a snažil sa o tie základné frázy, ktoré by si pamätala aj keby ten daný človek na nich zabudol. vo chvíli, kedy si uvedomila, že ani tento deň nebude iný, na jej tvári sa aj tak objavil ten typický úsmev, ktorý by sa dal prirovnať k samotnému slnečnému lúču. tak oslnivý, tak úprimný a tak priateľský. aj napriek tomu, že lucinda v život videla zomierať pod vlastnými rukami mnoho ľudí, aj napriek tomu, že videla odchádzať mnoho ľudí so slovami, že to tak jednoducho má byť a všetko bude v poriadku, nech sa netrápi, aj tak nikto nedokázal ten úsmev na jej tvári zlomiť natoľko, že sa nemohla usmievať. pretože práve ten úsmev, ktorý sa nachdázal na jej tvári bol ako štít, ktorý mal odstrašovať zlú náladu.
,, nemusíte sa báť, to, že sa na tomto mieste nachádzam sama neznamená, že sa o seba neviem postarať. ba naopak! " jemne ukázala ukazováčikom na znak toho, aby si dávali ľudia okolo nej pozor a následne sa jemne zasmiala. ,, poznám tie najbolestivejšie miesta na tele človeka, kde stačí len trocha udrieť a človek si ma zapamätá.."

Ona dievčina ho zareagovala a keď sa usmiala tak musel uznať že je to veľmi krásny úsmev. Ešte hádam taký pekný úsmev nevidel aký mala ona. A tak sa aj on usmial na ňu a pri tom čakal či začne s ním komunikovať. A na jeho prekvapenie začala hovoriť. Bol rád že začala rozprávať. Hneď vedel že sa s ňou bude dať rozprávať o všetkom. Aj keď zase nie o všetkom. Aj keď jeden nikdy nevie čo ten druhý vie a čo nie. A tak ju pozorne počúval čo hovorila. Prekvapene sa na ňu pozrel. Pretože táto dievčina vyzerala taká útla a nevyzerala na to že by sa vedela s niekym pobiť. Ale ako sa hovorí zdanie môže klamať. A nesúdte knihu podľa obalu. A ona bola tento prípad. "Tak ja sa nebojím. Ale musím sa priznať že by som to o vás nepovedal že sa viete o seba postarať. Pretože nič v zlom ale nevyzeráte na to. Ale ak je to tak tak potom klobúk dole pred vami." Pochváli ju a potom sa napije zo svojho pohára. A keď videl ako ukázala ten ukazovák tak sa nad tým musel zasmiať. Bolo vidno že ani ona sa ničoho nebojí. Potom ho zaujalo to keď povedala že pozná bolestivé miesta na tele človeka. "Páni tak toto je veľmi zaujímavé. A povedala by si mi ktoré miesta sú to?" Opýtal sa jej a potom si uvedomil že sa ešte nepredstavil. "Prepáč mi že som nevychovaný. Ani som sa ti nepredstavil. Ja som Enzo." Predstavil sa jej a potom jej podal ruku na zoznámenie. A čakala či to prijme a či sa mu aj ona predstaví.

" neviem, či mi to má lichotiť alebo naopak, že by som sa mala na tieto slová uraziť." povedala lucinda s úsmevom na perách a natočila sa na stoličke tak, aby sa pozerala na muža vo svojej prítomnosti. bolo by doslova nevychované, ak by to takto nebolo. kedy by sa sústredila len na bar a na človeka pred sebou a pohľad mužovi, ktorý sa rozhodol s ňou rozprávať by napokon ignorovala. a ona takým človekom rozhodne nebola a nikdy ani byť nechcela.
" som doktorka, takže poznám spôsoby ako človeka zachrániť ale aj ako mu pochopiteľne ublížiť. možno vyzerám ako človek, ktorý by neublížil ani len jednej malej muške, no kto vie." jedno malé žmurknutie mu venovala a lucinda si zobrala do ruky svoj pohárik v ktorom mala drink. lucinda v živote už mala možnosť vidieť mnoho vecí. mnoho škaredých vecí no ona sama ešte nevedela o tom, že to nebolo vôbec všetko. ved chudinka malá, nemala ani len to najmenšie tušenie o tom, že pozná len zrnko piesku, len jednu kvapku ktorá sa nachádza v mori. a v skutočnosti ten nadprirodzený svet o ktorom má možnosť človek čítať len v knihách sa nachádza všade okolo nej. lucinda vystrela svoju ruku pred seba a bola rada, že urobil ten prvý krok a predstavil sa. ,, teší ma Enzo, moje meno je Lucinda. si tu novým alebo je toto miesto tvojim domovom?"

Mykne plecami a zasmeje sa. "To je už na tebe ako to zoberieš." Povie jej a potom sa na ňu za chvíľu zadíval a sledoval ju. Poobzeral si ju od hlavy až po päty. Potom si objedná ďalší pohárik na pitie a počúva ju keď začne o sebe hovoriť. Najviac ho zaujalo to keď povedala že je doktorka a že pomáha ľudom a že im vie aj ublížiť. "To máš pravdu. Vyzeráš že by si ani muche neublížila. Takže ma prekvapuje že vieš ublížiť človeku ale zase je pekné že si doktorka a pomáhaš ľudom. To je nádherné." Povie a potom sa zamyslí nad tým že to asi robí v nemocnici a isto má prístup ak ku krvnej banke. Hneď ho začali napadať rôzne veci ako by toto mohol využiť.
Keď mu podala ruku n zoznámenie tak ho to potešilo. Chytil jej ruku a dal jej pusu na ruku a usmial sa. Potom sa pozrel na ňu a bol rád že aj ona sa jemu predstavila. "Aj mňa veľmi teší. Lucinda. To je pekné meno. Som tu nový ale toto miesto začína byť mojím novým domov. A čo ty? si tu nová alebo si tu už dlhšie?" Opýta sa jej a napije sa a bol rád že sa začali pomaly zoznamovať.

,, je to vec pri ktorej viem, že som pre ňu doslova stvorená. neviem sa pozrieť na zraneného človeka a nepomôcť mu. neponúknuť mu moju pomocnú ruku. príde mi to ako ten najväčší zločin z mojej strany." lucinda si uvedomovala veľmi dobre, že boli ľudia, ktorým pohľad na krv nerobí dobre. dokonca na vlastné oči mala možnosť vidieť niekoľko ľudí, ktorí pri tom odpadávali a to jej prišlo dokonca komické. no každý jeden človek mal svoje slabiny, nech si každý hovorí čo chce no naozaj to tak bolo. pri jeho dalších slovách sa musela usmiať.
,, som tu prvý deň. neviem ako dlho sa tu zdržím no už teraz viem, že toto miesto bude len s ťažkosťami opúšťať. je to naozaj krásne miesto o tom nie je dokonca pochýb. new orleans ešte nemám prejdené, som tu po prvýkrát ale verím, že má v sebe niekoľko zaujímavých vecí." povedala lucinda s malým úsmevom na perách a následne sa pozrela na človeka, ktorý sa nachádzal v jej spoločnosti. ,, takže mi vieš poradiť nejaké miesta, ktoré by bolo možné na tomto mieste navštíviť? aby som sa aj ja neskôr cítila, ako keby toto mesto bolo mojim domovom." ona sama vedela, že skôr alebo neskôr sa to tak aj stane. prečo? pretože nemala ani len to najmenšie pomyslenie na to, že by odišla. ešte nie. jeden deň, to bolo na spoznanie veľmi málo.